ladynka

Snímek navazující na trend Huiných filmů o obyčejném životě, oproti July Rhapsody ovšem postrádá klasické schéma konflikt-vyvrcholení. Nejvíce připomíná The Way We Are (2008), když obdobně zachycuje okamžiky ze života, jejihc nevzrušivé plynutí. Práce, setkávání s přáteli, rodinou, drobné radosti, nemoc, smrt. Hui není nesmiřitelný kritik poměrů (gerontologická tématika je zmíněná v jednom rozhovoru, poté se překlopí do osobní roviny), je tady hlavně zaznamenatelem jednoduchého života, nikoli banálního, ale plnohodnotného. Oproti The Way We Are působí celistvěji včetně hlouběji zobrazeného vztahu hlavních postav. A nakonec je příjemné vidět pro změnu Andy Laua v neromantické civilní poloze.

Tento remake nutně vyvolává otázky o potřebě přetáčet snímek, který je známou japonskou klasikou. První rozdíl - Smrt samuraje je v barvě. Druhý není až tak patrný – totiž že je natočený ve 3D formátu. To zde většinou znamená, že dění, předměty či osoby nevystupují (nerýsují se) z plochého plátna, ale spíš jsou zanořeny hlouběji a dozadu do prostoru. Celková kompozice má velkou hloubku s velkou ostrostí. Sem tam je jasně patrné prostorové vydělení některé postavy vůči okolí (minimálně se dopředu rýsuje něco jiného - trám, větve, padající sníh). Podle mého nejde o typický 3D snímek, když 3D zobrazení jako takové tu nemá jednoznačně nosnou úlohu. Nejsilnější je tak ve chvíli, kdy je jednoznačně placatý a iluzi prostoru vyptvaří kompozice obrazu (stejně dobře to fungovalo i u 13 zabijáků). Samotný příběh se nepřekvapivě drží originálu, ale dává větší prostor vztahům jednotlivých postav (např. rozvíjí příběh Miho a Motomeho) a tím vyznívá mnohem melodramatičtěji než citově úspornější originál. Navíc jedna ze závěrečných situací vyznívá mnohem trpčeji. (Když rodina obdrží mince, které, pokud by je obdržela dříve, mohly být znakem soucitu, ale v této chvíli jsou jen pokryteckým gestem…). Takto plní úlohu nikoli revolučního filmu (ve smyslu použité techniky), ale výborně dovyprávěného a zahraného příběhu pro mladší generaci, která nezná dokonalý originál.

To, co ztělesňoval v minulém století seriál Moonlighting, vykřesal v roce 2009 Castle. Detektivní seriál, který se točí zejména kolem špičkování hlavních protikladně působících postav, přináší hlavní klady seriálu - sympatické hrdiny, chytrý humor a spoustu nápadů ke zločinům (Castlovy teorie jsou pochopitelně to nejlepší i díky rozsahlým znalostem žánru :-). Bonusem jsou epizody nebo jejich časti, které často slouží jako pocty mysteriózním klasikám - Akta X, noirové filmy, úpírské seriály, horory... 1. série (4*), 2. série (5*), 3. série (5*), 4. série (2*), 5. série (3*).

Obecně nemám ráda převlekové komedie, ale Zuzanka není otravná hrou na roztomilou infantilnost. Většinu času, kdy hlavní hrdinka nedobrovolně předstírá dvanáctilétou dívku, spíš suše glosuje dění kolem sebe ("Nikdy jsem neměla takové ambice") a třebaže objekt jejího zájmu je lehce paňacovitý, téhle romantické dvojici šťastný konec přeji.

Nejnesympatičtější romantická hrdinka, jejímž jediným cílem je provdat se. A té má člověk fandit? Ani náhodou! Pokud romantické komedie, tak Sturgese nebo Lubitche, kteří umí chytré hrdiny...

Šerifská hvězda je pro mě neobyčejná zejména sympatickou postavou lovce odměn (Hickman). Po dlouhé době osobnost s minulostí, která to má ale v hlavě srovnané. V jednání úsporný, realisticky smýšlející a cynický, ale čestný. Takový předobraz Raylana Givense z Justified. Oba ví, že padouchy je lepší přivážet mrtvé :-)

Temný snímek, kde se spojila poměrně neobvyklá westernová témata s těmi noirovýmy - žena ovládající kraj jako femme fatale, cynický šerif, osudově propletené postavy s trefnými dvojsmyslnými narážkami, interiérové záběry. Rozhodně nečekané, ale skvělé. Díky za tip!

Návrat špinavé hongkongské kriminálky

1. série (5*), 2. série (5*).

Klasická romantická výstavba (potkali se, rozuměli si, zamilovali se) je tou nejlepší fungující rovinou filmu, když sci-fi motiv slouží jako faktor vnější překážky, která se postaví do cesty hrdinům. V obecnější rovině (vyústění sci-fi zápletky), kdy se závěrem přichází utěšující vize světa, se zajímavý znepokojující motiv znásilní ve prospěch frází o tom, že... (viz konec filmu).