Morholt

Námořní bitvy nepatří zrovna k mým oblíbeným, ale tady mě to vtáhlo. Tolik muziky za tak relativně málo peněz, to se nevidí. Bylo tu vidět, že se studiem si tu Holanďané dali hodně práce. Ve stejné míře tu byla zastoupena i politika tehdejšího Holandska a tady vidím drobné mínus v tom, že pokud jí člověk nezná, nemá příliš šanci se zde orientovat. Nicméně zběžné studium zase nezabere tolik času, takže i tenhle zdánlivý nedostatek se dá z pohledu diváka hravě dohnat. Byť toho žvanění tu bylo občas až příliš a film se místy nevyhnul lacinému patosu. Hercům není co vytknout a vedle představitele hlavního hrdiny mě bavil především Charles Dance v roli Karla II.. Výborná práce. 85%

Ženská a její protivný nevlastní syn běhají po baráku prošpikovaném kamerami, na telefonu mají chlápka ze securitky a za patami trojici padouchů. Napětí si tu člověk příliš neužije, ačkoliv si o to téma vyloženě říká, na pořadu dne není ani troška krve a nedojde ani na nějakou tu adkinsovskou bitku. Nicméně pořád se tu něco děje, postavy, vzdor tomu, že se občas nevyhnou nějakému logickému faulu, se chovají jakž takž smysluplně, což u podobného béčka potěší a herci, byť se nejedná o nějaké dechberoucí výkony, docela ušli. Nic světoborného, ale jednou se na to mrknout dá. 55%

První půlhodina byla nechutná a ujetá, ale obojí tím správným způsobem. Tím nechci říct, že bych si ujížděl na obstarožních prasnicích s dvěma pneumatikama, nicméně ten záměr plasticky ukázat, z jak šíleného prostředí se Bubba do normálního světa dostal, vyšel na výbornou. A tím to také haslo. Pokud nepočítám výborného Nicholase Hopea, neměl mě film čím jiným oslovit. Na komedii to bylo zoufale nevtipné, na drama zoufale nedramatické a hlavně to byla jedna velká nuda i při použití rychloposuvu. Za úvodních 30 minut 25%.

Room má sice pomalý rozjezd, ale postupně nabírá na obrátkách a největší psycho přichází, jakmile dojde na bolestné se přizpůsobování nově nabyté svobodě, která vystřídala tísnivou jistotu kamrlíku, v němž byla matka s dítětem vězněni. Což je trochu paradoxní. To byl docela nápor na nervy. Kor když všichni přítomní hráli tak, jak hráli. Jacob Tremblay mi sice ze začátku lezl na nervy, ale postupně předvedl výkon, který se u tak malého dítěte nevídá zase tak často nevidí a co se Brie Larson týče, tak si příliš nedokážu představit, že by jí některá z hereček nominovaných na Oscara dokázala přehrát. 85%

Cožpak o to, herci byli výborní. Od Fassbendera přes Kate Winslet až po Danielse či Rogena, všichni podali výkony té nejvyšší kvality. Jenže ani tak mě to příliš nebavilo. Možná je to i proto, že slova jako Mac, Apple a různé i-blbosti jsou pro mě španělskou vesnicí a absolutně mě nezajímají. Takže mě oslovila vlastně jen Jobsova rodinná linie a jeho víc než komplikovaný vztah s dcerou. Také se mi líbilo, že se Boyle nepokouší o Jobsovu glorifikaci a podává ho jako sebestředného a argoantního hajzla, který v tom prostě jen umí chodit, ačkoliv tenhle obrázek se alespoň částečně snaží v posledních minutách dost neohrabaně napravovat. Nemyslím si, že se celkově jedné o špatný film, ale prostě není pro mě. 50%

Pravděpodobný vítěz letošních Oscarů v kategorii Nejlepší film. Ne snad proto, že by byl opravdu nejlepší, ale díky němu se akademici mohou prsit svojí tolerancí a částečně zavřít ústa kritikům, kteří je potahovali za nesplněné černošské kvóty. A jestliže je film točen na vítězství, tak pro výkon Eddieho Redmaynea to platí dvojnásob. On sám o sobě je nefalšovaný androgyn, ale až dosud se mu to většinou dařilo uhrávat na chlapa. Tady se odhalil v plné "kráse" a doprovodil to protivnou pózou afektované ženské. To už mě mnohem víc oslovila Alicia Vikander, která by si jako jediná tady nějakou tu sošku zasloužila. Co se příběhu samotného týče, tak jsem čekal něco ve stylu Oscara Wildea, čili společenský skandál a do určité míry i boj proti konvencím. Nic z toho tady nebylo. Jakoby tehdejší úzkoprsá společnost považovala zmalovaného chlapa snícího o tom, že mu ustřihnou ptáka, za něco naprosto normálního. Jasně, chápu, že umělecké kruhy to měly vždy hozené trochu jinak, ale že by to nezpůsobilo žádnou kontroverzi, tomu odmítám věřit. V zásadě to bylo o tom, jak se Redmayne převléká do ženských šatů a trénuje ženská gesta. A to je nuda. 30%

Tohle je hodně velká zátěž na mozkovnu. Tady člověk nemůže obdivovat dechberoucí herecké výkony (při vší úctě k Saoirse Ronan a Cynthii Nixon) a být na větvi z dramatických scén, ale o to víc ho film nutí, aby přemýšlel. Vést diskuzi o tom, zda je správné vytrhnout dívku ze spárů psychopata, byť jí dotyčný vychovává s láskou, je bezpředmětné. Prostě je. Otázkou je, co potom? Pokud je dítě uneseno jako předškolák a vráceno coby mladá žena, neexistuje uspokojivá odpověď. Ta bezvýchodnost je cítit z každého záběru V tomto případě je postup matky jistě hodný odsouzení, ale na druhou stranu se dá pochopit. Stejně jako člověk chápe hlavní hrdinku, která je prakticky bez varování hozená do světa, o kterém nemá ani ponětí a za zdnálivou neochotu spolupracovat se na ní nikdo nemůže zlobit. Nikole Beckwith si zvolila pro debut zatraceně těžké téma a obstála se ctí. 85%

Já bych tohle a priori nebral jako antiveganský pamflet, ale spíše jako postoj vůči všem matkám, které si myslí, že jedině a pouze ony vědí, co je pro jejich dítě nejlepší. To se nutně nemusí týkat jen stravování. První půlhodina, která předcházela narození dítěte, se maličko táhla, ale už z ní na mě trochu padala deka a bylo jasné, že to děvče nemá v hlavě tak úplně v pořádku. To pravé psycho ale přišlo až po porodu a několikrát jsem se hodně nepříjemně orosil. Konec sám pak překvapil a mě, do určité míry, i ulevil. Líbilo se mi i civilní nasnímání, které tomu všemu dodávalo na věrohodnosti, což platí dvojnásob pro Albu Rochrwacher. Ani si nevzpomenu, kdy naposledy jsem chtěl nějakou filmovou postavu tak strašně moc zabít. Další z výborných filmů, který už nechci nikdy vidět. 90%

On je to vlastně zrežírovaný souhrn Armstrongova případu, který vůbec neodbíhá do nějakých vedlejších linií, které by celkovému obrazu přidaly něco navíc. Vše pak působí celkově hodně stroze, což může být plusem i mínusem. Pozitivním faktem ale je, že díky tomuto přístupu zůstal Frears pouhým pozorovatelem a nechal diváka, ať si to přebere jak chce. Armstronga samotného výborně a hlavně přesně ztvárnil Ben Foster a ukázal přesně toho chameleona, kterého bych charakterizoval jako hajzla se srdcem. Ale ještě o něco víc mě bavil Chris O´Dowd ve vedlejší roli novináře Davida Walshe a je velká škoda, že ta novinářská linia nebyla výraznější. Dobrá práce, ale i tak se vkrádá pocit, že to mělo na víc. 70%

Už při první přestřelce jsem si říkal, že tohle bude hodně špatný, A taky že jo. Všechny složky tvořící akční žánr tady haprovaly a nic nepomohla ani relativně skvostná sestava, protože scénář i režie tu nutili holky chovat se jak krávy a to ve všech ohledech. Jediná Kristanna Loken občas vykouzlila normální výraz. Fakt nechápu, proč tohle spadlo do klína zrovna Asylum. Reálně to asi na odpad není, ale za to, jak je tu naloženo s tématem i obsazením, si to nic jiného nezaslouží.