ladynka

SG1 je pro mě kultovní seriál. Přesto si myslím, že poslední dvě série jsou nějakým trapným omylem a další díly jsou někdy nedomyšlené, polopatické nebo zkratkovité. Trpí různými klišé typickými pro sci-fi ale i americké seriály vůbec. Např. všichni v galaxii včetně jiných ras se bez problémů domluví: - "Myslíte, že mimozemšťani jedí jablka?" - "Proč ne, vždyť mluví anglicky."__Nepřátelé zde snadno umírají, zatímco celý tým SG1 má cheat na nesmrtelnost: To je samá sebevražedná mise nebo záchrana planety. Nikdo se už nestaví říct jen ahoj." Sem tam to vypadá jako vojenská agitka, kde USA jsou jako hodný ochránce a Rusové jako zlí cizinci: - „Jestli tím chcete říct, že všechno ruské je nekvalitní, tak tahle ponorka je švýcarská.“ - "Občas začne hořet, ale čas odměřuje přesně..."__Ale jsou tu také dobrodružné mise, fascinující protivníci, všudypřítomný humor a nadsázka a hlavně výborně poskládaný tým hrdinů. Vážný a hrdý Teal'c, chápající všechno doslova: „Nic jsme nechytili, rybaříme.“ * Geniální vědkyně Carterová: „Budou-li potřeba další hloupé nápady, víte, kde mě hledat.“ * Naivní, idealistický a upřímný Daniel: „Je to jenom rádio. Je na to, aby mě mí přátelé našli... a zastřelili tě.“ * A nakonec to nejlepší, sarkastický plukovník O'Neill: „Výborně! Takže jsme mrtví a máme tady Goa’ulda na útěku. V tom vidím problém. Ještě někdo v tom vidí problém?“ * Z vedlejších postav tým kadetů a vlastně celá epizoda Proving Ground: „Dobře, tak fajn. Jsou nadějí letectva, programu i celé planety. Potěš Pánbůh!“ * Mimoň Martin: „Jen proto, že jsem z jiné planety, nemám žádná práva?! Copak Ženevská dohoda nezahrnuje mimozemšťany?! Musím se na to podívat na internetu.“ * A také vědci Felger a Coombs: - „Trhni si, Coombsi! Mí hrdinové aspoň žijí. Já se nemusím převlékat za Klingona!“ - „Vulkánce, Felgere! Vulkánce!! Jak si můžeš říkat vědec a neklanět se před oltářem Star Treku?“ - „Á, jak se z toho dostaneme?! Má to co dělat s emitorem tachyonů?“

Opatrné čtyři hvězdy za ZJM verzi (nevypadá jako ten prvotní hnusný camrip). Detectiv Dee musí v každém pořádném fanouškovi probudit nostalgickou vzpomínku na snímky Tsuie let dřívějších. Viditelné triky nejsou na překážku, když už např. u původní Zu budí retro dojem. Napadá mě ještě něco o návratu ke kořenům (The Butterfly Murders). Jen s tím závěrem jako obhajobou diktatury (byť se to může interpetovat jako prosazení ženy v jinak mužském světě) jsem se nějak nesrovnala. PS: Plátno by bodlo, stačí třeba na Filmasii...

Film pro Indii. Bývalý hráč a Indický tým ženského pozemního hokeje musí ukázat, že nenávist nemá nejen ve sportu místo (Pákistán), musí symbolicky porazit Anglii a vybojovat zápasy nejen pro sebe, ale hlavně proti všem v zemi, co si myslí, že se ženy nemůžou rovnat mužům.

Stále jsou tu přítomné iritující prvky Bollywoodu jako pestrobarevné výjevy, které mě při sledování nutí nasazovat si sluneční filtr. Pořád si myslím, že indičtí herci nemají žádný filmový sexappeal. Stále trvá moje přesvědčení, že ty taneční scény mají nahrazovat sex. Ale někdy mezi tím a hlavně po přenesení filmu do současnosti se z pastiše stala trefná, ale laskavá parodie. A scénka, kdy se tanec a zpěv konečně účinně zapojí i ve vyprávění (konec - převyprávění), je pro mě vrcholem nejen tohoto bollywoodského filmu.

Vyvážená kombinace filmových nápadů a přiznané divadelnosti...

Bollywoodské filmy mají tu smůlu, že jsou z velké části postaveny na atraktivitě hudebních čísel, přičemž muzikály jsou "bohužel" můj neoblíbený žánr. Navíc mi právě bollywoodské trháky a obdobně naotžené odnože často připomínají nechtěného sourozence Pytlákovy schovanky. Ale Nuvvostanante Nenoddantana u mě zafungoval jako výborná groteska, s vypointovanými a dobře načasovanými gagy. S jednorozměrnými postavami a naivním poselstvím už to bylo horší...

Triple Tap je film, který se snaží být chytrý a hrát na rozpoložení hlavních hrdinů, až přechytračí sám sebe. Zpočátku sází na povrchní líbivost (cool záběry závodů, postava Kwana), ale zároveň se snaží vydolovat nějakou psychologii postav. Ovšem scény konfliktů a střetů rozdílných názorů či naopak napětí vztahů osob si blízkých vyznívá často do ztracena. Měly by někam posouvat děj a zejména hlavní postavu (směrem k psychopatologickému chování). Tady se ale neubráním srovnání se starší Double Tap, na níž Triple Tap volně navazuje. Leslie Cheung zde ztvárnil "podobně" zmagořivší postavu, ale jako mnohem tvárnější herec Kooa ve všech směrech překonává. V Triple Tap sledujeme jen topornou snahu o něco, v Double Tap opravdového plnocenného hrdinu. Oproti tomu je pořád fajn sledovat Daniela Wu i z druhého sledu na pozadí před hlavními figurami. Se svými přirozenějšími gesty, mimikou a neexkluzivním vzhledem strčí dřevěnějšího kolegu hravě do kapsy. _____Závěrečný moment, kdy místo posledního správně zapadnuvšího kousku se celá stavebnice příběhu zhroutí, je závěrečným podrazem na diváka. Nikoli zacyklení příběhu v jeho tragické osudovosti (ONIM, The Beast Stalker). Tohle je vytahování se, kdy chci pořád něco něco víc, ale nestačím na to. Co takhle návrat čistým filmům, které uměle dosazené vzrušení a twisty nepotřebovaly?_____PS: Pokud mi to neušlo, jde o Yeeovu první kriminálku nového století, kde nikdo nepřijde k devastujícímu poranění ruky...

I přes všechny ty skryté i zjevné odkazy a narážky, které fanoušek rád ocení, vidím v The Expendables hlavně podivně nasnímanou a nepřehlednou akci (rychlý střih, příliš detailní záběry a tmavé lokace). A kromě souboje Li vs. Lundgren si nevybavuji výraznější "férovku" - takže je to skupina proti jednomu nebo skupině, které se kosí navzájem. Spíš než regulérní akční zápas jeden na jednoho se mi před očima odehrávala válečná jatka, které ve mně zřejmě místo odporu měla budit nadšení "Jak to těm chlapům de, co?" Jenže když The Expendables masakrují anonymní skupinu u přístaviště či v sídle nebo si to jeden z nich rozdá se skupinkou otravů, budí ve mně dojem sadistických hajzlů, co nebojují za správnou věc ale jen proto, že je tyhle masakry baví. Sice si o sobě nedělají iluze, ale film jim dá na konci za pravdu - jsou nepřemožitelní, nezničitelní. A odporní. Proto neváhají všude možně rozpoutat svojí malou soukromou válku (obdobný koncept jako v posledním Rambovi). PS: Tímhle tupým filmem se pro mě uzavřela kapitola testosteronových mlátiček. Přesto sebereflexe v postavě Toola potěšila - kéž by někdy příště převládla.

Většinu filmu je to poměrně bezstarostná podívaná, ale moje nadšení z ní brzdí lehkovážné až sobecké postavy, které dějem pohodově proplouvají bez ohledu na okolí (vlak). Samozřejmě tu hraje roli i moje nechuť k válečným snímkům obecně. Ke konci však nastoupí klasické krveprolití a hlavní postavy konečně začnou jednat zodpovědně a obětavě.

Za schopné, samostané a přitom obětavé hrdinky, za úchylného prince olizujícího zkrvavený bič a vůbec za velice solidní výpravu a akční scény.