Lima

Ten, který začal tu megaúspěšnou řadu Universal hororů. Ale nutno podotknout, že Murnau knokautoval Toda Browninga K.O. a jeho expresionistické pojetí v o 9 let starší verzi se mnohem více hodilo k pánovi temnoty a zla. Tady se děj řítí jako splašený a všechny potenciálně zajímavé věci jsou zredukovány na minimum. Scény z Transylvánie a Drákulova hradu jsou odbyty během 10 minut, i když s moc pěknými kulisami (a s pásovci místo krys), plavba na Demeteru na 2 minuty, kde se vystřídají pouze dva záběry – na palubu lodi, přes které se přelévá moře a statický pohled Draculy – no, a drtivá většina stopáže se pohybuje v ulicích Londýna a nudných interiérech, kde je tolik atmosféry, že by se za pouhý nehet vešla. A taky mám problém se samotným Lugosim. Jeho démoničnost tu vytváří osvětlení očí v makrodetailech, jinak když nahodí svůj typický škleb, jenom každou chvíli čekám, že pronese svoje legendární „Beware. Beware of the big, green dragon that sits on your doorstep. He eats little boys, puppy dog tails and big, fat snails.“. Ano, Ed Wood mi prostě démonickou auru Bély zkazil :o)

Moje cesta tímhle filmem – od naprostého znudění a zmatení až k velké spokojenosti. První půlku vůbec nechápete, co vám ten film chce říct, kam směřuje, pouze si všímáte v samém počátku celkem pěkné výpravy, hlasu Iggyho Popa coby dýdžeje v rádiu a Lemmyho Kilminstera, který tu má malou roličku taxikáře a pouští svůj motorheaďáckej hit  ´Ace of Spades´. Zbývá hodina a čtvrt do konce, vy víte, že po zbytek filmu děj neopustí jeden byt a divíte se, čím to ještě chtějí vyplnit, vzhledem k jednoduché premise. A pak, s útokem robota, se spustí gejzír obrazové kreativity, vizuální osobitosti a pěkně čvachtavého gore. Je tu něco z ´Terminátora´, hodně z ´Tetsua´, trocha atmošky z Blade Runnera a vyhřezlé vnitřnosti, za které by se nestyděl ani Fulci. Opravdu velmi, velmi nečekané, jak film radikálně přehodí výhybku a z umorousaného béčka se stane obrazově osobitým dílkem, který originálně míchá žánry.

Taková běžná denní rutina rodinky běžných spořádaných občánků. Na zahrádce pěstují kedlubny a karafiáty, doma udržují vzorný pořádek, hladí pejska a cachtají se v bazéně a všechno to zaštiťuje hlava rodiny, která každý den chodí vzorně do práce a která – jen tak mimochodem – dělá ředitele nejzrůdnějšího koncentračního tábora.  A která, opět jen tak mimochodem, v práci řeší třeba efektivnější spalování židů v pecích, a dělá to se stejným emočním zapojením, jako když vy s manželkou řešíte, co si v Kauflandu koupíte k večeři.  A za zdmi pozemku téhle středostavovské rodinky, za těmi zlověstnými zdmi, je lidský Mordor, kde se dějí ty nejzrůdnější akty proti lidskosti a vy díky geniální práci se zvukem a zlověstnými vizuálními detaily v dáli, jako jsou kouř z pecí, či z lokomotiv, přivážející další a další lidské topivo, pociťujete nesmírnou tíseň. Ten film vám do chřtánu hrůznými výjevy nepere, jak je holokaust zrůdný, dělá to na podprahové bázi, pracuje s vaším podvědomím a o to je to vlastně horší. Bylo mi zle, ale zároveň se klaním Jonathanu Glazerovi za tenhle odvážný filmový experiment, který o nás lidech řekne víc, než byste čekali.

Plakátové Info: Vysála z mužů jejich lásku a jejich životy!!! ___Tohle by se mělo pouštět na Otrlcovi. Dílko jak z pera a režisérské sesle nějakých šovinistických prasat. Řeší se tu téma věčného mládí, ale v konečném důsledku to ty ženy ponižuje. Už jenom ta základní premisa – doktor endokrinolog má manželku a ta má kolem očí vrásky (huh, jaká to hrůza!) a chce se s ní proto dát rozvést. Ona proto pochopitelně touží po omládnutí, aby k rozvodu nedošlo, a vodítkem může být stará žena, 142-letá důchodkyně, jedna z doktorových pacientek (a ve skutečnosti náčelnice černošského kmene v Africe), která za pomocí  tajemství kmene Nando a jeho léku Nipe (proboha) je schopna znovu ženě přinést mládí a krásu. Má to ale jeden háček – při omlazovacím rituálu musí být zabit jeden muž. Takže ano, zní to jako kolosální sračka a je to sračka. A rituálem to nekončí. Upřímně se zasmějete při scéně, kdy na útěku z Afriky se chlap s dotyčnou vyspí, a když Nipe přestane další ráno účinkovat a ona má zas vrásky, chlap před ní utíká v hrůze a ječí, ať na něho nešahá. Ach jo. A v krasojízdě stupidity se pokračuje i po návratu do New Yorku, kde se mordujou i ženský. ___ PS: Potěšila jen malá role Granta Williamse, obrovského charismatika (´The Incredible Shrinking Man´), který by si rozhodně zasloužil lepší filmovou kariéru, ale holt nepoštěstilo se.

Tak si to pojďme odškrtávat. Willem Dafoe trestuhodně nemá co hrát – check, Mickey Rourke, pořád žvýkající jak býložravec, nemá co hrát už tuplem – check a Mastrantonio má k sexy femme fatale stejně daleko, jako Babiš k pravdomluvné personě. Přitom to začíná docela pěkně, ale po deseti minutách máte jasno, že celé je to krásný příklad neschopnosti režiséra, potažmo scenáristy nějak smysluplně vyprávět příběh, nějak zaujmout a vtáhnout do děje. Zápletka, jestli se podaří zachránit půl mega je vám úplně u zadku a ke konci, po „krutopřísném“ odhalení a nesmyslné pointě si logika dala půl balení rohypnolu naráz. A vy si možná dáte jeden neurol, abyste ten „zážitek“ rozchodili.

Občas mi to připadalo jako trochu naivní pohled „starého muže“ (což John Hughes rozhodně nebyl) na život dospívající mládeže, ovšem na druhou stranu některé výroky a myšlenky bych tesal do kamene. Rozhodně duševní pochody týnejdžrů pramenící z traumatického vztahu „despotický otec vs. syn“  Hughes trefil perfektně, vzhledem k vážnosti tématu nezvyklá komediální nadsázka byla překvapivě fajn, lehké naťukávání sexuálních témat pobavilo, pět zcela rozdílných povah se bezva doplňovalo a prostě to moc příjemně utíkalo. Moc pěkný film a zasloužený velký zámořský kult.

Vlastně dokonalá detektivka, takovýho klasickýho střihu, kde nich nechybí, ani nepřebývá. Je tu paranoidní atmosféra, je zde nahánění vrahouna v temných uličkách Paříže a vrcholí to výslechovým „grilováním“ pachatele, mimochodem výborně natočeném a vygradovaném. A Gabin byl a vždycky bude tím nejlepším Maigretem, kdy snoubí v sobě vášeň a živelnost se stoickým klidem a charismatem alá Hrušinského major Kalaš, a vy jenom s úžasem můžete pozorovat, kterou ze svých charakterových vrstev ze sebe při výsleších podezřelých zrovna použije. Taková mnohovrstevnatá policejní figura není zas tak v kriminálním žánru běžná a Gabin jí uchopil fenomenálně. Snad jsem jenom postrádal nějaký větší moment překvapení, protože vrah se nabízel zřetelně již od půle, ale i tak jsem si to užil vrchovatě.

Rozpustilá a VELMI svižná komedie, která měla zacementovat pozici Katharine Hepburn coby počínající filmové superstar. Ona je tady bezprostřední, ale víc mě bavil neodolatelný ňouma James Stewart, ta jeho roztomilá dikce a řeč těla, jako by se pořád chtěl omlouvat za to, co vlastně dělá a když balí Hepburn, chtěli byste ho pohladit po hlavě jako nejmilejšího bráchu :o) Jediný problém jsem měl (a nejenom tady) s Cary Grantem a jeho jedinou hereckou polohou. Nikdy jsem ho nepovažoval za kdovíjakého herce, ale na ženský fungoval spolehlivě jako magnet vždycky, takže jeho omezený rejstřík ho nemusel trápit.

Rád bych použil slova myslitele Karlose Vémoly „nepochopil jsem to, ale bylo to skvělé“, ale bohužel. Lynch se tady utápěl už jen sám v sobě, nikam neposunul seriál, ani svoji filmovou tvorbu, prostě si jen tak zaexhiboval, tak nějak nemotorně a křečovitě, přesně jako jeho rolička agenta tady, když řve na Davida Bowieho. Takže použiju slova Libora Matušky „nepochopil jsem to a nechalo mě to úplně chladným“. ___ PS: Zajímalo by mě, kolika tvůrcům by tohle normálně prošlo a nejmenovali by se Lynch :o)

„Já chci Oscara! …. Já chci konečně ku*va už toho Oscara!“. ___ Ano, kamera výborná, hudba čarokrásná (ale za tu Cooper nemůže), zestaršující masky fantastické. Ale málo platný, chvílemi jsem si připadal jak na pimprlovém divadle, kde se hlavní aktér  tak moc snaží, že si ani neuvědomuje, že ta, co měla být až druhá v pořadí, ho drtivé přehrává. Ano, Carey Mulligan si dala Bradleyho velkou boxerkou herecky K.O. po pár minutách, protože ona na rozdíl od něho působila autenticky, přirozeně a nepotřebovala k tomu tip top prostetika. A marně jsem se snažil celou dobu určit, o čem to vlastně mělo být. Aby to bylo o géniovi v objetí múz, který byl zároveň tak trochu kokot, na to je to příliš vágní a neurčité, kde se postavy jen tak míhají, přicházejí a odcházejí a nic z toho neplyne. A jestli to mělo být o magické síle hudby, tak snad jenom ve scéně z katedrály, jinak se na mě ujištění, proč byl Bernstein tak velký skladatel, ani vlastně za celou dobu nepřeneslo. Ale možná to tak Cooper chtěl, podle úvodního titulku, že „…umělecké dílo neodpovídá na otázky, ale vyvolává je…“, a já mu jenom křivdím, že. Ale sorry Bradley, občas mám právo i na trocha povrchního diváckého očekávání :o)