ORIN

Až dosud se Fukasaku policejnímu tématu ve svých jakuza filmech spíše vyhýbal. Když už policejní složky do svých filmech zakomponoval, vždy je zobrazoval jako docela neschopnou bandu amatérů, která nedokáže ani pořádně držet zbraň v ruce. V letech 1975 a 1976 tento trend změnil a přišel se dvěma filmy Cops vs. Thugs a Yakuza Graveyard, které se na boj policie s jakuzou a všudypřítomnou korupci zaměřovaly více do detailu. Cops vs. Thugs jsou založeny na skutečných událostech, které se v Japonsku staly v 60. letech. Sugawara hraje hlavní roli tvrdého, leč zkorumpovaného policajta, který je později postaven mimo službu kvůli svým stykům s podsvětím. Je to ale právě on, kdo zachrání život rádoby skautíkovskému komisaři. Opět nechybí pro tvůrce tolik typický černý humor, zesílená autenticita a motiv přežití spolu se stírající se hranicí mezi dobrem a zlem.

Fukasaku podobný námět (o problémovém jakuzovi, kterého je nutné odstranit) už zpracoval několikrát, např. v Outlaw Killers: Three Mad Dog Brothers a Street Mobster. Nikdy ale ne tak devastujícím způsobem. Ke spolupráci přizval Tecuju Watariho, někdejší hvězdu studia Nikkacu, snažícího se po vážné nemoci obnovit zašlou slávu. Watari zde hraje nekontrolovatelného gangstera, jehož asociálnost, dysfunkčnost a sebedestruktivnost je o to víc zarážející, že jeho základy lze hledat v životě skutečného jakuzy. Fukasaku v této dechberoucí a tragické podívané divákovi servíruje i několik naprosto ikonických sekvencí (jakuzovo pojídání kostí jeho zesnulé dívky před zraky přítomného bosse, deliricky pojatý masakr na hřbitově a závěrečný sebevražedný skok ze střechy věznice). Vedle Bitev patří Graveyard of Honor k samotnému základu subžánru džicuroku eiga a spolu s Yakuza Graveyard (či Yakuza Burial – Jasmine Flower chcete-li) tvoří i volný, ale tematicky podobný diptych.

Jak už sám název filmu Gambling Den Heist napovídá, půjde především o loupež a události s ní související. Znovu sledujeme mladého jakuzáka, který je propuštěn z vězení. Jeho gang má v plánu se o něj postarat, nicméně gangster má pocit, že si zaslouží víc. Potají tak naplánuje se svými dvěma trochu přihlouplými kumpány přepadení domovského gangu v jeho hlavním gamblerském doupěti. Samotná loupež i následná honička je ostatně nejlepší částí celého filmu, jehož další průběh je očekávatelný („počítej s podrazem a věř jen sám sobě“), nikoli však finální rozuzlení. Fukasaku ukazuje, že zvládne zpracovat i trochu jiný jakuzácký námět. Gambling Den Heist zdaleka není typickým jakuza eiga i vzhledem k množství humorných situací generovaných především komickými postavami podpantofláckého soukromého očka a jednoho z kumpánů, jehož dioptrické brýle à la dva půllitry na očích snesou ty nejnáročnější požadavky v kategorii nejdebilnějších rekvizit.

Poslední díl režírovaný Fukasakou znamenal v podstatě i konec krátkodobého boomu džicuroku eiga. Fukasaku i producenti Tóei se samozřejmě snažili najít další možné cesty, jak dostat diváka do kina, nicméně na úspěch Bitev už nedokázali navázat a stejně tak zabránit obrovské krizi filmového průmyslu, která Japonsko postihla během 70. a 80. let. Paradoxně ji právě Fukasaku i celé studio Tóei dokázali bez fatálních důsledků přečkat. Fukasaku se v 80. letech pustil do vícero žánrů (přes čanbara eiga, muzikál až dramatům a sci-fi) a Tóei (spolu se studii Tóhó a Šóčiku) se zaměřilo i na jiné obchodní aktivity (televizní a video distribuce, trh s nemovitostmi). [==] Finální část Nových bitev sice není na takové úrovni kvality jako díl předchozí, stále ale jde o zábavnou podívanou s několika zapamatovatelnými momenty (vražda bosse masérkou, honička s naklaďáky a trojité finále – na letišti, v nemocnici a před ní).

Druhý díl Nových bitev s podtitulem Boss of Bosses, příp. The Head of the Boss začíná téměř totožně jako díl první, jen s tím rozdílem, že se časově posouvá o deset let dopředu, tedy do 60. let. Opět sledujeme mladého jakuzu (Sugawara), jak zabíjí bosse konkurenčního gangu. Krátce poté nastupuje do vězení. Po odsezení trestu následuje scéna, kdy jakuzu propouští z vězení, přičemž se k němu závratnou rychlostí omezenou jen kvalitou rákosových žabek zběsile řítí dva z jeho „bratrů“. Domovský gang se však o svého člena nepostará tak, jak již vyzrálý jakuza očekává. Takových úvodů, různým způsobem variovaných bylo v jakuzáckých filmech prezentováno nespočet. Kódži Curuta, Ken Takakura, Bunta Sugawara a jiní. Každý z nich nesčetněkrát svoje dobrodružství začal s pistolí v ruce se záměrem zabít nějakého bosse nebo rovnou u vězeňské zdi, kde na něj čekali „bratři“, boss nebo milá, přičemž k vraždě bosse se později vracel ve svých vzpomínkách. Je téměř nemožné si všechny jednotlivé varianty zapamatovat a identifkovat s konkrétním dílem. Aby nesplýval i zbytek filmu, záleží na kvalitě scénáře a osobnosti režiséra. A tady je zcela podstatné, že Bitvy a i Nové bitvy natočil Kindži Fukasaku. V druhém díle Nových bitev se to ukazuje mnohem více než kdy dříve. Příběh o (rodinné) zradě Fukasaku přetavuje do mnohovrstevnaté fatalistické podívané o podvedeném jakuzovi, feťácké černé ovci rodiny a podbossovi tajně si vydržujícím prostitutku. Pokud k tomu připočteme několik výjimečně nasnímaných automobilových honiček a pronásledování à la Francouzská spojka, tak nejlepší, nejsrozumitelnější a hlavně nejzapamatovatelnější díl možná všech Bitev je na světě.

Ještě v témže roce po natočení posledního, pátého dílu Bitev byl Fukasaku šéfy studia Tóei díky velkému kasovnímu úspěchu přesvědčen, aby natočil další, podobně tematicky i stylově zaměřenou sérii. A tak během let 1974 až 1976 vznikly další tři díly, tentokrát nazvané jako New Battles Without Honor and Humanity (dále jen Nové bitvy). Herecké obsazení bylo téměř totožné včetně hlavní role, kterou opět ztvárnil Bunta Sugawara s tím rozdílem, že v každém dílu byl prezentován odlišným charakterem. Jednotlivé příběhy totiž mezi sebou neměly na rozdíl od původní pentalogie žádnou návaznost. Snad jen první část Nových bitev určitým způsobem navazovala a rozšiřovala první díl Bitev. Začíná v roce 1950 a kopíruje známý vzorec o mladém jakuzovi, který na příkaz bosse svého gangu zavraždí bosse gangu konkurenčního. S tím je samozřejmě spojena nutnost odsedět si trest ve vězení. Po návratu z něj se již vyzrálejší jakuza dostává do víru intrik, machinací a přeskupování sil mezi jednotlivými gangy.

Poslední epizoda Fukasakových Bitev se zabývá jistým rozporem mezi tím, jak se jakuza navenek prezentuje (firma či politický orgán s legálními aktivitami), a jaká ve skutečnosti je a vždycky bude (hierarchicky organizovaná zločinecká skupina, kde platí pouze pravidlo přežití). Hirono, který přihlížel nebo se aktivně účastnil téměř neustálého vraždění po téměř tři desítky let, se v závěru cítí být unavený a spolu se svým souputníkem předává štafetu dalším v řadě. K rozhodnutí ukončit zločineckou kariéru ho přiměla jedna z mnoha přestřelek. V této však zemřeli někteří členové jeho gangu. Fukasaku ji prezentuje jako symbolický obraz jakuzy, jejíž krvavé boje bez cti a lidskosti tu byly a vždycky budou. Mimo to jde i o jiný, symptomatický význam sekvence. V jejím závěru se po smrti jednoho z členů kamera přibližuje k jeho mrtvému tělu. Leží v tratolišti krve, kamera se přesto stále více přibližuje. V určitý moment se vedle jeho nehybné tváře, resp. pod ní zjeví fotografie Džunkó Fudži. Byla to právě ta Fudži, hvězda mnohadílné ninkjó eiga série Red Peony Gambler, která v roce 1972 oznámila konec herecké kariéry. Jako by tímto záběrem chtěl Fukasaku symbolicky sdělit, že ninkjó eiga jsou nyní mrtvá a v záři reflektorů je střídají džicuroku eiga. V té době ještě nemohl tušit, že krvavá scéna nepředznamenává smrt jen obou těchto žánrů, ale i téměř celého japonského filmového průmyslu, byť jen dočasnou. P.S. Stejná situace jako ve čtvrté části s některými (stejnými) herci, resp. (různými) postavami a naopak.

Čtvrtý díl Police Tactics, popř. High Tactics se časově posouvá k polovině 60. let a zapojuje do vyprávění ve větší míře i policejní složky, které jsou ale více neschopné než schopné. Šesté desetiletí bylo transformačním obdobím, kdy se jakuza snažila svoje obchodní a další aktivity řešit méně násilným způsobem, k čemuž ji donutil spíše tlak médií, potažmo veřejnosti než policejní razie. Hlavním symbolem této změny byl právě Hirono, který se po obklíčení policií vzdává a opětovně nastupuje na výkon trestu do nechvalně známého vězení Abaširi. I přes naznačenou změnu stále šlo v ganzích o litý vnitřní boj bez cti a lidskosti. Již známý vzorec Fukasaku poněkud narušuje a pro diváka komplikuje tím, že některé postavy oproti třetímu dílu ztvárňují jiní herci a naopak, kdy se stejní herci vracejí s jinými postavami. Těžko hledat skutečný důvod tohoto paradoxu, jedním z nich může být omezený herecký ansámbl pro kriminální žánr studia Tóei.

Třetí část s podtitulem Proxy War pokračuje v nastaveném trendu dvou předchozích segmentů Bitev. Vrací se k hlavní linii o Hironovi. Ostatně i v úvodním (až seriálovém) shrnutí prezentuje události první části, přičemž tu druhou, příběhově odchýlenou, zcela ignoruje. Sugawarův Hirono ušel už poměrně dlouho cestu a je zajímavé sledovat vývoj jeho postavy, kdy se z pouličního zlodějíčka stal přemýšlivým bossem vlastního gangu. Není to ale jeho gang, o jehož vedení se svede nelítostný a nebývale intrikánský boj. Jak to ale často bývá, ti, kdo tahají za nitky stojí v počátku ve stínu těch zdánlivě vlivných.

Druhý díl se na samém počátku faktograficky vrací k událostem z první části, ale s jako takovou nemá příběhově tolik společného, jde vlastně o jakýsi spin-off. Odklání se od Sugawarovy postavy, která se ve filmu objevuje až v jeho druhé polovině. Ještě více než první část je Deadmatch in Hiroshima nasáklá podlostí, intrikami a machinacemi, které poté generují množství vražedných konfliktů a následné přeskupení sil. Hirono se stejně jako v první části zjevuje v samotném závěru, a ačkoli tentokrát není aktivním účastníkem shromáždění, z jeho ironického pohledu, resp. reakce na promluvu přítomných bossů je zřetelně cítit, jaký má na celou situaci názor.