ORIN

Fascinován snovým příběhem, obrazem-zvukem-hudbou, Iréne Jacob a především mistrovskou režií jsem si Krzysztofa Kieslowského a Dvojí život Veroniky okamžitě zamiloval.

Film Kanály natočený v době, kdy byla polská kinematografie téměř neznámá, vypráví tragický příběh odbojářů během Varšavského povstání v roce 1944. Snímek je součástí volné válečné trilogie, ve které se Wajda snaží zpochybnit polské hrdinství a vysvětlit poválečnou ztrátu hodnot tehdejší generace. Film, který je zpočátku veden v dokumentárním, až reportážním stylu, by se dal rozdělit na dvě poloviny. Nadzemí - Podzemí. První část je plná dlouhých realistických záběrů, zejména na Varšavské ruiny. Druhá, podzemní část je pak velice ponurá, plná naturalistických záběrů, zvuků a šumů. Mé vnímání filmu tak nabírá až děsivého rozměru. Nevyhnutelně se blížící smrt. Stísněný prostor. Strach. Nejistota. Křik. Ticho. Tma. Prostě vynikající film "Pana režiséra".

Polanského celovečerní filmový debut je jeho prvním a současně až do Pianisty posledním filmem natočeným v Polsku. Atmosféra, scénář, herecké výkony, vynikající kamera. To vše jsou velké přednosti historicky prvního polského filmu nominovaného na Oscara. Přesto mi do pětihvězdičkového hodnocení něco scházelo.

Kupa sraček završená tvrzením "režiséra" Soukupa, že tuhle sračku hodlá rozšířit na trilogii sraček o supersračce shnilé Hrušce...