AGAMENON

Italové se ukázali jako zdatní plagiátoři úspěšných filmů, jejich díla sice nedosahují kvalitativně i rozpočtově svých vzorů, přesto se jim již několikrát podařilo vyseknout pěkné kousky. V roce 1976 se američané rozhodli vzkřísit své nejslavnější monstrum, samotného velkého King Konga, načež do roka a do dne, jejich zámořští kolegové vypustili na plátno Yetiho, toho si většina z nás představuje jako chundelatou, asi dva metry vysokou bílou poloopici, která žere jaky zbloudivším cesťákům někde v Tibetu. To se však režiséru Parolinimu zdálo sexy, proto ho nechal zvětšit, teď měří nějakých dobrých 50 stop, je hnědej, pořádně chlupatej, zmraženej v ledu a je to chlap. Porovnávat rozpočty obou filmů, je jako porovnávat rychlost raketoplánu a tříkolky, američané měli ohromný rozpočet, nejlepší trikaře, italové zas snahu, jednoduše si řekli, když už jsme v tom napodobování, tak okopírujemě něco, co je vyzkoušený a nestojí to moc peněz. Takže obšlehli formát jiného národního maskota, Godzilly, chlápka jednoduše oblíkli do chlupaté kombinézi, nechali ho podupávat v maketkách a při celkových záběrech si vypomohli zadní projekcí, dneska působí tyto triky úsměvně, přesto mají jisté kouzlo. U podobných filmů nemá příliš cenu meditovat nad logikou děje, to je prostě zločin, i zde je spousta konin, např. Opravdu je nejlepší forma rozmražování použí plamenometů, když honím tak obrovského chlapa, musím opravdu chodit pěšky, místo abych použil vrtulníku,... Jedna věc je však výborná u všech jmenovaných monster a to je hudba, Yetiho skládal Sante Maria Romitelli, muž o němž jsem nikdy předtím neslyšel, jeho kompozice je příbuzná stylu jaký použil Barry pro nového King Konga, místy zas připomíná jeho mnohem slabší pokračování, ovšem opět ozvučeno skvělou hudnou Johna Scotta. Snad neprozrazuji příliš, ale Yeti je dobrák, takže ho tvůrci nechají nakonci přežít.

Ty mrchy žlutý si nedají říct a nedají, ničí naše fabriky, zaplavují naše trhy výrobky, vedle nichž je označení šmejd vyznamenáním, díky nim mají děti zas křivici, kterou se nám podařilo skoro vymítit, dokonce vytáhli svou nejstrašnejší zbraň, Pokémony, jejich infantilní kresba, přihřáté barvičky, epileptické efekty s ďábelským bojovým pokřikem Pika Pika Pikačůůůůůůůů. Bůh je však mocný, neopouští své věrné ovečky a trestá bezbožníky, proto na ně vypustil příšeru, jakou svět dosud nepoznal, Godzillu. Ta ničí, bourá, dupe, vraždí, ale co naplat, je jenom jedna, holka to sama nezvládne, dokonce se jí ty opovážlivci pořád snaží zabít, naštěstí se jim to nikdy nepodařilo, avšak dokáží ji na nějaký ten čas vyřadit ze hry. Pýcha předchází pád, tohle však už přehnali, nakrkli chlapa, kolem kterého je lepší chodit potichu a mlčky, nejlépe kolem něj nechodit vůbec. Nasrat chlapa, který rukami za zády a párátkem v hubě dokáže vymlátit celou armádu, tomu se říká drzost, oni tu chybu udělali, teď za ní musí pykat. Jet do Barmy, kde se 60 let bojuje, nezní jako moc dobrý nápad, ty černoprdelníci mají fakt divný nápady, naštěstí si vzali dobrou drožku (to však zjistí až později), každému jen trochu uvažujícímu jedinci je jasné, že je zajmou ty nejsadističtější vojáci, co kdy tahle zasraná zěmě zplodila a ty rádoby drsní žoldíci, co je mají osvobodit, se převozníkovi neměli posmívat. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, možná už není nejmladší, vrásek přibylo, vlasy si musí barvit šmejdem z nejbližší drogešky, pořád je to však ten největší masák pod sluncem, kdyby nebylo jeho, všichni by chcípli s držkou v zemi, to on ale nedopustí, se svým vlastoručně vykovaným mesrem (žádnej krám co nám každej večer vnucuje Horst Fuchs), lukem a šípy, vymlátí každou žlutou svini v okruhu padesáti kiláků. Sly to dokázal, oživil dvě své nesmrtelné role, klobouk dolů, navíc jak, něco takového se jen tak nevidí, ten chlápek ví co jeho fanoušci chtějí, pořádnej akčňák, krev a maso, žádný sračky co dnes produkuje Hollywood, co to kurva je, smradi do 13. let vstup zakázaný, to má být akce, žádný sprostý hlášky, krev, ceckatý baby, který se pořád někdo snaží znázilňovat? Sly se nenechal odradit a natočil násilnej, krvavej, setsakra zábavnej biják, jaký sem už dlouho neviděl, 80. léta vrací úder a to tak drtivý, proti nimž všichni ti unylý panáci, kteří se nás snaží neuměle snaží přesvědčovat, jak nejsou sexy a cool (to slovo z duše nesnáším), vypadají jako malí usmrkaní haranti. Scénář není důležitý, nikdy nebyl, stejně jsu na tom herecké výkony, nikoho nezajímají, nejdůležitější je počet mrtvol a co nejrafinovanější zprovození ze světa. Bohužel původní skladatel Jerry Goldsmith se odebral do věčných lovišť, na jeho uvolněné míso byl pozván Brian Tyler, okolo hudby se vedla vášnivá debata, spousta fanoušků byla znepokojena angažováním muže, kterého nelze označit za nic jiného, než rutinéra, což se i potvrdilo, hudba je nezajímavá, to jediné opravdu zajímavé, jsou původní Goldsmithovi motivy, které však dostávají malý prostor, taktéž bez té rozklepané ruční kamery, se žádný moderní film neobejde, musím říct, že ji z duše nesnáším, člověk je potvora, vždycky si musí najít něco, co by šlo zkritizovat, přesto jsem nadšen. AVE RAMBO! AVE SLY!

Tak narovinu, od filmu o přerostlých lidožravých anakondách nečekám žádné sociální sondy, pitvání psychologie postav, jestli se náhodou ještě v patnácti v noci nepochcávali, jestli hlavní hrdina nechtěl svoji matku dostat do postele, že jeho obtloustlý tatík je pedofil a vojíždí všechny hošany z okolí, na to z vysoka kašlu, to ať si zkoumají uchyláci ve svých rádoby „uměleckých“ počinech, já očekávám jedině, co největší početnou skupinu osob, nějaká ta roztomilá zvířátka taky nejsou naškodu, kteří budou v pravidelných intervalech (co nejméně od sebe vzdálených) umírat ve spárech anakondy, nikdy neškodí když většinu tlupy zastupují vnadné vědátorky, protože jsme v džungli, šaty navlhnou, takže je skodo všechno vidět a nějaké ne moc blbě udělané stroje na zabíjení. Co chci, jsem v podstatě dostal, anakondy jsou sexy, mají hlad, skupina mohla být přeci jenom trochu větší, ženštější, jenom dvě baby je fakt málo, ani nejsou nic moc (ta černoška se mi líbila o trochu víc), hlavní hrdina je dostatečně osvalenej, opálenej, větrem ošlehanej drsoň, který nenechá svoji nabroušenou rybičku zahálet (s mačetkou to taky umí), exteriéry vhodně zvolené, studiové scény pěkně postavené, hudba dobrá (bohužel nedostala tolik prostoru kolik by si zasloužila) a solidní triky. Já být spokojen, na meditaci o smyslu bytí u kolegy.

Všechny filmy o Asterixovi byli v podstatě blbina, první trpěl osobou režiséra, Claude Zidi je sice skvělý režisér, ale spíš dialogový, takže i přes masivní rozpočet (tenkráte nejdražší to film evropského kontinentu), nepůsobí tak megalomansky, jak měl. Druhý díl zas trpěl neuvěřitelně ujetým humorem, což řada diváků odradilo (i žijícího autora Uderza), no a třetí biják je něco mezi, opět nejvýpravnější evropský film, nejlepší výprava, triky, kulisy, humor se trochu zjemnil, takže to není jen pro co možná nejvíce zhulené diváky, přesto všechny tři filmy do puntíku trpí stejným neduhem, tvůrci z nich i přes rozpočty a kvalitní obsazení, nedokázili vymáčknout ani polovinu zábavnosti kreslených předloh. U nového hraného asterixova dobrodružství musím pochválit především výpravu, byla opravdu opulentní, kostýmy, studiového scény, stavby, triky přece jenom prozrazovaly svůj počítačový původ (hlavně úvodní let Telegrafixe), po dlouhé době se mi líbilo ztvárnění antického světa, žádný hnusný tmavý filtry, omlácený budovy, takže slovutný Řím vypadá jako chátrající nejpodřadnější provinční městečko, taktéž konečně hudbu skládá talentovaný hudebník, Frederic Talgorn je jeden z nejméně doceněných evropských skladatelů, sice mi jeho kompozice byla občas povědomá, to však nic nemění na tom, že byla výborná, celkově to na mne působilo, jako by se vrátily staré dobré časy C.B. DeMilla a Giorgia Ferroniho. Herecky byl film obsazen dobře, škoda jen odmítnutí Christiana Claviera, jeho stvárnění Asterixe bylo mnohem lepší, než jeho kolegy Clovise Cornillaca, ten než vychytralý gal, působí dojmem propuštěného trestance. Co se týče českého dabingu, je na dobré úrovni, jen mi přišla zvláštní absence Jiřího Štepničky u Obelixe, toho nahradil Ota Jirák, který namluvil nejtělnatějšího gala, již v jeho posledním animovaném filmu Asterix a Vikingové, ale na Štěpničkův hlas už začínám být stejně alergický, jako na hlas Bohdana „zvládnuto namluvit všechno sám“ Tůmy, navíc Jirákův chlapáckej hlas se na něj hodí mnohem víc. Takže co žeš sem to vlastně chtěl říc, je to kravina, ale mně se to líbilo, až na to předvádění slavných osobností na konci, to bylo hodně trapný.

Není zrovna nejlepší nápad, vyrazit si s přáteli na ostrov, obývaný přespříliš přítulnými armádními hafany, aby nedošlo k mýlce, rozhodně nemají nic společného s dobračiskem maxipsem Fíkem. Tyhle potvory jsou chlupatý, naštvaný, věčně hladový parchanti, který víc než co jiného nesnášejí nějaký blbý Pedigree, co v televizi propaguje nějaká olezlá čivava (raději bych před nimi pomlčel o tom, že toho přerostlého potkana považuje taky za psa, to by je nasralo ještě víc), oni radši čerstvé masíčko, ze kterého kape teplá krev a zmínil jsem se již, že nejradši lidské. Osoby jenž byli vybráni, aby s řevem utíkali před nejlepším přítelem člověka ujdou, sice mě štve obligádní negr (to opravdu každý američan má za nejlepšího kámoše negra?), spíš mi záleží na obsazení ženských rolí, zvláště když jsou pouze dvě, dle mého soudu, má ideální herečka tohoto druhu filmu vlastnit, dlouhý nohy, pořádný kozy, které se při úprku budou pěkně houpat, musí umět správně vřeštět a svůdně se vlnit v bikinách, tady sem zklamán, ani jedna z hereček nesplňuje podmínky, prsa nemáji, nějaký extra fešandy to taky nejsou, řvou dobře, utíkají dobře, jen ten nejnižší pud u mě neaktivovali (však si rozumíme). Jinak ostrov pěknej, jen ta voda je nějaká žlutá, ale stejnak největší překvápkem zůstávají „roztomiloučcí“ pejsánci, tak proklatě drsný mrchy jsem už dlouho neviděl, žádný dobrácký bernardýni, do kterých musí štáb rýpat rožhaveným pohrabáčem, aby dostali aspoň trochu zlostný pohled, tyhle mrchy jsou ostrý jak břitvy Fredy Krugera.

Steve Reeves, největší hvězda mytologického žánru, který se pro podobné titánské postavy snad narodil, osobně si nedovedu představit lepší volbu i coby Herkules je podle mne zatím nepřekonán. Z pozice nejvýdělečnějšího herce toho podžánru, se mu dostávalo nejvyšších rozpočtů, samozřejmě i gáže, avšak v rámci úspor bylo natáčení přemístěno do mnohem lacinější Jugoslávie, bohužel žánr pomalu ale neodvratně umíral, začalo se šetřit, kde se dalo, recyklovala se hudba, kostýmy, kulisy i celé záběry (převážně davové a bojové), žel ani Steve Reeves nebyl ušetřen, což se zde dosti negativně ukázalo. Příběh doznal několika změn, spousta postav byla vyškrtnuta, jiné zredukovány, některé byly sloučeny a jiným se zas posunul charakter, nejvíce je to patrné na postavě Turna, krále Rotulů, ve filmu je to zákeřný ničema, podrazák a dalo by se říci i zbabělec, u Vergilia je to postava čestná, statečná a pro svou nenávist k Aeneovi má opodstatnění, Lavínii se dvořil a byla mu i zaslíbená jejím otcem, byť k tomuto činu byl dotlačen manželkou Amatou, takže jeho nárok na ní byl čistě legitimní, to že se proti sobě tedy oba heroyové postavili, byla jen zlovůle bohů, takto popisuje Vergilius jejich souboj: „V té chvíli klesl po hrdinském boji, hodném oslavy básníků, k zemi i Turnus.“, podle chování jeho filmového obrazu asi těžko, tam používal lsti (což by nebylo nic až tak špatného), ale hlavně bázlivě utíkal před sokem, k otevřenému boji je spíše nucen. Některé výjevy z filmů se odehrávají dříve, například Aeneova radost i tesknění při pohledu na nástěnnou malbu, kde byla zobrazena trojská vojna, to se opravdu stalo, ale v Kartágu u královny Didony, nebo soutěž o krásný pás, ve kterém Aenea porazí Turna, původně ji uspořádal sám Aeneas na Sicílii, když se šel poklonit k otcovu hrobu, obyčejnou lukostřeleckou soutěž, kde za terč sloužil holub uvázaný stuhou na vrcholu lodního stožáru, filmaři okořenili závody koní přes překážky, naopak stať o přátelství Nisuse a Euryaluse byla zachována, byť Nisuse proklály nespočty šípů, u Vergilia padl díky nespočtu utržených ran „Nisus se nato jako beze smyslů vrhl do středu Rutulů, v zuřivém boji utrpěl nesčetně ran, ale Volcenta (velitel jízdy laurentský) zabil. Spokojen s pomstou se přivlekl k tělu svého druha a jejich duše odešly společně do říše stínů.“ Trochu zmatek panuje okolo režiséra, v titulcích jsou oba, Albert Band, otec režiséra Charlese Banda, který nás oblažuje takovými „skvosty“ jako například Parazit s Demi Moore a Giorgio Rivalta, na americkém a francouzském plakátu je uveden pouze Band, na německém pouze Rivalta a na italském jsou oba. Rivalta je uveden v titulcích jako režisér italské verze a všeobecně je považován za tvůrce filmu, natočil pouze čtyři filmy a to ještě u dvou byl pouze spolurežisér, mnohem zkušenějšího Viktora Tourjanskeho, který měl zkušenosti už z němého filmu a po svém nedobrovolném odchodu z Ruska se uchytil v Itálii, jako režisér dobrodružných filmů. Ono je v podstatě jedno, čí jméno se stkví v titulcích, důležité je jak byl zrežírován, výsledek však příliš oslnivý není. Vedení dialogových scén je průměrné, bojové scény jsou uspokojivé a řízení komparzu prachbídné, statisté občas neví co mají činit, zmateně se potácejí (naštěstí ne úplně v hlavním záběru, spíš divák musí sledovat okraje plátna), přičemž závěrečné souboj působí jako zjevení, je zrežírován zručně, navíc i vybrané lokace jsou zdařilé (hrdinové se brodí nízkou vodou v řídkém lesíku), byť mohl býti delší. Nejsem sice vojenský expert, ale co se týče taktiky, kterou použili etruskové k odražení volské jízdy vedené jejich královnou Kamillou, nezdá se mi zrovna nejvhodnější, tím, že nechají vjet nepřátelskou kavalerii do svých šiků, kde ji mají zastavit lučišníci, těch je asi pět, byť jezdci padají z koní jako by jich tam bylo stokrát více. Další věcí vůči níž bych měl výhrady jsou kostýmy, na můj vkus jsou až příliš kreativní, etruská jízda vypadá jako oddíl ku-klux klan, bílé (většinou) kožešinové oblečení, bílý plášť s kožešinovou kapucí a ty bizarní útvary, kterými oblažili kostyméři vojáky obou stran na přilbicích, to je kapitola sama pro sebe. Opravdu se mi líbili akorát kostýmy prostých lidí a trojanské, i když je zajímavé, že úplně nekorespondují s výzbrojí z předešlého filmu (asi byly zadané, tak si opatřily z filmu Paris a Helena z roku 1956. Aeneas měl dostat od své božské matky Venuše, nádhernou novou zbroj, kterou vyrobil její muž Vulkán „Vykoval mu dlouhý ostrý meč, hrotitý oštěp, tvrdý náprsní pancíř s obrazem Gorgony, pravou i levou holeň a zářivě lesklou přílbici, nakonec velký neprůstřelný štít, který vyzdobil obrazy z příštích dějin říše, jež měla vyrůst z Aeneova města.“, ten má akorát novou helmici, když se vrací od etrusků a na závěrečný souboj i brnění, štít nemá nikdy, Turnus má v zásobě dokonce dvě helmice. Giovanni Fusco, jenž spolupracoval i na předchozím filmu, tentokrát povolil uzdu své fantazii ještě více než minule a složil trochu zvláštní hudbu. Fusco, nepříliš kovaný v mytologickém žánru, avšak velmi zkušený filmový kompozista (první film ohudebnil v roce 1936), jehož doménou byly psychologické filmy, proto ani příliš nepřekvapuje, že se vzdálil standardnímu pojetí, tak jak jej známe z amerických filmů v podání Miklose Rozsy a Maxe Steinera, nebo z italských Angela Francesca Lavagnina, tam kde divák či posluchač je zvyklý očekávat hřmějící velký orchestr, Fusco používá často sólové nástroje – klavír, flétnu, hoboj, pro hlavního hrdinu složil flétnový motiv doprovázející vojenskými bicími, třeba scénu, kdy se divák poprvé seznámí s Laurentským hradem, jinak to sídelním městem krále Latinů, běžně by se použily vznosné fanfáry a jiné heroické motivy, Fusco naopak používá osamělou trubku, většina jeho motivů je jednoduchá až primitivní, takže má spíše blíže k pojetí hudby, jak nám to předvedl v roce 1961 (paradoxně ve stejném roce v jakém Fusco zkomponoval La Guerra di Troia) Piero Piccioni v Romulus a Remus, kde se také spíše soustředí na psychologii, než hrdinské motivy, oba předznamenali cestu, po níž se vydal například i Teo Usuelli v roce 1964, když komponoval svoji lehce experimentální muziku k filmu Saul e David (jeho hudba se mi líbila přece o trochu více, než v Aeneovi). Osobně jsem byl filmem zklamán a považuji jej, spolu s Il Terrore dei barbari za nejslabší film v němž můj oblíbený herec Reeves hrál. Bohužel ani on nedokázal svým nepopiratelným charismem zachránit film, jak jsem již podotkl výše, byl nejlepší volbou pro titulní roli, jeho lehce opálená vypracovaná muskulatura, husté vlasy, krátkostřižený vous, pohled upřený do dáli, vzpřímené držení těla a rozhodná chůze, z něj činila ukázkového hrdinu antických filmů, škoda jen, že nebyl znovu povolán režisér předchozího dílu Giorgio Ferroni, jehož doménou byly mytologické filmy s výbornými akčními scénami, ve kterých byl opravdový mistr. Jména jsem uváděl ve tvarech převzatých z latiny, protože Vergilius byl římský autor, takže neuvádím mnohem známější, jako např. Odysseus, nýbrž Ulixes, tak i Aenea, nikoliv Aineiáse.

Další dobrodružství nesmrtelné vampýrky Veroniky (Syren), která si udělá mocného nepřítele, se svou společnicí (Ava Vincent), zabijí milence své žákyni Lillianně, ta si to však nehodlá nechat líbit a slíbí Veronice pomstu, i kdyby to mělo trvat sebedéle. Toť hrubé nastínění pokračování děje úspěšného filmu Les Vampyres, režie se opět chopil James Avalon, někdejší zástupce šéfredaktora a pornorecenzent časopisu Adam Film World, který se nehodlá řídit slovy „kritizovat umí každý, ale sám něco vytvořit, to už ne“. Avalon se ze všech svých sil snaží dokázat, že porno nemusí být laciné, s topornými hereckými výkony a stupidními dialogy, které divák stejně buď protrpí, nebo rovnou přetáčí (upřímně si přiznejme, kvůli nim se na tyto filmy nikdo nedívá), výpravou podřadné telenovely, natáčené v noci, kdy telenovelový štáb končí svou práci, aby se do uvolněných studií přihnal režisér, kameraman a tři herci a něco tam natočili. Tak podle něj kvalitní porno nevypadá a on chce točit jen kvalitní věci, usiluje o pěkné exteriéry i interiéry (samozřejmě jako ostatní tvůrci rád využívá moderních prosklených honosných vil na kopci, též pěkný panoramatický výhled na město není na škodu), sexy kostýmy, které spíš odhalují než skrývají a příjemnou hudbou. Je to snaha úctyhodná, jenž však nesmí zastínit hlavní důvod, kvůli čemu divák vůbec sleduje daný žánr, mám samozřejmě na mysli akci, zde bych konkrétně viděl největší Avalonovu slabinu, je tak posedlý vedlejšími složkami, až mu uniká podstata, například na tomto filmu lze krásně demonstrovat jeho rozpolcenost. Režisér je výborný střihač, mistr barevných efektů a kompozicí, z čehož nejsou zrovna nadšeni distributoři, dle jeho vlastních slov „Nejradši by mě zabili.“, příkladně u filmů o upírech se to báječně hodí, však to všichni známe ze starých hororů, tajemné komnaty, osvětlené pouze svitem loučí či svící, důležité je umět sladit osvětlení tak, aby bylo dostatečně vyvážené nepříliš tmavé (to nic není vidět), ani příliš světlé, (pak se vytrácí atmosféra), a to se Avalonovi ne vždy podařilo, možná to již takto bylo zamýšleno od prvopočátku, osobně si myslím, scény odehrávající se ve středověku (první třetina filmu), měly býti více nasvícené, lépe by byly vidět detaily, není zrovna nejlepší, když porno připomíná spíše erotický film, k tomuto naštěstí nedošlo, rovněž choreografie má být nápaditější, též mi scény přišly nějaké kratší než bývá zvykem, délku vyvažuje kvantita, sedm scén je nadstandardní počet pro 90 minutový film, taktéž mi „vadilo“, že režisér něco naznačuje a pak se nic nedostaví, příkladně hned po první akci to vypadá, jakoby hned měla začít další, tentokrát lesbická mezi Avou a Syren, kdy obě náruživě vychutnávají čerstvou krev z kalichu, lehce se s ní polévají, slízávají ze své hebké kůže, byla by to skvělá scéna navíc by se k tomuto filmu báječně hodila, místo toho se obraz zastaví a změní se v kreslený, velmi stylový nápad, který se ještě párkrát objeví. Hrátky s barevnou kompozicí patří k Avalonovu rukopisu, většinou jsou velice zajímavé (například Tajemství červeného deníku), nicméně se závěrečnou scénou mám trochu „problémy“, je to jako o té lesbické akci výše, „vadí“ mi na ní to, že je v ní má oblíbenkyně Gina Ryder, ale je jí vidět jen její obrys, celá scéna je koncipována takto, tmavě modré svícení (z oken se line tato barva), jinak je tma, divák vidí kontury tří milujících se lidí, kdyby tam nebyla Gina, tak bych nic nenamítal, naopak bych režisérovi pochválil dobrý nápad, akce rozhodně není nenažhavující. Co se týče hudby je kvalitní, sic používání vážné muziky není režisérův nápad (v pár jeho filmech jsem to už slyšel), pokud je zvolena dobře nepůsobí rušivě, tuto metodu samozřejmě používá pouze pro středověkou část, zbytek je syntezátorová hudba, jako skladatel je podepsán The Low down symphony, což je bůh ví co, přesto do kvality hudby takového Michaela Ninna ještě krapet chybí. Avalon si ke všem svým filmům píše scénář sám, nezahlcuje nás trapnými dialogy, ty se naopak snažil co nejvíce zredukovat, navíc si šikovně pohrál s klasickými pravidly o vampírech, které si modifikoval pro své účely, takže i již mrtvého vampíra lze znovu oživit, navíc mají schopnost transformovat se v jinou bytost i pohlaví, čímž si pokud bude mít film úspěch otevřel cestu k dalším pokračováním, nemusíce se ohlížet na obsazení z předešlého dílu (herci se nebude líbit scénář či honorář), prostě ho nahradíme někým jiným. James Avalon je jeden z nejzajímavějších dnešních pornorežisérů, jehož práci budu i do budoucna dále sledovat a doufám, že film bude mít další pokračování, alespoň konec to naznačoval.

Hned z kraje přiznám, že jsem k Strašpytlíkovy měl trochu despekt, protože všechny ty komentáře typu „neuvěřitelná blbost“ a „sračka roku“, mne moc nenažhavili, ale člověk míní a videopůjčovna mění, a když už mají akce 3+1 zdarma, tak když už dlachním tři tituly, tak si něco vyberu, zvlášť když ten „pořádnej matroš“ je půjčený, občas právě tyhle „nouzovky bývají to nejlepší“, než to na co se člověk těšil. Nevím jaký byl porodní proces, ale nejspíš nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že někdo z vyšších míst během přípravných prací zjistil, že scénář je tezovitý, předvídatelný a moc šablonovitý, tak byli zpět narychlo povoláni scénáristé, aby příběh trochu „oživili“, k tomu jim produkce pronajala patro hotelu někde za městem, to zabednili (ještě by jim chtěli zdrhnout), přičemž je zásobovala tím nejnutnějším, jako jsou tužky, gumy a prostitutky, nejen tím je však člověk živ, takže bylo zkonzumováno jistě větší množství alkoholu a měkkých či tvrdých drog. To se to panečku pak pracuje, z toho pak nemůže vylézt nic jiného, než pořádná ujetost, scénáristé do scénáře nacpali všechny šílené nápady co je napadly, což je jenom dobře, ve filmu není (snad kromě strašpytlíkova taťuldy) normální postava. Strašpytlík je samozřejmě obklopen partou kamarádů a ty opravdu stojí za to, ošklivá Kačka pihatá („V 100 + kachna píší, že neškodí občas si hodit pyskem“), vypasený pašík Mrně (Promiň! Já jsem hrozná svině) a to vůbec nemluvím o nejlepší postavě filmu, rybákovy Rybízovy, který má v tom přenosným akváriu rozhodně něco jiného, než jen čistou vodu (při jeho představě King Konga jsem řval smíchy). Animace je kvalitní, sice nic co by ji posouvalo „o kus dál“, jen dobře odvedené řemeslo, pokud k tomu ještě připočteme bombastickou hudbu Johna Debneyho, sic občas trpící až moc velkým „mickeymousingem“ a skvělým českým dabingem (dovedete si představit někoho lepší na namluvení starosty Alzheimera, než Luďka Sobotu?). Pokud máte rádi pořádně ujetou zábavu, tak se neohlížejte na negativní reakce, tohle je film přesně pro vás, jen to však dokazuje, že se studiem Walta Disneyho není něco v pořádku.

aneb Zoufalé krávy

Režie Giorgio Ferroni, hlavní role Gordon Scott, jména jenž v žánru „meč a sandále“ měli zvuk a byli známkou dobré zábavy. Scénář je pln velkolepých bitev, soubojů, statečných reků, podlých nepřátel, intrik a krásných žen, výborný námět na kvalitní mytologický velkofilm, bohužel Gordon Scott byl sice populární představitel neohrožených, chrabrých hrdinů, ať v amerických či evropských filmech, avšak byl to pouze polobůh sandálového žánru a ti nikdy nemohli mít stejné postavení jako bozi, tím však může být pouze jeden, Steve „Herkules“ Reeves, tj. i přes svou popularitu, nemůže počítat Scott s takovými rozpočty na své filmy, jaké dostával jeho přítel Reeves. Ferroni se nejspíše pokoušel udělat pro Scotta to, co udělal pro Reevese, natočit jeho nejlepší a nejvýpravnější film, to se mu však nezdařilo. Pauza mezi jeho předchozím filmem a Ercole contro Molock činí dva roky, to je trochu zvláštní, pokud přihlédneme k tomu, že režisér točil minimálně jeden film ročně a někdy i více. Zdržení nejspíše zapříčinil nedostatek financí, žánr již byl za svým zenitem, diváků ubývalo, na což producenti reagovali snižováním rozpočtů, takže se čím dál tím více objevoval nešvar, vkládat do nových filmů části ze starších a výpravnějších filmů, např. triumfální pochody, mašírování vojsk, bitevní sekvence a podobně, tato recyklace se však netýkala pouze obrazového materiálu, nýbrž i hudby, takže se stávalo (hlavně v druhé půli 60. let), že půlka filmu byla jaksi „povědomá“. Podle mého mínění, byl Giorgio Ferroni nejlepší evropský tvůrce sandálových filmů (tímto filmem mne v tom jen utvrdil), hlavně v bojových sekvencích se cítil jako doma, takže se ani nedivím, že natočil La Guerra di Troia, v hlavní roli se Stevem Reevesem, ano to je ten film, který jen stvrdil Reevesovo postavení jako boha sandálových filmů, jinak to byl nejvýpravnější evropský produkt v mytologickém žánru. Výpravné kostýmy, stavby, spousty statistů, výborné bitvy, vše co má výpravný historický film mít, to vše La Guerra di Troia obsahovala, osobně by mne zajímalo, z jakého důvodu netočil Ferroni i pokračování, které nový režisér evidentně nezvládl. A proč ta odbočka? Z jednoduchého důvodu, Ercole contro Molock je právě jeden z těch filmů, o kterých jsem se zmiňoval výše, tj. trpí nešvarem recyklace starých záběrů, což je obzvláště smutné, když většinu z nich natočil právě Ferroni, skoro všechny velké bitevní sekvence, planoucí města jsou z La Guerra di Troia, jen dobývání dřevěného valu, je z nepovedeného pokračování La Leggenda di Enea (dost je poznat, že Giorgio Rivalta nebyl příliš dobrý režisér), tím nechci naznačit, že Ferroni prostě sestříhal staré výpravné bitevní scény a zbytek filmu se na place pohybovali tři lidé a z toho dva statisté, to opravdu ne, jen jich bohužel není tolik, kolik by mělo být. Film má i kvalitní hudbu, kterou složil ostřílený harcovník Carlo Rustichelli, avšak nevím co všechno pro něj složil, protože hned úvodní titulní hudba je z filmu Annibale, v hlavní roli s Victorem Maturem z roku 1959, kde rovněž doprovázela úvodní titulky. Osobně moc Rustichelliho rád nemám, ne že by se mi jeho hudba nelíbil, ale není to můj šálek kávy, musím však uznat, že některé pasáže jsou velmi sugestivní, tak třeba hned úvodní úprk přeživších obyvatel z planoucího města (samozřejmě závěrečné plenění Troje) a pochod těch, kteří přežili pustinou (začátek z La Leggenda di Enea), je doprovázen mohutným orchestrem a chorem. Skladatel rád používal syntezátory, což já jako tradicionalista jsem kvitoval s nelibostí, přijde mi to nevhodné do tohoto žánru, např. scéna kdy Glauco jde po bitevním poli a obhlíží mrtvé. Kostýmy jsou samozřejmě použity z obou filmů, aby hrdinové nechodili v něčem jiném, než v davových scénách, La Guerra di Troia má velmi pěkné kostýmy, třeba nádherné bílé brnění s pláštěm a helmicí, co zde nosí bídák Penthius, bylo původně Parisovou zbrojí, bohužel v La Leggenda di Enea byli návrháři příliš „kreativní“, takže působí trochu srandovně, hlavně přilbice. Herci hrají dobře, Gordon Scott je mužný jako vždy, herečky jsou příjemné na pohled a zloduši zas naopak „odporní“. Režisér natočil dobré bojové scény a souboje, některé scény mají až hororový nádech (Molochovo doupě) a ve vedení statistů je důsledný jako vždy, škoda jen, že musel parazitovat na vlastní i cizí tvorbě (nejen on). Čím více sandálových filmů vidím, tím méně se pro ně dokážu nadchnout, tím nechci říci, že se mi nelíbí, jen mi kazí požitek již viděné davové scény, bitevní sekvence či stavby měst, což se odrazilo i na mém hodnocení, kdybych neviděl dva výše zmiňované filmy se Stevem Reevesem, moje hodnocení by bylo rozhodně vyšší.