Dudek

Dudek

Lukáš Jangl

okres Brno
ירושלים

202 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 11 21 30 40
    • 22.7.2017  14:41

    Tomuhle dílu nelze upřít spád, což je po těch předchozích vítaná změna. Dějově je koherentní, věnuje se jen pár jasným tématům, a je zřejmé kam míří. Bohužel se tvůrci opět zamotali do vlastních sítí a neustále si podtrhávají nohy. Kladení důrazu na naprosto nicotné věci, hra na efekt pomocí naprosto pitomých záseků hlavní postavy, jakožto iracionální jednání těch ostatních to jsou hlavní prvky, kterými si nejen tento díl, ale seriál jako celek dokáže neustále shazovat a měnit se tak v utrpení.

    • 2.7.2017  18:27
    Dangal (2016)
    ****

    U Dangalu asi nemá smysl věnovat příliš slov řemeslné stránce. Ta je totiž dle očekávání perfektní, hereckými výkony počínaje, obrazovou stránkou konče. Nemá asi ani smysl řešit, zda je na tomto snímku perfektní jen řemeslná stránka, jelikož se nedá očekávat, že by měl nějaké jiné ambice. Dangal perfektně zapadá do žánru sportovního životopisného dramatu, ve kterém se prolínají rodinné hodnoty, dlouhodobá cesta za snem a spousta odříkání, zde ještě okořeněno o předsudky. Vyprávění není ničím překvapivé, nicméně z hlediska očekávání mainstreamového publika pravděpodobně naplní požadavky, které jsou na jeho strukturu kladeny. Samozřejmě vyprávění z hlediska otce, který si plní sen skrze své dcery neokoukané je, a určité prvky děje jsou tak pozměněny a jinak funguje v určitých případech i dynamika děje. Důležitou součástí snímku jsou pak samozřejmě i jednotlivé souboje, které nepostrádají napětí, špinavost, ale zejména vysokou dávku uvěřitelnosti. A rozhodně mají čím oslovit. Ať je to úplně první scéna, ve které se prolíná reálný boj a diegetický televizní doprovod nebo souboje na rohoži se vším tím vrzáním. Díky tomu, i když všichni tuší, jak vše dopadne, nepostrádají tyto scény svou dávku napětí. Televizní interview před závěrečným soubojem, kde je soupeřka vykreslena skoro až jako záporačka typu Ivana Draga, pobavilo. Dangal si na nic nehraje a asi i proto hodně baví.

    • 16.2.2017  21:30
    Love & Peace (2015)
    ****

    Šion Sono, pravděpodobně jeden z mála opěvovaných režiséru, do jehož snímků se mi nepodařilo ještě nikdy proniknou. Nicméně tentokrát se mi trefil přesně do nálady. Láska a mír totiž jako by z oka vypadla snímkům, které jsem odbivoval v době svého dospívání. Sono se ale nevyžívá v retro atmosféře, spíše působí jako epigon předkládající zcela nové dílo. Totiž film, který používá současné technologie, hovoří aktuálním filmovým jazykem a hlavně se podvratně neohlíží zpět do minulosti. Samozřejmě, že odkazuje a občas příjemně popichuje, nostalgický je však zejména ve svém celkovém vyznění, které vychází ze zdařilého spojení dospělosti a hravosti.

    • 16.2.2017  21:14
    Jokokuhan (2015)
    **

    Pokud Jokokuhan něčím opravdu boduje, je to herecké obsazení. Sympatická herecká sestava totiž napomáhá odvádět pozornost od dějově nepříliš zajímavého scénáře. Těžko říct, jak velkou roli v tom hraje původní předloha a nakolik šlo o snahu oslovit současnou generaci dospívajících. Hlavní dějová linie, ač ozvláštněna o postupné odhalování minulosti, je příliš přímočará, vztahy mezi postavami plytké a dějové odbočky nedotažené do konce. Je škoda, že více prostoru nedostal vztah Geitsu vs. Erika, jejichž natahovaná honička překvapivě pod Nakamurovou taktovkou fungovala. Jako celek má Jokokuhan slušné tempo, na druhou stranu ničím příliš nezaujme. Závěr možná trochu pobaví nicméně, stejně jako vše co mu předcházelo, není zapamatováníhodný.

    • 27.11.2016  11:03
    47 metrů (2017)
    ***

    Po strašně dlouhé době béčko, které si na nic nehraje a funguje přesně v těch mantinelech, ve kterých fungovat má. Nesází se tu na levnou a lacinou rádobyzábavnou notu, na druhé straně se tvůrci ani nesnaží dokazovat, že ve svých rukou mají animal horor století. Stačí jim málo. Jen naslouchat tomu, co fanoušci chtějí. Vzhledem k počtu postav a prostředí, ve kterém se snímek odehrává se tu nenabízí příliš možností ke kreativitě. Přesto však autoři na nic nečekají, nenatahují úvod, aby se vlastnímu dramatu nemuseli věnovat příliš dlouho. Prostě se toho nebojí. Naplno se tu pracuje s klaustrofobní atmosférou v neznámém prostředí a neúprosně utíkajícím časem. Díky tomu má snímek dusivou atmosféru i v pasážích, kdy se zdánlivě nic neděje. A zde je třeba uznat, že těch moc není. I na tak malém manévrovacím prostoru se autorům podařilo rozjet spoustu dramatických scén, kvůli nimž skvěle odsýpá a nikde výrazněji nedrhne.

    • 27.11.2016  10:46

    V první polovině pravěpodobně nejsilnější ze všech AHS sérií. Větší komplexnost dána soustředěním na jedno místo a měnší skupinu lidí totiž nejen této sérii, ale také žánru jako celku, sluší. Nelze ale tvrdit, že AHS tentokrát vstupuje do tradičních vod a opouští svou vynalézavost. Roanoke totiž žánr variuje a velmi často ironicky otáčí vzhůru nohama. Problém vyvstává ve chvíli, kdy mu tahle vlastní úštěpačnost přeroste přes hlavu a vrátí se k tomu, co tuhle sérii potopilo již tolikrát. Roztříští se. Roanoke se tak stává gejzírem nápadů, které jsou mohokrát opravdu zdařilé, nápadité a zábavné, nedrží ale při sobě.

    • 29.7.2016  19:53
    Polednice (2016)
    **

    Ta malá holka je opravdu průšvih. Tak špatný dětský herecký výkon jsem snad ještě neviděl. Nicméně jako celek je Polednice vcelku slušná. Líbí se mi, že se tvůrci drží českého prostředí a nepokoušejí se o žádnou světovost. Charaktery vesničanů, vypravěčská struktura a mysteriózní zápletka vycházející z české lidové slovesnosti, tím vším Polednice opravdu boduje. Bohužel však chybí něco výrazného, čím by se mohla dostat v povědomí diváků ještě výš. Scénář v několika momentech působí jako přílišný konstrukt, ve kterém nedává smysl ani chování matky vůči své dceři. Klasické mužské postavy fungují na výbornou, ale ženy jsou poněkud křečovité a těžko se jejich chování věří. Snaha o psychologii je plytká a nikdy nejde do hloubky, spíše se pořád pohybuje po povrchu. Na druhé straně se alespoň občas objeví něco co by se dalo nazvat záchvěvem atmosféry.

    • 10.7.2016  12:29

    Asi největším překvapením je, že se na tomto příběhu produkčně podílela i Čína. Přeci jen degradace národního symbolu do hlavní postavy, která se vyznačuje dvěma otci, zženštilostí a značnou dávkou nemotornosti chce docela odvahu. Nicméně na to, že se jedná o třetí díl série je to docela slušné. Je tu pár slušných nápadů, i když nejsem schopen posoudit na kolik se jedná jen o recyklaci vlastních motivů z předchozích dílů. Dějová prostost, kdy je většina stopáže zaplněna prostými atrakcemi asi též nebude pro cílové publikum problém.

    • 9.7.2016  16:12

    V rámci naší kinematografie rozhodně odvážný film. Výsek z několika významných dnů v rámci jedné rodiny je divákům podán bez začátku i bez konce. Vypravěčská struktura je jednoduchá, nesází na žádné kudrlinky a stejně tak se chová i formální stránka soustředěná na prosté sledování. Rodinný film je sice párkrát scenáristicky škobrtne a Daniel Kadlec neoslňuje zrovna hereckou obratností, nicméně jako celek je snímkem sympatickým a překvapivě zábavným. Je nutné uznat že nenásilné civilní herectví většiny osazenstva je na sledování příjemnější než to co předvádějí většinou naši etablovaní herci.

    • 3.7.2016  16:57
    Fan (2016)
    ****

    Zatraceně silné v kramflecích a oprávněně jeden z nejlepších filmů, které jsem letos viděl. Jméno Maneesh Sharma mi doposud nic neříkalo, přestože se nejedná o žádného debutanta. Tímto snímkem však dokazuje, že dokáže mít snímek jako celek pevně v rukách. Fan je totiž od prvního do posledního momentu uvědomělý, dospělý a dokonce i značně sebereflexivní thriller, kterému se daří mistrně kombinovat obří dávku nadhledu spolu s temnou atmosférou, aniž by se tyto dvě složky vzájemně rozptylovaly. Pokud něco funguje opravdu na výbornou je to postupný vývoj a tedy celková gradace. Jednotlivé akční scény jsou různorodé a jasně čitelně nasnímané. Liší se nejen samotným dějem, ale i náladou, kterou navozují. Jinak působí až skoro jackiechannovské scény ze začátku (ať je to krátká epizoda z vlaku nebo delší útěk z hotelu), a jinak prvotřídní naháněčky z druhé části (kde kraluje honička v historických uličkách Dubrovníku). I díky tomu je atmosféra čím dál temnější. Fan je výtečný i jako pocta Shahrukhu Khanovi, který tu má možnost ztvárňovat dvě velmi silné role, které vlastně výborně reflektují jeho pozici mezi fanoušky. Můžete mu tu jak fandit, tak ho i nenávidět.

    • 30.6.2016  16:48
    Bakuman. (2015)
    ****

    Příjemné překvapení, jak po dějové, tak i filmařské stránce. Už obsazení, ve kterém figuruje značné množství současného japonského herecké ansámblu dávalo očekávat podívanou, která bude mít daleko od laciného televizní vzhledu. Vizuálně je Bakuman. opravdu čistý, překypuje nápaditostí a daří se mu nenásilně spojovat reálný a manga svět. Napomáhá tomu i zvuk, který se několikrát uchyluje k využívání škrábání per přímo v hudební stopě. Jak už napsala Zíza, ta usilovná práce z toho skoro číší a ve vzduchu jako by se vznášela vůně inkoustu. Na začátku jsem předznamenal, že na obsazení je radost pohledět. Nechci oslavovat herecké výkony, ale je prostě milé vidět tak populární skupinu hvězd v jednom snímku. Napomáhá to získávat k postavám pozitivní vztah ještě dříve, než se s nimi vůbec důkladně seznámíme. Což se brzy ukáže jako důležitá věc, protože jednotliví hrdinové jsou docela plytcí a interakce mezi nimi nepůsobí příliš přirozeně. Příběhově je to jednoduché, bez zbytečných odboček a kudrlinek, až překvapí, že něco tak standardního má dostatek energie utáhnout dvouhodinovou stopáž. Nohy trošku podtrhává romantická (jakoby osudová a motivační) vložka a to hned z několika důvodů. Mezi postavami neprobíhá vůbec žádná chemie, celé se to odehrává v jakémsi snovém oparu, ale hlavně tahle část vůbec nikam nesměřuje. S nepříliš vygradovaným (ale vlastně docela trefným a nečekaným) finále se jedná o dvě nejslabší části snímku.

    • 28.6.2016  19:43

    Pixar tentokrát cílí na mladší publikum a je to cítit. Dospělí divák se příliš nepobaví, a těch pár pomrknutí je zbytečných a ze snímku spíše nepříjemně vybočují. Za docela (od)vážný, avšak nedostatečně rozvinutý /a tím ještě amorálnější/ moment považuji chvíli, kde se hlavní hrdina sebestředně rozhodne, že nenechá svého ochránce a společníka shledat se svou rodinou, ale bere ho na svůj hřbet směrem k dinosauří farmě.

    • 27.6.2016  16:39

    Není to tak zdařilé jako loňské V hlavě, nicméně stále se jedná o slušný příklad animovaného snímku, ve kterém si své najdou jak odrostlejší děti, tak dospělí. Narážky na reálný svět, filmové žánry nebo aktuální témata fungují na jedničku a zároveň překvapí množství trefných charakterů jako je pan Veliký nebo celá rasa lenochodů. To co funguje jsou bohužel většinou jen epizodky v celém ne až tak výtečném příběhu. Ten vyloženě nenudí, ale nedá se nazvat ani strhujícím. Příběh lůzra na cestě za svým snem i postupné sbližování odlišných parťáků jsme tu měli i v mnohem zdařilejších podobách.

    • 26.6.2016  15:44
    Případ SK1 (2014)
    ***

    Často se tu v komentářích objevuje slovo strukturální detektivka, nicméně nejsem si jist, zda se v případě tohoto snímku jedná o správné pojmenování. Vyprávění se opravdu soustřeďuje na vykreslení bezradné a dusné atmosféry vyšetřování nepolapitelného sériového vraha. Občas se diskutuje o jednotlivých stopách, řeší se motivy a porovnávají jednotlivé objeti. Nicméně v konečném důsledku celé vyšetřování končí aniž by jednotlivé stopy měly pro jeho úspěch byť sebemenší zásluhu. Vyústění je pak po celé té předcházejí lopotě velmi neuspokojivé a shazuje celou předchozí velmi dobře odvedenou práci. I tak je pohled na případ, který Tě zaručeně semele, jedinečný. Už jen v tom nakolik jsou některé důležité odhady policistů nakonec ukázány jako mylné.

    • 21.6.2016  22:00

    Hodně silné ve své umírněnosti. Ačkoliv téma přímo nabádá k tlačení na emoce, tvůrci se odhodlali k prostému vyprávění. Na jedné straně bez příkras, na druhé, až na pár scén (např. holčička v minovém poli), bez přidaného sentimentu. Díky tomu se V písku nezařadí mezi tolik oblíbené dojáky a pravděpodobně přijde o docela výraznou skupinu diváků. Zároveň se však stává mnohem vkusnější výpovědí o událostech po druhé světové válce, o kterých se toho tolik neví. Je ale třeba přiznat že kombinace staršího Dána a partičky mladých Němců není nijak odzbrojující. Vše se děje dle předem jasně daného mustru, který ničím nepřekvapí.

    • 18.6.2016  22:05
    Skuteční lidé (TV seriál) (2012)
    ***

    Hodně silné námětem, který není vystavěn na soustavě vykradených sci-fi příběhů, ale opravdu se snaží vytvářet osobitý vesmír. Konflikt mezi huboty a lidmi, postupný vývoj motivací a vykreslení kontrastů mezi jednotlivými postavami fungují bezchybně. V první řadě za to mohou skvěle napsané charaktery a samozřejmě i bezvadné obsazení. Seriálu se daří pěkně po skandinávsku brnkat na tu správně citlivou notu a navozená témata působí provokativně i mimo fikční svět. Problém ale je příběh jako celek, který se postupně příliš rozpadá a přestává fungovat. Nenapomáhá ani mírně přepálená stopáž jednotlivých dílů, které se pravda nesoustředí na tempo vyprávění, ale spíše na sociální interakce.

    • 18.6.2016  21:46
    Drishyam (2015)
    **

    Morálně naprosto zvrácený konstrukt s postavami vystavěnými na tak diametrálně odlišných stranách černobílého spektra, že jen velmi těžko lze někomu fandit. Drishyam je typickým příkladem přehnaně vyhrocených východních filmů, které jdou svým přístupem až daleko za vkusnou hranu. Při tom všem je však jen pramálo provokativní a nevyvolává téměř žádné nové otázky. Z hlediska příběhové výstavby to však šlape poměrně slušně a je třeba uznat, že ta naznačená cinefilní rovina je ve svém jádru skutečně originální a zábavná, i když nakonec vyznívá spíše do prázdna.

    • 15.5.2016  11:26

    Erik Tabery jako hlavní hrdina akční jednohubky, která sice pobaví, ale přílišný dojem v divákovi nezanechá. Klasicky vystavěný indický film, v němž se toho sice moc nestane, nicméně téměř každých pár minut dochází k efektivně exponované podívané. Celek trochu táhnou dolů bojové scény, které by měly být jednou z hlavních atrakcí. Některé jsou sice relativně zábavně podané, jako třeba ta před studenty, ale jiné tragicky selhávají, což je třeba ta závěrečná. Krom opravdové fyzičnosti jí chybí blízkost kameramana – zoom příliš zužuje ohnisko což vzhledem k relativně rychlému střihu ubírá tempo a zčásti i přehlednost. Druhým neduhem je docela překvapivá epizodnost, díky které snad nejzapamatovatelnějším dojmem působí scéna s nebožtíkem v nemocnici, která sice přináší do příběhu nového (bohužel dost nevýrazného) padoucha, ale pro celek není nikterak podstatná.

    • 11.5.2016  08:51
    Okupace (TV seriál) (2015)
    ****

    Okkuper vypadá jako by byl založený na nedávných skutečnostech a působí děsivě realistickým dojmem. Konfrontace tichého ruského nátlaku a norského navazování na politiku appeasementu je tu zobrazena nadmíru působivě zejména kvůli pomalému vývoji situace, který nemíří k pozitivní katarzi, ale propadá se do stále větší a bezvýchodnější deprese. Celkovému dojmu napomáhají silné postavy, které jsou značně nevyhraněné, jsou neustále rozervané vnitřními dilematy a vzhledem k nepříjemným posunům situace dochází k vývoji jejich postojů. Důležitý je i fakt, že seriál rozděluje hlavní pohled mezi několik hlavních postav, z nichž každá má své vlastní motivace (většinou nepochopené okolím), ale hlavně každá pochází z odlišného pracovního prostředí. Díky tomu nemá Okkupert problém s kolísavým tempem a nemusí se soustředit jen na politické dialogy, které postrádají sílu čistě politických seriálů jako je House of Cards nebo Borgen. Výtku však lze mít k Djuptvikovi, který v několika prvních dílech funguje jako hlavní tmel mezi jednotlivými zatím nepospojovanými postavami. Jeho neustálá přítomnost a vstup do děje v případě neřešitelných problémů mezi oběma stranami působí po chvíli trochu otravně. Snad jediná scéna, kde se nečekaně nenachází je, když Wenche hovoří se svým lékařem… I když i tam se to „dalo“ čekat: „Bohužel rakovina se již dostala do finální fáze, tohle dokáže vyřešit už jenom Djupvik.“

    • 10.5.2016  15:27
    Domov snů (2010)
    ****

    Pangovi se v tomto snímku daří nebývale spojovat kritické pojednání o sociálně ekonomické situaci v Hong Kongu s temným příběhem o vražedkyni s originální motivací. Hlavní devizou Vysněného bytu je rozhodně atmosféra. Pengovi se daří nejen vykreslovat bezmoc veškerých obětí, ale na neobvykle malém prostoru jim též dodává jakousi nezaměnitelnost a snad až charakter. Každá oběť jakoby mohla vyprávět vlastní silný životní příběh. Jejich nezaměnitelnost posiluje i fakt, že jednotlivá zabití jsou osobitě pojatá a skvěle gradují. Výrazná Josie Ho přenáší mrazivou atmosféru svého temného života i do vyprávění z běžných pracovních dnů.

    • 17.3.2016  10:28
    Hotel Rwanda (2004)
    ****

    Hotel Rwanda ukazuje rwandskou genocidu prostřednictvím obyčejných lidí. Nesnaží se lacině šokovat, ani dojímat. Těch několik drsných scén, které navozují mrazivou atmosféru, získává svou sílu pouze z kontrastu mezi sebou samými a zbytkem snímku. Vyprávění je veskrze niterné, a soustředí se zejména na pohled z hotelu Mille Collines, kvůli tomu stojí těžiště na postavách a logicky tedy i hereckých výkonech nejexponovanějších postav.

    • 28.2.2016  15:51
    Tennó no rjóriban (TV seriál) (2015)
    ***

    Dokud seriál vypráví o cestě ke splnění vlastního snu, tak i přes mírnou míru afektovanosti ještě docela funguje. Sází sice na neustále opakování stejných postupů v různých situacích, ale je v tom vidět zápal pro věc a vývoj. Díky tomu, že dějově to má nějaký směr a tah, lze odpustit spoustu maličkostí.. Jakmile však dojde k nástupu na pozici císařova šéfkuchaře, dochází k odhalení velkých slabin v celkové struktuře. Zpočátku, kdy se Tokuzó začíná prát novou rolí, se ještě pracuje s repetičností, která už bohužel začíná být docela otravná, posléze se však do popředí dostává více téma (nejen rodinných) vazeb. Děj se snaží být serióznější, nakousává změny v postavení ženy ve společnosti (rozhovor Tošiko s dcerou ep11), důležitost jedince vs. důležitost celé společnost (ep10 – mimochodem nepříliš dobře vystavený konstrukt) a další důležitá témata. V tu chvíli se začíná ukazovat naprostá vyprázdněnost všech charakterů, které se za více než dvacet let děje nikam neposunuly a celou dobu se spíše než o svébytné postavy jedná o figurky s pár určujícími vlastnostmi. Třešničkou na dortu je pak chvíle, kdy dojde k (předpokládám) nejemotivnějšímu momentu série a přesně v tutéž chvíli jsou na obrazovce prezentována jména sponzorů, což (opět předpokládám) musí zkazit emocionální prožitek i citlivějším/empatičtějším jedincům než jsem já. Děj se dostává do podivně nikam směřující křeče s nádechem sebeparodičnosti. K dokonalosti celkového dojmu pak snad chyběla snad jen Francoise, která by zničeho nic začala uklízet Takuozovu domácnost.

    • 28.2.2016  10:12

    Schweighöfer se rád staví o role cool mladíka, který zrovna prochází životní proměnou, na jejíž konci vyjde jako člověk, který si začíná uvědomovat pravé hodnoty naplněného života. Jeho průvodcem a (samozřejmě nevědomým) „učitelem“ je tentokrát Milan Peschel představujícího člověka tak upřímného a přímého, až to hraničí s mentální zaostalostí. Snímek je nejen příběhově, ale též formálně prost jakékoliv snahy o individualitu, či vlastní přístup k látce. Jen těžko tak zbudí větší než vlažný zájem.

    • 28.2.2016  09:56

    Yeh Jawaani Hai Deewani zpočátku naznačuje, že se bude věnovat tématům, která jsou mi blízká. Ať je to například protiklad introvertního/extrovertního přístupu k životu či posuny v životních prioritách (a z toho plynoucí kontrast mezi aktuálním užíváním si života a časovou investicí do budoucnosti). Bohužel se to všechno poměrně zvrtne do zcela klasického příběhu, který by sice nemusel být sám o sobě špatný (v rámci indické kinematografie mě strhlo ledacos), ale to by mu nesměla chybět přirozenost. Zejména vývoj vztahů mezi jednotlivými postavami je příliš skokový, což je ještě zesíleno násilnou změnou jejich charakterů (zejména Naina).

    • 27.2.2016  21:13
    Nobunaga konseruto (TV seriál) (2014)
    ***

    Ve svém nitru neskutečně zábavný seriál, který originálním způsobem pracuje s jednou z nejznámějších postav japonských dějin. Originalita tu samozřejmě nevychází z řemeslného zpracování či dějové nápaditosti, ale právě z původní myšlenky. Nobunaga Oda jako náhodný přivandrovalec z budoucnosti, který se postupně učí pohybovat v historických kruzích, to vlastně sedí naprosto přesně. Řemeslné zpracování občas zaostává, nicméně díky tomu, že tvůrci se soustředí na vykreslování vztahů mezi postavami a hlavně kladou důraz na všudypřítomný nadhled a různé pomrkávání na diváky, to dojmy příliš nekazí. Navíc z těch pár náznaků se zdá, že davové scény jim stejně příliš nejdou, takže je nakonec dobře, že jsou až někde v hlubokém pozadí.

    • 30.12.2015  18:42

    Tom Hooper se rozhodně umí obklopit profesionály ve svém oboru, což je znát zejména na zdařilé vizuální stránce. Ať jsou to interiérové či exteriérové scény, vždy je dokáže podat s citem pro detail a zejména neživé předměty vynikají a v záběrech na sebe strhávají více pozornosti než postavy. Asi by to nebyl problém, pokud by se Dánské dívce dařilo být dostatečně niterným dílem, ve kterém city znamenají více než činy. Tím ale v žádném případě není. Fascinující životní příběh Lili se zde smrskává do neustále se opakujících rozpačitých úsměvů a snahu o (vizuální) dosáhnutí ženské ladnosti. Samotné city či vnitřní rozpolcenost hrají druhé až třetí housle. Na vedlejší kolej byla bohužel přehozena i Gertruda, i když je třeba uznat, že její postava nepůsobí tak extrémně ploše jako Lili. Její vyrovnávání se s novou rolí v manželově životě je zajímavější (a rozhodně méně okoukané), než (ne)vývoj Lili. Je škoda, že Dánská dívka není mnohem sevřenější a nevystupuje ze škatulek, protože životní příběh těchto dvou žen si rozhodně zasluhuje mnohem zdařilejší adaptaci.

    • 9.12.2015  21:14

    Proti primitivním námětům nic nemám. Spíše naopak. Skupina šikovných tvůrci z nich většinou dokáže vytěžit maximum. To však bohužel není případ Riaru onigokko. Problémem není zřetelné podfinancování filmu. Je pravda, že působí laciným dojmem, k danému příběhu to však svým způsobem sedí. Nad technickou kvalitu, hudebním doprovodem či efekty tedy žasnou nelze, ten hlavní problém je ale někde jinde. Samotná hlavní zápletka o propojení dvou světů také není vůbec špatná. Ani její pozadí a motivace jednotlivých postav. Vůbec však nefunguje dramatická skladba a příběhový oblouk. Opravdovým selháním jsou zejména veškeré části, ve kterých dochází k vysvětlování děje. Děje se tak v podivně sepsaných a zbytečně dlouhých monolozích.

    • 25.10.2015  21:22
    Ha fu (2015)
    **

    Dokud se Dante Lam drží cyklistického prostředí, je jeho snímek nečekaně dravý a svižný. Problém nastává ve chvíli, kdy nastupuje banální romantická linie a neméně nudná odbočka s matkou alkoholičkou. Tyto dva odklony od hlavní zápletky ale naštěstí hrají druhé housle, a i když soudržnost a tempo snímku narušují, nedokáží celkový dojem příliš zprotivit. Největší síla totiž tkví v samotných závodech, jimž dominují rychlé prostřihy na detaily jezdců a jejich výbavy, střídající se hlasy komentátorů, záběry z nadhledu zabírající i úžasně různorodé čínské scenérie (městské závody v Hongkongu, pekelná výheň v Tanggerské poušti atd.). Kladné body tu nicméně ubírá podobný průběh všech závodních podniků, které se občas předhánějí v absurdnějších držkopádech a bizarních momentech. Těm vévodí doběh po hromadné havárii nebo nepravděpodobná nebezpečná hromada sutin za tunelem v jednom ze závodů. Relativně zajímavý pro nás, kteří se o cyklistiku nijak nezajímají, je popis zákulisí cyklistických podniků, který neukazuje jen průběh závodů, ale věnuje se i tréninku či takovým věcem, jako je hromadné močení v dlouhých etapách.

    • 18.10.2015  09:19

    Téměř by se dalo říct, že Koreeda jde opět ve vlastních stopách a zcela tradičně a neinvenčně točí o opuštěných dětech. Není to ale tak docela pravda a to hned z několika důvodů. Pokud budeme chvíli předstírat, že Koreeda je solitér a jeho tvůrčí přístup lze brát za žánr sui generis nelze si nevšimnout, že už v námětu výrazně svůj vlastní rukopis pozměňuje. Tou nejvýraznější změnou je nejspíš zaostření na ženy. Ženského pohlaví nejsou jen hlavní čtyři hrdinky, ale též všechny samostatně jednající postavy. Role muže je výrazně oslabena a pokud se nemýlím, tak pro děj nejdůležitější mužská postava udělala jedinou věc. Zemřela. Další obrat je v samotných opuštěných dětech. Mylně si totiž můžeme myslet, že jediným opuštěným dítětem je tu Suzu. Faktem však je, že stejně opuštěnými dětmi jsou i její tři starší sestry, z nichž minimálně jedna již byla donucena zaujmout mateřskou roli. Koreeda tak má tentokrát možnost zkoumat vztahy rovnou čtyř geneticky propojených „dětí“, jejichž charakter byl formován jinak – každá byla vystavena vlivu rodičů trochu odlišným způsobem a po různě dlouhou dobu. A do třetice všeho dobrého se Koreeda rozhodl, že tentokrát nemá smysl ani předstírat nějakou dramatickou dějovou linku, ale bude jen z blízka sledovat – jak se na bývalého dokumentaristu sluší a patří – interakce mezi postavami. Deník z přímořského městečka tak není snímkem klasického ražení. Je obyčejný jak jen život může být. Stačí si všimnout co je tu spouštěčem emocí, často třeba jen chutné jídlo. Nejedná se tak o pohodovou a veselou podívanou v obtížných podmínkách jako třeba předchozí režisérův snímek Kiseki a zároveň ani tak nezkoumá vyrovnávání se s těžkou životní situací jako Sošite čiči ni naru. Jde o snímek natolik osobitý, že jeho přijmutí nemusí být pro každého samozřejmostí.

    • 18.10.2015  08:33

    Zatraceně zdařilý a ozvláštňující příspěvek do skupiny home invasion hororů. Tvůrci se rozhodli pracovat s odkrytými kartami. Již po pár minutách je totiž zřejmé, jakým směrem se bude snímek odvíjet a čím skončí. A rozhodně to není problém, spíše naopak. Sázkou na podobně profláklou pointu by si totiž Fiala a Franzová podtrhli nohy už na samém začátku. V Dobrou, mami tak nejde o efekt či vypointovanost. Tím nejdůležitějším je samotná cesta k tomuto vyústění. Divák znalý závěru si tak může „užívat“ tuhle nepříjemnou hru, ze které ví, že není úniku. V tvůrčím přístupu dává tento snímek v mnohém připomenout Michaela Hanekeho, ale přeci jen je odlišný. Využívá se zde širokých záběrů, ve kterých je dáván do kontrastu domov a okolní příroda. Vedlejší postavy mají jasně ohraničený časový prostor, přesto však svým vstupem na scénu mění rytmiku celého děje. A zejména tempo, kdy se postupně od zdánlivě neškodné hry „kdo jsem“ (ve které má matka na svém zafačovaném čele nalepený štítek s nápisem Máma) dostáváme až do beznadějného finále. Za malé vítězství považuji i fakt, že se tento snímek dá číst mnoha způsoby, přitom si ale zachovává svou srozumitelnost i při tom nejklasičtějším náhledu.

<< předchozí 1 2 3 4 11 21 30 40
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace