AGAMENON

Na úvod musím nejdříve složit producentům hlubokou poklonu, protože to co dokázali s tak titerným rozpočtem je opravdu malý zázrak. Největší slabinou pro mne nebylo tolikráte přetřásaný křesťanský agitační apel, ale spíše samotný výběr sportu, neboť americký fotbal je běžnému středoevropanovi značně vzdálený. PS.Kdyby všechno v životě fungovalo jako v tomto filmu byla by to nádhera.

Navazovat na díl, jenž mnozí lidé nazývají geniální, toť těžká startovací pozice. Režisér John Boorman byl tedy ne mezi dvěmi ale deseti mlýnskými kameny. Hlavní cíl si stanovil přiblížit se atmosféře Friedkinova filmu. Bohužel se nemohl spolehnout na tak "kvalitní" scénář, neboť scénárista pojal svůj příběh značně odlišně od civilní předlohy W.P.Blattyho. Svůj výtvor přeplnil mysteriózními narážkami, množstvím vedlejších neuzavřených linií, které sami o sobě jsou možná zajímavé, ale příběh nikam neposouvají ani neobohacují. Pro producenty bylo velké štěstí, že se jim podařilo do hlavní role uplatit Richarda Burtona, který se svým ztrápeným, vrásčitým ksichtem a hypnotickým pohledem spaluje diváky. Linda Blairová nám od předchozího setkání přeci jen trochu vyspěla, zakulatila se na těch správných místech, byť tvář má stále desetiletého dítěte (že by latentní pedofilie?). Je docela záhadné proč se do tohoto filmu nechal uvrtat Morricone, i když nepodal jeden ze svých nejlepších výkonů, za výslednou práci se rozhodně nemusí stydět (kor za ty peníze co za to dostal). Největší problém dle mého soudu dlí v samotném názvu filmu, protože kdyby se nejmenoval Vymítač ďábla, byl byl možná přijímán s mnohem větším respektem a otevřenější myslí.

Nejdrsnější, nelítaví ptáci opět v akci. Konečně někoho napadlo, aby Kápo, Rico, Kowalski a Pěšák dostali vlastní pořad, byť byli to nejzajímavější a nejlepší na celých Madagaskarech. Ale stejně jako měl Sherlock Holmes svého moriartiho mají pingvíni svýho blba krále Jelimána, s jeho dvěma poskoky. I se stoupajícím počtem dílů si tufny udržují vysokou laťku zábavy. Jen jedna výtka, když už teda musí pišišvoři mluvit hantecem, tak ať producenti zaplatí cestovný a dotáhnou někoho ze štatlu, Zdeňa Junák to se Zdeňou Burešem zmákne.

Převeliké zklamání, rozhodně bych tento film nepasoval do škatulky „nejlepší Draculu po Lugosim“. Největší zápor vidím v takřka nulové atmosféře, Dracula je na plátně strašně málo a jeho hrad rozhodně nepůsobí tajemně, natož strašidelně a to nemluvím o jeho doupěti. Já si jej vždy představoval jako nízké, dlouhé, vlhké katakomby a ne jako místo na uskladňování brambor, navíc absolutně nezajištěné. Když k tomu všemu připočtu zbytečně přepjatou hudbu Jamese Bernarda a nudné herecké výkony všech zúčastněných, pardon, až na Petra Cushinga, který je ve své roli dokonalý, tak mi z toho všeho vyplývá, že tento Dracula se moc nepovedl, přeci jenom je vidět, že se všichni teprve sžívají.

Tak jak mě první díl nadchl, tak stejným dílem druhý díl zhnusil. Děj je primitivní ale která pohádka jej má složitý. Jenže ta odporná animace, ta se odpustit nedá. Když k tomu připočtu nepostřehnutelnou hudbu a zvláště odpudivý pětihlasný český dabing, tak se sám divím, že jsem tomu nedal rovnou odpad. Holt mé infantilní já zvítězilo na celé čáře.

Je až s podivem jak podezřele málo došlo k propojení dvou žánrů, mytologického a hororu. Přičemž italské sandálové filmy se v lecčems lišili od amerických velkofilmů, převážně jde o zobrazení násilí, tj. Kobky, žaláře a nejrůznější druhy mučení byli v Itálii velmi populární a režiséři se přeháněli v neustále novém zobrazování těch nejbizarnějších torturových praktik. A co teprve, když se režie ujme známý hororový mág Mario Bava (tehdy proslavený spíše coby kameraman, trikař a člověk pověřený natáčením akčních scén). V 60. letech se na Apeninský poloostrov přestěhovali snad všichni kulturisté světa, aby zkusili hereckou kariéru v sandálových filmech. Jedním z nich byl i Reg Park, velký souputník Steva Reevese, největší hvězdy žánru, kterému nikdy neodpustil, že jej porazil na Mr. Universe. Děj je napínavý, rychle odsýpá, čemuž prospívá i střídmá stopáž, jediné co film kazí, alespoň v mých očích, je snaha o odlehčení. Debilní nájezdníci ze začátku se dají ještě překousnout, jenže u Herkulova a Théseova společníka trvám na vrozeném kreténismu a jeho přežití pokládám za zločin proti lidskosti. Výprava je sice skromná, ale odpovídají, kulisy jsou použité z La conquista de la Atlantida, kde shodou okolností také hrál Reg Park. Zklamání je pro mne hudba od Armanda Trovajoliho, bohužel se přespříliš se zaměřil na hororovou notu, takže i pěkná romantika, navíc hraná flétnami a harfami (kam se hrabou smyčce), je upozadněna díky makabrózně disharmonickým tónům.

Když on byl tak drsnej ten Alois, hópe z jedno cuka na druhej, střílí z kvéra, kterýmu nikdy nedojdou náboje, zásadně ve stoje, aby to vypadalo drsně a hošani na druhý straně měli nepřehlédnutelný terč. Škoda, že se většinu filmu partajně rozpráví ve studiu. Místo aby nám ukázali jak ti bolševici zakroutili imperialistům krkem. Jen by mě zajímalo proč Švehlíka mluví Oliva, že by se musel léčit ze svého pobytu v Azérbajdžánu.

I po všech těch letech je to skvělý film, byť nedává příliš smyslu teď, jakož ani před dávnými časy.

Toto dílo má být nejosobnější dílo uměleckého boha Androšky Tarkovského, má vypovídat o hlubokých citech, jež choval ke své předrahé matince. Tady přiznávám, že jsem se cítil být krajně limitován, neboť jde o cit, který jsem v podstatě nikdy nezažil, ale poté co jsem jeho „láskyplný výlev“ citů zhlédl, tak jsem své obavy přehodnotil. To že děj příliš smyslu nedává, to mne nepřekvapilo (který Tarkovského film ho taky dává, že?), to že rusáci zmateně pořád něco blábolili, to už vůbec ne, jen jsem čekal (a nedočkal) na vyjádření citů k matce. Spíše zde autor prezentuje svůj postoj k ženám a rozhodně se nejedná o nic moc lichotivého. Po celý snímek mi pořád tanula otázka, které jsem nezbavil ani po titulcích. Nebyl vypravěč (Tarkovský) schizofrenik? Rozhodně tomu spousta věcí nasvědčovala, ale na druhou stranu aspoň vím, proč Lars von Trier dedikoval svého Antikrista, zrovna tomuto autorovi. Že jeho filmy nejsou pro obyčejné lidi? Toť hrubě chabá výmluva jeho uctívačů. Prý se díla Andreje Tarkovského nemají analyzovat, aspoň dle slov jejich autora. Velmi pěkné od filmového tvůrce, co si budeme nalhávat, moc takových rozhodně není. Jen mi pořád na mysl tane otázka. Proč je tedy vykládají, proč porušují svaté přání jejich boha? To vypadá jako ideální téma na analýzu. P.S. Rozhodně by mne velice zajímala její reakce na synův opus, pokud tedy ještě byla mezi živými.

Filmové adaptace úspěšných televizních seriálů nejsou ničím vyjímečným, ale nikoho asi nenapadlo udělat celovečerní film o bodrém předsedovi strany z Okresu na severu. No a gruzínci se toho nejen odvážili, ba co víc, film byl věnován XXVI. sjezdu všesovětské partaje. Rozhodně se jim nedá upřít kuráž, neboť vytvořit více než tříhodinový snímek o okresním tajemníkovi strany je věc dosti nevídaná. Každého nejspíše napadne to samé. To zas bude kravina, samý schůzování, jedna místnost, kde se parta dědulů a obstarožních mukým hádá o překročení plánů, o závazcích, o socialistické morálce, atd. To vše samozřejmě film obsahuje, přesto je mnohem zajímavější a poutavější než by se z premise předpokládalo. Lví podíl na to má exotická, krásná i drsná hornatá Gruzie, jenž snad vznikla jen pro oko kamery. Přesto jsem se neubránil velmi zvláštního pocitu z hlavní postavy, protože tak spirituálního hrdinu jsem už dlouho neviděl. Popsal bych ho slovy, vypadá jak retard, čumí jak bluma, navíc trpící žloutenkou, vše umocňuje jeho nepříliš povedený ruský dabing (chrchlavá gruzínština byla nahrazena ruštinou, s tou byl uváděn i u nás). Takovou personu učinit hlavní postavou oslavného filmu na stranu, toť smělost nevídaná. Avšak největším problémem je scénář, snažící se obsáhnout pokud možno co nejvíce, což má za následek jeho rotříštěnost, snaží se něco říci o Gruzii, o její minulosti i přítomnosti, o podvodenech, zvůlí prominentů, korupci (krajská nemocnice je opravdu šílená a u nás budou zachvílku takto vypadat všechny) a dalších věcech. Všechny problémy jenom nakousne, žádnému se nevěnuje podrobněji, výjma pěstování révy. Seriálová podoba by mu rozhodně seděla o moc lépe, co naplat. Osobně se mi film líbil, samozřejmě při bližším pohledu je zde spousta velmi diskutabilních věcí, ale to nechme být. P.S. Bezdiskuze nejzábavnější kapitolu je prezentace neexistujících úspěchů přesedou kolchozu, který musel být nadopovaný aspoň kilem nitroglicelinu, neboť by to s ním muselo zákonitě švihnout o zem.