Dudek

Z nějakého důvodu brutálně přepálené, protože tenhle snímek má dějově maximálně tak na 70-80 minut. Takhle se to celé neustále topí ve zbytečné omáčce a ke konci diváka skoro už dohání k šílenství. Z filmů podobného ranku, které vznikly v poslední době bych doporučil Doru a ztracené město, která se vyhýbá neduhům tohoto filmu obloukem. Co však zamrzí nejvíce je absolutní nepřirozenost všech mezilidských kontaktů. Přestože se zde vypráví hodně o rodině, veškeré interakce postav působí příliš strojeně. Hodně, hodně slabé, technicky však na úrovni.

Dějově a svou výpovědní hodnotou zajímavé dílo, které vypadá ale mnohem lépe na papíře než na plátně. Sjöströmův film je divácky úmorný, v jednotlivých scénách velmi pomalý a v těch klíčových postrádá jakoukoliv údernost. Tradiční skandinávský důraz na přírodu je tu však zachycen velmi dobře a propojení Terjeho emocí s mořem je sice vyumělkované, ale perfektně zapadá do celého vyprávění.

Victor Sjöström patří k nejznámějším evropským režisérům a tenhle snímek jasně dokazuje, proč je to zaslouženě. Ingeborg Holmová je vyspělým filmovým dílem, kterému se daří i přes absenci mluveného slova vyprávět komplexní příběh destrukce jedné rodiny a totálního společenského propadu jedné ženy. To co tu funguje na výbornou je ale podání jednotlivých scén. Sjöström neskutečným způsobem pracuje s celou zabíranou scenérií a daří se mu využívat ji v celém prostoru. Skvělá je scéna společného stolování z prvního dějství, ve kterém se postavy trousí z různých místností a téměř všude se něco malého děje. Díky tomu jsou i relativně dlouhé scény docela zábavné, protože není třeba sledovat jen dvojici herců, kteří se spolu beze slov baví.

Strašně vyprázdněné postavy, které jsou jen prostými nositeli určitých znaků a osobnostních rysů. Až na Ritchieho neprojdou žádným vývojem a je velmi těžké aby diváka dokázaly něčím oslovit. Například chudák Colin má jen umřít, aby ukázal, že k nákaze HIV není třeba být promiskuitní extrovertní osobnost. Nejhorší to mají postavy ženské, které jsou v tak silně gay seriálu zastoupeny minimálně a jejich role se dají rozdělit na pečovatelky a hysterky. Jinak jsou ty téměř čtyři hodiny samozřejmě úplně přepálené a děj seriálu by se dokázal vtěsnat do průměrně dlouhého filmu. Spousta prvků a témat je jen načrtlých, jen aby kolem nich seriál rychle projel v jasně daných kolejích a radši se v nich moc nešťoural. V tomhle u mě zatím na plné čáře vyhrává procedurální 120 BPM, na který jsem s radostí vzpomínal i díky skladbě Smalltown Boy na konci prvního dílu. Na konec jsem ale rád, že vznikl seriál, který se tématu AIDS věnuje. Jen škoda, že se Daviesovi nedaří na diváka uvrhnout ani desetinu té nepředstavitelné bezmocnosti, kterou museli v té době lidé prožívat. Pořád je to moc učesané a uspěchané, takové dnešní... Celkovým vyzněním se to podobá třeba staršímu švédskému seriálu Torka aldrig tårar utan handskar.

Dost možná první němý film, který jsem měl možnost vidět zcela bez hudebního doprovodu a světe div se, bylo to snesitelné. Pouť do Kevelaeru vypráví příběh mladého muže trpícího zármutkem po své zemřelé milé. Jeho matka se rozhodne, že nejlepším lékem bude požádat o pomoc Panu Marii, která dokázala věřícím vyléčit již nejednu bolístku. Snímek kombinuje aktuální dějství se vzpomínkami, které občas nechává různými postupy blednout. Nejsem schopen dobového srovnání řemeslné úrovně filmu, ale z hlediska dějového se jedná o film, který může diváka překvapit svým vyzněním. Pokud by dle podobné básně vznikl film nyní, pravděpodobně by si nesl v duchu Erbenovy kytice. Závěr, ve kterém Pana Marie sestoupí ke spícímu mladíkovi a spolu s utrpením mu odebere i život, nese však v Hedqvistově snímku překvapivě pozitivní poselství. Pohledem dnešní doby je ale značně znepokojující.

Svižná jednohubka, které se poměrně dobře daří pracovat s různými kulturními odkazy a fenoménem VOD jako takovým. Samozřejmě mohu jen těžko soudit, nakolik se tvůrcům podařilo vystihnout aktuální generaci středoškoláků, ale celkově z toho mám mnohem lepší pocit, než u Sex Education. Typově velmi dobře obsazené.

Nic moc, ale rozhodně ne úplný průšvih. Největším problémem Spirály je, že neobsahuje nic, co by stálo za zapamatování. Jedná se snímek bez jiskry, nápadu a bohužel i bez jakékoliv silné scény, Celý se nese v takovém divném oparu mezi amatérským filmem a festivalovým kouskem. Snaha o narušení diváckého komfortu skrze nejasné vyprávění a oscilaci mezi neznámou sektou a psychickými problémy jedné z postav bohužel troskotá na faktu, že je zatraceně těžké mít vůbec zájem o zjištění pravdy či některou z postav. Samozřejmě je fajn, že se někdo pokusil obrodit žánr hixploitation a přenést do něj aktuální problémy. Tenhle průnik minorit do klasického bělošského maloměsta však zaspal na půli cesty.

Efektivní a divácky atraktivní seriál plynoucí v relativně rychlém tempu, který doplácí na svou snahu dělat ze sebe něco chytřejšího než skutečně je. Klasický konstrukt, který na diváka pomrkává tak viditelně, až je to spíše k smíchu. Zároveň mi není příliš sympatické takové to hraní na série u seriálů, kdy se jedná o jeden stále plynoucí děj a poslední díl série tak ve skutečnosti nezavršuje vůbec nic.

Tenhle snímek mě chytl velmi rychle použitím výmluvně skladby od skupiny Placebo, bohužel stejně rychle mě nadšení opustilo. Dávka štěstí je totiž povrchní a celý drogový příběh Vesely bere letem světem. Vlastní invence je poskrovnu a většinou je spíše trapná, než že by dokázala něčím vážně zaujmout. Vyloženě směšná je závěrečná alegorie, kdy se při cestě taxíkem Vesela zmítá na scestí mezi slunnou budoucností a feťáckým životem. Téma drog je však samozřejmě poutavé samo o sobě a je také v podstatě jediným hnacím pohonem tohoto filmu. To, že postavu Vesely ztvárňuje její biologická dcera je ale zajímavé a svým způsobem to dodává Dávce štěstí špetku osobitosti.

Hodně slabé ve svém sdělení, na druhou stranu je Hra jedním z mála českých počinů, kterým se daří věrohodně zobrazovat vztahové peripetie a dokonce jsou tam konflikty sehrány bez tradičního přehrávání. S celkovou stylizací nemám žádný problém, černobílý formát tomu rozhodně sluší mnohem víc než ty nezdařilé barvy, které naše kinematografie většinou produkuje. Celková výstavba děje pak jasně kopíruje prvky tradičního divadelního dramatu od expozice až po katarzi. Jednotlivé části jsou od sebe rozděleny scénou přelepování plakátu v divadelní vitríně. Celku pak vévodí hudební doprovod, který napomáhá spojovat realitu s divadelním prostředním. Vtipné jsou pak scény, kdy divadelní děj glosuje události z Petrova civilního života. Mít to nějakou významnou myšlenku a chytřejší scénář, možná bych na konci i tleskal ve stoje. Tohle ale glosuje i jedna z postav, která naráží na snahu o vytvoření komplexního a náročnějšího díla slovy "a ono je něco náročnějšího než vášeň a láska?"