Ewilka

Kontroverze vyvolávala dlouho před svým uvedením do kin. V mých představách je Ariel bílá, psali někteří společně s hastagem #NotMyAriel. To vše kvůli obsazení Afroameričanky Halle Bailey do hlavní role v celovečerní pohádce Malá mořská víla. Nedostatků má hraná verze animovaného filmu několik, změna pleti hrdinky mezi ně ovšem nepatří. Ačkoliv se na první pohled zdá scénář Jane Goldman a Davida Mageeho stejný jako u animovaného filmu, přináší několik menších změn. Více prostoru dostává budování vztahu mezi princem a Ariel, díky čemuž je jejich láska uvěřitelnější a mnohem reálnější. Prokreslenější je i Erikův charakter. Už to není jen krásný princ z pohádky s modrýma očima, do nějž se zamiluje mořská víla. Diváci tak mohou poznat jeho zájmy a koníčky, strasti i radosti. Třešničkou na dortu je pak jeho vlastní píseň Wild Uncharted Waters v podání Jonaha Hauer-Kinga, která doplňuje už tak výborný soundtrack Alana Menkena a Lin-Manuel Mirandy. Do větších změn se ovšem scenáristé nepouštějí. Zaplní sice mezery původního příběhu, nic navíc ale nepřidají. Co však ubližuje snímku režiséra Roba Marshalla nejvíce, je vizuál. Zatímco v případě bouří, záběrů na krajinu ostrova či interiérů zámku je kamera Diona Beebeho perfektní a dodává filmu tu správnou melancholickou atmosféru, podmořské záměry svítí umělotinou. Jedna neonová barva střídá druhou. V porovnání s Cameronovým Avatarem, který vyšel v prosinci loňského roku, vypadá nová Malá mořská víla jako levná replika. Studio Disney tak naráží na stejný problém jako u Aladina, Dumba, Lvího krále a dalších hraných remaků. To, co funguje jako 80minutový animovaný film pro děti, postrádá v dvouhodinové hrané verzi s počítačovými efekty chemii. Žádná unikátnost, originalita, ona pohádkovost. O to ale zdá se studiu nejde. Místo vymýšlení nových příběhů sází na po generace ověřené vzorce, protože ty fungují, a co víc, vydělávají.

Po hledání archy, Chrámu zkázy, Svatého grálu nebo království křišťálové lebky čeká zestárlého Indyho, ztvárněného nikým jiným než Harrisonem Fordem, poslední dobrodružství. Musí najít Archimédův tajný mechanismus, který umí predikovat trhliny v čase a s jehož pomocí lze cestovat napříč staletími. V patách jsou mu samozřejmě nacisté, tentokrát s tváří dánského herce Madse Mikkelsena, a chybět nesmí ani žena po boku hrdiny. Tou je jeho kmotřenka alias Phoebe Waller-Bridgeová. Na vlnu nostalgie sází režisér James Mangold, který je zároveň společně s Davidem Koeppem, Jezem Butterworthem, Johnem-Henrym Butterworthem autorem scénáře, i dalšími odkazy na předchozí snímky – například scéna s úhoři téměř identicky napodobuje starší slavnou scénu s hady. Autor ale tlačí na pilu až moc. Film střídá jednu parafrázi dřívějších dílů za druhou, najde se i pár divokých honiček. Mizí kouzlo charismatického archeologa, který bavil všechny věkové kategorie. Zatímco předchozí díly úspěšně stavěly na rovnováze akce, chemie a zábavných dialogů, Nástroj osudu chce být nabitý především akcí, která je ale v jeho podání příliš přepálená. Snímku chybí zejména chytrý humor a zajímavější postavy. Herecky bohužel září jen Harrison Ford, ostatní postavy jsou nesympatické, ploché a snadno zapomenutelné. Atmosféru nedodají ani proslulé tóny „tátadatá tátadá“ od Johna Williamse a v tu chvíli je něco hodně špatně. Podobně jako Indiana Jones vykrádá hroby, režisér a zbylí autoři vykradli předešlé snímky franšízy. Vytrhali jednotlivé motivy, pospojovali je, nic nového ovšem nepřidali. Vývoj, a ne příliš šťastný, je vidět snad pouze u vizuálu. Ten překvapí diváka už v úvodní retrospektivní sekvenci, kdy umělá inteligence na chvíli Forda omladila. Nepřichází úžas nad moderní technologií, ale spíše šok z umělosti a grafiky, která připomíná počítačové hry. A to pochvala rozhodně není. Všudypřítomný digitál zkrátka k Indymu vůbec nesedí. Kazí atmosféru a nutí diváka ještě více vzpomínat na časy, kdy Spielberg v minulém století takové možnosti neměl, a přesto dokázal stvořit nezapomenutelné příběhy. Posledním hřebíčkem do rakvičky je nepřiměřená délka. Spielberg moc dobře věděl, proč se držet dvou hodin, 154 minut je moc. Děj se vleče a vůbec neubíhá. Škoda, že Archimédův přístroj na cestování časem je pouze smyšlený. Po shlédnutí Nástroje osudu by totiž bylo nejlepší vrátit se do minulosti a říct tvůrcům, ať pátý díl vůbec netočí. Z celé legendární série je totiž bezesporu nejslabší.

Calum stojí za zvuku cikád na kamenných polorozpadlých schodech amfiteátru, když jeho malá dcera Sophie společně s okolními turisty začne radostně zpívat narozeninovou písničku. Calumovi má být totiž za pár dní jednatřicet. Na rozdíl od holčičky na jeho tváří není ani smítko štěstí a záběr na jeho zachmuřenou tvář pozvolna přechází v scénu v tmavém pokoji, kde hlasitě vzlyká. Skotská režisérka Charlotte Wells zasadila příběh do prostředí tureckého hotelu. Calum ztvárněný Paulem Mescalem, který byl za roli nominován i na Oscara, bere Sophie alias Frankie Corio na dovolenou. Skotačí spolu u bazénu, kupují koberec, chodí na výlety, tancují na diskotéce. Děj působí všedně až obyčejně, čemuž napomáhá i stylizace obrazu. Scény vypadají jako záběry z „devadesátkové“ domácí kamery. Pečlivý divák si však všímá ženy, která se v některých záběrech odráží. Sophie přemýšlí, co jí táta tajil, o čem jí nikdy neřekl, jak se cítil a zda mohla zabránit tomu, co se stalo. Doslovný příběh v případě Aftersun není tak podstatný, zásadní je naopak emoce, kterou vyvolává. Beznaděj, že pod idylou se skrývá něco mnohem těžšího. Film je melancholický, citlivý a velmi křehký. Naprosto fenomenální je závěrečná taneční scéna ústřední dvojice na píseň Under Pressure. Aftersun je famózní debut. Režisérka Wells skvěle skloubila herecké obsazení, kameru, střih i hudbu. Jen díky tomu vznikl snímek, který v mysli utkví ještě několik dní po shlédnutí.