vaja

Přechcávačka roku.

Krev, cukrovinky a hi-tech kuše. Not guilty, just pure pleasure.

Život je válka. A válka je boj. Život je těžký. Nechci žít ve světě, který ovládá Mickey Cohen... A najednou jenom sledujete, jaké hovadiny je schopný Josh Brolin a další osoby ještě pronést. Mohla to být stylová hláškující akční gangsterka. Není.

Přepísknuté, řekla bych až poměrně dosti brutální představení hlavních postav na začátku a režisérovo orgastické opájení se neustálou změnou scény vede jedině k moc velkému zpomalení tempa po prvních cca dvaceti minutách filmu. Divadelní prkna zde tentokrát opravdu znamenají svět a je jedině škoda, že konec je díky knižní předloze a mnoha dřívějším verzím už známý předem.

Rodinné, či partnerské soužití interpretováno z hlediska nedostatku odvahy a životního neuspokojení. Opravdu je potřeba točit tyto notoricky známá fakta takto polopaticky?!

Určitě budou na Screaming Masterpiece jako puci koukat děcka, co z islandské současné hudební scény znají maximálně Björk a možná někdy zaslechli slovní spojení Sigur Rós... Informační hodnotu snímek určitě má, ale hodně povrchní, neutříděnou. Převážně tady jde o velmi stručné představení jednotlivých kapel a ve zkratce nastíní vývoj hudebních tradic a vlivů. Pokud se ale člověk orientuje aspoň trochu v tamějších muzikantech, je tenhle dokument až na pár světlých záblesků v podstatě ztráta času.

Spoiler... Všechno je na prd, tak nemáme lepší nápad než si vzít záhadnou pilulku. A svět je najednou hezčí, rychlejší, pestřejší, my jsme výkonnější, úspěšnější a ups... jsme milionáři! Pak naprosto „nečekaně“ přijde stav jak po několikadenním draku a sháňka po další dávce. (Furt ještě dobrý.) Máme vystaráno na nějakou dobu a všechno je hrozně sluníčkové. Začíná nám být špatně a přichází prozření – jejda, my jsme závislí (!). Zjistíme, že není cesty zpět, čeká nás jistá smrt. (Tady začíná děj celkem haprovat a už se to nespraví...). Ale my víme, co dělat, a proto vynalezneme protilék (!) a bez sebemenších zdravotních následků (!) jsme zdraví, poučení, že drogy jsou fuj. Facka do ksichtu diváka a titulky. Nesnáším, když ze mě někdo dělá vola a já o tom vím. Slátanina všech možných filmů a námětů, která neměla nikdy vzniknout v této podobě. Tak naštvaná jsem po filmu dlouho nebyla.

Když někdo stihne do šestadvaceti let vydat tři alba, zároveň je takový introvert, že není schopen veřejně vystupovat, vypadá jak Jim Morrison a ještě se zvládne předávkovat antidepresivy, nelze se divit, že toho o něm jeho známí, ani samotné příbuzenstvo mnoho neví. Nick Drake světu zanechal tři výborné folkové kousky a já žasnu nad tím, že se byl schopen na deskách takto odhalit. Téměř padesátiminutový dokument, kterému vládne hlavně skvěle vyprávějící Nickova sestra je adekvátní pocta polozapomenutému kultovnímu umělci.

Nevýrazné epizody ze života postavy Táni Vilhelmové, které nijak nezačínají, ani úplně zásadně nekončí. O co že tady vlastně jde se nedozvíme, vzhledem k absolutně nezúčastněnému pojetí celého filmu. Stejný problém jako u Divokých včel. Pokud je to záměr, fajn, ale já nechci mít po hodině a půl filmu pocit nulového sdělení. Tady hra na Jima Jarmusche až tak nevyšla...

Pominu pro někoho nevýznamné chyby, jako nerozlišovaní parkinsonismu od Parkinsonovy nemoci, použití L-Dopy v raném stadiu choroby atd. Co mi ale ve filmu dost vadí je například fakt, že osoba s touto diagnózou a projevujícím se třesem může pracovat jako servírka?! Jak to, že i přes počáteční fázi se u ní projevuje pouze tremor, ale zároveň už dochází ke střídání fáze on a off? A to jsem se ještě ani nedostala k Jakeovi! K jeho prozření a absolutnímu popření donjuanovského charakteru mohlo dojít jenom v hollywoodském filmu. A začít studovat medicínu na prahu třicítky je normální? Pár dobrých scén nezachrání zaujatě moralizující film.