Chung

Kdosi říkal, že v případě Vertiga se mění jeho vnímání po prvním a po jakémkoliv dalším zhlédnutí víc než u jakéhokoliv jiného filmu. Souhlasím a troufl bych si doplnit, že kdo tvrdí, že Vertigo opravdu docenil už napoprvé, lže. Ten film prostě roste po každém zhlédnutí – já jsem se od původního zmatení dopracoval až k jisté posedlosti (jak příznačné). Snad každý element filmu je tam, kde by měl být (a kde ho režisér chce): hudba, střih, choreografie pohybů postav, pohyby kamery, kompozice záběrů, práce s barvami, vlastně i ono plíživé tempo. Počáteční očekávání a představy se však obrací naruby, když se Stewartova z počátku sympatická postava začne ukazovat v pravém světle. Naprosto jedinečný film, ve kterém skrz hladinu snového milostného příběhu probublává něco hodně, hodně znepokojivého. Pokud někde Hitchcock vytahuje na plátno své vlastní fetiše, tak právě tady.

Já ten film prostě miluju. Naprosto dokonale vyjádřený pocit odcizenosti moderního světa, který ovšem není zavržený kategoricky – přese všechno ho divák tak trochu obdivuje. Tati se všem těm hypermoderním, ale ve výsledku nepřirozeným vymoženostem pouze poťouchle směje a dovoluje divákovi naplno se ponořit do krásné nostalgie pokaždé, když se „děj“ přesune do staré čtvrti. Opravdový děj ale ve filmu nehledejte. Není vlastně důležitý, stejně jako nejsou důležité dialogy, které jsou dokonce velmi často přehlušené nejrůznějšími ruchy. V obou světech se vlastně nic neděje. To jen ten nový se snaží toto Nic zabalit do vyleštěné ale nepadnoucí formy, zatímco svět starý ho přijímá s otevřenou náručí a snaží se ho udělat ještě pohodlnějším a přirozenějším. Můj strýček je precizněji vymodelovaný než Prázdniny, ale přístupnější než jinak geniální Playtime (který všechny principy ze Strýčka dovádí až na hranice možností a dost možná ještě dál), a tak se jedná možná o nejlepší první vstup do světa pana Hulota. Do světa, ve kterém chceme být, tak jako Hulot, věčnými dětmi, ale který nás vrhá do situací, jež nás nutí být ukázněnými dospělými.

Žena je žena je pravděpodobně nejzábavnější a nejpřívětivější Godardův film. V rámci prvního období Godardovy tvorby (1960–67) vznikl relativně brzy, takže politické motivy v něm nehrají tak zásadní roli jako např. v pozdějším Víkendu, v Made in U. S. A. a samozřejmě v Číňance. Převažuje čistá radost ze hry s filmovým žánrem: hudební komedií. Při sledování je jistě výhoda, pokud jste alespoň rámcově obeznámeni s tím, jak vypadá americký filmový muzikál – vše na něj odkazuje a vše jej zároveň staví na hlavu (mám samozřejmě na mysli klasiky typu Zpívání v dešti, což je mimochodem jeden z Godardových oblíbených filmů). Velice poťouchlé a dost možná úplně geniální.