janisska

Nic proti širší kontextualizaci, ale (aktuální) situaci žen v české společnosti se pořad téměř vůbec nevěnuje.

Byla ta doslovnost nutná? Kdo ještě dokument neviděl, nechť se těší na velmi špatný voice over.

...tak si říkám, proč že to musí filmy pro dospělé čím dál tím víc připomínat filmy pro teenagery?

Ano. Ne.

Že je dvojka lepší než jednička, tu píše snad každý a souhlasím s tím. Pořád mi ale tenhle film připadá hrozně "povrchový" a obrušující to, co je asi na knižní verzi nejcennější, tedy její subverzivní potenciál. Knižní Hunger games sice nepovažuju za žádné umělecké veledílo, ale v rámci žánru jde o počin sympatický tím, jak málo má potřebu směřovat k některým jasným nálepkám (proto je nesmysl srovnávat "milostný trojúhelník" Twilightu s tím domnělým tady; předně proto, že už označení "milostný trojúhelník" podstatu vztahů mezi postavami neodpustitelně zplošťuje a to, že máme potřebu za každou cenu hledat mezi postavami osudovou lásku, vypovídá více o nás než o díle). První díl v tomhle naprosto selhal - vrstva vědomé konstrukce své image a vzdor zmizely pod efekty, respektive divák neměl nijak možnost Katniss reflektující a reagující nahlédnout. Druhý díl nakročil správným směrem. Ale pořád tu mám své velké ale.

Z osobních důvodů mám ráda tyhle motivační filmy ze školního prostředí, Stand and deliver je ale k uzoufání nudný. Všechny postavy působí absolutně neživě (ačkoliv je příběh založen na skutečných událostech z praxe Jaime Escalanta), dílčí sondy do života dětí i vyučujícího působí hrozně zkratkovitě, nesouvisle a schematicky. Z hlediska filmařiny se tu také nedějí žádné zázraky. Pokud byste se pak na film chtěli podívat čistě jako zapálení či budoucí učitelé, vězte, že neuvidíte nic než zastaralý systém podivného testování, na nějž jsou studenti připravováni, aniž by bylo vlastně ukázáno, jak. Jediné, co divák pozná, je to, že musejí studentíci sedět hodně dlouho ve škole. Radši se budu vracet např. k Dangerous minds.

Upřímně řečeno, jde o strhující podívanou. Alespoň do té doby, než vám dojde, že se jedná prakticky jen o koncentrát těch nejpředsudečnějších předsudků, jaké si umíte představit. Pak už je jasné, kdo je kdo, co je dobré a jak to má všechno dopadnout. Pak už je to nuda, které člověka leda na*ere a žádná narativní klička to vylepšit nedokáže.

Peter Brabeck konstatuje, že zisk Nestlé utěšeně roste. Není to ovšem jednoduché - aby k růstu docházelo, je třeba obsadit nové trhy a obsáhnout nové komodity - a tou klíčovou má být voda. Voda je hodnota. A Nestlé chce pro konzumenty vytvářet hodnoty. Kvůli nedostatku čisté vody totiž prý na zemi umírá víc lidí než třeba kvůli AIDS a válce dohromady. Nejenže tedy Nestlé dělá šťastnými několik pánů v oblecích, ale obšťastní také spoustu obyčejných lidí - zřejmě třeba těch v Africe, kterým denní příjem nestačí na jedinou lahev. Nebo těch z Maine, kterým nejprve vodu odčerpá, zničí silnice a naruší ekologickou rovnováhu oblasti, nicméně daruje pak obyvatelům pár stovek litrů jejich vlastní vody (kterou třeba taky splachují svoje hovna) úplně zadarmo!// Na druhé straně se tedy nacházejí lidé, kterým Nestlé zabránilo v přístupu k vodě, kterým firma vodu nepokrytě krade, kterým slíbila hory doly, ale teď se potýkají s obrovskými problémy. Sami. Ačkoliv se Nestlé snaží vypadat jako "dobrý soused" a je zřejmé, že do PR investuje rozhodně mnohonásobně víc než do oprav silnic, které zničila (ač i to by vlastně mohlo být chápáno jako PR).// Dokument Bottled life se soustředí na problém, komu voda vlastně patří (případně komu by patřit měla) a zda je možné prohlásit ji za komoditu. Zdá se, že druhá otázka už byla zodpovězena, ale i tak se na světě najde dost lidí, kteří se snaží, aby se voda stala dostupnou samozřejmostí.// Dokument nepatří k těm s dokonalou kompozicí a bravurním načasováním, vlastně mě trochu zklamal, ale i tak... Kvůli tomu poselství.// Před filmem se promítalo následující inspirativní video, které je podle mě naopak udělané dokonale: http://www.youtube.com/watch?v=BlSM1TPm_k8

Největším plusem filmu jsou první dvě třetiny, které vlastně docela nápaditě dekonstruují schémata obsažená v romantických komediích (a potažmo i v lidských životech). Ano, v mezilidských vztazích je těžké neupadnout do hledání znamení, výmluv pro jednání sebe nebo druhých, hledání alternativních příběhů, které nás utěšují. Kundera to docela pregnantně popsal ve Směšných láskách - parafrázuju: ženy mají úžasný dar zasazovat události do narativů, jaké se jim hodí (a já dodávám: nejen ženy). Poslední třetina filmu bohužel sklouzne do obligátně uzavřeného závěru, kde se dozvíme, že samozřejmě VŽDY EXISTUJE VÝJIMKA, která prožije epickou lásku vsazenou do představených schémat - a tou můžu být právě já! Každopádně se nejedná o průměrnou romantickou komedii, sledování mě docela dost bavilo, jen škoda toho závěru.

Bylo to krásné, bylo to silné, bylo toho moc. Tedy těch témat - ta se navíc neustále tříštila v témata další a další a chybělo pojítko - literárněvědnou terminologií by šlo říci, že je film plný "satelitů", ale chybí v něm "jádra". Skutečně se tu nestále kolem něčeho krouží; tušíme asi, kolem čeho, ale "detachment" funguje dokonale. Nevím doteď, nakolik to představuje výhodu nebo nevýhodu. Chvilkami mě rozčilovalo, jak svévolně a povrchně se na nás sype (tu a tam skutečně ultraklišovitý) obraz za obrazem, šok za šokem. Chvilkami jsem si říkala, jak jinak to "detachment" vyrobit. No. Tak teď jsem to teda asi objasnila.