Prochazka19

V minulosti už byly natočeny filmy na motivy klasických příběhů, jejichž hlavní postavy hrají děti (namátkou Das goldene Ding, 1972). Tohle je ale něco nového, protože hlavními hrdiny zde jsou děti. „Klasický“ dospělý hrdina dnes totiž téměř nikoho nezajímá a klasické dobrodružné příběhy obsahující poselství o vlastnostech jako je odvaha, čest a podobně, jsou dnešním kritikům k smíchu (příkladem může být zpracování díla Karla Maye ve filmu Vinnetou: Nový svět, 2016), kde Old Shatterhand je doslova karikován jako změkčilý a ustrašený snílek, zatímco Vinnetou je prezentován div ne jako pochechtávající se idiot. Takto se dnešní doba „vypořádala“ s hrdiny. Ale když v hlavních rolích vystupují jen trochu odrostlejší děti, může být všechno jinak. Nikdo nemusí vymýšlet trapné karikatury hrdinů, protože to, co by u dnešního dospělého hrdiny působilo jako přehnaný patos, to lze u dospívající postavy vyjádřit jako nefalšovaný entuziasmus. Aby hrdina mohl být hrdinou, musí být dítětem. Jako karikatury jsou naopak znázorněny dospělé záporné postavy – „tetka“ Todd a členové jeho bandy. Nejde z nich strach a hrůza, jsou spíše k smíchu (dopadli tak trochu jako karikatury nacistických pohlavárů v britských a sovětských humoristických časopisech z dob druhé světové války) či k politování. Z dalších postav zaujme ještě Sam Hawkins v chlapeckém vydání, který však v příběhu vystupuje natolik epizodicky, že jediným charakteristickým rysem, který zde může projevit, je známý dovětek „... jestli se nemýlím.“ S dílem Karla Maye se tak vlastně stalo něco podobného, jako se slavnými Gulliverovými cestami od Jonathana Swifta, které v době svého vzniku byly vším možným (filosofickou úvahou a politicko-etickým podobenstvím), jen ne „pohádkovým“ příběhem pro děti – tím se staly až v důsledku změn ve vnímání literárního díla v měnící se společnosti. Samozřejmě, že i předchozí filmová zpracování díla Karla Maye (především to klasické ze 60. let 20. století) byla oblíbená také mezi dětskými diváky, ale v tomto novém zpracování nejsou děti pouze diváky, ale také herci. Tím se dostávám opět na začátek – myšlenka „nahrazení“ dospělých herců odrostlejšími dětmi nebyla v tomto filmu jen mechanicky převzata, nýbrž tvůrčím způsobem rozvinuta. „Omlazení“ hlavních postav, to byl ten chybějící prvek, který umožnil vytvořit nové zpracování klasického příběhu, a to pouhých šest let od předchozího filmového zpracování (mám opět na mysli výše připomenutý film z roku 2016). K samotnému filmu – diváka čeká jen nezbytně nutná míra násilí (film jsem viděl nedávno, a přesto pátrám v paměti, zda v něm byl vůbec někdo zabit – ale myslím, že nikoliv), krev nestříká proudem, a přesto je zde několik velmi silně napínavých momentů (například vůz řítící se k okraji útesu), při nichž jen trochu citlivější divák zadrží dech. Nechybí ani okamžiky krajně dojemné (například křísení napolovic utonulého Vinnetoua). Napětí, dobrodružství, ale i dojemné okamžiky, tedy je zde vše, co patří ke zvolenému žánru. S láskou je to vzhledem k věku hlavních hrdinů poněkud komplikovanější, protože na to, aby se zamiloval do Nšo-či, nemá Tom Silver (jak se jmenuje postava Vinnetouova pokrevního bratra) potřebné parametry, zatímco Miss Sally se k němu chová spíše jako k „adoptivnímu synovi“ než jako k milenci. Zato je však v příběhu vyjádřen jiný druh lásky, a to lásky poněkud již obstarožního náčelníka Inču-čuny k oběma svým potomkům. V každém případě patří film k tomu nejlepšímu, co mohlo být v dnešní době a ve zvoleném žánru natočeno. Spokojený divák se může těšit na pokračování. Je jen škoda, že je u nás film k dispozici jen v původním znění bez titulků. Dokonce i Poláci a Slováci mají dabing, zato u nás si nikdo nedal práci ani s titulky (film jsem sledoval s titulky anglickými). Nezájem českých distributorů je možná dán i tím, že film obsahuje pasáže, které by pro konzervativního českého diváka byly obtížně stravitelné (namátkou močení - byť jen v záběru zezadu, mazání hýždí šťávou z aloe vera...). K výpravě a kostýmům snad jen malou etnografickou poznámku – Vinnetou sice patří ke kmeni Apačů, avšak podobně jako i v jiných zpracováních, stany i oblečení indiánů zde připomínají spíše Dakoty a jiné prérijní indiány. Toto pojetí však do určité míry vychází již z literární předlohy, kde popisy reálií rovněž odpovídají spíše prérijním indiánům než Apačům. Divák je na takovouto představu indiána z dobrodružného příběhu zvyklý a není proč ji měnit.

Ondřej Keřský z Římovic byla skutečná historická postava - tvůrce filmu si pouze vypůjčil jeho jméno. Tento táborský hejtman přežil bitvu u Lipan (v níž bojoval na straně polních vojsk) a žil až do roku 1446, kdy byl popraven jako "škůdce zemský".

Petr Kotek měl zkrátka smůlu, protože – jak si dobře pamatuji – dobová filmová kritika jeho film doslova „rozcupovala“, snímek nevydělal tolik, kolik se čekalo a na další pokračování už režisér nedostal peníze (poté natočil už jen pár televizních filmů, tematicky zcela odlišných). Tehdejší filmoví kritici totiž tento film posuzovali pod dojmem sice zažitých, nicméně poněkud zkreslených představ, které o Záhadě hlavolamu vytvořil stejnojmenný – a podle mého názoru velmi nezdařilý – televizní seriál z roku 1969. Na filmu se snažili hledat kdejaký nedostatek (namátkou – vadilo jim, že někteří starší vontové nosí kožené bundy – prý „Kde by na ně vzali?!“), a přitom jim jaksi uniklo, že Kotek se – na rozdíl od Bočana – poctivě držel literární předlohy, což na filmu ocenil i sám spisovatel Jaroslav Foglar (mimochodem jeden z mála, který ve své době hodnotil Kotkovo zpracování pozitivně a mnohem lépe, než starší zpracování seriálové). Také při výběru herců měl Kotek šťastnou ruku, a to i v případě vedlejších rolí. Celkově film patří k tomu lepšímu, co v 90. letech v žánru pro děti a mládež vzniklo. A podle mého názoru to byl zároveň také poslední český film v daném žánru, který za něco stál.