anniehall

anniehall

Michal K.

Česko

homepage

34 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 7 9
    • 20.3.2020  22:54

    Taková pošmourná slepovánka hudebních čísel, kterou bohužel neudrží nad vodou ani fakt, že se v podstatě jedná o Paulův sen. Jako film to nefunguje, jako bizarní estráda snad. Ale co se tomu nedá upřít, je vynikající hudba. Téměř každý song je skvělý nebo ještě lepší. Nové verze starších skladeb jsou často lepší než ty původní a perlou je zde No More Lonely Nights s kytarovým sólem Davida Gilmoura. Soundtrack by byl bezmála za 5.

    • 7.10.2019  15:41

    Když opomenu fakt, že hlavní hrdinové opravdu moc nemají vůči čemu a proč rebelovat, tak je to moc příjemný film, na který se díky ústřední dvojici moc dobře kouká, který nepostrádá napětí a jehož občasná naivita je omluvitelná dobou vzniku. A už kvůli Deanovi v červené džínové bundě se stojí za to dívat.

    • 7.10.2019  15:35

    Kdo má rád Woodyho typický rukopis a nevadí mu, že se kadence Mistrova ostrovtipu zpomalila, užije si určitě i Deštivý den v NY. Hlavním hrdinou je, jak je poslední dobou zvykem, Woodyho mladistvé, intelektuální a trochu ušaté alter ego, které si během jednoho pošmourného dne v New Yorku uvědomí, že vše nemusí být tak, jak to vypadá. Skvěli herci, nostalgická hudba a pěkná retro atmosféra. Komu je tohle málo, nechť si odečte ještě jednu hvězdu.

    • 27.8.2019  18:38

    Humor, který mi není vlastní, záměrné přehrávání a pitvoření a trocha cynismu schovaná za spoustou hollywoodských klišé. Jaké překvapení od bratrů Coenů, kteří obvykle stojí na druhé škále mé hodnotící stupnice. Od jedné hvězdičky je zachránil pouze "sípák Joe", jehož štěk mi přivodil téměř minutový záchvat smíchu. Škoda, že tam takových postav nebylo víc.

    • 2.7.2019  19:22
    Svatební cesta do Jiljí (TV film) (1983)
    **

    2,5* Z úcty k zúčastněným hercům je to přesný průměr. Tak slibný námět, který skýtá mnohé...navíc ty vnitřní monology, které to celé mohly posunout ještě výš..ale nějak se to tvůrcům nepodařilo. Jako kdyby se ansámbl nemohl rozhodnout, jestli to bude sled absurdních epizod nebo snaha o realitu (jakkoliv ale pokroucenou). Pro mne je to tak na půl cesty. Realisticky to brát nemůžu, protože takhle se ani muži, ani ženy nechovají a na absurdistán je to zase celé takové uhlazené a pěkné. No, škoda...

    • 10.6.2019  21:51
    Chatrč (2017)
    *

    Dopředu předešlu pár věcí. Nemám problém s vírou a ani s filmy o víře či náboženském přesvědčení. Existuje spousta krásných filmů, které ve mne rezonovaly (Mlčení, Kněz, Pokání, Ježíš z Montrealu...) i přesto, že bych sám sebe označil za tak trochu nahlodaného agnostika. Knižní předloha, kterou jsem četl pár let před shlédnutím filmu, mě nijak neohromila, ale rozhodně mě nijak neiritovala a na pár místech mě donutila k přemýšlení nad schématy a věcmi, které přesahují lidskou existenci. A tak jsem téměř bez předsudků zasedl k obrazovce. Dále se tedy pokusím hodnotit film a jeho zpracování, nikoliv myšlenky, které předloha a částečně i toto dílo obsahuje. První třetina filmu (v knize slušně řemeslně vystavěný thriller o únosu nezletilé dcery) vyznívá jako epizoda z libovolného politicky korektního a laciného amerického seriálu. Vše tak nějak nevzrušivě plyne, napětí se moc nedočkáme a ani režijní podání neumožňuje hercům, aby se předvedli. Zlom nastává s příchodem do chatrče. Zbývající dvě třetiny filmu jsou náboženským traktátem (protože o náboženské či "nedejbože" filosofické eseji, které točili třeba Abuladze či Tarkovskij vůbec nemůže být řeč), který je vyveden tak, aby jej pochopil každičký tvor na naší zeměploše a patřičně dokolorován v živých barvách, až vám oči přechází. Vizuálně je to pro mě za hranicí vkusu a kýčovou estetiku nemůže ospravedlnit ani to, že by se mohlo jednat o ráj, či domovinu boha. Pokud odhlédnu od vizuálu, pak se kýč a limonádová poetika objevuje i v mizanscéně a ve způsobu, jak se postavy chovají v běžných situacích (neustále se uchichtávají, překypují rozšafnou náladou, špičkují se a pláčou, jak se to scénáristovi hodí). Byla-li první třetina nic moc, tak zbytek je na můj vkus vyloženě špatný...a dlouhý. Všichni doma, psa nevyjímaje, usnuli a někteří dokonce vícekrát v průběhu filmu. A na závěr si neodpustím jedno ideové pozastavení. Woody Allen jednou řekl, že celý problém s filosofií tkví v tom, že bezvadně funguje jenom na papíře. Důkazem toho je i scéna, kde hlavní hrdina odpustí pedofilnímu vrahovi své dcery. Jakkoliv chápu tezi, že bůh musí mít rád všechny své děti (bez výjimek), a výběrem vhodných situací a příměrů, mne může autor knihy i scénáře dohnat k přesvědčení, že má vlastně pravdu. Ale pak se zastavím a zapřemýšlím, jak je to v realitě. Jak neodpouštíme partnerům, protože nás podvedli, zlodějům, kteří nás okradli a rodičům či přátelům, kteří selhali... A jak pak máme odpustit vraždu nevinného dítěte. V tuhle chvíli jde zřejmě racio stranou a nastupuje víra. Žel, v takové míře, abych pochopil vyznění celého filmu, jí neoplývám.

    • 10.6.2019  20:39

    1,5* Naprosto zbytečný film. O to smutnější je, že ten film není úplně hloupý. Jen bezradný. Scénárista a režisér se jaksi nedokázali dohodnout, natočí-li poctu Starcům na Chmelu, jejich remake, nebo moderní limonádovou love-story ve stylu Hříšného tance (ovšem přenesenou na český píseček a do současnosti - ovšem s naprosto anachronickými citacemi ze Starců na chmelu). Asi žádná z těchto tří variant by neměla opodstatnění v současné době, už jen proto, že samotní Starci ještě nijak výrazně nezestárli, abychom je museli upgradovat, ale co už... Nakonec výsledek připomíná nefunkční směsici všech výše uvedených variant, kde nemohou zazářit ani herci, kteří by mohli (Polívka) a kupodivu ani hudební skladatelé (Malásek), o choreografii raději nemluvě. A naprosto pak nechápu náhodně řazení jednotlivých tanečních čísel, které nemá gradaci a je naprosto nelogické (viz zařazení celého tanečního čísla na píseň Bossa Nova hned dvakrát za sebou a to s odstupem sotva dvaceti minut.) Jak říkám, je to bezradné, nelogické, pomale plynoucí a tu a tam mile poetické. Škoda.

    • 10.6.2019  20:06
    Quadrophenia (1979)
    ***

    3,5* Subjektivně nejlepší deska od the WHO posloužila chlapům z kapely coby předloha pro stejnojmenný film. Album je to jistě pětihvězdičkové, hudba, texty a muzikantské výkony par excellence. A možná právě proto jsem od filmu očekával o malinko víc, tedy hlavně muziky (protože písně z alba se objevují spíše v útržcích a k dokreslení atmosféry). Ale odpoutám-li se od nesplněných očekávání, mám před sebou kvalitně natočený film - drama, poměrně barvitě popisující mládež v šedesátých letech (a to konkrétně subkultury the MODS versus the Rockers). Dobré herecké výkony, skvěle vybraní herci a tu tam se zableskne i výtečná hudba od kluků z the WHO. Není se čemu divit, že právě v těchto chvílích, kdy se obraz snoubí s emotivní hudební složkou, je film nejpřesvědčivější.

    • 9.8.2018  22:33

    2,5* Tak předně k tomu, co tenhle film není. Rozhodně to není italská sága, či telenovela a už vůbec ne pseudointoušské rádobyumění, jak tu někteří uživatelé píší. Na telenovelu je to málo dryáčnické, pomalé a příliš dobře zahrané. Na film, který si hraje na umění je zase ten příběh příliš všední, neokázalý a málo experimentální. Co tedy vlastně Ozpetek, kterého si jinak velmi vážím, servíruje divákům v Saturno Contro? Bohužel posmutnělou variaci na na svůj zřejmě již nedostižný film Le Fate Ignoranti. Film, který je v mé top ten, ne-li top five. Jenže na rozdíl od výše zmíněného filmu, Saturn postrádá hloubku, nakažlivé emoce napříč celým spektrem, které by diváka pohltily a především přesah, kvůli kterému jsem si některé Ferzanovy filmy zamiloval. Takže nakonec nakonec tu máme jen zručně připravený výluh z již jednou extrahovaného čaje, jehož konec je trochu natrpklý, protože doba extrakce byla zatraceně dlouhá (hlavně poslední třetina). Jistě, je to průměrné...ale na rovinu, pseudointoušské "l'art pour l'art"? Nebo snad telenovela? Kdeže... To jen strýček Ozpetek měl zrovna špatný den.

    • 9.8.2018  16:15

    4,5* Tušil jsem, že to bude dobré, protože s herci jako McDormand, Harrelson, Dinklage a Rockwell prostě nemůže vzniknout špatný film. Ale nejen skvělé herecké výkony dělají film. Bravurní scénář Martina McDonagha a přesná režie, která umí nenásilně skloubit prvky dramatu, komiky a napětí, jsou to, co povyšují tuhle skládanku o zármutku, vině, spravedlnosti a odplatě nad průměr. Hra s divákem a podvratné vyústění filmu mě bavilo, stejně tak jako jadrná mluva hlavní hrdinky, která by jako z oka (lépe řečeno z úst) vypadla postavě Stelly v podání Olympie Dukakis z filmu Místy oblačno (Cloudburst), který tímto taktéž vřele doporučuji!

    • 9.8.2018  16:01
    Valentýn (2002)
    *****

    Valentýn je milý, skromný a komorní film nazíraný optikou hlavního hrdiny - malého šilhavého chlapce - Valentýna. Pokud se někomu líbila dílka jako Zloděj dětí (Il Ladro Di Bambino) či Hlavní Nádraží (Central Do Brasil), bude vrnět blahem i u tohoto. Na rozdíl od těch dvou předešlých filmů je Valentýn o trochu méně temný a občas svou hravostí poukazuje na Felliniho Amarcord. Každopádně je to film postavený na hereckých výkonech Rodriga Noya a Carmen Maura. Jejich souhra je až dojemná. Nadhled, občasné pomrkávání na diváka a hlavně trocha hřejivé lidskosti je něco, co se v dnešní kinematografii nevidí moc často, tak proto těch 5 hvězdiček.

    • 2.1.2018  12:57

    1,5* Luc Besson zřejmě nebude nikdy mým oblíbencem. Je na mě příliš doslovný a často podbízivý. I přesto, že tenhle film měl nádherný trailer, vizuálně opulentní zpracování a slušné herecké obsazení, nějak jsem se ho bál. Oprávněně. 20 let po natočení jsem film opatřil za 49 korun ve výprodeji a teď nevím, co s ním. Což o to, začíná to slušně. Vizuálně je to vymazlené, je z toho znát nostalgie po starých sci-fi filmech a atmosféra prvních minut připomíná osmdesátkového Indiana Jonese. Pak se ale něco stane a film se začne měnit. Stylizace některých postav je neúnosně směšná až přihlouplá. Děj začíná řídnout a hloubku by v něm člověk hledal zbytečně. Definitivně mě však otrávil až příchod rozhlasového moderátora, jehož neuvěřitelně imbecilně stylizovaná postava je nositelem lidového, pubertálního a dost často i fyzického humoru, který prostě nemohu vystát. S příchodem jeho a některých dalších postav se film přestává brát vážně a stává se fraškou (nebo spíš parodií sebe sama). Navíc Besson neumí používat hudbu, je laciná, podbízivá a mnohdy i nevhodně použitá. (Za všechny scény třeba ta, kde mimozemská operní pěvkyně pěje operní árii, která by měla být dojemná, ale protože se nevhodně zvoleným kusem kýžené emoce nedostaví, "ozvláštní" to režisér v závěru techno rytmem, aby to bylo alespoň grandiózní.) Všechny tyhle zdánlivé drobnosti jdou proti vyznění celého filmu (nebo alespoň proti tomu, jak ho divák na začátku vnímal). Nakonec z toho pro mě nejlépe vyšel Bruce Willis, kterého jsem ho nikdy moc nemusel, ale tady jeho výkon působí alespoň trochu přirozeně a uvěřitelně.

    • 13.10.2017  18:22
    Angels in America Part Two - Perestroika (divadelní záznam) (2017)
    *****

    Stejně tak jako v první části, i zde je člověk uhranut strhujícími hereckými výkony všech. Scénografie a mizanscéna jsou tentokrát snad ještě propracovanější a člověk jen žasne, co všechno lze vybudovat a přestavět na scéně za neuvěřitelně krátkou dobu. Zpočátku snad lehce květnaté projevy Jamese McArdla zpomalují tempo téhle části, ale ono to k té jeho postavě asi patří. V závěru pak scéna s andělem a i ta následující "v nebi" vyburcují vaše emoce, aby vás nakonec nečekaně dojal téměř civilním proslovem k nám všem "divákům" Andrew Garfield. Obrací se na nás, na všechny, kteří ještě toužíme a pereme se se životem. Protože jsme to nakonec právě jen my, na kterých záleží a bude záležet nejvíc. Bravo, tleskám, zatlačuji slzu a prožívám si svou vnitřní katarzi. A děkuji.

    • 1.10.2017  22:50

    Zpočátku jsem váhal, jestli se do tohoto záznamu divadelního představení Tony Kushnera z The Royal National Theatre v Londýně mám vůbec pouštět. Mini-sérii Mikea Nicholse mám totiž zařazenou v šuplíku extrémně emočně naléhavých děl, které vás rozsápou na kousky a nechají ležet na podlaze ještě několik hodin po shlédnutí. Nakonec mi to ale nedalo a pohroužil jsem se na tři hodiny do světa plného depresívních vztahů, bezcitné politiky, lásky, utrpení a smrti. Oproti filmové mini-sérii je to přeci jen trochu veselejší. Tu a tam se objeví nějaký verbální špílec, jindy zase záblesk humoru vyplývající z hereckého zpracování jednotlivých rolí. Ale i tak. Je to prostě maso a obdivuji všechny zúčastněné herce. Dobří jsou všichni, do jednoho - roztomile rozdrásaný a ušaťoučký Russel Tovey, rozervaná Denise Gough, striktně cynická Susan Brown, zákeřný Nathan Lane a dojemně "campy" Andrew Garfield. (Přál bych si, aby všichni zdejší uživatelé, kteří tvrdí, že Garfield se umí jen roztomile šklebit a neumí hrát, shlédli "Boy A", "99 Homes" a "Angels in America". Pak by možná změnili názor. Ale pravděpodobně se to nestane, protože o tyhle filmy nikdy ani nezavadí a hlavně - jít s proudem a vynášet povrchní soudy je přece tak snadné.) Suma sumárum, i přesto, že se jedná o filmový záznam divadelní inscenace, je to působivější než většina současných filmů a herecky nevídané.

    • 29.8.2017  18:41
    Vtip (TV film) (2001)
    ****

    Koncert pro Emmu Thompson jako sólistku a nemocniční personál v roli doprovodného orchestru. Nezvykle střízlivý a intelektuální pohled na boj s rakovinou a smíření se s vlastní smrtí. Objeví-li se ve filmu jen náznak sentimentu, hlavní hrdinka, která celý film vypráví a často promlouvá přímo do kamery (k divákovi), jej hned cynicky okomentuje a tudíž je film opravdu prost patosu, sentimentu a kýče, což je v rámci daného tématu velmi neobvyklé. Na místo toho scénář sází na příhodné propojení sonetů Johna Donna, pár střípků vzpomínek a odosobněné nemocniční reality. Bezchybně logická struktura scénáře Emmy Thompson a Mika Nicholse mě nakonec dovedla ke katarzi, která neodvanula ještě dlouho po tom, co zmizel poslední titulek.

    • 29.8.2017  18:22
    Biloxi Blues (1988)
    ****

    Válečný film, kde se neodehraje ani jedna bitva? Drama, které je vlastně spíše komedií? Matthew Broderick jako konformnější inkarnace Woodyho Allena? A věřte nebo ne, všechno to dohromady pěkně funguje a ve výsledku divák dostane téměř nostalgický a úsměvný film s výborným scénářem, dobrými hereckými výkony a téměř hřejivou atmosférou.

    • 13.7.2017  13:08

    Get on Up je velmi slušný biografický portrét James Browna, otce funku. Divákům, kterým jeho jméno něco říká, a kterým se funk, soul a gospel líbí, bude tento film konvenovat o trochu více než těm nezasvěceným. Strhující výkon Chadwicka Bosemana a zajímavá struktura vyprávění udrží diváka v napětí i 140 minut. Co mě ale rozčiluje, když se v seriózně se tvářící biografii najdou faktické nepřesnosti a často i záměrné nesrovnalosti, zřejmě aby to bylo více koukatelné a strhující. Namátkou...Gospel Starlighters se přejmenovali na The Flames ještě před příchodem Jamese Browna, tudíž Brown nebyl tím, kdo vymyslel jméno. Taktéž přízvisko Famous (The Famous Flames) skupina adoptovala až po prvních velkých úspěších. Maceo Parker a zbytek kapely sice po velké hádce odešel, ale ve filmu se už neřeší, že se zase vrátil a ještě dva roky s Jamesem opět natáčel...atd. Těch nesrovnalostí tam bylo poměrně dost. Nicméně, představu o době, stylu a hlavně osobnosti Jamese Browna nám tohle dílo zprostředkuje v míře vrchovaté a o to zřejmě šlo.

    • 8.6.2017  13:56
    Ruby Sparks (2012)
    ****

    "Oh Ruby, ...nechtěj mi lásku brát."

    • 30.5.2017  14:43
    Hořkost (1986)
    *****

    4,5* Asi je pravda to, co napsala ve svém komentáři Nathalie, tedy že záleží ve kterém období života se na tento film díváte, a co z těch vyobrazených věcí máte za sebou. Hořkost z nevydařeného vztahu se vkrade tiše a pak jen plíživě roste. A roste do té doby, než jste ochotni si připustit, že dál už to vážně nemá cenu. Že dál by to bylo jen křečovité držení se snu, který se vám rozpadá pod rukama, aniž byste za to mohl nebo mohla. Prozření je hořké, ale v konečném důsledku osvobozující. Každý konec totiž může být příslibem něčeho dalšího, nového...a snad i lepšího. Geniální Meryl a Jack, skvělý scénář a nádherný finální obraz s dětskou ukolébavkou "Itsy Bitsy Spider", jejíž text je možná záměrnou, možná nevědomou metaforou na lidské vztahy. Tak ať nám všem co nejméně prší...

    • 28.5.2017  18:30

    Těšil jsem se na tohle pokračování série, kterou jsem v dětství miloval, opravdu moc. Když se navíc hodnocení zdejších uživatelů vyšplhaly téměř k osmdesátce a většina oblíbenců sázela 4 hvězdy, koupil jsem si DVD, aniž bych shlédnul trailer. Jak bláhové :) Což o to, řemeslně to je zvládnuto precizně. Triky a výprava jsou taky bezchybné. Ale postavy a potažmo i všichni herci (snad jen s výjimkou Chrise Pratta) jsou tak strašně nesympatičtí a bez jakéhokoliv kouzla, šarmu či alespoň odlesku zajímavosti. Když se k tomu přidá ještě naprosto předvídatelný a "záměrně béčkový?" scénář, tak si kladu otázku, proč se na to vlastně dívám? Nicméně ještě pořád tu jsou ti dinosauři, že? Dobře, dobře, tak tomu ještě dáme šanci, i když mě ten puberťák tak neuvěřitelně štve a jeho tetička (kápo celého parku) by si zasloužila být předhozena velociraptorům už v úvodních sekvencích filmu. Jenže atmosféra houstne, scénáristických zhovadilostí přibývá a vše kulminuje scénou, kde stovky pterodaktylů zaútočí na shromážděné návštěvníky, kteří nemají možnost úniku. Každý normální člověk by se utíkal někam schovat a zachránit si život, kdepak ale naši hrdinové. I přes očividnou antipatii dvou hlavních hrdinů v průběhu celého filmu, je zrovna tohle chvíle, kdy se ti dva rozhodnou sblížit a stvrdit to dlouhým polibkem uprostřed brutálního útoku nenažraných ptakoještěrů. V tu chvíli se mi z úst vydralo: "tak to si děláš prdel!" a dál už jsem jen čekal, až to celé skončí, lhostejno jak. Poučení: Ani produkční záštita Stevena Spielberga nemůže zachránit scénáristický a vlastně i režijní průšvih - aneb nikdy nekupuj zajíce v pytli!

    • 28.5.2017  16:58

    Kali čercheň je černá hvězda. Kali čercheň je dokument, který může pomoct otevřít dveře do světa romských tajemství a tužeb všem těm, kteří ještě nezatrpkli. Kali čercheň je oslavou radosti z hudby, emočního souznění a touhy tvořit. Každý takový projekt, který se pokouší prorazit staleté zdi mezi národy a zprostředkovat tak alespoň náhled do duše těch, kterými nejsme a ani nemůžeme být, je úctyhodný a krásný. Že se to v tomto případě podařilo, je zjevné nejen z dokumentu, ale i z festivalu, který se po "soustředění romských dětí" na Svojanově konal. V tu noc bylo úplně jedno, jestli jste bílý nebo černý, mladý nebo starý, holka nebo kluk. Tu noc se na nádvoří hradu za svitu stovek svíček stalo něco magického a duše všech návštěvníků se rozpustily a spojily do jedné entity, která souzněla s nádherně smutnou hudbou a existovala nezatížená kulturou, vzděláním či předsudky. Díky Ido!

    • 28.5.2017  16:37

    Občas jsem v rámci dobrého vztahu "učitel-žák" nucen shlédnout se svými studenty nějako perlu z jejich portfolia. Perlu, které bych se jinak jistojistě vyhnul. Tahle mne ale okouzlila natolik, že se o ní s Vámi musím podělit. Rodiče mi vždycky říkali, že auta a ženský se nepůjčují. Buďto je tenhle film z jiné galaxie a jeho hrdinové se chovají podle tamních zákonů, které nám pozemšťanům mohou přijít nelogické a absurdní, nebo je chyba někde v Matrixu. Jinak si totiž nemůžu vysvětlit celé to universum, které před nás scénárista rozprostřel. Tak předně, celé fungování hlavního hrdiny a vlastně všech okolo něj se dá vyjádřit rovnicí: (Auto² + Tunning + Závod) x Sex = Smysl existence. Dále, milostné vztahy jsou degradovány na premisu - "jdu s tím, kdo vyhraje" a kamarádství se tu uzavírá přes zničená auta a prohrané závody. Do toho si představte nejtopornějšího herce z naší i přilehlých galaxií, jehož neuvěřitelně bohatý mimický arzenál mne naprosto odzbrojil, přitroublou hudbu a spoustu japonských rádobysexy "roštěnek" špulících na nás své zadnice. A nejhorší na tom všem je, že se to těm mladým opravdu líbí :(

    • 26.4.2017  20:18
    Med (2010)
    ****

    Krásný, téměř meditativní snímek, ve kterém mají hlavní role ticho, smutek a žal a celé je to orámováno krásnými záběry pro nás exotického světa. Bolest a pocity hlavního hrdiny se na diváka přenesou skrze umně zkonstruovaný scénář, který je prost jakéhokoliv emočního nátlaku (a to je vzhledem k tématu velmi neobvyklé), výbornou prací s mizanscénou a především neuvěřitelně upřímným hereckým výkonem malého "velkého" hrdiny. Jeho smutné oči mě doprovázely ještě hodně dlouho po shlédnutí filmu.

    • 26.4.2017  17:22

    Druhý celovečerní film s GLBTQ tématikou režiséra Josepha Grahama a pro mě je to už druhý zásah do černého. Je tedy fakt, že po mistrovské metafoře o hledání sebe sama "STRAPPED" je tohle o fous konformnější a tudíž i divácky stravitelnější, ale i přesto je to působivé a lehce dráždivé dílko. Krom přesvědčivého vizuálu (kdy film začíná a končí nádhernými záběry na Philadelphii v duchu nikoliv nepodobném Allenově Manhattanu) se divákovi dostane velmi působivých hereckých výkonů, víceméně uvěřitelné zápletky, téměř uvěřitelné, vkusně, a přesto velmi svůdně nasnímaných chvílí milostných vzplanutí čtyř hlavních hrdinů a nakonec prožije divák i katarzi, která by se dala shrnout jednou větou: "Krása a láska se většinou objeví tam, kde ji nehledáš." Na pět hvězdiček by režisér (alespoň pro mě) musel trochu ubrat na doslovnosti některých scén (vracení peněz, trhání fotek...) a ubrat na stereotypním vyznění některých scén. Ale i tak, Joseph Graham se pouhými dvěma filmy zařadil mezi mé oblíbence a už vzhledem k jeho opojnému Strapped jej rozhodně nepustím z hledáčku.

    • 17.4.2017  20:50
    Gerry (2002)
    *

    1,5 * Běda. Běda. Třikrát běda! Tak tenhle film jsem měl na jednom DVD s některými krátkými filmy a měl jsem u toho poznámku - impression. Tušil jsem tedy, že půjde o vypravěčsky rozostřený film, založený na atmosféře. Víc jsem o něm nevěděl. Na to, co skutečně přišlo, jsem však připraven nebyl... a to mám nakoukané Wendersovy, Tarkovského a Kurosawovy tříhodinové opusy. Jedna věc je vyprázdněná narace a druhá věc je absolutní vyprázdněnost formy. Já, jako divák, jsem se neměl čeho chytit. Nevěda, že jde o film Guse Van Santa (kterého mám moc rád a jemuž jsem nedal nikdy méně než 4 hvězdičky), domníval jsem se, že jde o nějaký studentský film (pravda s překrásnou kamerou). Až zhruba po půl hodině, když kamera zabírala asi tříminutový(!) detail na tváře obou beze slova pochodujících herců, mi začaly jejich hezounké tváře připadat povědomé. Po další čtvrthodině, jsem se šel na CSFD podívat, kolikže ten krátký film má vlastně minut. A ejhle, on je to celovečerní film Guse s Matem a Caseyem. Přečkat ho do konce, bylo skutečně útrpné. Mám rád pomalé filmy, mám rád filmy založené na obrazech, mám rád i filozofující filmy, ale tohle nebylo ani jedno! Tohle byla bezbřehá a a neopodstatněná nuda krásně zarámovaná Skalistými horami. K docenění snímku mi opravdu nepomohly ani hlubokomyslné výklady některých zdejších uživatelů o síle přátelství a skrytém symbolismu. K tomu, abych mohl totiž o nějakém tématu vůbec uvažovat, musím nejdřív obdržet nějakou, tezi, konstrukt, náznak, záblesk myšlenky... zde jsem ale nedostal nic. A ani úžasné scenérie či krásná Pärtova hudba tuhle mizérii nespasí. L'art pour l'art. A je otazné, jestli to vlastně ještě umění je, nebo jestli si z nás starej Gus nedělá prdel. Sorry, pane Van Sante!

    • 2.4.2017  22:39

    2,5* Uprostřed nicoty je přinejmenším do poloviny filmu průměrné (možná i ždibec podprůměrné) teenage sociální drama s prvky komedie. Typická schémata a témata daného žánru povyšují jen herecké výkony Yelchina a Sarandonové. Pokušení vypnout film a zapomenout na něj mě ale někde za půlkou začalo opouštět, neboť schémata a stereotypy se začaly proměňovat do lyričtějších obrazů a já si začal užívat atmosféru, vhodně podpořenou použitou hudbou. Takže jsem na konci přeci jen nelitoval. Býti teenagerem, asi bych si to užil ještě o poznání víc.

    • 1.4.2017  19:43
    Idiot (1951)
    ****

    Pomalé, hypnotické, temné a působivé... obzvláště ve své druhé části, kde vztahové napětí pomalu dostupuje vrcholu. Zajímavé je to i jako setkání s naprosto odlišnou mentalitou. Motivace postav je totiž zásadně formována japonskou kulturou a tradicemi, a proto se nám evropanům může zdát chování některých hrdinů naprosto zvláštní. Ale na působivosti to filmu rozhodně neubírá.

    • 29.3.2017  15:25
    Rašómon (1950)
    ****

    Čtyři pohledy na jednu situaci. Čtyři zprostředkování lidského utrpení a ponížení. Čtyři subjektivní pravdy v monochromatické režii pana Kurosawy. Divák může jen těžce rozlišit, co je pravda a co lež, co je černá a bílá. Každý tu kope za sebe a nebýt utěšujícího obrazu s dítětem na závěr, vyzněl by ten portrét lidského pokolení poměrně černě. Čtyři hvězdy a jdu se obklopit barvami.

    • 10.3.2017  16:51

    Objektivně je posledního Woodyho kousek tak na 3 a půl hvězdičky. Určitě se mi líbil o chlup více než Kouzlo měsíčního svitu či Iracionální muž. Důvodem, proč dávám 4 může být mé současné pozitivní naladění a fakt, že zrovna v den promítání jsem se dostal do takové nostalgicko-sentimentální nálady, kterou umocnil ještě poslech CD duet Brada Mehldaua a Joshui Redmana - Nearness. Pohroužen tedy do Carmichaelovy Nearness of you (skladby, která zazněla v nejednom Woodyho filmu) a se sklenicí vína v ruce jsem se uvelebil na pohovce a pustil si posledního Woodyho. A přesně to, co jsem celý ten večer cítil ve vzduchu mi Woody zprostředkoval v barvách a na obrazovce. Nostalgii po dávno zašlých časech, hudbu, která se už téměř nehraje a herce, kteří si hýčkají své role. Jasně, Woodyho kulometná palba ostrovtipu spíš už jen tu a tam zableskne, příběh je tuctový a předvídatelný. To ale nic nemění na tom, že tak sugestivně vykouzlit atmosféru zlatého plátna a přivodit mi na tváři přitroublý úsměv už umí snad jenom on. Dostal jsem tedy přesně to, co jsem čekal. Ta půlhvězdička navíc je za zasněný konec, který naznačuje, že ne vždycky se nám podaří ukořistit to, co je nám nejdražší. Ale možná je to dobře. Jinak bychom neměli po čem toužit. (PS: A Eisenberg byl vynikající.)

    • 8.3.2017  17:44
    Hamam (1997)
    ****

    Po naprostém zklamání z Posledního Almodóvara (Julieta) mi náladu spravil tenhle krásný snímek z pera mého dalšího oblíbence Ozpeteka, jehož "Falešné vztahy" určitě patří do mé top 20. Nenápadný a spíše komorní film s malebnou atmosférou tureckých lázní a myšlenkou, že někdy teprve změna prostředí může člověka posunout v jeho životním směřování a dost možná i naplnění. Citlivě vedená režie, postupné, letmé odhalování vztahů a překvapivý závěr. To všechno s typově přesnými herci a nádechem tajemství. Taková malá radost...

<< předchozí 1 2 3 4 5 7 9