Bordoshut

Recenze na můj nejoblíbenější film všech dob – Interstellar: Dlouho jsem přemýšlel, jestli má vůbec cenu, aby tohle psal, jestli se vůbec byť jen střípek geniality tohoto filmu dá vyjádřit pouhými slovy. Celé je to tak pokrokové, velkolepé, sofistikované, zároveň originální a uvěřitelné... ne nadarmo je Christopher Nolan jedním z nejceněnější tvůrců současnosti a přitom by si toho uznání ještě zasloužil o tolik víc. Je dobře, že tam za velkou louží sídlí takový průkopník kreativity ve filmovém průmyslu, který má kuráž vytvářet blockbustery, jenž svojí genialitou přesahují náš vesmír, dokonce i naše vlastní chápání světa. Je mi líto, že tu jsou lidé, kteří tomuhle skvostu hodí špatné hodnocení, ale jsou zkrátka tací, které vesmír vůbec nezajímá. Jak řekl Joseph Cooper: "Hledíme dolů a bojíme se o svý místo v hlíně." Jsem rád, že já takový nejsem a každému, kdo si čte tenhle komentář, přeju, aby takový taky nebyl a doporučuju mu tento film všemi deseti. Slibuju, že pokud máte alespoň drobounkou lásku ke sci-fi filmům, tak tohle vás dostane, rozseká na maděru, doslova vás to vystřelí až k Saturnu, kde prolétnete červí dírou a budete se plavit vesmírným vzduchoprázdnem tak dlouho, než vás pohltí černá díra Gargantua a pak... pak si to dáte celé znova. Proč? Protože na první zhlédnutí je tahle velkolepá space odyssey taková mind-blowing nálož, že vám doslova převrátí mozek na ruby a bude v něm vrtat tak dlouho, dokud skrz něj nebudete mít díru. Naštěstí na většinu otázek se dá na internetu dohledat odpověď, já jsem po prvním zhlédnutí strávil pročítáním různých fór několik hodin, zabalil jsem to až v půl páté ráno. Při druhém zhlédnutí už se vám tento neuvěřitelný proud myšlenek začíná srovnávat do řady, spojovat se, až nakonec vytvoří rovnou nekonečnou linii jako v TVA Building, vedoucí kamsi za horizont. Nedávno jsem tuhle pecku viděl po třetí a přísahám, neztratila ani kapánek úžasnosti, je pořád stejně parádní a neokoukatelná. Všechno to do sebe tak pěkně zapadá a přitom je to pořád mind-blowing. A k tomu ten vizuál! A tóny Hanse Zimmera! Postavy! Scéna s dokováním! Všechno! VŠECHNO!!! Nikdy v životě jsem neměl při prvním zhlédnutí z něčeho tolik husiny, jako teď při třetím a myslím, že už ani nikdy mít nebudu. Muse-see záležitost. Úžasné. Dokonalé. Top strop.

Recenze na rodinný film Harry Potter a Kámen mudrců: Absolutní srdcovka. První potterovku mám moc rád, a to tak, že bych mohl většinu promluv recitovat spatra, bez odchylek a ještě ve stejném duchu, v jakém je pronášejí postavy. Neberte mě špatně, nejsem žádný Potterhead. Knihy jsem četl, dobré, tečka. Zbylé filmy jsem viděl, některé byly fajnové, některé míň. Pouze však k tomuhle se opakovaně vracím, když chci nasát trochu té bradavické pohody, Hagridova dobráckého dabingu a snad i Brumbálovo víry ve světový happyend – to vše očima jedenáctiletého lehce zakřiknutého hrdiny, který právě objevil svět čar a kouzel. Důvodem je pravděpodobně to, že první Harry Potter je daleko více rodinný film, než nějaká tuctová nadupaná fantasy jízda, jíž se série v závěrečných dílech (bohužel?) stane. Tahle skutečnost mu ovšem neubírá na ceně – právě naopak: dodává mu určité kouzlo. Kouzelnému dojmu – který je mimochodem kouzelný – také napomáhá, že zde vlastně tak docela nejde o život. Je tu samozřejmě nějaké napětí a akce, ale v popředí se drží jedenáctiletý Harry a jeho život. Přijde mi, že souběžně s tím, jak v následujících dílech začíná postupně přituhovat, vše je stále velkolepější, akce stále pompéznější, vytrácí se ze ságy její původní grácie. Svůj podíl na tom jistě má i přirozené stárnutí hlavního hrdiny, jeho zvážnění. Je mi jasné, že následujícím filmům trochu křivdím. Neměly to vůbec lehké, příběh měly jasně dán a také nemohly do stopáže narvat všechno, co se vešlo do knih. Popravdě... pořád mají daleko více kouzla, než ta nová "zvířecí slátanina", ani první díl mi moc neučaroval, dvojku jsem po třech nezdařených pokusech zapudil. Ale to už je hádám do jiné recenze. Zkrátka a dobře: Harry Potter a Kámen mudrců má zasloužené místo v mé topce, třebaže to není kdovíjaký spektákl. Anebo možná právě proto.

Recenze na film Gran Torino: Clint Eastwood dokazuje, že i když už má leccos natočeno a taky už není nejmladší, pořád se od něho mají jeho mladší kolegové co učit. Nejenže režíruje tento film, on si v něm i zahrál hlavní roli – v troufnu si říct důchodovém věku. A zahrál ji perfektně. Starému Waltovi v jeho podání jsem věřil každé slovo, každou grimasu, ba každé gesto. Atmosféru městečka plného gangů a hmongských imigrantů se mu podařilo vystihnout skvěle. Totéž platí o vztazích mezi jednotlivými postavami, které jsou budovány s bravurní uvěřitelností a rovněž o postavách samotných, které se v průběhu filmu vyvíjejí přirozeně, bez zjevného nátlaku filmařů. Skvělá je také hudba, píseň na závěr do díla zapadne jako třešnička na dortu. Atmosféra by se dala krájet, třeba je vyzvednout i herecké výkony ostatních herců. Gangsterů tu nebylo kupodivu tolik, kolik by člověk mohl předpokládat, ale ani nebyli třeba. Film totiž není primárně o nich. Konec hodnotím jako lehce předvídatelný, řekl bych, že se dal snadno odvodit při prosté úvaze, jakým směrem se speciálně jedna postava vyvíjí, ale celkově s ním problém nemám. Za mě spokojenost. Brzy kultovní film, který by měl vidět každý: 90 %. 5 hvězd