Dudek

Harryho dcery mají velmi dobrý náběh, který však bohužel Richard Hobert nedokáže úplně dobře zužitkovat. Zpočátku idylický příběh o dvou sestrách, které jsou obě v očekávání, se po úmrtí plodu jedné z nich zvrtne v psychologické drama, které by bylo rádo hodně hutné, ale nedaří se mu to. Problém je, že režisér dokáže naznačovat a párkrát se mu podaří příjít s poměrně hutnou scénou, nicméně nikdy nepřekročí pomyslnou linii, ba spíš pokaždé podivně couvne a nechává předešlé dění zapomenuté. Je to škoda, protože Harryho dcery nejsou špatným filmem a v několika momentech se opravdu zdá, že dokáže využívat koncept nespolehlivého vypravěče skrze rodinou anamnézu a dobře dávkovat pocit beznaděje a schizofrenie. Závěrečné rozuzlení patří však do ranku až bizarních. Celý příběh se rozuzlí absurdně jednoduše a během několika sekund je vše co jsme doposud mohli sledovat zahozeno. Totéž nejde říct o hudebním doprovodu Zbigniewa Preisnera, který jakoby snímek tlačil ještě o jeden level dál, směrem k psychologickému hororu, o kterém se režisérovi možná snilo...

V první řadě je třeba napsat, že Bílý tygr není indický film. Prostředky, které využívá k vyprávění jsou ryze západní a patří do ranku těch nejpovrchnějších a nejnudnějších. Snaha do příběhu občasně zatáhnout kasty, či náboženské problémy je trapná a zůstává spíše jen u pár slov či gest. Dějově je snímek značně rozdrobený a ke spojení jednotlivých fragmentů a dovysvětlování používá vnitřní komentář hlavní postavy. Díky tomu na povrch jasně vystupují kontury knižní předlohy, která nebyla úplně zdatně převedena do filmové podoby. I tak bylo po delší době fajn vidět Priyanku Chopru, která svou hereckou přirozeností vyniká nad ostatními protagonisty.

Naprosto zoufalá snaha narychlo vykřesat z osvědčeného konceptu další diváky a reklamní prostor. Nova se tu snaží diváky nalákat na duel mezi účastníky pořadu, nicméně v tomto krátkém formátu o vaření vůbec nejde. Je to jen pouhá snaha o opodstatnění rekapitulačních dílů, které na hlavní vysílací stanici jinak nemají co dělat.

Vynikající přímočará žánrovka, která zkušeně pracuje s osvědčenými filmařskými postupy. Na tomhle filmu je krásně vidět, že není vždy třeba se pokoušet o originalitu, zvláště u podobných čistě žánrových snímků. Chápu, že někomu může vadit spousta digitálního balastu, nicméně na obranu je třeba říct, že ačkoliv je ho opravdu hodně, nikdy není v popředí scény a nestává se tedy výraznou součástí děje.

Je třeba uznat, že Vít Klusák opět dokázal silně zasáhnout české kulturní prostředí a zanechat díky svému dokumentu silný otisk ve spoustě lidí. Problém, kterému se věnuje se tak stal více vnímaným a na určitou dobu i velice diskutovaným v mediálním prostoru. Tím to naprosto splnilo svůj účel. Nicméně nelze pominout, že V síti takto funguje jen protože se snaží zasáhnout ty nejpřístupnější lidské receptory. Nejedná se o dokument, který by byl jako onen pověstný kamínek v botě. Nesnaží se aby divák o tématu více přemýšlel, protože tady nejde o vyvolání složitější diskuze o problematice samotné. Cílem je kolektivní ukázání prstem a rychlé vzedmutí emocí, které bohužel i podobně rychle vyprchá. Tím se stává V síti spíše povedeným marketingovým konstruktem. Bohužel nejsem schopen posoudit, na kolik je tato verze odlišná od té původní. Doufám, že jediným rozdílem není explicitní zobrazení intimních partií. Nicméně krom toho jsem si nevšiml ničeho, co by nemohlo být dostupné i mladší populaci. Ale bylo fajn vidět Šimona Štefanidese jednou i před kamerou.

Joseph Chen-Chieh Hsu svým filmařským stylem velmi připomíná Hirokazu Koreedu. Podobně jako on nahlíží na osudy lidí z téměř až dokumentárního hlediska. Nejde mu ani tak o zobrazení divácky atraktivních momentů plných vyhrocených emocí, ale spíše se soustředí na jejich důsledky a jemné detaily v životech jednotlivých postav a tím nejdůležitějším prvkem, stejně jako u Koreedy, jsou tu samozřejmě interakce mezi nimi. Gu wei vychází z velmi podobné premisy jako Koreedovo drama Umimači diary. Snímek je též zaměřen na ženské postavy a soustředí se rodinu, která se musí opětovně vyrovnávat se ztrátou svého otce, manžela, dědečka a přítele, jakožto i se svými démony z minulosti. Přestože oba snímky postupně spějí k usmíření a soustředí se na hodnotu rodiny, jejich ráz je v mnohem odlišný. Gui wei je snímek vyprávěný v dlouhých záběrech, velmi pozvolném tempu a jasně vychází z východní kultury. Jedná se ale o film, který mluví o životě, rodině, střetu starého a nového, či smíření, tedy tématech, které jsou snadno srozumitelné divákům po celém světě.

Záměrně absurdní coming of age alegorie z prostředí dánského venkova, které docela chytrým a hlavně originálním způsobem vykresluje zvláštní vztah mladého páru a spolu s ním i další problémy, které souvisí s dospívání. Hlavní postavy jsou zde téměř až groteskní a každá z nich zůstává z trochu jiných důvodu i na prahu dospělosti dítětem. Právě sociální neobratnost je tím, co jejich cesty svede dohromady, aby společně prošli iniciačním rituálem a dokázali vstoupit do vlastních dospělých životů. Skyskraber se docela dobře dotýká sexu, jako oné posvátné mety, které je třeba v životě dosáhnout a která všechno změní. Zároveň na sex i dobře navazuje klasické téma, kdy se rodiče bojí dne až jejich děti dospějí. Jonův otec, tak odmítá řešit synovu fimózu, likviduje zdejší autobusovou zastávku, které je spíše symbolickým místem pro zdejší omladinu a otec Edith se neváhá úmyslně zranit, jen aby si jeho dcera nemohla vyjít s ostatními. Snímek na sebe však vrší jednu absurdní situaci za druhou a záleží tak spíš na divákovi, zde se mu podaří naladit na jeho notu. Hromada narážek a dvojsmyslů totiž samozřejmě není něčím, co by samo o sobě dělalo divácky atraktivní podívanou.

Velmi divadelně pojatý snímek, který postupně rotuje v několika lokacích, z nichž pro film jsou podstatné jen dvě, soud a domov důchodců. Ostatní místa nejsou v ději nijak ukotvena, režisér je nezvýrazňuje a hrají v podstatě jen velmi malou roli. Samotný nápad je slušný, režisér nepředstavuje divákům žádnou sympatickou postavu a ani mu nedopřeje Marlin přerod v hrdinku, se kterou by bylo možné se ztotožnit. Tím dělá z diváků v podstatě cyniky, které by mělo bavit vidět jednotlivé postavy trpět. To se ale neděje, protože postavy tu na sebe nedokážou navázat vůbec žádné emoce, tedy ani ty negativní. Je to dáno i tím, že až na začátek a konec totiž postavy nejsou hybatelem děje, ale stávají se obětí osudu, který je rozpohybován jedním nešťastným rozhodnutím. A ačkoliv je soustava událostí relativně svižná, rozhodně není zábavná. Nedochází k téměř žádné interakci mezi oběma strany barikády a o něčem jako vývoji se tady nedá ani mluvit.

Herecký koncert Niny Hossové, které se daří pozvednout snímek na vyšší úroveň. Příběh ženy, která bojuje se svými nenaplněnými ambicemi a snaží se s nimi vyrovnat skrze velký tlak, který klade na své okolí, není dějově sám o sobě totiž ničím originální. Hlavní protagonistka však dokáže velmi dobře svými pohledy a jemnými grimasami jasně vystihnout co se v jí ztvárněné postavě děje. Režisérka si většinou postačí se scénami beze slov, v nichž vynikají pouze ruchy či hudba. Když už přijde na dialogy, většinou se jedná o pouhá intermezza, která spíše dovysvětlují či dobarvují děj, aniž by měla reálný dopad na jeho posun. Závěrečná katarze je zbytečně doslovná, dopad na diváka je ale takový, jaký by měl být.

Snadno čitelný snímek o akceptaci sebe samého a morálních hodnotách, kterému se daří velmi dobře postupně gradovat. Zpočátku spíše představuje postavy a ničím příliš nevyniká, ale když postupem času začne divákovi objasňovat motivace postav a jejich pozadí, začne do sebe celý děj příjemně zapadat. Velmi civilně pojatý film, který si na nic nehraje a zanechává po sobě příjemné pocity.