sefino

Nejde o nějaký nový a převratný příběh, který nám ještě nikdy nikdo nenabídl. Je to romantická klasika. Ale přiznám se, že jsem jako dítě v hračkářství - ty barvičky, ty pohybující se fantazie, ty písničky...proště šahám po té nejblýskavější hračce, kterou mi kdo mohl nabídnout.

Miluju filmy Wese Andersona. Je pravda, že jsem zatím měla čest pouze s tímto kouskem a pak s jeho Životem pod vodou, ale prostě oba filmy mají neuvěřitelné kouzlo. Jsou v podstatě o ničem, ale přesto vás chování herců a Andersonův vypravěčský styl dokáží vtáhnout natolik, že jejich svět nebudete chtít opustit. A chtěla bych upozornit na vynikajícího Billa Murraye, jehož neutrální výraz, když je celý od krve vážně stojí za to...

Málokoho někdy nenapadlo, že by TOHLE raději zapomněl. A co kdyby to bylo realizovatelné? Udělali bychom to? Vzdali bychom se svých vzpomínek? Věčný svit neposkvrněné myslí nabízí vytváří z této fikce realitu. Když započalo vymazávání, byla jsem i nalomená, že existuje pár vzpomínek, které bych raději neměla, pak však začali hrdinové prchat ve snaze zachytit, alespoň útržky o existenci toho druhého. Já si uvědomila, že nejspíš ano, že i když bych na určité věci ráda zapomněla, stejně bych chtěla (možná i měla) vědět, že se staly. A nakonec mě Gondry odzbrojil! Scéna v rozpadajícím se domě. Úžasná hudba doprovázející uvědomění si hrdinů, že nad během celé události již nemají žádnou moc a pouze konstatují, co by dnes udělali jinak. A došlo mi, že bych nejspíš nevymazala nic. Ne, že bych bez těch vzpomínek nedokázala žít, ale ukážou mi cestu, jak se chovat dnes. Samozřejmě, film je spíše o lásce, která překoná i výmaz paměti, ale nedokážu si pomoci - spíše pro mě představuje výzvu k přemýšlení o vlastní historii.