imaginer21

Obecné hodnocení tohoto filmu se dle mého odráží od očekávání i vkusu spojeného s novozélandským zázračným režisérem Taikou Waititi. V tomto případě já nemohu níže jak pod 80 procent, protože jsem dostal překvapivě nadstandardní good-feel podívanou, která nikdy nesklouzvá za hranici vkusu, jak tomu pro mě bylo u tolik vyzdvihovaného Králíčka Jojo, ale i ve čtvrtém Thórovi. Taika servíruje příběh se svou trhlou lehkostí, sám si přitom střihne jednu z průvodních roliček (potitulkovka je doslova boží!) a bolestné momenty dokáže předat bez přehnaného patosu (záverečná řeč, vztah mezi Thomasem Rongenem a jeho bývalou ženou). Pokud jde o celou tu transgender linku, zrovna v tomto případě má své místo (ostatně je to podle skutečné události), ačkoliv cítím z toho takový Waititiho kalkul se tématu věnovat zrovna teď, kdy je tak ožehavé. Snad bych si přál jen víc reálií ze samotné Samoy, na kino mi těch pár komorních záběrů na kousek pláže, jeden obchůdek a jednu chatrč nestačilo.

Slabé. Slyův přesun na vedlejší kolej chápu, ostatně se z toho vyzpovídal ve vlastním dokumentu. Ale čekal bych alespoň nějakou pisatelskou invenci z jeho strany, které dá čtvrtým (a snad posledním) Postradatelným smysluplnou formu. Ale bohužel. Celé je to vlastně čistokrevná Stathamovka, přičemž ani Statham se nijak dvakrát ze svého "výsluní" neraduje. Megan Fox je tu čistě pro okrasu, Dolph Lundgren jen slaboučce pomrkává na podařený první díl, postava Andyho Garcii vysloveně trapná a zbytek ansáblu si nevybavuji, i když to má být pocta osmdesátkovým akčňákům a jejich hrdinům. Celé to je jedna uplácanina, dějově toporná, choreograficky plytká (navzdory slibované angažovanosti týmu Jackieho Chana) a s humorem pro náctileté gejmboje. Zbytečnost tohohle projektu z něj srší prakticky v každé minutě.

Málo hodnocený a málo promítaný filmeček, který i přes zjevně "hallmarkovskou" náladu umí fakt pohladit na srdci. Jednak milým výkonem mladičké LeAnn Rimesové, která prorazila hlavně jako uznávaná zpěvačka, ale také pro na svou dobu vkusně využitý dějový twist a neposledně pak pro krásnou závěrečnou píseň.  Mít to v rukách zručnější režisér a dát tomu trošku áčkovější kabát a trošku méně pánbíčkářtví (i když to k té kultuře i k tomu příběhu holt patří), dovolím si tvrdit, že by to i v kině svou cílovku našlo.

Do bigenerace pánčasová krasojízda. Harrisův Loutkař správně zvrácený a jeho loutková rekapitulace osudů všech posledních společnic (vyjma té podivné skupinky za dob Doktorky) opravdová perla. Bigenerace samotná taky vesměs fajn nápad, ovšem Gatwa bez kalhot jedno velké WTF. Žádná seberozpoznávačka po příchodu nové podoby, žádná osudovější chvíle dávající oběma prostor k pochopení celé situace (Donnin monolog neberu), žádná hlubší sebereflexe před Loutkařem (který byl ze scény po tom všem hororovém nějak příliš rychle a fádně odstraněn ze hry). Ovšem ponechání Tennantovy (re)inkarnace v záloze potěšilo, Davies zkrátka ví, co na fanoušky po Chibnallovi degradaci Whovianského fenoménu platí a nechtěl se jen tak vzdát úspěchu svého dítěte. A zároveň jakž takž úctivě zakončil celou éru s jeho původním Doktorem. Lišák jeden mazanej, umí si ponechat vskutku lákavá zadní vrátka.

Nejdříve jen (pod)průměr, který se nedaří vytáhnout ani charizmatem navrátivšího Tennanta. Banální zápletka, hloupé dialogy (a LGBT, už zase?). Ale citlovou scénou v kabině lodi se cosi zlomí a naplno vysálá ta opojná esence starých doktorů, která z Tennanta dělá zase toho nejlepšího ze všech regenerací. Russel T. Davies ví, co měli (mají) fanoušci Doktora tak rádi. Teď už jen doufat, že opatrně výš posunutou laťku udrží, ne-li ji ještě o pár levelů zvedne. Zatím radost po Chibnallovi.

Vesmír, kočky (ty i ony), kosmické výtahy. Atmosférická tuctovka. Ono to navzdory všem recenzím není až tak zlé, jen prostě na úroveň Marvelu žalostně odfláknuté. Hravou a nápaditější první polovinu vystřídá v té druhé půlce stopáže sterilita a únavná šablonovitost, která nepřináší žádný milý nebo jakkoliv podstatný moment. A celou dobu jsem si pokládal otázku, jestli Fury aspiruje na neznuděnější postavu Marvelu nebo Samuel L. Jackson na neznavenějšího herce Hollywoodu. Jeho "cool" pohledy už byly daleko za hranou, kdy už nebyly "cool", ale prostě jen bez jiskry. Dívčí trio fajn, Iman má komediální potenciál jako víno. Rodinná linka Carol a Moniky nemá ten správný tah na emoce, i když se o to snaží. Co ale film drží hodně nad vodou, je pořád moc líbivý vizuál, který plátnu sluší. I proto jsem do kina vyrazil (a nakonec až tak moc nelituji), i když film samotný skončí v archivu jen jako průměrná marvelovská jednohubka.

Třikrát nejlepší, třikrát se nevzdával, ve třech různých oblastech šel tvrdě za svým. Arnie je velmi zvláštní postava, které díky její houževnatosti bývají často odpuštěny ty nedostatky, které by se jiným "otřeli o hubu". Proč? Protože on je majitelem schopnosti sebekázně i sebepřekonání a všem to chce ukázat. A ano, to všechno je na něm obdivuhodně a pro mnohé inspirativní. V porovnání s tesknějším a upřímnějším Slyem mi ale toto přišlo příliš povrchně motivační, samozřejmě až na těch několik bolestných osobních momentů, které Arnie také musel na své pouti překonat. Nejlepší částí byla u mě jednoznačně ta filmová.

Překvapivě silná a intimní zpověď jedné z největších ikon akčních filmů své i trošku současné generace. Pochopit Slyovy motivy při přípravě jeho nejslavnějších (jím spolu/napsaných) filmových hitů dává zpětně každému jednomu jeho počinu výrazně větší hloubku i smysl. Dokonce i těm kouskům v jeho kariéře, na které kritici a ani sám Sly nejsou zrovna dvakrát hrdí. Závěrečné Slyovo zamyšlení bude rezonovat hlavně v těch, kteří podobnými bolestmi, prošli také. A zjista je to bude i inspirovat. Mimochodem, i když Arnie se Slyem už na svou rivalitu pohlížejí jen se stařeckým nostalgickým úsměvem, je vidět, že v ní zdravě pokračují. Proč by jinak Arnold ve stejném roce o několik měsíců dříve vytáhl to samé, jen větší, delší a pestřejší. Slyovo komornější vystoupení s jeho tradičním životní zkušeností vykřesaným hlubokým zamyšlením mi ale sedlo více. Promiň, Arnie.

Nebál bych se tvrdit, že vedle Titanicu jeden největších historických romantických eposů, který kdy byl natočen. Samozřejmě od zmíněného velkofilmu se liší hlavně jistou popkornovostí i odlehčeností, ale přesto ze všech zpracování o legendárním zbojníkovi je tohle to pravé, nezapomenutelné, rozmáchlé, prošpikované prvotřídní hereckou plejádou a pochopitelně k nebesům sahající svou ikonickou úvodní písní od Bryana Adamse. Kdyby realita byla fakt taková, jakou nám o postavě Robina Hooda předkládá správňácký kukuč Kevina Costnera, odpustil by Hoodovi kdokoliv cokoliv. Alan Rickman se pro role charzmatických slizounů narodil - po Smrtnonosné pasti je tohle hned druhá nezapomenutelná záporácká role, kterou svým výkonem pomalu zastínil i svého filmového soka.

"Přijdou si pro vás padouši?" Třetí Equalizer je přesný jak samurajský meč, v mordech si občas člověk říká, zda nesleduje nějakou metaforu na Batmana nebo jistý typ černého anděla. McCallovy motivy jsou naprosto čisté, jasné a nediskutovatelné. Jeho metody pak zcela přiměřeně brutální vzhledem k povaze zm*dů, kteří se mu postavili do cesty a narušili mu klidný odpočinek v místě plném idealizované dobroty a krásy. A vlastně proč ne. Mě lákala především chemie Washingtona při filmovém setkání s dospělou Dakotou po téměř 20letém úspěhu legendárního rozohněného muže. No, byla nakonec spíš jen taková odlehčená s občasným pomrkáváním na onu Denzelovu ochranářkou ruku nad někdejším nevinným děvčátkem, ale ve finále dojemně smysluplná a pěkně provazující všechny díly celé této drsně spravedlivé trilogie. A jako bonus opravdu mistrovsky posloužily k atmosférické dokonalosti italské reálie. Škoda, že takový equalizér nechodí mezi námi ve skutečném světě a nekosí současnou zločineckou smetánku v nejvyšších kruzích, kam jen oko ve zprávách ze světa (ne)dohlédne a kde i pořádkové složky jsou žel bezbranné.