Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (1 283)

plakát

Cesty hada na skále (1986) 

Snímek, u kterého může trochu divákovi trvat, než se na něj naladí. Bo Widerberg má však docela jasno o tom, co a jak chce vyprávět. Příběh z drsného Švédského severu se nesnaží vyvolávat laciné emoce, ale události, o kterých vypráví podává jakoby mimochodem. Děj je jasně zacílen na dlouhou a pomalou destrukci jedné rodiny a vše okolo musí jít stranou. Kvůli tomu v některých momentech působí zkratkovitě až legračně. Stačí si vzít hned prvních pár minut, které mohou působit až nepatřičně. Hned v první scéně můžeme vidět oběšeného otce, následuje příchod Ola, který rodině oznámí, že vzhledem k dluhům, které otec navršil přechází jejich dům do jeho vlastnictví a že budou muset platit nájem. První rok jim však nechává dům k užívání zdarma, tento rok je ale ve filmu okamžitě přeskočen. Následně však jasně vychází najevo, že snímek bude zachycovat pouze ty momenty, ve kterých dochází ke konfrontaci Tea s Olem a Karlem. Rok za rokem stále stejná situace pořád dokola... Oba obchodníci sami sebe neustále uvádějí jako chápající lidi, kteří se snaží Tee vycházet co nejvíce vstříc, ale okolnosti a pravidla je nutí k tomu, že ústupky nemohou být absolutní. Zároveň se snaží rodinu dostat co nejvíce dostat pod svůj vliv a postupně ji destruují. Hlavní ženská postava však jen málokdy vzdoruje, a přijímá své břímě stejně jako drsné severské počasí. Cesty hada na skále využívají jen minimálně hudební doprovod, vystačí se ve většině scén bez něj, a pokud je k němu třeba sáhnout, jedná se o doprovod diegetický. Z celkově nastavené schématu pak vybočí až závěr, který nepřináší žádné rozuzlení a rozhodně není očekávaným vyvrcholením.

plakát

Manekýna v červené (1958) 

Druhý snímek z barevné Mattssonovi pentalogie o detektivech Hillmanových. Oproti předchozímu filmu získává body zejména v obrazové kvalitě. Barevnost tu ději opravdu v mnohém prospěla a je třeba uznat, že se s ní pracuje velmi dobře. Divácky atraktivnější je i prostředí. Venkov tu je nahrazen módním domem La Femme, ve kterém se rozehrává zápletka až hororového ražení. Ta zní ale lépe na papíře, než vypadá ve skutečnosti. Přitom celé to dění kolem Thyry a dýk, které mají krom jí samé jen její dědicové nabízela docela slušný potenciál. Vyšetřovací linie tu však hraje až druhé housle a spíše než k vyšetřování dochází ke střídání konverzačních částí, ve kterých se dostáváme hlouběji do spleti mezilidských vztahů uvnitř La Femme a scén, kdy je ve vzduchu cítit předzvěst dalšího činu nebo blízkost možných pachatelů. Přičemž ve druhém případě se Mattsson nebojí vyvolávat až mysteriózní atmosféru. Samotný závěr sice působí docela dobře, ale spíš jako docela slušně natočená scéna z mnoha, než jako vyvrcholení celého předcházejícího dění. Téměř dvě hodiny jsou opravdu mnoho a některé momenty by klidně stály za vystřižení. Přiznivcem rozverného pomocníka Freddyho se asi nestanu nikdy.

plakát

Mládí, do toho! (2020) 

Úplně vidím, jak by tenhle snímek chtěl být něčím jako ve své době Amores Perros. Ani náhodou se mu však nedaří dosáhnout syrovosti a údernosti svého předchůdce. K náhladu do života mexické omladiny tu používá čtveřice postav, do jejichž běžného dne máme možnost se pomocí tohoto snímku podívat. Nejedná se o příběhy, které by byly ostře ohraničeny začátkem či koncem, ale o prosté vtržení do životů postav v jejich průběhu. Tvůrci se ve vyprávění snaží poukazovat na některé současné problémy spojené s dopíváním, ale i životem v Mexiku jakoby nenuceným způsobem. Daří se jim ale spíše docílit toho, že jednotlivé příběhy jsou nevyvážené a jen těžko se jim podaří diváky zasáhnout stejným způsobem. Navíc ve filmu jen stěží narazíme na nějaký prvek, který by měl šanci nějak více zasáhnout. Pořád se spíše jedná o výlevy ze života postav, které nás vlastně ani moc nemusí zajímat a bohužel i často sklouzává k přílišné povrchnosti a zjednodušování. Asi jediné momenty, kdy se filmu podaří nějaký přesah jsou ty, kdy postava Pedra promluví španělsky. V první scéně se jedná o jeho naprostou prohru, v druhém pak o vítězství. Je to však pro plnohodný film dostatečné množství? A neměl by mít snímek, který se snaží být odrazem obyčejného života být blíže svým divákům a něco sdělovat?

plakát

Ukryté v mlze (1953) 

Ukryté v mlze disponují slušnou sortou hlavních postav, které spolu často docela zábavně interagují a díky tomu rychle posouvají děj kupředu. To je asi hlavní deviza, protože zápletka samotná není nic moc. Klasická vyšetřovačka, která tak nějak psedochytře doběhne do svého konce se tu sice opírá o zajímavou "dvojitou" vraždu, ta ale slouží spíše jako záminka pro rozdělení děje na dění před Lorou a po jejím nalezení. To přichází krátce před polovinou snímku a značně mění situaci v pátrání. Detektiv totiž Loře odhalí, že střílela už pouze do mrtvého těla svého muže a není tedy vražedkyní. Použití zatmívaček pro přechod mezi scénami je tu ale nesmírně otravné.

plakát

Host přichází (1947) 

Docela svižný film, který se po téměř celou stopáž pere zejména se svou uvěřitelností. Základní dějová linie je bez problému, ale jednotlivé události, minimálně tak jak jsou tu podány, nutně vedou minimálně k pozvedlému obočí. Nepříliš uvěřitelné jsou tu jak menší a pro děj méně podstatné scény jako například Essmanova drzá návštěva u Siv v ložnici nebo větší celky, které jsou skoro vždy postaveny na až neuvěřitelných náhodách. Je škoda, že ty nejsilnější ingredience, jako neznámý host, který přichází na oslavu Štědrého dne, velice rychle ztrácejí na síle a vyšumí do ztracena. Díky své krátké stopáži, ve které se stále něco děje Host přichází dokáže docela slušně bavit a odsýpá, vlastní nelogičnosti a zvláštní scénáristické zkratky jej však bohužel tahají dolů.

plakát

F1: Touha po vítězství (2019) (TV seriál) 

Drive to Survive rozhodně není dokument, ale spíše reality show z prostředí formule 1. K něčemu co by se dalo nazvat náhled do pozadí dochází tak maximálně v první sezóně, které je ještě umírněná, snaží se diváka místě poučovat a seznamovat s prostředím závodních týmů a strukturou celého mistrovství světa. Jako jediná je též chronologická a jako časová osa jí slouží samotný šampionát. Díky tomu dochází i k něčemu, co bychom mohli nazvat pozvolnou gradací. V dalších řadách máme možnost sledovat více týmů, které pochopily, že jim Netflix umožňuje získat mediální prostor, o které, zatím ani nepomýšlely. K divákům týmy samozřejmě nepustí nic co by nechtěly a spíše si vytvářejí nablýskané selfpromo. Celá tahle podívaná je pompézní a dělá z téměř všech postav až ikony. V jednotlivých dílech stačí aby se jednotliví protagonisté procházeli po padocku za doprovodu dynamické hudby a je to prostě zatraceně cool a tohle dokáží tvůrci udělat skoro z každé události. V první řadě stálo za zmínku, že si autoři dokázali pro jednotlivé díly vybrat určité malé příběhy a dodat jim na hloubce, v dalších řadách už tyhle příběhy skoro až sami vytvářejí. Trochu mi to občas připomínalo The Amazing Race, kdy je divák na konci některých dílů nervózní, protože závěrečný běh vypadá v televizi neskutečně vyrovnaně, i když týmy dělí dlouhé desítky minut. Ale ono to vůbec nevadí, protože to funguje opravdu skvěle.

plakát

Bílá kočka (1950) 

V jednoduchosti je krása, řekl bych. Primární zápletka je zajímavá, a během prvních několika momentů se zdá, že tenhle snímek bude trefou do černého. Mladý muž přijíždí do Stockholmu a nemá nejmenší tušení proč tam přijel a kdo je vlastně zač. Z hlasité rozpravy žen v kavárně se dozvídá o sexuálním násilníkovi, který utekl z psychiatrické léčebny a minimálně svým oblečením se mu nápadně podobá. Krom hledání vlastní identity, se mu tak do hlavy začnou vkrádat i jisté pochyby o vlastní příčetnosti a bezpečnosti. Jenže tuhle hru s nejasnou hlavní figurou tvůrci hodí rychle do koše a zaplétají se do vlastní zápletky plné náznaků a snových frekvencí, která se jim postupně začíná rozpadat pod rukama. Občasné až osudové momenty jsou pak směšné a absolutně nezapadají do celkového rytmu filmu. Celkový dojem je tedy rozpačitý a po nadějných prvních pár minutách se film jen horkotěžko udržuje v průměru.

plakát

Dáma v černém (1958) 

Od prvního dílu barvené pentalogie o soukromých detektivech Hillmanových jsem čekal trochu více, než vyčpělý thriller s nepříliš zdařilým pokusem o mysteriózní zápletku. Uznávám, že nevtíravé vyšetřování případu formou dialogů má něco do sebe, problémem ale je, že tu příliš nefunguje chemie mezi jednotlivými postavami. Ty jsou spíše než cokoliv jiného nezajímavé a jejich interakce jen těžko dokážou vtáhnout diváka do víru dění. Na druhé straně snímek ke svému závěru docela příjemně graduje. Kameraman Sven Nykvist totiž dokáže občas vyčarovat docela zajímavé záběry a to zejména v interiérech. Samotné rozřešení případu je překvapivé, bohužel ale spadne detektivnům do klína, když pachatele chytí při činu. Dovysvětlení jeho motivů ex post samozřejmě ztrácí na divácké atraktivitě, což si asi uvědomili i tvůrci, protože je vyloženě odfláknuté.

plakát

Nuzná čtvrť (1932) 

Söderkåkar je snímkem, který zcela zřetelně vychází ze stejnojmenné divadelní hry. Převod na stříbrné plátno tu vůbec nevyužívá možnosti, které filmové médium nabízí. Nůzná čtvrť se odehrává jen v minimálním množství kulis a nevykazuje příliš velkou snahu o přepracování scénáře tak aby lépe využil absence limitů divadelního prostředí. Zůstává tak stále onou veselohrou, která se snaží diváka pobavit repetičností některých situací a naprostou jednoduchostí děje. Přestože se jedná o snímek, který je naprosto naivní a v některých momentech až hloupý, nedá se mu upřít velmi slušná práce s rytmem. Veškeré scény na sebe navazují s lehkostí a pokud pomineme hudební vložky je rytmus po celou stopáž vyvážený. Pro mě osobně první zkušenost s lidovým pilsnerfilmem, ve kterém samozřejmě mají dle nejlepší tradice největší roli ženy, alkohol a peníze.

plakát

Náruč děvky (2012) 

Příjemná jednohubka, která vypráví prostý příběh o tom, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Někdy je dobré se zastavit a užívat si života jaký je, protože nově nakoupené věci ani cestování do vzdálených míst samo o sobě život člověku nezlepší. Čistý průměr s moderním soundtrackem (M83, Florence and the Machine nebo třeba Kings of Convenience), protože elektronickou hudbu, tu Švédi umí.

Reklama

Reklama