Dudek

Namachrovaný snímek sepsaný dvojicí schizofrenních pisálků, jejichž kvalitativní sinusoida je mnohem zajímavější než vlastní dílo. Prvních dvacet minut, začátek dramatického oblouku, nestojí vůbec za nic. Sice si nelze povšimnou krásného vizuálního pozlátka, ale příběhově je to o ničem. Nabubřelá nuda, která se snaží šokovat značně uhozenou zápletkou. Pak ovšem přichází probuzení. První scéna s Beachumem je všechno možné, jen ne nuda. Je humorná, sice drobně neoriginální, ale funguje a dokáže udržet divákovu pozornost. Informace jsou podávány velmi chytře a jejich kouskování napomáhá rychlému pochopení (nepříliš složitého) charakteru. Následuje první setkání Beachuma s Crawford a jedná se o bezmála perfektní hru dvou za svým cílem si jdoucích mužů… Ve vyšetřování vraždy a nečekaných Crawfordových hrátek snímek příliš nechybuje. Krokem vedle byla otřesná vedlejší linie. Jakmile se příběh jen drobně odkloní od souboje těchto dvou charakterů není se na co dívat. Ultrahloupá vata zbytečně natahující stopáž táhne snímek ke dnu.

Tři poctivé hvězdičky za snímek, který se rozhodně nemá za co stydět. Začátek je téměř perfektní. Nečistě švenkující kamera sice znemožňuje precizní orientaci v prostoru, ale vzhledem k jejímu postupnému uklidnění až tak nevadí. Úplně první scéna je příjemně atmosférická a svou syrovostí navazuje na to nejlepší z nové francouzské vlny, s jednou jedinou výjimkou. Nesnaží se totiž - bohužel či bohudík - o natahovanou intenzitu a pomalé doznívání traumatu. Díky trefně zvolenému hudebnímu doprovodu dokaží scény patřičně zapůsobit. Snímek nenudí. Největší trefou do černého je však obsazení, kterému kraluje dvojice Dorff-Kilmer zdatně táhnoucí celý děj na svých bedrech. Problémem tak zůstávají vedlejší linie. Zcela neopodstatněně narušují hlavní děj a ke konci na plno doznívá jejich zbytečnost.

Příjemné to, ano, jenže svou nucenou infantilitou. Na všechno je tu nahlíženo z dětské perspektivy, až na jedno menší škobrtnutí tenhle snímek neobsahuje ani jeden jediný beznadějný moment. Téměř každá překážka se během chvíle sama vyřeší, problémy jako by neexistovaly. Disfunkčním dojmem působící rodina funguje výborným dojmem a splnění snu je téměř na dosah. Dreamer běží jak po másle, doslova. Klidně se na něj můžete za pár dnů podívat znovu, neboť v něm není moc momentů, které by stály za zapamatování.

Sagvan Tofi svou roli brutálně nezvládá, i když by měl a ani Jitka Kocurová nepřesvědčuje, že by byla schopnou moderátorkou. Tenhle paskvil působí jako by sám nevěděl čím vlastně chce být, a i přes svou krátkou stopáž nedokáže solidně zabavit. I když přiznávám že u přepálené podívané o jednom vlezlém reportérovi jsem se docela slušně pobavil, zdá se že nova brainwash má své účinky.

Přiznávám, že úlohu Mahuleny v tomto pořadu příliš nechápu, ale neberu ji jako zápor. Top Star Magazín v současné době nemá v našich televizích žádnou solidní konkurenci. Reportáže jsou poctivé, hvězdy mají prostor k vyjádření a navíc došlo k eliminaci oněch šokujících bulvárních přiznání. Překvapí i solidní nadhled. Jako psychologická sonda do života celebrit tenhle pořád nefunguje - a ani nechce, ovšem jako příjemné obohacení dne a poodhalení soukromí našich hvězdiček funguje dobře. Pro čtenáře bulváru povinnost, konečně máte možnost dozvědět se i názory druhé strany - netvrdím že pravdivé. S tímhle pořadem jsem docela spokojen.

Hloupé a příliš nabubřelé, moderátorka je úplně mimo a nedaří se jí držet nějakou určitou formu. Samotné otázky jsou pak úplně mimo (o tónu jejich podávání ani nemluvím), i když některé odpovědi by se daly označit alespoň za trošku zábavné. Děcka si však bohužel chtějí užít svou chvilku slávy, takže je nelze brát příliš vážně - předvádějí se, úmyslně přehánějí. Nevadí mi ani tak samotná forma, ale provedení. Opět jeden z nesledovatelných pořadů naší nejsledovanější televizní stanice. Ale na druhou stranu se krásně ukazuje, na kolik jsou děti ovlivněny - mnohdy nesprávnými - názory svých rodičů.

Vzhledem k mému hodnocení se může zdát, že jsem s Medvídkem velmi nespokojený, ale opak je pravdou. Tenhle film totiž Hřebejk zvládnul velmi dobře, i když nejspíše bude stejně jako všechny ostatní pouze na jedno zhlédnutí. Civilní herecké výkony, příběh obyčejné rodiny, poctivá "home video" režie. Všechno to působí obyčejným - v dobrém slova smyslu - dojmem. Přesto je však třeba brát v potaz, že Medvídek není v žádném případě snímkem, který by se dokázal do diváka zakousnout. Je stejný jako předchozí Hřebejkova díla. Plyne volně, pomalu, ale líbivě, nenudí, přesto však velmi rychle vyprchá a nezanechává žádný dojem, ba dokonce ani pěknou vzpomínku na jedinou scénu. Což považuji za velký zápor.

Nepříliš povedený odvar prvního dílu se může opřít leda o povedenou hudební složku, která ovšem byla - jak jinak - přejata z původního filmu. Zápletka je značně uhozená, a spíše by se hodila jako synopse do seriálu pro nenáročné teenegry. Všechno působí - přesně jak napsal tron - mdlým dojmem, chybí tomu drajv a bohužel i alespoň maličká šptka zábavnosti. Tím největším zklamáním je však absence někoho pěkného. Od béčkového pokračování kladně přijatého snímku jsem čekal něco více sexy.

Zajímavé, to rozhodně ano. Konflikt vláda vs. Královská rodina převeden do širšího kontextu, kde potažmo vykresluje konflikt mezi tradičností ("historickou zaostalostí") a modernismem. Tenhle snímek se nesnaží být pohledem -či sondou - do nitra jednotlivých představitelů britské monarchie a už vůbec se nepokouší odbjasnit nám ono chování Královské rodiny po tragické události, běhemž ní zemřela Lady Di. Pouze onoho dne využívá jako jakéhosi tmelu, který pojí všechny části do sebe. A je třeba uznat, že tento tmel - hlavně díky reálným vsuvkám (bratrova smuteční řeč, Královnin přímý přenos) - splňuje svůj účel velmi dobře.

Nechutná režisérská rutina okleštěná o veškeré napětí a zábavu. Je smutné vidět, jak se herci jako Harrison Ford a Paul Bettany topí v podobných sračkách a zapadají do temných hollywoodských vod. Nezbývá než doufat, že legenda se vrátí na svůj trůn a nadějný Bettany si začně pečlivěji vybírat své role. Nesmyslný nápad se svědomitým taťkou, který ve svých počítačových znalostech předčí všechna mladá ucha tápe už od základů, ale i tak mohl být mizerný scénář s notně provařenou zápletkou a nepříliš zajímavým záporákem minimálně slušným průměrem. Ale to by režie nesměla být neskutečně unylá, přízemní a bez nápadů. Největším překvapením tak zůstává výkon Richarda Loncraina. Kde je jeho nadhled a nápaditost, která dodala kouzlo předchozímu Wimbledonu? V dnešní době diváka neokouzlí funkční řemeslo, každý očekává zábavu, a té se mu ve Firewallu nedostane.