kiril

Tři hvězdičky za film a příběh. Čtvrtá je za parádní závěrečnou titulkovou sekvenci (která byla nejvtipnější z celýho filmu). Byla to příjemně prožitá hodina a půl v kině, na filmu, o kterém jsem předem nevěděl skoro nic...

Druhej film Wese Andersona ve dvou dnech. Po Rushmore přišel na řadu Royal Tenenbaums. A nebyl jsem zklamán. Možná jsem čekal víc zábavy. Místo toho jsem dostal sondu do světa neobyčejné rodiny. Chvíli mi trvalo si zvyknout, ale když jsem přijal Andersenova pravidla hry, bavil jsem se parádně...

Víc než příjemný překvapení. Film o středoškolských láskách trochu jinak a hlavně se mi parádně trefil do nálady posledních dní... Rozhodně musím dát šanci i další Andersonovým filmům.

komiksovou předlohu jsem četl před lety. pamatuji si z ní tísnivej pocit totalitního režimu. ten ve filmu chyběl, zůstalo z něj jen ovládání mas pomocí médií. ale i tak to byla pkně dvouhodinovka a pár minut navíc, u kterých člověk mohl přemýšlet o věcech jako je svoboda, revolta a vendeta...

Ještě že to bylo tak krátký. Víc než tu necelou hodinu a půl bych opravdu nevydržel.

To že prožiji audiovizuální extázi jsem očekával. Ale to, že u ní (a vlastně i nějakou dobu po ní) budu muset i přemýšlet o tom, co jsem viděl, jsem neočekával vůbec. Studená válka, vysloužilí hrdinové a cena za celosvětový mír. K tomu výborné charaktery postav, trocha humoru... A dohromady jeden ze soukromých aspirantů na titul film roku.

Za prvý musím napsat, že válečný filmy nejsou mojí silnou stránkou. Nikdy jsem jim nepřišel na chuť. Ale jak mezi komentáři někdo napsal. Tohle není válečnej film, ale film o válce... Dvě hodiny (verze, co vysílali na čt2) jsem koukal s otevřenou pusou a nebyl schopen odtrhnout zrak od dění na monitoru a v hlavě mi znělo: "Ty vole, to snad není možný, to není možný..."

Tenhle film mě přivedl k hudbě Joy Division. Až zpětně jsem pomocí sestřihů koncertů a klipů na youtube přišel na to, jak věrně a precizně byli vybráni herci (členové kapely) a nakolik se podařilo podat atmosféru tehdejších koncertů. Ale přeci jen to není film o kapele, ale především o životě Iana Curtise, vůdčí postavy Joy Division. A jeho životní přiběh je alespoň v tomhle filmovém podání neuvěřitelně silnej.

Vlastně ani nevím, jestli se dá k tomuto filmu napsat ještě něco nového. A nechce se mi opakovat to, co bylo již napsáno (výborní herci, skvělá hudba, režie)... Takže si akorát můžu postěžovat, že to byl poslední dobrý film, který jsem viděl na svým počítači před tím, než mi umřela grafická karta...

Tenhle skvost světové kinamatografie snad nejde hodnotit jinak něž pěti hvězdičkama... Musel bych dlouze přemýšlet, co tomuhle filmu vytknout a i tak bych asi těžko něco vymyslel. Povinnost pro každého, kdo má rád dobré filmy. A já se skoro až stydím, že jsem ho viděl poprvé až nedávno...