Jur_a

Ve finále mi celý seriál přijde jen jako jedno velké podbízení hipsterům, „makajícím“ ze Světa Úspěšných a všem dalším mužům, kteří si potřebují doplnit testosteron. Většina zápletek směřuje jen k demonstraci chlapáctví Cilliana Murphyho, přehlídce drsných řečí a tisícerému tlachání o důležitosti rodiny. Možná kvůli tomu příběh téměř nepracuje s napětím a nabízí jen nečekaná překvapení, která nemají dlouhodobý a mnohdy ani emoční dopad. Jediné, v čem si seriál zaslouží obdiv, je práce s řečí a přízvuky (nikdy jsem například neslyšel tak přesnou hlasovou imitaci Churchilla). A ještě jsou v tom poválečném industriálním Birminghamu všichni tak čistí, oholení a krásní...

Jednotlivé příběhy srší energií a tématy, které snad postihují dnešní "divoká dvacátá léta," neustále stejné opakování formy ale člověka po zhruba devátém příběhu omrzí. (Zvlášť když se jak šílený snaží stíhat každý titulek.) Místo na vydechnutí najdeme tak jedno, „filmovější“ místo bez promluvy vlastně žádné. Stejně tak více dotáhnuté a motivované přechody kamery mi v tomhle pařížském roadmovie scházely. Nebýt extra kýčovitého konce dal bych i čtyři hvězdy – jako snaha o nadšený, rozmanitý portrét doby nepůsobí film jinak vůbec špatně.

Neměl jsem ani takový problém s tím, co chtěl film říct, jako spíš s tím, jak to (normalizačně a neobratně) říkal.

Vlastně největší emoční kanonádu vypálí až časový skok na konci filmu a události po něm následující. Zbytek snímku je sice svým způsobem kouzelný a zábavný, ale ve finále jen přípravnou půdou. Jenže i kdybych využití téhle zkratky a vhodné výmluvy, proč nevidíme úpadek akurátního pana profesora více plynule, mohl považovat za výtku (a tím si nejsem jistý), byla závěrečná emoční palba natolik přesná, že jsem filmu schopen to dlouhé napínání odpustit. Kam se hrabe Cersei Lannister a její ulička hanby.

Příjemný "buddy movie" dvou hereckých mistrů, který se místy mění v kouzelnou pohádku, aby zas jinde překvapil lehkou dávkou morbidnosti. Milé dobrodružství si pohrává i s hlubší myšlenkou, jen škoda, že z dnešního pohledu už může působit malinko otřepaně. Nevím, nakolik je moje podezření pravé, ale vidím tu i několik možných inspirací k dobrodružstvím George Lucase.

Film může mít jakékoliv ideologické a historické kvality, to mu nechci upírat, ale z představy, že takové křečovité úsměvy dodávaly nadšení těm, kteří volali po zneškodnění třídních nepřátel, mě trochu mrazí. Jedna skutečně zasloužená rudá hvězda.

Milé slečny, dámy, ale i pánové, jestli Vás tohle bude někdy čekat, nezapomeňte si prosím tlakové punčošky. Radši si to třikrát zkontrolujte a pořádně si přečtěte maila. A kdyby se náhodou chyba vloudila, tak nebojte, nakonec Vaši zapomětlivost omluví závěrečné titulky.

Závěr každého dílu Partičky profesionálně natočený. Bohužel až na práci s barvami je Partička lepší.

Střízlivý člověk tomu nemůže dát pět hvězdiček.

Nechci věřit, že je to jen čisté hraní s formou bez hlubšího smyslu, jak už několikrát padlo, ale nic dalšího jsem za( )tím nenašel. Mrzí mě pak, že ani ta forma není vlastně dotažená. Když už je tam začleněn i takový historický nerdismus jako cigaretové značky pro výměnu fiktivních filmových pásů, které slouží asi jen netflixovskému algoritmu, protože chudák pan promítač na takový film dost možná už ani nesáhne, proč to má poměr stran, jak každý jiný Fincherův film? Rozumím, že to má své praktické nebo estetické důvody, ale když už „omáž“, tak se vším všudy.