(mOnkey)

Když jsem se nedávno kdesi dočetl, že více než čtyřicetiletý Matt Damon má hrát v tomhle snímku šestnáctiletého kluka, připadalo mi to absurdní. Světe div se, on se s tím nakonec popral na jedničku (přičemž jeho postava v průběhu filmu stárne, takže maskéři mohli postupně odkládat ty omlazující krémy, vyhlazovače vrásek a tuny líčidel nebo čím ho to patlali). Od začátku ho ovšem zastiňuje jeho herecký kolega Michael Douglas, který je prostě vynikající. Ty jemné nuance hlasu, drobná gesta, k tomu výstřední kostýmy zářící všemi barvami, za to by se nemusel stydět ani Dan Nekonečný. U jiného druhu filmu by mohl být Douglas lehce nařčen, že vytváří karikaturu gaye, že často až teatrálním uchopením své postavy zosobňuje zažitý stereotyp, podle kterého musí dávat každý homosexuál svou orientaci ostentativně najevo. V případě Behind the Candelabra mu nikdo nic takového vyčítat nemůže, poněvadž se jedná o příběh inspirovaný skutečným životem skutečného člověka - pianisty Liberaceho. I když jsem si jistý, že tohle jméno většině diváků z našich končin - včetně mě - nic neřekne (a kdoví, jestli o něm dnes mají povědomí řadoví Američané, kteří jeho slávu nezažili), zároveň jsem přesvědčený, že Douglas nenechal nic náhodě a svoji postavu řádně nastudoval, aby ji byl schopný ztvárnit podle svých nejlepších možností a schopností. P.S. Když už nám tu hraje ten Michael, jsem jediný, kdo v té Damonově zmínce o ďolíčku na bradě vidí narážku na Kirka Douglase?

Uznávám, že očekávat od šestého dílu jakékoliv série tu nejlepší podívanou by bylo asi bláhové, zvlášť když o dva roky dříve přijdete s našlapaným heistem, ve kterém funguje prakticky všechno na jedničku. Druhá nejlepší podívaná ovšem taky není k zahození. Ale začnu tím nepříjemným. Nemile mě překvapilo, jak jsou honičky nepřehledné, čekal bych, že zrovna tohle bude jedna z věcí, které si Lin pohlídá (tím spíš, že pátá část byla v tomto ohledu dle mého naprosto v pořádku). Chaotické jsou ovšem i bojové scény tělo na tělo, což mi nejde na rozum už vůbec. Naštěstí jich není tolik, takže se to dá vydržet. Humor je samozřejmě přítomný a i navzdory vesměs pubertálnímu pošťuchování je celkem fajn. Ale vadí mi na něm jedna věc, ta viditelná nucenost, kdy jsou v mnoha momentech postavám vkládány do pusy vtípky jen proto, aby něco říkaly. Ale nemůžu se za to na autory zlobit, pořád je to totiž nadmíru zábavné a uvědomělé béčko, které ví, že nemá pod kapotou žádné shakespearovské herce, a tak i když se mi při proslovech Vina Diesela kroutí prsty na rukou i na nohou, zároveň se jim musím smát. Ovšem ne škodolibě, jelikož tvůrci si moc dobře uvědomují, co to zase spráskali za blbost (však to taky psal stejný člověk jako Tokijskou jízdu, což je film s nejhorším scénářem jaký pamatuju za hodně dlouhou dobu) a naštěstí mají dostatečný nadhled a talent, aby ze slabiny udělali přednost. Je to tedy nakonec o něco horší než pětka, ale je třeba mít na paměti, že ta přišla po předchozích nepodarcích jako blesk z čistého nebe a překvapila asi všechny, kteří Rychle a zběsile už dávno odepsali. Její heist téma, atraktivní prostředí a celkově lepší zpracování je to, co z ní dělá v mých očích absolutní vrchol série. Šestý díl si nicméně uzmul hned několik prvenství. Předně se jedná o snímek s nejdelší ranvejí všech dob (John McClane se může jít zahrabat). Za další, sice je tu opět Dwayne Johnson, ale přesto není největší mlátičkou na place, o prvenství ho připravil dánský Mazel Kim Kold (co nás čeká příště, buldozer?). No a nakonec jde o film s největším počtem plešek a narážek na ně v historii filmu (proslýchá se, že bych se v sedmém díle mohl objevit i já, o všem vás budu včas informovat). Tak zase za rok.

Rozum mi velí jít kvůli té na povrch se postupně deroucí vykonstruovanosti a scenáristické šabloně s hodnocením níž, fakt, že jsem od toho nemohl až po úplný závěr titulků odtrhnout oči, mě od tohoto rozhodnutí naopak odrazuje. Tornatore režijně opět exceluje, Rush herecky dominuje a Morriconemu se daří přenést na diváka díky svým tu něžným, tu příjemně mrazivým a místy až chladně depresivním tónům tajemnou atmosféru filmu (bohužel nemám mistra naposlouchaného tolik, jak bych si přál, ale jeho práce k Best Offer se dost možná zařadí k mým úplně nejoblíbenějším). Po první skvělé a skvěle gradující polovině, kdy je člověk kompletně v režisérově moci a jen napjatě čeká, co se bude dít dál, jsem tak nějak začal mírně tušit, jakým směrem se snímek bude ubírat (však nás k tomu malými indiciemi sám popostrkuje, takže bych to asi neměl považovat za chybu). Proto má jediná výtka směřuje k Tornatoremu coby scenáristovi. Post jednoho z nejpozoruhodnějších a nejtalentovanějších (evropských) režisérů současnosti si přesto v poklidu pohlídá. Čisté čtyři hvězdičky a jsem zvědavý na vaše názory.

Naposledy jsem viděl Von Ryanův Expres někdy v roce 1996 nebo 1997 ještě na VHS. Po několika letech jsem bohužel naše video doslova zavařil neustálým sledováním Simpsonů, takže k většině svých véháeskových pokladů jsem se už nikdy nevrátil (respektive ne na tomto formátu). A zatímco například takové Božské relikvie jsem znal i dlouho poté zpaměti scénu po scéně, na Von Ryanův Expres jsem měl pouze útržkovité vzpomínky. Vybavoval jsem si snad jen scénu z tunelu a nálet Messerschmittů. A tak teď po těch letech koukám, po čtyřiceti minutách se objeví vlak a já stále koukám a koukám a žádná scéna mi není povědomá. Už už mě jímá podezření, že jsem si to ve svých vzpomínkách spojil s nějakým jiným filmem, ale ne, nakonec jsem se dočkal. Mnou zmiňované pasáže se mi shodou okolností jevily i teď jako úplně nejlepší ze všech, ale nezapomenutelných (hehe) okamžiků je tam rozhodně víc. Franka Sinatru jsem měl vždycky rád jako zpěváka i jako herce, takže k obsazení hlavní role (ani žádné vedlejší) nemám sebemenších výhrad. Už si nevzpomínám, jestli jsem tehdy viděl film s dabingem nebo s titulky (ale přikláněl bych se k první variantě), jelikož se mi nepodařilo najít údaj o roku vzniku první české verze. Tentokrát jsem měl tu čest s primáckou verzí z roku 2007 a i když s volbou dabérů nemám problém, s provedením už ano. Jedná se totiž o jeden z těch filmů, kde se mluví více než jedním jazykem. A zatímco angličtina je převedena do českého slova, němčina a italština mají místy anglické titulky. Vzhledem k tomu, že tam ty titulky v určitých scénách jsou, dá se předpokládat, že jsou dané dialogy pro děj/vykreslení postavy důležité. Česká verze je ovšem zvesela ignoruje, takže lidé neovládající angličtinu nemají občas vůbec ponětí, co se na obrazovce děje. Jakmile se však objevují v záběru pouze Němci, mluví si kliďánko po našem. S tím, koho tohle napadlo, by měli skoncovat jako se starým slepým ovčákem, který už dosloužil - vzít ho do stodoly s nabitou kulovnicí a odprásknout ho. Ale to jsem zbytečně odbočil, film rozhodně stojí za vidění.

Stará drsňácká škola s (dnes už starým) drsňákem Cainem v hlavní roli. Špinavá hra působí jako mix toho nejlepšího od Roberta Aldriche či Johna Sturgese a není to pouze množstvím testosteronu na metr čtvereční, nýbrž i samotným námětem. Mohl bych uvést i konkrétní příklady podobných filmů, ale když uvážím, že už polovina mých oblíbených uživatelů, kteří film viděli a okomentovali, zmiňuje většinu filmů, které mi během sledování přišly na rozum, bylo by to asi zbytečné (možná bych jen doplnil Huttonovy Kellyho hrdiny a Kam orli nelétají, v nichž se taky snaží semknutá skupinka dosáhnout společného cíle). Špinavá hra je výtečně natočená a ještě lépe zahraná podívaná, jež staví na odiv absurditu války, kterýžto motiv dotáhne na maximum v úplně poslední, velice úderné, minutě. P.S. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel víc, než že Marlon Brando by nebyl zrovna ideální volbou; pokud by ovšem z nějakého důvodu nebyl k dispozici božský Peter O’Toole a někdo by roli nabídnul Michaelu Caineovi, myslím, že by se role T.E. Lawrence zhostil více než dobře. 85%

A pak nemají převládat zažité stereotypy, podle kterých vypadají všichni Asiati stejně. Stačí se podívat na dva zdejší hrdiny, kteří jsou si podobní jako vejce vejci. Mysleli jste, že se jedná o dvojroli Jackieho Chana? Tak to jste na omylu! Nejprve se totiž obsadila hlavní herecká dvojice, a když si tvůrci všimli podobnosti obou pánů, ihned tomu patřičně uzpůsobili scénář. Tolik k hlavním aktérům; proč působí většina představitelů vedlejších rolí při scénách omdlévání jako z filmů od Asylum, to anály neuvádějí. Na filmu ihned poznáte jeho stáří, jelikož jednak obsahuje zábavný český videodabing z roku 1994, jenž svou amatérskostí dodává vtip pravděpodobně i scénám, které původně vtipné ani nebyly (nebo ne tolik), jednak je tu Maddona považována za jakýsi ideál krásy. Po celou stopáž jsem čekal, kdy se rozjedou mé oblíbené choreografické hrátky, ale marně (všehovšudy je tu pouze jedna bojová pasáž, v níž Jackie aktivně využívá ve svůj prospěch okolní prostředí a předměty v něm obsažené). Může za to samozřejmě má neinformovanost, poněvadž jsem neměl absolutně žádné tušení, na co se to chystám dívat, ale počítal jsem s tím, že když se tu vyskytuje Jackie, jsou podobné scény tak nějak samozřejmostí. Tak jako mnou nedávno viděná První rána, i Dračí dvojčata čerpají inspiraci v bondovské sérii a stejně jako první zmíněný využívají honičku z Jeden svět nestačí. No jo, jenže ten byl natočen až v roce 1999. Takže naopak, bondovky (minimálně ty z Brosnanova období) vlastně vycházejí z chanovek. Hudební motivy jsou ovšem z Bonda, to se Dvojčatům zapřít nepodaří.

Napsal bych „úžasné“, ale to by bylo asi trochu nedostačující, takže pár slov přidám. Nebudu chodit kolem horké kaše a hned na začátek řeknu, že Maniak je jedním z nejlepších POV snímků, jaký jsem kdy viděl. Sice této metodě padá v některých scénách za oběť logika návaznosti záběrů, ale v rámci zlepšení filmového zážitku mi to vůbec nepřekáželo. Navíc už jsme ve filmovém světě zažili i daleko větší nesmysly a často se nad nimi ani nepozastavovali, protože svět, ve kterém se filmy odehrávají, je třeba oddělovat od reality. Maniak je nečekaně syrový, detailní a místy dost brutální (vážně si nepamatuju, kdy naposledy, jestli vůbec někdy, se mi chtělo při sledování filmu odvracet zrak od obrazovky, scénám skalpování se to ovšem málem povedlo). Původní verzi jsem neviděl, takže nevím, jestli případně jak na ni ta současná odkazuje, ale minimálně tu osmdesátkovou atmosféru se jí daří navodit hned v několika ohledech (nejpatrnější je to asi u zvolené hudby). Překvapivě dobrý je Elijah Wood v hlavní úloze, který vzal roli snad jen proto, aby narušil ten klukovsky neškodný dojem, jímž na spoustu lidí včetně mě působí. Sice hrál už v Sin City nebo Hooligans, ale v obou případech se mi zdálo, že je obsazení Froda pouze nějakým šíleným castingovým přešlapem. Ale jak se zdá, Wood ze sebe chce tu auru nevinnosti mermomocí setřást, o čemž svědčí výběr jeho nadcházejících filmů. Maniak mi nicméně připadal úžasně napínavý i díky obsazení Nory Arnezeder. Celou dobu jsem se totiž bál, aby se její Aničce nic nestalo a tomu maniakálnímu šílenci nepadla za oběť. 85%

Dejte do filmu klauny - stačí na chvíli, tak jako tady - a máte u mě úspěch prakticky zaručený. Ne že bych je nějak zbožňoval, vlastně k nim nemám nijak vyhraněný vztah, ale začalo to mými milovanými Klauny zabijáky z Ameriky, pokračovalo Iglesiovou španělskou invazí v podobě Balady o smutné trumpetě a nyní útočí skrze Imaginaerum už i Finové - prostě se to šíří stejně jako zombie nákaza do celého světa. Ale teď už k filmu. Pokud jsem to správně pochopil, použitá hudba pochází od skupiny Nightwish. Ano, na film jsem se podíval, aniž bych byl jejich fanouškem. Ba co víc, to jedno album, které jsem dohromady kdysi slyšel, se mi vůbec nelíbilo, protože tohle je přesně ten typ hudby, kterou nemám rád. Avšak tady byla hudební složka k mému velkému překvapení poměrně líbivá a to dokonce i skladby se zpěvem, což by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. Nevím, jestli film vznikl jako vizualizace alba, nebo byla naopak hudba vytvořena speciálně pro film, ale nakonec na tom vůbec nesejde (tedy aspoň mně ne). Tak ale teď už vážně k filmu. Imaginaerum má hned několik dalších předností, kvůli kterým stojí za pozornost. Tou nejvýraznější, jež vás praští do nosu už při pohledu na obrázky, je pochopitelně technické zpracování, které boduje i tím, že není použité pouze na efekt, ale má v příběhu své opodstatnění. Pan režisér sype z rukávu téměř bez ustání jeden vizuální nápad za druhým a je radost být u toho. Uznávám, že některé pasáže diváka na zadek neposadí a třeba taková scéna s Louskáčky a dvouplošníkem vypadá jako vystřižená z třetího Crashe Bandicoota nebo přinejlepším třetího Slye Coopera, ale to jsou jen drobnosti a celkově musím vizuální stránku jen a jen chválit. Makabrózní atmosféra (ale možná za to můžou ti klauni) se mísí se snad až dekadentním nádechem (i tentokrát jsou možná na vině oni cirkusoví baviči), do toho se tu objevuje dvojník Steva Carella, jenž na nás vyskakoval ze všech možných trailerů a galerií a který se nakonec svému předobrazu příliš nepodobá a ani cestou netrousí žádné hlášky. Příjemné je, že to není pouze rozpohybovaná reklama na Nightwish, naopak, pokud jejich hudbu tak jako já neznáte, prokoukáte se filmem a ani si jejich přítomnost neuvědomíte. Jo, a abych nezapomněl, má to jenom sympatických 75 minut.

Nejsem rasista, ale… Klusák s Remundou opět tnou do živého. V konečném důsledku vlastně ani není důležité, jaké rasy jsou v dokumentu zastoupeny - Klusák s Remundou si zvolili Romy, jinde ve světě to můžou být Čečenci (koneckonců mezi nimi a Čechy není až takový rozdíl) nebo Mongolové. Život a smrt v Tanvaldu jasně ukazuje, že předsudky, ať už se jedná o ohraná klišé nebo nenávist bez zjevného důvodu (tj. nulová argumentace), jsou v naší společnosti hodně hluboko zakořeněny a stejně jako neuvěřitelné historky babičky z vesnice se předávají z generace na generaci bez jakýchkoliv dovysvětlujících informací nebo možnosti zpochybnění ze strany dětí - protože ta stará, moudrá babička má přece vždycky pravdu. Z toho pak vznikají situace jako ta na koupališti, kdy mladá dívka volá po rasové segregaci, aniž by si to zřejmě uvědomovala, případně další vyjadřuje přání, že by „mohlo těch cikánů tady ubejt“, ale na otázku v čem jí tedy jejich počet tolik vadí, už není schopná odpovědět. Jak je vidět na zdejším hodnocení, téma vyvolává různorodé emoce a mě jen mrzí, že neexistuje recenze na serveru jako Novinky.cz, protože jsem si jistý, že by v tamní diskuzi došlo k další plodné debatě na toto téma.

Tohle je snad první film, ve kterém mi Steve Martin není vyloženě protivný. Ale bohužel má tu smůlu, že v druhém rohu stojí těžká váha a absolutní herecké eso, Michael Caine. Ten je navíc zvýhodněný tím, že jeho postava starosvětského podvodníčka je zajímavější. Jinak se ale misky vah převažují vcelku vyrovnaně mezi oběma pány, což je sympatické. Mrzí mě, že jsem viděl dabovanou verzi, protože se obávám, že mnoho vtipných momentů skončilo ztraceno v překladu. A zatímco Petr Oliva se na Stevea Martina hodí, Jan Přeučil coby Michael Caine je pro mě přešlap obřích rozměrů (zajímavé je, že je to právě Petr Oliva, který Cainea často dabuje). Proto jsem si jeho Lawrence Jamiesona vydávajícího se za slavného doktora Shauffhausena a mluvícího s německým přízvukem dohnal aspoň na YouTube. Filmu samotnému nemám moc co vytknout aneb za vším hledej ženu. Původní verzi s Nivenem a Brandem si budu muset co nejdříve doplnit.