Adramelech

V polovině šedesátých let se do kosmu létalo poměrně často. Investovala se do toho spousta peněz, protože se věřilo, že je to obor, který má budoucnost. Každý, kdo tehdy pracoval v nějakém kosmodromu, si jistě vzpomene, že součástí posádek běžně bývaly i ženy. Záhy se totiž přišlo na to, že čistě mužská posádka má sklon propadat po nějaké době depresím. Ženy na pracovní pozice kosmonautek byly vybírány co nejpěknější, aby při případném setkání s mimozemšťany důstojně reprezentovaly lidskou rasu. Pak byly zaškolené, aby uměly sledovat blikátka a mačkat tlačítka, no a mohlo se letět. Tento film je hranou rekonstrukcí jednoho takového vesmírného dobrodružství, ale může jít i o vymyšlený příběh z oné heroické doby. Když se přišlo na to, že většina mimozemšťanů je ještě horší svoloč než lidé, byl projekt dobývání kosmu potichu zastaven. Vždyť ve vesmíru mohou na člověka číhat takové hrůzy, že si je lidé ani nedokážou představit, i když filmaři dělají co mohou, aby nám je přiblížili, viz třeba kostry antropomorfních obřích bytostí. Dobře je zde ukázaná i další ženská přednost, totiž ta, že žena dokáže v ohrožení hlasitě a pronikavě ječet, což mužské uši nemohou přeslechnout. Kosmonautka stojí na stráži před raketou. Blíží se k ní oblak mlhy a ona začne ječet. Muži rychle přiběhnou a ženu zachrání. Kdyby ji hned neslyšeli a přišli by pozdě, mohla z ní být už zombie či by mohla být posedlá mimozemšťanem nebo by přinejmenším mohla zmizet. Vzato kolem a kolem je tam spousta dobrých scén a překvapení na konci, to vše v nádherném retrovizuálním pojetí.

Začátek filmu je na dnešní dobu dost neobvyklý. Ukazuje se tam skupina čtrnáctiletých děvčat, všechny hulí cigarety. Je zřejmé, že polovina z nich si kouřením tabáku léčí akné a druhá polovina holek kouří preventivně, aby akné nedostaly. Staré indiánské tradice jsou jim bližší nežli protikuřácká štvanice bláznivých gringů a po nich se opičících eurohujerů. Příběh pojednává o tom, jak je jedna holka tlustá a ráda by zhubla, vlastně se kolem toho točí celý zbytek děje. Vůbec mě to nezajímalo. Těch několik prvních minut filmu však nevydá ani na jednu hvězdičku.

Účelem filmu je patrně snaha o prosazení nových genderových a rasových stereotypů. Dokonce ani ta dračice není zápornou postavou, nýbrž se jen mstí, protože jí, chudince, lidé ukřivdili. Jedna hvězdička za vizuál.

Pěkný film s morálním poselstvím, které bych shrnul asi takto: Lidi, nekraďte drogy, protože tím nejen popudíte mafii, ale můžete na sebe upoutat i pozornost ďábla. – Satanáš v tomto případě reagoval dokonce pohotověji než mafie. Když žena doma otočila kohoutkem, tekla z něj černá voda, což bývá démonické znamení, něco jako zpráva: „Víme o tobě a brzy se ti začneme důkladněji věnovat.“ A taky že jo! Španělé natočili o démonech (resp. s démony či za přispění démonů) už lepší filmy, ale i tento je slušným průměrem. Škoda toho nepovedeného konce.

Nikdy jsem obdivovatelem Ivety B. nebyl, na můj vkus byla moc přeslazená. To Jana Robbová byla talentovanější zpěvačka, ale i její kariéru zničil alkoholismus. Zájemcům o osudy zpěvaček a hereček, jakož i zpěváků a herců, doporučuji následující literaturu: Slavičí osudy od Miroslava Graclíka (Praha 1999), Vzlety a pády slavných českých žen od Roberta Rohála (Praha 2003), Legendy československé populární hudby, 70. a 80. léta od Roberta Rohála (Praha 2014), Hvězdy československého popu 1 od Miroslava Graclíka (Praha 2016) a další podobné knihy od zmíněných autorů.

Film o tom, jak skandinávská holčička vyseděla z vraního vejce plivníka a co z toho vzešlo. Nevím, proč toumto tvoru s poněkud zabijáckými sklony dala jméno Ali. Velmi zdařilý psychologický horor. – Také jsem jednou měl doma plivníka. Někdy v roce 1981 jsem navštívil výstavu drobného zvířectva. Vstupenky byly slosovatelné a já vyhrál černé kuře. Protože jsem na ně nedostal žádnou posadu, nesl jsem svoji výhru domů v rukou. Kuře se důležitě rozhlíželo ze strany na stranu a občas mě klovlo do ruky, jako by mě vybízelo k rychlejší chůzi. Doma jsem dal kuře do krabice bez víka a zamyšleně jsem si je prohlížel. Byl to prapodivně vypadající exemplář s tmavým hřebínkem zkrouceným do dvou rohů, prostě typický plivník. Jal jsem se obvolávat kamarády s dotazem, jestli by někdo nechtěl živé kuře. Štěstí mi přálo a nakonec jsem se plivníka zbavil.

Vskutku excelentní ukázka ryze amatérské práce. Kučerův předchozí film Čepel smrti byl podobně mizerný. Koukám, že podle údajů na ČSFD Tomáš Kučera už žádný další film nenatočil, takže Poslední výkřik byl opravdu poslední. Správně, Kučero. Filmové tvorbě se zdaleka vyhni. Tím české kultuře nejvíc prospěješ.

Příběh se odehrává v době cca 45.000 let před naším letopočtem čili v období středního paleolitu. Ledasco tam historicky nesedí. Muži mají krátké vlasy jakoby sestříhané strojkem a upravené vousy nebo vůbec vyholené tváře. Čím to, sakra, dělali? Že by už znali nůžky nebo se holili pazourkovou břitvou? Ve filmu je několikrát vyslovena naděje, že tlupa najde nějakou teplou jeskyni k obývání. V několika jeskyních jsem v životě byl a vždycky tam byla hrozná zima. Možná tehdejší lidé měli menší nároky na vytápění svých příbytků. Ale ty krásně ušité kožešinové oblečky jim fakt slušely, to se musí nechat. Myslím, že i leckterá dnešní neopohanka by se ráda pochlubila takovou pěknou dámskou bundičkou či kabátkem. Děj mi přišel rozvláčný a zápletka poměrně nezajímavá. Ostatně kvůli tmě a mlze toho stejně nebylo moc vidět. Nepříliš zdařilý film.

Z dnešního pohledu dost zvláštní film. Nikde žádná lesba, žádný homosexuál ani transsexuál. Žádná propagace multikulturalismu (i když to vlastně jo, je tam jeden Lájoš), Green Dealu nebo inkluze ve školství. Žádná politická korektnost, žádná energetická krize, žádné Me Too ani GDPR, žádný zákaz kouření v restauracích. A ani náznak protiruské propagandy! Jak bez toho všeho tehdejší lidé vůbec mohli žít? Inu, každá doba má svá témata a klišé, nad nimiž další generace budou nechápavě vrtět hlavou.

Hlavní hororový prvek ve filmu Chlazené maso se - kromě mrazivého počasí - opírá o mýtus kanadských indiánů kmene Kwakiutlů, kteří praktikovali rituální kanibalismus. Žádná odborná monografie o jejich mytologii a kultovních obřadech v českém překladu co? No neexistuje! Divák však záhy pochopí, jakým konáním hlavní hrdina indiánského démona bezděčně přivolal. Film má volnější tempo, pochmurnou atmosféru, nepostrádá napětí a nechybí ani nezbytná trocha psychologie. Také s vyústěním děje jsem byl spokojený. A hlavně: mytologicky to sedí!