Malarkey

Námět Pobřeží moskytů znám, původní film s Harrisonem Fordem jsem viděl, tudíž dnešní trend točit seriály oblíbených námětů a pěkně je roztáhnout ad absurdum, mě v případě tohoto seriálu popravdě na první dobrou ani neurážel. Naopak, byl jsem zvědavý na novinku z Apple TV. Výsledek je ale dost rozporuplný. Technicky vzato je v tomto seriálu napětí tolik, že by se dalo krájet tou neostřejší břitvou lazebníka sibiřského. Jenže celý ten námět tkví v tom, že rodina jednoho eco-friendly magora utíká před vládou a nikdo Vám kloudně vlastně nevysvětlí proč. A to slovo proč se nese celým seriálem, kde ze začátku to působí poměrně nápaditě, abyste ke konci vrhali ostré pohledy na tvůrce s pocitem, že jejich seriál byla totální ztráta času. Onen eco-friendly maniak je totálně sebestřednej vůl a jeho rodina vytváří stejné emoce jako povolenej šroub v sekačce.

Hodně osobitá komedie, řekl bych i s velkým odkazem na vtip létajícího cirkusu. Jelikož ale Monty Python zatím šel mimo mě, tak ani tady jsem se do toho legračního průběhu nedokázal úplně vpravit. Má to dobré momenty, slabší momenty a časem zjistíte, že se ten mnohdy naivní humor dost opakuje. John Cleese, Michael Palin nebo Kevin Kline jsou docela v pohodě, ale taková Jamie Lee Curtis šla kolem mě velkou oklikou.

Komedie totálně o ničem s obrovským množstvím známých herců, které ale rádi uvidíte v čemkoliv to bude. Zázraky nečekejte, zdravý odpočinek ale zajistíte.

Pokud už máte něco nakoukáno, tak víte, co od Magnum Force čekat. Kór, když se podíváte na datum výroby – 1973 – fakt, že se jedná o žánr akční krimi a v hlavní roli je Clint Eastwood. Nekonečné množství skvělých hlášek v dost násilném prostředí, kterým Clint proplouvá jak ten největší geroj. Dokonce bych řekl, že se jedná o jednu z nejlepších amerických kriminálek, co jsem kdy viděl, která se s přehledem srovná s těmi nejlepšími francouzskými té doby. Dokonce i automobilové honičku tu mají takový styl, že si je budete chtít pustit párkrát za sebou.

Jak to Finové nemají rádi, tak zde si je dovolím trošičku srovnat s jejich východními sousedy. Jak v Rusku roli zbytečného člověka mají v Pečorinovi od Lermontova, tak tady toho zbytečného člověka východo-skandinávského střihu s přehledem obsáhnul Pekka. Výborné finské drama s nějakými těmi absurdními prvky, protože bez nich by to u Finů ani nešlo. Ač je Pekka obchodník, tak je taky docela slušný asociál. Bavilo mě, jak se ztrácí a opět objevuje v těch diskuzích plných lží. Na podobné náměty jsou Skandinávci špičky v oboru.

Po tom všem, co jsem z Dánska už viděl, mě vůbec ten emotivní kolotoč, který si tu Dánové připravili, nepřekvapuje. Tak pravil Bůh začíná jako extravagantní šílenost, která je sice místy hodně na hraně s logickým uvažováním, ale zároveň je s ní docela sranda. Ta absurdita tu opravdu hraničí až s lehkou zvráceností. Pak se to ale zlomí a chytí to takový ten správný skandinávský depresivní nádech a začne přituhovat. Možná kdyby to nešlo až do takové temnoty, baví mě to víc. Ono je těžké v tak absurdní rodině hledat zbla logiky, když Vás zkraje přesvědčí, že u nich neexistuje.

Naivita z filmu smrdí na míle daleko. Nevím, jaké to pro bylo pro Olega Menšikova točit tento film, když točí vlastně o tom, jak jeho země s psychologií sobě vlastní ničí s příchodem komunistů jednoho Rusa za druhým. Ten návrat, ten byl opravdu jak z pohádky jak Ivan šel do gulagu pro Nastěnku a cestou potkal, pozdravil Stalina…a už tam nedošel. Hodně drsné a nekompromisní. K tomu vyprávěné z období několika let, kde se různorodě mění názory a myšlenky a celkově to hodně slušně evokuje tu hroznou dobu, která po roce 1946 v tehdejším Sovětském svazu vznikala.

V době plné pandemií je tenhle jihokorejskej katastrofák jak pěst mezi oči. Ale tak zase na jejich obranu musím říct, že v roce 2012 asi netušili, že začneme řešit něco jako covid. Já třeba v tý době to slovo ani neznal. Možná proto si Jihokorejci zde neberou servítky a valí to na diváka hlava nehlava. Zajímavé je, že těmi strunovci zpracovali nejenom zajímavý námět, ale i se dostali na úroveň klasických katastrofických filmů z USA, které bych řekl, jsou ty nejemotivnější katastrofické cajdáky s blockbusterovými prvky, které nikdo jiný natočit neumí. Až teď na Jižní Koreu, která se dost přiblížila.

Neuvěřitelně obyčejné a tím pádem díky tomu vlastně originální. Tvůrci si tu totiž krásně pohráli s archetypy Němců, Bulharů a skutečností, že když chceš, nepotřebuješ jazyk k tomu, aby sis pokecal. Lidsky je to tady hrozně silné, byť dost poetické. Věřím ale, že Vám ty záběry na vyvalený Němce uprostřed bulharské řeky vůbec nebudou vadit. Ač se toho ve filmu moc neděje, byl jsem u filmu totálně zhypnotizovanej. Ale, pravda, otázka je, jestli to nebylo tím, že jsem v pokoji měl hrozný vedro a Němci stavaři se tam vyvalovali v řece a u toho pili na pohodu bulharský pivo.

Jeden z těch amerických osudových filmů s velkými hollywoodskými herci, které se už moc netočí. Když už jo, tak je to jeden, dva filmy do roka a víc ani ťuk. Asi na ty příběhy vyprávějící život někoho v rozmezí desetiletí a déle už nejsou scénáristi. Přeci jen vymyslet takový rodinný příběh plný tragických událostí by dneska kde kdo už nemusel ustát. Mně se ale Za borovicovým hájem líbilo. Jen je škoda, že se tu vlastně lomí dva různé příběhy. V jednom exceluje Ryan Gosling a když si ho už oblíbíte, najednou na scéně máte Dane DeHaana, který si okamžitě uzurpuje plátno pro sebe. Trochu nevyrovnané, scénáristicky to může někoho nasrat, ale při zamyšlení nad kontextem celého filmu hodně zajímavý kousek.