Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (409)

plakát

Gappa (1967) 

Přiznám se, že na Gappě jsem jako díte ulítával. Když se na ni dnes zpětně dívám, beru ji spíše jako příjemnou komedii s předpotopními efekty než spektakulární sci-fi podívanou, což je jen a jen dobře. Pokud se totiž divák upne na dobu, ve které snímek vznikl, může si užít nevšední romantickou komedii, kdy rodinka potvor z hlubin moře rozmačká pár papundeklových lodiček, městeček a lidiček, aby došla svého štěstí. 70%

plakát

Geriho hra (1997) 

Skvělá animace, humorná pointa. Jeden z nejlepších, zda-li ne vůbec nejlepší Pixarovský kraťas!

plakát

Gladiátor (2000) 

Velkofilm se vším všudy. Ridley Scott dokázal, že se velkých výzev nebojí. Do hlavních rolí obsazení Russell Crowe a Joaquin Phoenix se mu odvděčují nadstandardně věrohodnými a uvěřitelnými výkony. Výprava je strhující, film prakticky postrádá hluchá místa, takže budete většinu času zírat na obrazovku s otevřenou pusou a ani nedýchat. Akční scény mají náboj a jsou velmi, velmi působivé. Příběh se veze ve svižném tempu s rychlým spádem, k tomu hraje neméně strhující hudební doprovod, jenž umí být jak něžný, tak ve správných chvílích i patřičně surový. Jednoduše z toho vychází sakra dobrá podívaná. 85%

plakát

Golden Boy (1995) 

Měl jsem za sebou teprve druhou epizodu a už jsem litoval a říkal si, jaká je ohromná škoda, že jich vzniklo pouze šest. Domníval jsem se totiž, že podobný námět má na to, aby těch částí utáhl i mnohonásobně víc. A stále na tom trvám, ovšem teď, když je konec, se nemůžu zbavit dojmu, že se tvůrcům nepodařilo využít skromného prostoru jedné série libovolného britcomu na maximum. Nepochopte mě špatně, i ostatní díly jsou zábavné a stále je to velká, chvílemi dokonce hodně velká legrace, ale už jsem tak nějak neměl nutkání se chechtat dvacet minut v kuse, ale spíš se čas od času lehce pohihňávat (novotvar, který nenajde ani google!) hrozně milému, i když místy "lehce" perverznímu humoru, s nímž se zde operuje. Ono to ostatně ani jinak nejde, když máte jako hlavního hrdinu mladíka, jenž má na jedné straně obsedantní fixaci na záchodové mísy, na kterých se střídají všechna ta krásná ženská pozadí, na straně druhé neukojitelný sexuální chtíč a hodně bujnou fantazii. V jeho počínání mu prostě nelze nefandit.

plakát

Gone in 60 Seconds (1974) 

Předem bych rád upozornil, že auta jdou naprosto mimo mě, nevyznám se v nich a nevidím jediný důvod, proč bych je měl obdivovat nebo za ně platit horentní sumy. Takže pokud se mi náhodou film nebo pořad o autech líbí, znamená to buď to, že má i jiné kvality, nebo v něm o rozbor aut vůbec nejde (zdravím pány z Top Gearu). Pokud ovšem žádnou ze zmiňovaných vlastností v díle nenajdu, pak to většinou znamená, že se budu pekelně nudit. Podle výsledného hodnocení se sice může zdát, že jsem se u Gone in 60 Seconds pekelně nenudil, ale věřte mi - nudil. Film má to štěstí, že obsahuje vcelku solidní 40minutovou honičku s policií, která se sice nechytá na současné šílené akční jízdy typu Rychle a zběsile 5, ale zase musím ocenit, že je natočená takříkajíc v autentických podmínkách. Bohužel jí však předchází tak neuvěřitelně zdlouhavá hodina plná prázdných plků a celkově nezajímavého dění, že jsem vážně přemýšlel nad tím, jestli to nemám radši vypnout. Nevěřil jsem tomu, ale remake s Cagem je zhruba stejně „zábavný“. Ještě se podívám na Two-Lane Blacktop a na jaře si, doufám, užiju Linovo už podle trailerů přepálené Rychle a zběsile 6 a myslím, že co se filmů s auty v hlavní roli týče, mám zase na pár let vystaráno.

plakát

Green Room (2015) 

Punk’s Not Dead? Někteří ze zdejších pankáčů by s tímhle tvrzením dozajista nesouhlasili, protože se konce filmu jednoduše nedožijou. A ani někteří z herců na tom s tím žitím poslední dobou nejsou zrovna dvakrát slavně. Parádní minimalistická jednohubka, které chvilku trvá, než se rozjede (ale do té doby nám jako podkres pouští říznou punkovou a metalovou hudbu, takže není problém expozici přečkat), ale jakmile se tak stane, tak nepustí nohu z plynu až do konce. Jistě, jak už to tak u podobných filmů bývá, chování postav je místy poněkud podivné a jejich dovednosti pak rovnou za vlasy přitažené, ale jako celek to zafungovalo a na ploše slabých devadesáti minut mě Green Room neměl šanci nudit. 75%

plakát

Gumnaam (1965) 

Indická variace na Deset malých černoušků se zpěvy a tanci? To jsem si nemohl nechat ujít. Úvod filmu je zbytečně dlouhý, což si vysvětluju tím, že Indové musí plnit kvóty a spotřebovat co nejvíc filmového materiálu. Naštěstí se to docela slušně rozjede, „hosté“ skončí v obřím sídle na opuštěném ostrově a zábava může začít. Během sledování jsem dostal nápad, jak mohli všichni vyváznout z téhle šlamastiky se zdravou kůží. Je to velmi prosté, stačilo neotvírat pusu a nezpívat. Jakmile totiž skončí veselé popěvky, často se hned nato něco nepěkného semele. Herecké výkony působí dost teatrálně, často hraničí až s karikaturou (služebný), takže se zdá, jako kdyby ansámbl utekl z divadla (a některé scény vypadají, jako by měly stejný základ). Což má potom v kombinaci s uvolněnou atmosférou za následek, že je to (tedy aspoň v první polovině) vlastně spíš komedie než krimi (a v závěru to docela ironicky zase tíhne k hororu). Mezi vraždami nikdo příliš neřeší vrahovu identitu, nenajdete tu systematické prohledávání domu a okolí a hledání stop známé z knihy a některých filmových adaptací. Ale ono je to do značné míry taky tím, že Gumnaam se knihou Agathy Christie pouze inspiroval, než že by ji adaptoval. Když už nic jiného, tak ani tu říkanku o černoušcích tu neuslyšíte. Nevím, jak to ti Indové dělají, ale většinou se u jejich přepálených stopáží nenudím. 70%

plakát

Hadžime no Ippo: The Fighting (2000) (seriál) 

Hadžime no Ippo je přesně ten typ seriálu, ve kterém není důležitý cíl, ale cesta. Vypráví o klukovi jménem Ippo, kterého ve škole šikanují, a po jedné takové nakládačce od svých spolužáků se rozhodne, že se stane šampionem v boxu (konkrétně pak šampionem pérové váhy). A hádejte, jak to asi dopadne (tohle není spoiler, pokud nemáte rádi tenhle druh příběhů, pak se na Ippa radši ani nedívejte). Osobně nejsem fanouškem boxu (a vlastně sportu obecně), ale zdejší souboje jsou pozoruhodné. Nevím, jak to chodí ve světě boxu, jelikož jsem nikdy neviděl jedinou vteřinu skutečného zápasu (a vzhledem k tomu, že jsem za celý rok sledování neměl potřebu to napravit, hádám, že mě to ani nezajímá), ale jeho průběh rozhodně nebude tak zajímavý. Schválně jsem si po zhlédnutí pustil několik nejslavnějších scén z Rockyho a vedle Hadžime no Ippo teď vypadá jako chudý příbuzný. Ippo má totiž oproti němu i opravdovému zápolení v ringu hned několik výhod - předně využívá všechny prostředky, které mu animované prostředí nabízí. Souboje tak často trvají i několik desítek minut a i jediná rána občas hledá svůj cíl několik vteřin. Během tohoto času většinou slyšíme, co se oběma soupeřům honí hlavou, známe jejich myšlenkové pochody, tudíž si o nich dokážeme v krátkém časovém intervalu udělat obrázek. Ale charaktery nabírají na hloubce i díky tomu, že se velmi často vydáváme mimo prostředí ringu, abychom se s jednotlivými postavami a jejich životy blíže seznámili. Náplní seriálu jsou totiž, jak bývá dobrým zvykem, i fillery. Kupodivu jsou většinou zábavné, poněvadž zejména v nich si užijeme potřebnou dávku specifického humoru, který umí být jak roztomilý, tak i patřičně úchylný. A bez toho by to podle mě fungovalo podstatně hůř. Za mě tedy spokojenost a už se těším na New Challengera.

plakát

Hany (2014) 

„Chceš přidat?“ „Jo.“ A já jako divák bych si taky nejradši dal rovnou nášup nebo aspoň pár desítek minut navíc. Ono těch necelých osmdesát minut sice bohatě stačí, protože příběh není nijak extra nosný a bez mučení se přiznávám, že nemám ponětí, co (jestli vůbec něco) tím chtěl/i básník/ci říct, ale stejně byla jednoduše radost to sledovat. Pokud totiž Hany něčím skutečně vyniká, pak zejména provedením, kdy se kamera pohybuje mezi postavami, událostmi a několika prostředími zdánlivě bez střihu. Pár jich tam ale přesto bude; jeden z nich je zjevný, ale osobně jsem napočítal další tři situace, kde se podle mě stříhalo - dvakrát kamera postupně vyjede do vyšších pater domu a jednou ujíždí před mužem na kole (všechny tři však mohly být technicky vyřešeny klidně i jinak). Tvůrci si nezaslouží nic než obdiv, že si na takový projekt (a v tak mladém věku) troufli; filmové situace na sebe vždy plynule navazují a zároveň se souběžně odehrává v popředí i pozadí více plánů, mezi nimiž si kamera vybírá a staví je tak do popředí, aby je zanedlouho opustila a k některým z nich se později opět vrátila. Na realizaci tedy nepochybně velice náročná a zároveň promyšlená záležitost, k tomu navíc výteční herci, moc příjemná hudba a hlavně neopakovatelný genius loci noční Plzně (ze které toho ale zase tolik nevidíme, pravda).

plakát

Happy End (1967) 

Mohlo by se zdát, že Happy end je poněkud zpátečnický. Ovšem i přes svůj jednoduchý příběh svým divákům po celou dobu servíruje několikachodové menu humoru, na čemž mají lví podíl hlavní představitelé - především tedy Vladimír Menšík jakožto Bedřich Frydrych. Námět je velmi originální, realita pokřivená a surrealistická: milenci pomáhají manželům s gruntováním bytu, jateční zvířata jsou vypouštěna do volné přírody apod. Co ale vyniká hlavně (kromě hereckých výkonů), jsou dialogy, které mají dvojí metr, ale úsměvné jsou pochopitelně především z pohledu, z jakého sledujeme Bedřichův životní příběh. Všemu tomu absurdnu nasazují korunu Menšíkovy komentáře, které vtipně glosují neustálé dění kolem. 85%