Dudek

Další z mnoha srbských reflexí jugoslávského konfliktu, tentokrát neotřele využívající divadelního prostředí. Turné tu je prostředkem, který nám umožní spolu s protagonisty (neplánovaně) procestovat všechny strany konfliktu. Postupně se tak setkáváme se Srby, Chorvaty a Muslimy. Jediné, čím se vojáci jednotlivých etnik na první pohled liší, jsou uniformy. Mluví téměř stejnými jazyky, neodlišují se ani kulturními nároky a všichni si rádi oddechnou u povedeného divadelního představení. Válečné prostředí je tu vykreslováno jako něco absolutně nepochopitelného a zbytečného. Negativně se snímek krom samotné války staví i k srbské straně a za hlavní důvod konfliktu považuje přehnaný srbský nacionalismus. Kritický pohled je ovšem buď shazován díky komediálním scénám, nebo vystupuje do popředí skrze zápornou postavu a míří tak spíše na určitou sortu lidí. Snímek je dramaticky soudržný zejména díky použití žánru road movie. Ten se díky zajímavému uchopení ukazuje příbuzný divadelnímu představení. Vyprávění je epizodní, a jednotlivé fáze přesunu mezi hlavními lokacemi jsou koncipovány většinou jako mírně dramatická intermezza. Jistá teatrálnost a jemné použití humoru nejsou vůbec na škodu a spíše příjemně osvěžuje jinak nepříliš uchvacující dějovou linii. Zajímavý je i závěr, který jakoby vyznívá do prázdna, nic nekáže, a vrací protagonisty zpět do jejich přirozeného prostředí, nicméně z atmosféry a předcházejících několika minut je jasné, že tohle turné všechny značně ovlivnilo.

Jako horor nic moc, konfrontační fáze jsou sice zručně sehrané a přicházejí nečekaně rychle, nicméně násilný hudební doprovod absolutně likviduje jakékoliv záchvěvy atmosféry. Napomáhá tomu i fakt, že zdejší duch místo bouchání s dveřmi a zhasínání světel hned od začátku znásilňuje hlavní protagonistku. Značně rychlý úvod zároveň znemožňuje postupné gradování scén, takže veškerá další napadnutí jsou spíše repeticí obohacenou o klasické motivy (rozbíjení oken atp.). O poznání přívětivější by byl psychologický pohled, který je však dost ztížen faktem, že svědkem paranormálních jevů se postupně stává čím dál více postav, takže nedává příliš velký smysl.

Vzhledem k faktu, že snímek vznikl z popudu (minimálně mimo Británii nepříliš známého) komika Rosse Nobla lze od něj očekávat velkou dávku originálního humoru a, čímž většinou snímky komiků trpí, nekompaktní děj. První předpoklad se plní jen z části. Neotřelý způsob humoru je použit zejména ve velmi zdařilých scénách mordů, které jsou hlavní devizou snímku. Vynikají zejména nápaditostí a použitím slow motion. Krom jednotlivých vražd ovšem Stiches trpí značným nedostatkem tvůrčí invence, což je citelné v každé scéně, kde absentuje klauní zabiják. Ostatní postavy nemají šanci děj nijak táhnout. Herecké výkony jsou mdlé, a herci nemají absolutně žádné charisma, což činí sledování neoriginálně konstruovaného děje o to útrpnějším.

Krásná ukázka funkčního devadesátkového konstruktu ozvláštněného o severský rukopis. Dějově velmi svižné, nikde netápající a vždy přesné a konkrétní. Ke konci do celkového obrazu zapadají veškeré motivy, a dokonce i ono veselé špičkování dvou kamarádů se ukazuje jako součást skládačky. Nicméně trošku to postrádá rafinovanost. Veškeré motivy jsou předem jasné a dějově snímek patří do ranku předvídatelných a snadno čitelných. Atmosféricky to nevadí, ale vzhledem k faktu, jak spletitě se vrahova past tváří je to přinejmenším mrzuté.

Dorota Kedzierzawska se nepouští do mezigeneračního středu, ale na postavě Aniely ukazuje, jak může být složité vyrovnat se se změnami, které nás pronásledují během celého života. Aniela postupně glosuje svou minulost, nostalgicky se obrací na dobu, kdy byla mladou matkou, a ironicky se zmiňuje o bývalých nájemnících ve svém domě, kteří mu neprokazovali téměř žádnou úctu. Ve svém projevu je občas jízlivá, občas smířlivá, a pokud se cítí ohrožená, rychle vyráží do protiútoku. Snímek je ve svém pohledu poměrně zjednodušující a snaží se ukazovat hlavní postavu v co nejlepším světle, a to i v případě, kdy její jednání není zrovna kouzelné a sympatické. Pomáhá v tom i fakt, že všichni ostatní jsou podlí, a jediné o co jim jde, je získat stařenčin pozemek. Na citovou vlnu brnká Kedzierzawska i kontrastním černobílým vizuálem a druhou nejdůležitější postavou, což je pes, vlastně fena jménem Filadelfia. Ta slouží jen jako prostředek k opodstatnění stařenčina glosování, což však tvůrcům nebrání k neustálým detailům na její roztomilý výraz. Danuta Szaflarska je však ve své roli velmi uvěřitelná, a je třeba uznat, že pokročilý věk a s ním související vrásky jí dodal zvláštní půvab. Její procházení po vile, kdy sní, jak se v ní znovu shledá s celou rodinou a vrátí jí starou krásu má něco málo do sebe.

Z hlediska žánrových přesahů velmi zdařilý snímek, kterému podkopává nohy zejména nevyrovnané tempo v prostřední části, několik zbytečných scén a nepříliš přesvědčivé výkony některých představitelů. Výborný je film zejména ve své doslovnosti, kdy úmyslně dodržuje některá žánrová pravidla, nechává diváka klepat si na hlavu, aby se v závěru dal daným scénám své opodstatnění. Bohužel podobným způsobem nedokáže potěšit vždy. Asam Wingard též velmi obratně pracuje s nadhledem, jenž se stupňuje spolu s narůstající stopáží. V závěru se mu daří dosáhnout téměř až žánrových met splatteru, nicméně vzhledem k neustále hrozícímu nebezpečí nenechá diváka vydechnout. Komediálnost totiž krom úsměvů vzbuzuje nečekanou bezradnost a značně zaskakuje divákovu předvídavost. Skladba Looking for the Magic skvěle oscilující mezi vážností a nadhledem, a tím perfektně doplňující tento snímek, má velkou šanci zapsat se zlatým písmem mezi nejznámější hororové songy.

Atmosféricky velmi zdařilé dílo, kterému se velmi obratně daří propojit realitu se snovým světem. Nicméně Cucui to ve své předloze zvládnul ještě zručněji. Satoši Kon se rozhodl nekopírovat knihu a příběh vypráví po svém a značně do něj zasahuje. Cucui na to šel pomaleji. Seznamoval čtenáře s postavami, pozvolna odhaluje jejich vnitřní pohnutky a vysvětluje chod svého fikčního světa. Postupně budoval prostředí, kde se realita a sny měnily v jeden čím dál méně přehledný celek, ve kterém se odrážely nejstinnější stránky všech propojených postav. Tím nejenže postupně dávkoval napětí, ale zároveň neustále udržoval čtenáře v obraze. Až tedy do závěrečné části, která se stala překombinovanou fantasmagorií, která nejenže už ztrácela na přehlednosti, ale též na zajímavosti. Kon hned na začátku diváka přivede právě do oné změti, kde se prolíná realita s fikcí a až poté postupně seznamuje se vším ostatním. Vzhledem k úchvatné úvodní scéně to zpočátku až tak moc nevadí. Audiovizuální stránka je natolik atraktivní, že mlsné diváky doslova zasytí. Konova imaginace však postupem času přestane být hlavním tahounem a těžká orientace ve snímku spolu s faktem, že úvod se zdá být i vrcholem filmu zapříčiní pomalé uvadání nadšení. Celkové atmosféře příliš nenapomáhají ani postavy, které jsou zde - nejspíš v tradici anime tvorby - až příliš karikaturické.

Jezerní pláž, přilehlý les a parkoviště. Místa, jež jsou neukotvená v době, poloze a snad ani realitě. Alain Guiraudie natočil provokativní poetický snímek, jenž díky své retrospektivitě výtečně (i když doslovně) komentuje současnou virtuální dobu. Děj je rozdělen do tří odlišných úseků (seznámení, sexuální partnerství, vyvrcholení), mezi kterými graduje napětí a vyostřuje se atmosféra. Jednotlivé úseky se skládají z několika částí, jejichž náplní je neustále se opakující schéma (příjezd na parkoviště, navázání kontaktu, procházka po lesíku, odchod) odkazující na internetové seznamky (login, pokec, možná schůzka, logout). Odlišnost třech hlavních pasáží je tu dána zejména změnou nálady (zapříčiněnou dějovými zlomy), tedy divákovým vnímáním, řemeslně se příliš neliší. Guiraudie klade důraz na autentičnost. Nepoužívá hudební doprovod, děj omezuje pouze na uvedené lokace, a k vytváření atmosféry používá výhradně vizuální prostředky a divákovu obeznámenost s fakty.

Psychologický horor vyprávěný spíše náznaky a symbolismem, než explicitním vyjadřováním. Divák je totiž stejně jako postava lékaře vystaven tajemné konfrontaci dvou osob, o nichž neví zhola nic. Mladý muž, tvrdící, že se jmenuje Michael, přiběhne do opuštěného nemocničního sídla, kde žádá o útočiště. Jen pár vteřin před tím jsme byli svědky jeho běhu zpustošenou krajinou, zdá se, že utíká před mužem v černém plášti. Motivace postav jsou neznámé, ale postupně se dostávají na povrch. Nicméně nakolik jsou věrohodné, když nám je objasňují právě ony dvě postavy? Đorđe Kadijević zde vytváří atmosféru pomocí malé informovanosti diváka, který sice přeje bezpečí postavě Michaela (protože se k ní váže více sympatií, než k tajemnému muži venku), ale není si jistý, zda se opravdu nejedná jen o psychicky narušeného jedince. Trpký závěr snímku není divácky příliš přívětivý, neboť nepřináší „vítězství“ ani jedné strany a spolu s opakujícími se motivy houpacího křesla a rozlomeného stromu působí tajemně jako bezúsměvný obličej muže v černém, jenž si ováží Michaelovu tělesnou schránku. Ani on tak nepřináší pevné body, o které by se mohl divák opřít a nechává tak naplno pracovat jeho fantazii.

Nemá smysl se na Očistu dívat jako na vizi blízké budoucnosti, ale spíše jako na fikční svět. Nevychází totiž z našich kulturních tradic, takže je velmi těžké akceptovat, že podobný prostředek/režim by v naší realitě byl možný či funkční. Inspirací pro snímek klidně mohl být neustále se zvyšující počet agresivních lidí na internetových diskuzích. Ti většinou pod zpravodajskými články hromadně kamenují pachatele trestných činů, menšiny či známé osobnosti a téměř vyzívají k jejich mučení či smrti. Samozřejmě lze očekávat, že většinu takových lidí nedrží na uzdě zákony, ale spíše zakořeněné morální zásady. Ač tedy premisa z hlediska našeho chápání morálky značně pokulhává, nelze jí odepřít velký (i mezi žánrový) potenciál. Bez zajímavosti není ani fakt, že jediným nositelem morálky je tu postava syna, která však i v některých zdejších komentářích sklízí zejména kritiku a pohlavky. Co se týče samotného řemeslného zpracování, zcela dle očekávání se o žádnou velkou slávu nejedná. Tvůrci jen málo využívají potenciálu, a nápad slouží jen jako kulisa ospravedlňující následující děj a snaha o nastolení atmosféry beznaděje – neboť pomoci se dovolat nelze. Obří dům se v interiérovém ději stane jen bytem o několika místnostech a dějištěm zmateného pobíhání, které vzhledem k možným následkům nedává ani od jedné strany smysl. Což by nevadilo, kdyby byla Očista zábavná (není, protože je laciná a vychází z ohraných scén), napínavá (není, protože k potenciálně napínavým scénám vedou absurdně nelogické kroky), případně atmosférická (není, protože spíše inklinuje k akci). Nelze však popřít fakt, že snímek je díky svému rychlému střihu a krátké stopáži poměrně svižný, a vzhledem k základní myšlence nutí diváka, aby tomu ještě chvilku dával šanci.