Malarkey

Ujetý vlastně jako Malá Velká Británie. Tvůrci si tady zašaškovali, sem tam se člověk zasmál, ale necelá hodina a půl je na tenhle nápad totálně zbytečná. Vždyť i Malá Velká Británie žije spíš z jednotlivejch scének, než ze seriálu celýho jako takovýho.

Po shlédnutí Sicaria jsem usoudil, že Denis Villeneuve je současný režisérský génius. Když tedy v televizi následoval jeho Nepřítel s rozporuplným hodnocením, vůbec jsem neváhal. Průser je, že na první dobrou jsem po ani ne půl hodině u filmu dost brutálním způsobem vytuhnul a zbytek jsem musel dohnat až další den. Nepřítel není vůbec jednoduchej film. A první půl hodina už vůbec ne. Nic se v ní neděje, na první pohled. Po shlédnutí poslední scény ale budete mít pocit, jak kdyby se v ní stalo úplně všechno, protože ve filmu vůbec nic nepochopíte. Čistě vzato si ale myslím, že tohle je asi nejhorší film s postavou, která je narušená a ještě k tomu s rozdvojenou osobností. Málokdy takové příběhy zklamou a tenhle mě docela zklamal.

Amera jsem dostal na doporučení od kamarádky, která mě připravovala na to, že zažiju něco totálně neobvyklýho. Ten pocit originality se dostavil, jen škoda, že vlastně nevím co nebo kdo je Amer, nevím o čem tenhle film byl a hlavně vůbec nevím, jaké souvislosti mezi sebou mají ty tři části, které se v tomhle filmu projevují. Jedinou spojitost vidím v tom, že tenhle film vlastně vůbec není film, ale jen zběsilé střihy pár originálních nápadů s odkazy na všecko možný. Nejvýraznější je asi ta hudba, která místy připomínala staré francouzské kriminálky. Jinak první nápad holčičky, která vnímá všechno strašidelné kolem sebe bylo fajn, druhá část byla spíš pro úchyláčky podsukňové a třetí část je ta výše zmíněná pocta giallo filmů. Všechny tři nápady bych si představil do takové nápadité čtvrthodinky, kde by se ta veškerá originalita vešla, ale devadesát minut? Nevím, jestli mé prvotní nadšení pro film zabilo to množství nápadů nebo nuda s tím spojená...

Mosty přes Ibar si razí cestu dost brutální formou. Vlastně hned v první scéně, kde se představí řeka Ibar a vztahy Srbů a Albánců, mi bylo hodně ouvej. On celkově Balkán má štěstí na multi náboženskou kulturu. To se mu nedá upřít. Jen by mě zajímalo, jaké to tam ve skutečnosti dneska je, když se čím dál tím více setkávám s proti válečnými filmy, které záměrně poukazují na samotnou absurditu celého toho konfliktu, který sahá vlastně div ne až do období po druhé světové válce. Po shlédnutí tohoto filmu mi bylo hodně smutně. Dost mi to připomínalo Zemi nikoho, která ještě k tomu končí dost depresivně. Jak to skončí tady, tak to si musíte počkat, až tento film sami shlédnete, nechci Vám tu spoilerovat. Každopádně klobouk dolů za to, že někdo, kdo sám prožil takový lidský hnus, dokáže ještě natočit tak kvalitní film. Ať jsou války všelijaké, podstata všech náboženských konfliktů moderní doby začíná právě na Balkáně. Kde jinde se jsou schopni postřílet dobří kamarádi jenom kvůli náboženství...

To, že se HBO ujalo příběhu Franklina D. Roosevelta je určitě hodně záslužné. Kvalitou se tomuto filmu totiž rozhodně nedá nic vytknout. A na to, že se jedná o televizní film, tak vlastně ani příběhově na tom není vůbec zle. Tvůrci totiž dali stranou politiku a vytvořili příběh, kterak Franklin k čisté duši přišel. Po shlédnutí tohoto filmu a ocenění výborného výkonu Kennetha Branagha, který se v průběhu celého filmu hodně slušně vyvíjí, tak mám skoro podobný názor na tohoto prezidenta, jako rodilý Američan, který ho zažil. Ona teda otázka, kdo dneska ještě dokáže říct, že ho zažil, ale kdyby ho zažil, tak bych mu potvrdil, že právě Franklin za to stál. Naučil se totiž lidskosti...to kdejakej státník nedokáže.

Mám pocit, že poetické příběhy jsou něco, co nám vysloveně jde. Ať už knižně, tak i filmově. Zlatí úhoři jsou přesně tímto kouskem, natočeným v asi nejzlatější éře československé kinematografie. Berounka, Kachyňa, Menšík, Hrušinský nebo samotnej Prdelka jsou přesně ty důvody, proč mám filmy z této doby tak strašně rád. Ota Pavel připravil nádherný, ale nesmírně smutný příběh ze světa zlatých úhořů, kterého se chopil Kachyňa tak krásně, jak jsem se v současné době s ničím podobným nesetkal. Představte si, že stojíte u Berounky a vnímáte, jak pod Vámi teče samotná řeka. Když se pořádně zaposloucháte, možná ty úhoře i uslyšíte. Pokud se Vám to povede, tak Vám gratuluji, zažili jste to samé, co zažil Ota Pavel před desítkami let, když prožíval svoje dětství u Berounky. A víte co? Čert vezmi fakt, že takové krásné poetické příběhy tu už nikdo nepíše...tyto chvilky Vám totiž jen tak někdo nesebere.

Finové si natáčení tohodle filmu museli vysloveně užívat. To mě ta absurdita některých scén, ale i toho nápadu jako takovýho, připomnělo jeden film - Rare Exports, u kterého jsem po filmu zjistil, že je od stejných tvůrců. Zpětně mám ale pocit, že právě jejich předchozí film bych dneska už i zkousnul, protože jsem si za tu dobu zvykl, že finská kinematografie umí být poměrně solidně ujetá. A přesně tohle je ten případ. Po asi čtvrt hodině jsem si uvědomil, že Finové udělali akčního hrdinu z asi 13ti letýho kluka. Naštěstí ale akční scény a nádherné laponské scenérie dokazují, že myšleno to muselo být vysloveně z legrace, což jsem po chvíli i přijal. Pokud to ale nepřijmete, asi se na film dost naserete.

Sem tam se mi stane, že narazím na Francii, která přesně vystihuje to, co mi na Francouzích vadí. Nemůže za to ani Léa Seydoux, na kterou jsem se vysloveně těšil, a která mě následně dost zklamala, jako spíš její herecký kolega Louis Garrel. Ten tu totiž hraje, dle mého soudu, naprosto klasickou postavu francouzského světa. Machr, nad věcí, galantní, myšlenkami někde jinde, ale zároveň máte pocit, že v sobě má kus génia, což způsobuje značnou aroganci, kterou jsou francouzští mladí vysloveně proslavení. A přes to mám opravdu velký problém přejít. Až mě Louis Garrel přesvědčí, že je i výborným hercem, rád se mu omluvím. Mimochodem scénárista musel bejt sem tam dobře na šrot. Na dialogy, se kterými jsem se setkal tady, narazíte ve filmu málokdy. Něco ve stylu: "Počkej, chci ti něco říct? - Co mi chceš říct? - Hm, no... - Co mi teda chceš říct? - No já už vlastně nevím.

Vincent Cassel a Emmanuelle Devos v tomto filmu předvedli svůj dokonalý herecký um. Vincent tu hraje zlodějíčka, jehož postavu se snaží zjemnit tak, jak jsem to v jeho předešlých filmech ještě neviděl. Co naplat, pořád je to hodně málo a pořád jsem z něj měl obrovský respekt. Hra jeho očí je evidentně mocná čarodějka. Emmanuelle Devos tu pro změnu hraje nešťastnou osobu, která se snaží ve svém světě najít kus dobra. Ostatní se jí v práci smějí a já tomu popravdě nerozumím, protože krásnější francouzskou herečku bych málo kde dohledal. No a tihle dva se následně sejdou a kdyby se tak výrazně nevyužívali, asi bych dal i pět hvězd.

Sicario je snad naprosto geniální film. Nějak jsem po jeho shlédnutí neměl lepších slov. Přichází s hodně brutální myšlenkou, která ale zároveň není nijak extra originální. To geniální na ní jsou herci, kterým vysloveně vzdávám hold. Emily Blunt, Benicio Del Toro a Josh Brolin předvedli absolutní herecký vrchol, kde jste s nimi přijímali, ale i odmítali každý další moment jejich aktuálních životních situací stejně tak, jako jej přijímali a odmítali oni. Dalším plusem je ale, a to především, i režisér Denis Villeneuve, který z, na první pohled, klasické gangsterky, udělal něco daleko víc. A to mi bylo jasné už v úvodní neskutečně syrové akční scéně, která už v ten moment neměla u podobně laděných filmů konkurence. A samozřejmě nesmím opomenout ani skladatele Jóhann Jóhanssona, který je právě tím mužem, co dovedl tento film k dokonalosti svými nepříjemnými zvuky, co z tohoto filmu udělaly napínák tak napjatý jak ocelový špagát napnutý přes ulici. Musím se přiznat, že tak depresivně mi před příchodem akční scény nebylo, jako právě u tohoto filmu. To všechno ale dokazuje jedno, a to, že tento film je tak geniálním, jak ho dělají samotní tvůrci a já tímto skláním svůj imaginární klobouk.