imaginer21

Investigativní dokumentaristika tak mrazivá, že vám z toho bude hnusně ještě týden. Prvoplánová agitka? Možná... Ale jak jinak na něco hnusnýho upozornit, než tvrdě a bez příkras... I kdyby na tom všem byla jen polovina pravdy, či i míň, jednoznačně to volá po zamyšlení i činech jako tento dokument samotný.

Malé zázraky v obřích vodách špinavého a mnohdy povrchního vrcholového filmového průmyslu se dějí, a tak po neuvěřitelných 4 letech se dočkáváme stejně neskutečných 4 hodin ultimátní vizuálně i dějově propracované komiksové podívané pocházející přitom ze šuplíku těch nejohrávanějších. O to je to odvážnější a radost větší, že to tak dopadlo. Jen mě sakra mrzí, že kvůli současné situaci to nemůžu plnými doušky hltat na velkém plátně. Je to, jako byste vzali původní Ligu spravedlnosti, prohnali ji vizuálem podobně Zackovsky nadstandardních Strážců, dějově ji nasytili do morku kostí emocemi posledních momentů z Endgame a navrch dodali divákům jejich vysněnou radůstku jménem Joker. Tak naplněný divácký zážitek se opravdu může rovnat těm konkurenčním Avengerům na konci jejich cesty. Pátou hvězdu možná přidám později, protože teď jsem si plně vědom, že ve mně ještě vře to nadmíru vyvolané nadšení, které by jistě hodnocení neučinilo dostatečně objektivním. Tak jako tak: Recpect, Zack!

Někde mezi třetí a čtvrtou hvězdou balancuje tahle pronikavě přímočará látka, v níž exceluje (zaslouženě) oceněný Eminem. Hudební styl, kterému je film zasvěcen, jde úplně mimo mě, ale to zanícení, se kterým si jde hlavní hrdina pro těch svých tvrdě vybojovaných pár minut absolutního respektu, se člověku prostě zaryje pod kůži. Vedle zde numero uno rappera překvapila i mimořádně dobře hrající i stejně skvěle (na svůj věk o to víc) vypadající Kim Besinger. Vlastně malým film, ale s velkým citem pro odhodlání se po několikátém pádu na hubu pořád sebrat a jit do své duševní země zaslíbené. Píseň Lose Yourself rezonuje i dlouho po závěrečné oponě.

Výrazná sociální agitka se třemi silnými highlighty v podobě dějových prolínaček s bravurním dialogovým podtržením (obzvlášť nacvičovaný výslech Haydena je chuťovka; zacházení se Sealem pak nešetří na divákovy emoce cílenou krutostí). Mistrně vycizelované je ale vykreslení celého korupcí a mocenskými zájmy prolezlého systému v jediné soudní místnosti, které neméně (herecky) mistrně vládne démonický soudce Frank Langella. Závěr na můj vkus mírně odfláklý, čekal jsem šťavnatější Cohenův výslech. Gordon-Levit překvapivě nevýrazný, milou třešní na dortu byl Keaton, film ale táhli především Rendmayre, (opět) bezchybný Rylance a zmíněný Cohen. Do současné doby bičované nekompetentními politiky nejen v tuzemsku je tohle jednoznačně trefná inspirace k zamyšlení.

Paráda. Bylo mi ctí se na dokumentu podílet a ještě větší v něm i vystoupit. Velice zdařilá forma vyprávěni a nadprůměrná technická forma (kamera).

Popkornová 80ková bojová série zdaleka neřekla své. Povýšit ji ale z povrchní motivační frančízy na plnohodnotné morálně výchovné drama, které i po 30 letech umí dosyta těžit z klíčových momentů i klíčových postav původní série tak, aby jim dalo hlubší smysl po všech stránkách, to se prostě jen tak nevidí. Nic není černobílé, klaďasové mají své mouchy, záporáci kus dobra (snad jen kromě stále démonického Kreese) a mladá generace doplácí na chyby svých vzorů, ovšem umí se vyvíjet i svou cestou poznání. Některé konflikty byly (hlavně v třetí sérii) na můj vkus až moc vykonstruované, ale celkově je Cobra Kai neskutečně zdařilým překvapením. Už jen proto, že největší frajer paradoxně není milovaný Daniel, ale na duši zjizvený a uvnitř obrovský správňák Johnny. 1. série - 80 %. Seznamujeme se po 30 letech s osudy těch, kteří se střetli na legendárním zápase v roce 1984. Dětští hrdinové se snaží pokračovat v jejich (nejednoznačných) odkazech a podle toho to tak vypadá. Mezi Danielem a Johnnym se neustále střídá pomyslná ručička na vahách sympatií a Johnnyho vnitřní svár se divákovi nakonec stává tím nejzajímavějším na celé sérii. Parádně završeno nástupem... vy víte, koho. 2. série - 70 %. Dětští hrdinové přebírají otěže i války svých senseijů, kteří si ještě zplna neuvědomují, čeho se svým rivalským chováním na svých studenech dopouštějí. Vše vrcholí epickou bitvou dvou znepřátelených táborů. Karate už není nástrojem k sebeobraně a myšlenkovému rozvoji, nýbrž k čistému surovému boji. 3. série - 90 %. Tohle jsem nečekal. Vše z předchozí série zužitkované v prohloubení smyslu pro zodpovědnost všech stran krom zákeřného Kreese. Ovšem ani jeho postava není ušetřena odkrývaní původu svých pohnutek - zejména flashbacky z vietnamské války dají na mnohé odpověď. Dočkáváme se nejvíce (smyslupných a nostalgicky perfektně dávkovaných) příchodů dalších postav z původní filmové série a i tyto postavy záhy nejsou jen černobílým doplňkem v boji dobra a zla. Asi nejlepší Johnny, v této sérii definitivně upevňuje post největšího sympaťáka celého tohoto seriálového překvapení. Závěr třetí série je to, na co jsem celou dobu čekal. Snad v podobném duchu, bez zbytečně překombinovaných změn v postojích hlavně Daniela a Johnnyho se dočkáme ještě slibnějšího pokračování. 4. série - 75 %. Ohlasy jiných tolik nesdílím, neboť většina série byla spíše o decentních vnitřních bojích už tak dostatečně prokreslených povah všech protagonistů, takže jsem měl spíš dojem, že karate je opravdu jen jakýmsi nástrojem pro vyjádření dalších chvilkových rozpoložení v hlavách každého z nich. Chybělo více flashbacků, které tak trefně hrály na strunu nostalgie. Chyběly smysluplnější odkazy na Mijagiho filozofii (očividně Daniel už je používal spíš jen jako výplň svých motivačních projevů, když mu docházela vlastní rozvážnost v momentech, kdy se od něj čekala smysluplná mentorská činnost). Čerstvý vítr přinesl hlavně démonický Silver, který velmi rychle ukázal, že má pořád v sobě toho slizouna, jehož vybůstil na ještě hnusnější úroveň. Upozaděný mi přišel tolik oblíbený Johnny, nejlidštější postava celé série; záhy se choval příliš šablonovitě a jakoby bořil jednu ze svých zásad za druhou, aniž by mu o něco opravdu šlo (což v předchozích sériích dával chlapácky mnohem hlučněji i emočně najevo). Všechno tak zachránila v zásadě až závěrečná epizoda, která dává tušit, že to pravé ořechové nás teprve ještě čeká. Jsem rád, že Netflix odvysílal celou sérii najednou a člověka tak nepřepadlo zklamání někde v půli, když to skvělé (naštěstí) připravil závěr. U mě v této chvíli na plné čáře vede 3. série a doufám, že tvůrci v jejím duchu připravují něco podobného, ne-li lepšího (závěrečná scéna mimořádně potěšila!).

"Žádné tajemství se neudrží natrvalo." Slušná rozmotávačka, ve které si nemůžete být jisti nikým. Každý má své temno a pomyslné váhy se postupně překlápí i u (paradoxně) morálně nejméně pokřiveného "Dextera". I tak je zvláštní Michaela vidět v této správňácké roli (a finální twist naopak dost zruinuje milovníky jiné dobré postavy, zatímco Michael zůstane ze všech tím největším dobrákem). Celkově by to stačilo na (zdařilou) epizodu Beze stopy, ale postupné strategické poodhalování střípků celého obrazu mělo také co do sebe. Stejně jako ponurá atmosféra a sytá hudba. Úvodní píseň ale naprosto nehodící se. Nad průměr vše tahají výborné herecké výkony.

Fádní příběh s fádním završením. Road-movie ve westernovém hávu, který okořeňuje syrově realistická atmosféra divokého západu (přestřelka v údolí) a skvělé herecké výkony především ústřední dvojice. Vše pak umocňuje nosný hudební motiv J. N. Howarda, díky kterému i 10sekundový pohled na osudem zničeného Kidda dokáže rozhecovat jinak již chladného a unaveného diváka. Rukopis Greengrasse je cítit jen v akčnějších sekvencích, kterých je ale pomálu. Závěr určitě moc fajn, ale kvůli celé té rozvláčnosti předtím v člověku kýžené emoce nevyvolá.

Silná podívaná. Při pohledu na obsazení jsem nečekal víc než pseudokatastrofickou jednohubku, ale dostal jsem - ke svému překvapení - plnohodnotný psychologický biják drásající nervy do posledních sekund. Za doprovodu hutného hudebního doprovodu, skvělých hereckých výkonů (minimalistický Scott Glen potěšil) a celkem obstojného vizuálu jsem se vysloveně nechal táhnout napjatý jak struna, jak to tvůrci zakončí. A nakonec s nadějí. Proč ne, tu ostatně v tomto roce všichni uvítají. Kašlu na to, že je to vykrádačka nejméně pěti slavnějších filmů, tohle mělo koule, (konečně) nepustilo do jediného záběru proklatý americký patos a psychologie lidí temně civilně realistická nedala spát i po závěrečných titulkách. Pro těch pár logických děr nemůžu na úplně plný počet, přesto pro mě překvapení roku.

Nápadité (televize) i emotivní. Animace zase prvotřídní. Bavit se budou děti i dospěli. Jen mě mrzí, že je to vlastně jediná role někdejší legendy Nicoale Cagea, která za poslední roky stoji fakt za to.