Kimble

Greengrass mi trochu připomíná Jamese Hornera. Každý jeho další film je svou formou čím dál tím méně originální, ale přesto pohlcující, stejně jako věčné variace na to samé u Hornera. Slyším totéž a přesto jsem nadšen. Kapitán Phillips je v podstatě pouze další zástupce subžánru "greengrass". Pominuli Bournovskou trilogii, respektive dva díly, které prošli Greengrassovi prsty, pak všechny jeho filmy spojuje totožný půdorys: reálná událost, boj o život, strhující průběh, dechberoucí zvraty. Takovému motoru režisér dodá stejný interiér, akorát zvenku auto vypadá jinak. A zážitek s ním jet? K nezaplacení. Ten zvuk motoru se jen tak neomrzí a oči můžou na novém vzhledu oči nechat. Samozřejmě se může stát, že si člověk moc zvykne a podesáté bude nadšení zlomkem toho prvotního, ale to ukáže až čas. Woody Allen se mi neomrzel a u epileptického střihu s těkavými záběry v těch nejnapínavějších momentech to také vidím na dlouho.

V dnešní době není příliš vysokorozpočtových snímků, které by svým poselstvím v řemeslně vynikajícím filmu dokázali v divákovi vyvolat takové morální dilema jestli označit film za "dobrý", jako Elysium. Na druhou stranu Elysium není logicky zdaleka prvním, který by zastínil nesporné klady svou ideologií. Otázkou je, zda je nutné brát v úvahu nakolik je v procesu vzniku filmu zainteresován jeho autor, respektive zda je nucen ustupovat, aby dané dílo spatřilo světlo světa či donucen pracovat "na zakázku". Nejsem si jist, zda srovnání politického podtextu v Ejzenštejnových filmech s Blomkampem obstojí právě z tohoto důvodu. Ejzenštejn byl nucen tvořit s nožem na krku a pokud chtěl diváka obohatit svou mistrností musel toho docílit za určitou cenu. Naopak Blomkamp k tomu nucen není. Ideologie jeho scénáře a motivů v mizanscéně vychází z jeho svobodné mysli. O to větší dilema. Nejde snad ani tak o to, že Elysium je levicové až za hrob, ale o způsob, jakým toho dosahuje. Skrze černobílé vidění světa, kdy na chudé zemi je vše jaksi vznešenější: lidé bojují o holý život ve zdevastovaném prostředí (protože jiné neexistuje), zahaleném po celou dobu v oblaku prachu a graffiti, které jsou snad všude. Ve vyšší společnosti reprezentované orbitalem naopak žijí lidé v přepychu a luxusu, jenž získávají...to nikdo neví, snad vykořisťováním chudiny na Zemi, stejně jako to dělá postava Williama Fichtnera. Základní logiku však tento systém postrádá, jelikož jediný způsob jak udržovat něco takového v chodu je policejní síla. Ta je reprezentována roboty, dohlížejícími na místní pořádek. Takto vytvořený fikční svět by však měl jen stěží šanci na úspěch. Možná se mýlím, ale dejme tomu, že Blomkamp chtěl natočit sci-fi zabalenou v boji dobra proti zlu a nejlépe jí zasadit do budoucnosti a řešit případné problémy vyplívající ze současného světového dění, aby se s nimi divák mohl ztotožnit. Jinde takové absolutní zjednodušení principů přispěje celkovému dojmu, jindy je to ale dvojsečná zbraň. Na jednu stranu Elysium vtahuje diváka do hry a béčkově jednoduchý děj nahrává Blomkampově režii, která je svěží a dynamická s perfektně zvládnutými akčními scénami a jednou z nejlepších výprav letošního roku...Na druhou stranu však obětuje děj velmi nešťastně. Udělat ze všech obyvatel jednoho světa totální chudáky bez jakékoliv možnosti změnit svůj život v kontrastu se studeným světem materiálním, který nezajímá absolutně nic než vlastní prospěch, je nejenom ploché a primitivní, ale hlavně urážlivé a zkreslující vůči kapitalistické společnosti, kterou skrze postavy staví do světa vykořisťování a nedemokratického jednání s těmi chudáky slabšími, jež jsou lidštější než ti bezcitní snobi. Vyústění je pak když ne směšné, tak minimálně úsměvné. Milerád bych se podíval na systém s omezenými prostředky, který dává všem jenom to nejlepší. Z černobílé viděného světa se stává jenom bílý...nebo černý. Osobně bych se přikláněl spíše k druhé variantě.

Odsýpající hovadinka, která svou zhovadilost neomlouvá béčkovitostí, ale naopak se snaží působit jaksi více áá. Červené emoce tryskají a albánci komicky utíkají po schodech s vlasy rozevlátými jak Ondřej Hejma...Ale když ono je to celkem zábavný, expozice je na Bessona a vůbec akční film velmi kvalitní, Liam Neeson žhaví naděje na Oscara v kategorii "Herec, který nejvíce zachránil film" a avizovaná nepřehlednost akce a střihu je únosnější než jsem čekal. 50% a ani o promili navíc za ten obrovský balík nelogičností.

Nejen základní fabule, ale i jednotlivé motivy jsou pouze recyklované odjinud. Ať už se jedná o žánrové standardy či prosté vykrádání jiných filmů. Máme zde strašidelný dům, okultní jevy zabalené v mytologii dávných božstev, posedlé děti, místního policejního důstojníka atd. Ovšem i ve změti klasických postupů a motivů lze objevit střípky určitého ozvláštnění. Tím nejvýraznějším je zde hudební složka Christophera Younga. Ta pomocí ruchů, naléhavých skřeků a rychlých drastických přechodů spíše než s místem děje souzní s tím, co se odehrává v hlavě hlavního protagonisty. Netradiční přístup divákovi zprostředkovává strach a postupný propad šílenství postavy, přestože obraz spíše jen umně doplňuje. Derrickson si je vědom skutečnosti, že žánr duchařského hororu má výhodu v tom, že pro něj není ústřední příběh a jeho myšlenka. Nároky zde jsou kladeny spíše na provedení. Sinister věrný této tradici nenabízí závratně šokující pointu, je pouhou báchorkou, výrazně mu však svědčí zahalení do kriminálního příběhu s prvky rodinného dramatu. Obojí je povedenou nadstavbou a zároveň půdorysem pro deprimující atmosféru a strach z nadpřirozena. Filmu rovněž svědčí pojetí zobrazení vražd, kdy ty nejdrastičtější úmrtí viděné skrz filmovou promítačku nechává režisér na fantazii diváka a obrací pozornost na Ellisonovo zděšení. Pravděpodobně má na tom svůj podíl snaha o snížení ratingu, ovšem tento únik před exploatací snímku rozhodně neškodí. Trumfem v rukávu je ale samotné nadpřirozeno. Oproti nedávno uvedené Kletbě z temnot je zlo skutečně děsivé a především se jeho zhmotněná podoba objevuje pouze v náznacích, což prohlubuje sžíravý pocit tísně a dodává auru všudypřítomné nejistoty, před níž se nelze schovat. Ethan Hawke téměř nesleze z plátna a na poměry žánru exceluje. Juliet Rylance sice nedostává příliš prostoru, přesto se i v tom málu nenechává zahanbit a poměrně zdatně sekunduje. Především manželská hádka představuje herecký koncert a jeden z vrcholů filmu. Ostatní postavy plynule proplouvají příběhem a nepůsobí dojmem křečovitých figurín rozesetých před kamerou. To je u podobně laděných snímků pochvala sama o sobě.

Co je vlastně klíč k dobrému hororu? Vkus, očekávání a s tím spojené požadavky na filmové umění jsou velmi individuální záležitost, proto také ta subžánrová diverzita. Pokládám si však otázku jestli stále existují styčné body, které se dají považovat za jakási paradigmata definující žánr jako takový. Nezaměňuji tyto pravidla s obecně platnými pravdami, jelikož bych se obloukem vrátil k subjektivnímu očekávání, jen z jiného úhlu. Určit v dnešní postmoderní společnosti pevná pravidla je tedy těžké, pojem žánr je spíše relativní. Přeci jen si ale troufám tvrdit, že to co si pod pojmem horor představíme (a vymítačské či duchařské filmy spojuje s obecnou definicí hororu více než třeba slashery nebo splattery) je strach, děs, úzkost vycházející z pečlivě budované atmosféry. Problém Kletby z temnot je, že ani jedna z těchto složek není na uspokojivé úrovni, natož aby se prostupovali ve vzájemné symbióze. Sterilní šedá prázdnota a střihy na precizně komponované plíživé rotující záběry, které si pravděpodobně kladou za cíl prohloubit napětí a bezútěšný pocit nejistoty, vytvářejí dojem sterilního, prázdného a šedého filmu. Že jsem napsal nesmysl? Ale vůbec ne, vyjmenované vlastnosti mají sloužit filmu, nikoliv sami sobě. Mají být účelné a postřehnutelné až tím jaké pocity v nás vyvolávají. Zde pouze plní funkci způsobu namísto prostředku. Dalo by se to snad nazvat "Jak je důležité míti režii". Velké režiséry dělá právě ta komplexnost a dynamika způsobu vyprávění příběhu, to je podle mne ten um, talent, jenž můžete pouze brousit. Stejná komplexnost je potřeba i u scénáristy. Jestliže Woody Allen s nadsázkou říká, že u komedie musíte být na konci šestkrát vtipnější než na jejím začátku, tak tvrdím, že zde je potřeba diváka napínat, prohlubovat nejistotu a strach spojený se zvědavostí, co bude dál. Umožnit mu vžít se do situace a nechat se pohltit. Kletba z temnot se namísto toho táhne, špatnou režii podkopává ještě mizernější scénář, trpící právě tou nesoudržností a křečovitou epizodností, připomínající marvelovské komiksy, kdy jednotlivá okénka sice posouvají příběh dál, ale zkratkovitě a povrchně. U komiksu jsem schopen na tuhle hru přistoupit, u podobně laděného snímku nikoliv. Postupem času je navíc izolepa čím dál tím silnější a rozmělňuje námět skoro až do parodie sebe sama, čemuž napomáhá i výrazně haprující logika uvnitř fikčního světa. Klíčová je rovněž uchopitelnost zla, zabraňující zapojení divákovi fantazie do děje. Hmotná povaha dybbuka má pak do děsivosti hodně daleko. Samostatnou kapitolou jsou herecké výkony. Expozice neklade vysoké nároky a herci nemají moc co zkazit a ani později není situace nějak neúnosná, zato překlopení do finální třetiny působí jako pěst na oko: přepálené emoce, gradující závěrečnou scénou vymítání, při které jsem si připadal jak v jiříkově vidění popřípadě na koncertu židovského DJ. Pomyslný prapor třímá alespoň ďáblem posedlá představitelka hlavní role._____________ V úvodu jsem se rozepsal o povaze hororu a jak jej vnímám já. Záměrem bylo, abych si mohl odpovědět jestli je tento snímek dobrý jako horor, nikoliv opírat se o výše uvedené teze z hlediska hodnocení filmu obecně. Kdybych to měl ovšem shrnout, tak tento snímek nenaplnil očekávání žánrové zábavy, tudíž jako horor zklamal. To bych nazval zklamáním pouze částečně, kdyby tvůrci nabídli něco nad rámec. Bohužel sázka na jednu kartu byla tentokrát sázka na černého petra a pár světlých okamžiků tu bídu nezachrání. _____ Pozn.: Jsem sám, kdo měl po celou dobu promítání neodbytný pocit, že slyší Čelisti?

94x fuck, 5x motherfucker, 2x cunt, 34x shit, 20x dick. Debut Kevina Smitha je jakousi demoverzí jeho pozdějších filmů, které z Clerks v podstatě vycházejí. Smithova nejsilnější zbraň, tedy dialogy, je zde umocněna rozdělením příběhu do několika epizod. Zvolením této formy si tvůrce tak trochu usnadňuje práci, jelikož kromě základní kostry příběhu nemusí vymýšlet, jak poslepovat dílčí scény dohromady a soustředí se především na rozhovory mezi jednotlivými charaktery a krok za krokem směřuje až k výtečnému finále. Věčná škoda je proměnlivé kvality jednotlivých příhod a prázdných míst, které svou bezvýznamosti de facto odráží charakter hlavních postav. Bohužel tento "nefilmový" postup je spíše kontraproduktivní. Naštěstí však Smith dotáhl námět téměř k dokonalosti o dvanáct let později v pokračování, které má narozdíl od jedničky nejenom lepší tah na bránu a příběh, ale také sype v záplavě sprostých slov vtipy s až obdivuhodnou kadencí.

Zbytečný film, u kterého jsem po většinu času jen nevěřícně kroutil hlavou. Pominuli-li technickou stránku v čele s otravným zoomováním kamery, tak nevyužitý potenciál námětu tkví především v nerozhodnosti tvůrců jakým způsobem a co vlastně chtějí točit. Jejich experimentování mezi různými formami přístupu k látce ústí v prázdný civilní příběh, jenž plyne v křeči až do osvobozujícího závěru. Plochý nezávislý snímek bez jakéhokoliv prvku invence, natož inovace, by se snad měl vymezit jako samostatný žánr. Jeff Who Lives at Home by pak vykazoval nemalé ambice stát se jeho demonstrativním příkladem.

Motel smrti připomíná nešťastně prohraný tenisový zápas: první set létá jeden míček za druhým od čáry k čáře a tenista suverénně získává sadu, načež následuje smolné podklouznutí a výron kotníku, po kterém hráč zápas nevzdá a silou vůle jej dohraje...s tenisem ale jeho výkon nemá již pranic společného, jelikož výron ovlivní i ostatní prvky hry. Podobně si vede tento film, kde je namísto výronu jádrem problému scénář. První půlhodina je více než obstojná, Antal pečlivě buduje atmosféru a zdatně mu sekundují i ostatní filmové profese. Přičtete-li k tomu uvěřitelnou ústřední dvojici, máte půdu pro minimálně dobrý film. Po expozici však přichází ledová sprcha: pečlivě budovaný mysteriozní feeling je tatam během pěti minut, scénárista absolutně nezvládá přechod do konfrontace a rozehrává málo vídanou chaotickou partii plnou kiksů, přičemž rozhodně na place nezůstává v oparu marnosti jediný. Dochází tak k postupné devalvaci snímku až do samotných bažin kinematografie. Prohlásit tedy o snímku, že je jako den a noc, by ani vzdáleně nevyjádřilo jak odlišné kvality jeho jednotlivé části jsou. Otřesný závěr je pak pouhou třešinkou na rozšlapaném dortu, který se dal, pokud ne jíst, tak alespoň strávit, kdyby někdo nebyl nešika.

Ledviny rules aneb jak se uzdravit ve 30 minutách stopáže! Poslední Saw je zároveň poslední kapkou mojí trpělivosti. Stěžovat si na recyklaci stále stejného námětu je trochu zavádějící, jelikož i repetetivní schéma se dá podat záživně pokud se jej ujmou schopní filmaři (budiž návodem Nezvratný osud 3). Problémem Saw je, že lisem prošlo už tolikrát bez jakékoliv invence, že se z původního konceptu vytratilo vše, co dělalo sérii zajímavou. Sedmý díl Saw toho nasliboval hodně a jako zakončení selhává téměř ve všech ohledech, neboť chybí přidaná hodnota, která by opodstatnila a alespoň částečně ospravedlnila nepříliš kvalitní scénáře předešlých dílů. Co je možné na snímku vypíchnout je snad jen berlička třetí dimenze, se kterou se tvůrci úspěšně popasovali. Co se dá vytknout by vydalo na knihu delší než Vojna a mír. Logické kiksy (viz začátek), nulová atmosféra, silně neoriginální scény, jež si jsou podobné jako vejce vejci, přehrávající herci, samoučelné stáčení malinovky, směšný závěr a kvantum dalšího. Celkově je Saw film na který se dá koukat, chvílemi možná i bavit, ale většinou nudit nad zhovadilostí jednotlivých úkolů, které někdy působí vytrženě z kontextu, tudíž den po filmu si divák pamatuje již jen střípky typu zázračně se uzdravující ledviny či detektiva Hoffmama alias hrdloboda.

Dva filmy v jednom, neboť výtečná druhá půla hrající na dramatickou notu s až hororovým vykreslením Christophera Walkena ostře kontrastuje s nezvládnutou a zoufale nevtipnou půlí první.