vaja

Život je válka. A válka je boj. Život je těžký. Nechci žít ve světě, který ovládá Mickey Cohen... A najednou jenom sledujete, jaké hovadiny je schopný Josh Brolin a další osoby ještě pronést. Mohla to být stylová hláškující akční gangsterka. Není.

Krev, cukrovinky a hi-tech kuše. Not guilty, just pure pleasure.

Přechcávačka roku.

Přepísknuté, řekla bych až poměrně dosti brutální představení hlavních postav na začátku a režisérovo orgastické opájení se neustálou změnou scény vede jedině k moc velkému zpomalení tempa po prvních cca dvaceti minutách filmu. Divadelní prkna zde tentokrát opravdu znamenají svět a je jedině škoda, že konec je díky knižní předloze a mnoha dřívějším verzím už známý předem.

Spoiler... Všechno je na prd, tak nemáme lepší nápad než si vzít záhadnou pilulku. A svět je najednou hezčí, rychlejší, pestřejší, my jsme výkonnější, úspěšnější a ups... jsme milionáři! Pak naprosto „nečekaně“ přijde stav jak po několikadenním draku a sháňka po další dávce. (Furt ještě dobrý.) Máme vystaráno na nějakou dobu a všechno je hrozně sluníčkové. Začíná nám být špatně a přichází prozření – jejda, my jsme závislí (!). Zjistíme, že není cesty zpět, čeká nás jistá smrt. (Tady začíná děj celkem haprovat a už se to nespraví...). Ale my víme, co dělat, a proto vynalezneme protilék (!) a bez sebemenších zdravotních následků (!) jsme zdraví, poučení, že drogy jsou fuj. Facka do ksichtu diváka a titulky. Nesnáším, když ze mě někdo dělá vola a já o tom vím. Slátanina všech možných filmů a námětů, která neměla nikdy vzniknout v této podobě. Tak naštvaná jsem po filmu dlouho nebyla.

Darrene, Ty víš, co mi nahání husí kůži. Žádná baletně opepřená psycho variace na Dr. Jekylla a Mr. Hydea, ale automobilizace periferních kloubů se zvukovým fenoménem! Bravo, tleskám. Dostals mě.

Tak si Joaquin se švárou trošku zašpásovali a teď nezbývá než doufat, že je pozurážený showbyznys příjme zpět. Příjde mi to zvláštní, že si takhle nadělali do vlastního rybníčku. Co vlastně čekali? Každopádně, DžejPího metamorfóza je dokonalá. Něco mezi Zachem Galifanakisem v Hangover a Blues Brothers. Pokud ještě dobrovolně nešel na léčení, měl by to co nejrychleji napravit. Tento Oscara hodný výkon zavání minimálně rozvojem bipolární afektivní poruchy... "I'm still here, I don't scare, I don't fear don't even fear fucking fear. I never crack, never, I don't give, never, I live forever, I'm the one that God chose... History perverted me, words can never harm me, saying I'm the epitome of a fucking rap self-parody." No je tam všechno... Tohle mockumentary bude kult a já se k němu dobrovolně hlásím.

Pominu pro někoho nevýznamné chyby, jako nerozlišovaní parkinsonismu od Parkinsonovy nemoci, použití L-Dopy v raném stadiu choroby atd. Co mi ale ve filmu dost vadí je například fakt, že osoba s touto diagnózou a projevujícím se třesem může pracovat jako servírka?! Jak to, že i přes počáteční fázi se u ní projevuje pouze tremor, ale zároveň už dochází ke střídání fáze on a off? A to jsem se ještě ani nedostala k Jakeovi! K jeho prozření a absolutnímu popření donjuanovského charakteru mohlo dojít jenom v hollywoodském filmu. A začít studovat medicínu na prahu třicítky je normální? Pár dobrých scén nezachrání zaujatě moralizující film.

Jako když po dlouhé době najdete ztraceného přítele a on vám povídá, co všechno za tu dobu dělal a připomene, co jste spolu prožili. Takže se vám znovu vybaví jak tenkrát vypadal, co dělal, jak se choval a společné zážitky - vyrůstali jste spolu, držel vás nad vodou,... Blur je moje srdcovka a já jsem byla naměkko.

Minimalistická verze La Dolce Vita. Komunikační šumy jako v Magnolii nebo Spanglish. Délka záběrů přibližující se Van Santovým The Last Days. Taky třeba návod, jak dokonale zprasit závěr a znechutit si striptýz.