HlySh1t

Po druhém zhlédnutí neváhám s plným hodnocením. Úsvit je světový nejen ambiciózním vizuálním zpracováním (koneckonců každý je dnes schopný natočit dobře vypadající film), ale i obsáhlým scénářem, který se nebojí kombinovat žánrové prvky detektivního thrilleru, queer melodramatu a feministického dramatu a který svým zasazením otevírá tématické otázky na tolika frontách, že může diváka zahltit. Film v souladu s hlavním genderovým tématem opravdu trochu hledá vlastní identitu a vzhledem k uměleckým ambicím snímku si dovolím říct, že jde o tvůrčí záměr, stejně jako specifičnost určení místa a doby nebo užití barev a kulis, protože to vše vytváří koherentní uchopitelný celek. Herecky Eliška Křenková exceluje, film na ní staví a kamera jí tak dává všechen potřebný prostor, především v poslední části filmu, který dává možnost protagonistce získat potřebnou hloubku a sympatickou ambivalenci. Upřímně věřím, že nevraživost a nízká hodnocení směřující na tento film pramení buď z jeho nepochopení v lepším případě nebo z odporu k prezentované látce v případě horším, která se zdá ležet spoustě zdejším rádoby kritikům v žaludku. Přičemž fakt, že si film po tolika nominacích nevysloužil jediného Českého lva od těch profesionálních považuji (s tím jak vnímám celkovou roli profesionální kritiky) vyloženě za facku českému filmu.

Jsem pevně přesvědčen, že Týpci a zbraně není ani tak výpravný film, jako spíš pouhý scénosled, kde scenárista po bodech sleduje příběh, místo aby dramaticky budoval děj. Příběhově i stylisticky jde o předvídatelnou plochou podívanou, kde nesympatické karikatury postav vůbec blíž nepoznáme, přičemž kamera, která je snímá, zná stěží něco jiného než celek a záběr/protizáběr a režisér tak zřejmě spolu s ním rozlišuje jen dialogické a akční scény. Chybí zde jakýkoliv nápad nebo invence na poli narace i stylu a film tak dělá minimum pro to, aby byl pomalu koukatelný nebo vůbec jakkoliv zajímavý a nějak se odlišil od jiných cynických amorálních biografických fláků (viz. tematicky blízký Obchodník se smrtí nebo dobrá třetina filmů Martina Scorseseho), jako jejichž laciná kopie působí. Nebýt toto pole tak saturované (s již zmiňovaným králem Martinem Scorsesem v čele), mohlo jít o chutnou jednohubku. Jelikož ale můžeme srovnávat a vidět, jak se to doopravdy dělá (což musel ostatně vidět i režisér), nejde se ubránit pocitu, že jde jen o spotřební zboží, nerespektující žádná pravidla filmu jakožto uměleckého díla a vztyčený prostředníček komukoliv, kdo se o film více zajímá. Takhle teda ne!

Bod obnovy je české high-concept sci-fi, které se nevyhne (a nevyhlo) srovnání s klasikou Ridleyho Scotta, případně Denise Villeneuva. Jedná se o lehce nadprůměrný, řemeslně dobře (byť ne perfektně) zvládnutý film s nanejvýš průměrným scénářem, uhrančivou hudbou, sympatickou režií i hereckým obsazením, který mě byl schopný vtáhnout do děje a navodit správné emoce ve správnou chvíli. Zároveň pro mě představuje veliký úspěch českého žánrového filmu, podobně jako Princezna zakletá v čase 2. Neboť ve stejném smyslu jako je "hloupý" film Princezna zakletá v čase 2 klíčový pro fantasy žánr v náších luzích a hájích, lze i Bod obnovy brát jako "hloupý" film, co se jakési hloubky sdělení a (nedej bože) poetičnosti scénáře týče, protože tohle prostě není Blade Runner, neboť žádná sci-fi noirovka nemůže trumfnout průkopníka v tomto žánru. V kontextu naší země je ovšem Bod obnovy stejné terno pro českou kinematografii, jako byl Blade Runner (byť postupné) terno pro světovou kinematografii a stejné terno jako pro mne byl jeho sequel. V tom spočívá jeho kouzlo. Je to opětovná připomínka, že mladí ambiciózní tvůrci jsou jediný důvod, proč je stále třeba držet prst na pulsu české kinematografie a čekat na tlukot. Protože u nás je dobrých filmů jako šafránu a dobrých žánrových filmů ještě míň.

Casino Royale je parádní úvod agenta 007 do 21. století. Pryč je elegance a nonšalantnost, tenhle Bond  je zbrklý a (ostatně jako celý film) dělá chyby, zároveň si ale udržuje svoje charisma a původní náboj, je to stále óda na  mužskou power fantasy: poker, auta a ženy, a která je vychýlena poslední zmiňovanou. Největší prohřešek filmu tak je, že milostná linka a s ní děj jako takový začíná teprve v půlce, v důsledku čehož se centrální skupina postav a jejich vztahy nemohou plně vykreslit. Krom jednoho a to vztahu Bonda a Cifry. Jakkoliv je jejich vztah neosobní, oba před hrací stůl dohnala první hodina filmu a Bondovy lapálie, kterých jsme byli svědky. Proto je taková zábava je sledovat, neboť obě postavy reagují organicky na děj filmu a jakkoliv může být poslední půlhodina tohohle filmu rozporuplná, neuvěřitelně dobře Bonda vykresluje jako ambivalentní postavu, čímž z něj dělá víc člověka než "agenta". Ano, je tu podstatný rozpor mezi dvěma žánry (akčním thrillerem a romantickou akcí) a i když je přechod vcelku plynulý, stane se, že film nakonec nemusí uspokojit příznivce ani jednoho z nich. Casino Royale se mi ale jeví jako zdařilý experiment, který plně vykresluje nového Bonda a přináší tak spoustu možností jakým směrem vést další díly.

Spectre plní nevděčnou úlohu: sbírá fragmenty z předchozích dílů ve snaze je proměnit v koherentní celek a zároveň připravuje půdu pro závěrečný díl. Musí při tom nutně působit nehotově a nezajímavě, což se snaží zakrýt tak, že se víc noří do minulosti a chce si odškrtnout položky dřívějších "klasických" Bondů: rychlá auta, technická udělátka, Bondgirl (v podání nadpozemsky krásné Lei Seydoux) a supertajná organizace v čele s údajně dávno mrtvým filmovým nacistou. V této inventární čistce pak film působí rozkolísaně, scenáristé jako nezkušení hráči pokeru odhalují svoje karty moc rychle, až je závěrečné finále zcela bez energie a tím pádem i bez našeho zájmu. A tohle už dvojice filmových es (tentokrát Deakinse vystřídal Van Hoytema) jako u Skyfallu nijak nezachrání.

Jen jen málo scenáristicky ověřených způsobů, jak zbavit zdánlivého nadčlověka jeho síly, než ho zastřelit, nechat utopit a na pár let zmizet, ale - a to bez dalších spoilerů - je to, co mě na Skyfallu bavilo nejvíc: poprvé nevěříme v Bondovy schopnosti a příběh za to agenta 007 i všechny okolo nemilosrdně trestá a to v kombinaci s režisérsko-kameramanským koncertem dělá z filmu nádherně napínavou podívanou, nakolik se nám to díly ve scénáři snaží pokazit, a skutečně tu tkví největší slabina Skyfallu: všechen děj na pozadí (nebo v popředí) tohohle spektáklu působí nejistě, především samotná backstory kolem Bonda je nezajímavá (a nabízí se otázka, jestli ho postava (natolik vžitá v cinefilních análech) je agent 007 vůbec potřebuje) a vlastně je na obtíž. Ještěže nás dva virtuozové filmové branže jsou schopni strhnout natolik, že nevnímáme občasné zakodrcání téhle našlapané jízdy a scenáristé trpělivě pohání tenhle vlak a nedovolí si oddechnout před finálovým vyvrcholením.

Film tolik meta a natolik uvědomělý, že dává najevo jaké klišé a škvár to bude. Jen škoda, že místo převracení klasických slasher trop o jejich převracení jen mluví. Jak s oblibou říkám: vědomí problému problém neřeší, on je tím problémem. Na druhou stranu si cením toho, že film ze sebe nedělá víc než je, totiž 'zase další sequel k populární frančíze'. Pokud to zní nudně věřte, že je a věřte, že jste tenhle film už pětkrát viděli. Ono ve výsledku ani nejde skoro poznat na který z filmů se díváte, a proč se dívat právě na tenhle, když se můžete dívat na jakýkoliv jiný a s ním si navíc i vychutnat jeho retro kouzlo, což je jeden z důvodů proč spousta lidí tyhle krváky miluje. Snažím se tím říct, že vážně není důvod dívat se na šestý Vřískot. A to i když si dokáže držet konzistentní tempo, nikde příliš neupadá a ani jsem tak necítil potřebu podívat se na hodinky. Je to totiž nedostatek inovace, ne délka stopáže, která mě skutečně ubijí.

Grand vol de Voiture, kde se hledaný John Wick snaží s pěti hvězdičkami dostat na místo hlavní mise... Čtvrtého Johna Wicka vnímám jako vítězství kinematografických technikálií nad storytellingem. Tam kde by scenárista nachystal pro protagonistu důmyslné překážky, tvůrčí tým na něj hodí doleva doprava hordy postradatelných komparzistů, které John Wick s jemu typickou finesou vyřídí s pomocí důmyslné choreografie. To myslím i nejlépe sumarizuje celý film, který je vlastně jedna fighting gallery. Vztahy postav jsou prázdné natolik, jak by se dalo v quasi-světě sektovních hašašínů čekat a stěžovat si tak na laciné dialogy, které hráči této blyštivé divadelní hry opakují je nanejvýš zcestné. O tom prostě tyhle filmy vždycky byly a těžko je za to budu vinit. Je to John Wick, a je ho víc, než kdy předtím. Všechno je perfektně nachystané, sterilní, nahrané a neupřímně, až působí snaha rozšířit svět o mišmaš ras a kultur, které v něm zaujímají stereotypní postavení až parodicky a neupřímně. Kde se zdá, že by mohl režisér a kameraman šlápnout na brzdu, tam milerád dupne na plyn. Je to ale masakrálně skvělá podívaná, především poslední hodina v Paříži. Honička kolem Vítězného oblouku, vyčištění celého domu a la Hotline Miami pohledem svrchu a výstup schodů u cílové rovinky, to jsou adrenalinové orgie, které vás vmáčknou do sedačky. Není pochyb, že si u tohohle spousta lidí fakt vyhrála a dala do toho spoustu umu a duše, až si opojeni vlastním výtvorem možná neuvědomili, že se jejich Magnum Opus blíží ke třem (byť nedlouhým) hodinám.

Sentimentální výlet do dětských let, kdy každá emoce působila desetinásobně a křivdy byly urovnány po jedné návštěvě cukrárny. Jde o průměrně natočený coming out of age story, kterému chybí silnější autorský podkres (pro porovnání stačí vidět Obecnou školu). Místo toho, aby dramaturgie přidala na plynu tam, kde na tom záleží tak se spíš snaží film držet v mantinelech české komerční průměrnosti. Ze střípků dětství se tak stává klasická 'tří-aktovka' s nedokreslenými vedlejšími postavami, klišovitými tropami, nezajímavou kamerou a neosobní režií. Výsledkem je rozporuplné dílo, odlehčená zábava na večery, která vystrkuje růžky poetičnosti, kde se mísí dětská naivita a fantazie se všední realitou současné české kinematografie.

Když jediný, kdo hlavní postavě rozumí je muž, kterého právě pustili z blázince, uvědomíte si, že se nedíváte na jen tak ledajaký film, a skutečně nejedna synopse tomuto filmu nedělá dostatek spravedlnosti. Nouzový východ je mnohem víc, než se na první pohled zdá. Je o té nejniternější touze a strachu, o pravdě, kterou hluboko uvnitř víme a o lži, kterou se obklopujeme. Postavy jsou skvěle vykreslené a přivedené k životu božími herci. S April a Frankem se okamžitě sžijete a budete jim přát to nejlepší. Kate Winslet předvádí jedno z nejuvěřitelnějších zobrazení existenciální deprese jaké jsem kdy viděl a z DiCapriových záchvatů vzteku mě mrazilo. A jak veselé tóny vyzdvihovaly sentimentalitu první poloviny filmu a kontrastovaly se beznadějnou prázdnotou druhé poloviny jsem se s vědomím, že za kamerou sedí Roger Deakins, uvelebil do křesla a užíval si nevšední podívanou. Je proto trochu škoda, že se film hlavně soustředí na kritiku hodnot věků minulých a pradoxně se o ono těžko dosažitelné 'něco víc' narozdíl od našich hrdinů nesnaží. V porovnání s Americkou krásou (ke kterému tu vede nejedna paralala) film nehledá tematické východisko, místo toho se raději utápí ve vlastní depresi. Ve finále se tak z hloubavého psychologického díla stává propracovaná hra na city, kde finální dějství nemá co říct, a místo toho jen předvídatelně směřuje do závěrečné tragédie.