(mOnkey)

Myslíte si, že umíte číst druhé lidi? V tom případě se otestujte ve hře zvané Mole. Cílem hráčů je plnit jako skupina úkoly, které jsou různě finančně ohodnocené, přehrát ostatní a odejít jako vítěz s kufrem plným amerických dolárků. Ovšem má to hned několik zádrhelů. Tím nejpodstatnějším je ten, že se mezi hráči ukrývá tzv. krtek, špion, dvojí agent - říkejte si mu jak chcete. Tento člověk spolupracuje s produkcí a jeho úkolem je sabotovat jednotlivé soutěže tak, aby výhra byla co možná nejnižší. Hráči tedy nemůžou věřit nikomu kromě sebe, ale zároveň musí efektivně spolupracovat s ostatními, pokud chtějí, aby peníze v banku rostly. Na konci každé epizody následuje test, který se týká identity dvojího agenta. Ten kdo získá nejméně bodů, vypadává (agent vypadnout nemůže - zná všechny otázky i odpovědi). Vtip celého pořadu spočívá v tom, že hráči se nemůžou spolehnout na to, že kdo u nějakého úkolu selže a připraví tak ostatní o peníze, je automaticky špion. Jednak jsou jednotlivé soutěže fyzicky či jinak náročné, takže se dá očekávat, že nějakým způsobem pochybí v průběhu hry každý, jednak hráči neví, jestli jejich „spoluhráč“ pouze nepředstírá, že je „krtek“. Pokud se totiž někomu podaří vyvolat aspoň u jednoho člověka dojem, že je agent a tento se tím potom řídí u testu a své odpovědi směřuje na danou osobu, pak s velkou pravděpodobností naprosto pohoří a oblbovač snadno a bez stresu postoupí do dalšího kola, neboť získá víc bodů (aniž by třeba sám věděl, kdo je agentem). Ovšem jediná věc, která může zaručit, že člověk postoupí do další fáze hry (pochopitelně za předpokladu, že není „krtek“), je imunita. Možnost získat v jednotlivých kolech imunitu ale nemá každý a záleží tak trochu na štěstí, jestli se hráč nachomýtne k příležitosti, jejíž pravidla si produkce dopředu stanovila. Navíc pokud ji chce člověk získat, znamená to být jistým způsobem sobecký, sabotovat hru a připravit ostatní i sebe o peníze, které jsou tu chvíli v sázce. To vyvolává zajímavé dilema - budu v tomto případě myslet na sebe, ztratíme peníze, ale já si zajistím postup do dalšího kola, nebo se zachovám jako týmový hráč s tím, že další den může být sobec někdo jiný a o určitou částku v tom případě tak či tak přijdeme? Princip hry k tomu sám vybízí, takže doporučuju, abyste se pokusili „krtka“ vyhrabat taky. Já měl už od druhé epizody svého podezřelého a chování této osoby mě postupem času utvrzovalo v tom, že mám pravdu. Nakonec se pochopitelně ukázalo, že… jsem byl celou dobu úplně vedle! U druhé sezóny jsem se tedy snažil být o něco obezřetnější, všímavější a systematičtější a hledal jsem nápovědy vedoucí k identitě špiona, které produkce do jednotlivých epizod ukryla. Prvního favorita jsem v polovině série opustil (i když nevypadl) a zaměřil se na jiného člověka, se kterým jsem zůstal až do úplného závěru. Teď už jsem se nemohl mýlit. Tohle byl určitě on. Famfáru prosím. Zase špatně! Třetí sérii s celebritami jsem vzdal po první epizodě. Ono totiž, když je nejznámějším člověkem Stephen Baldwin, „hvězda Obvyklých podezřelých a Flintstoneových“ a nějaká vyhořelá stand-up komička si zoufá, protože jakožto slavná celebrita se domnívala, že úkoly budou jednoduché (asi aby si neublížila), pak je tu něco špatně. Čtvrtou sezónu jsem nesehnal, ale podle popisu se opět jedná o celebrity, takže ani nemám zájem a pátá už připomíná spíš Big Brothera, ale dokoukat se dá. A co vy, podaří se vám „krtka“ odhalit? Oblíbenci z prvních dvou sérií: Jim a Heather.

Milý malý film (rozpočet dva a půl milionu dolarů), u kterého sice po prvních pár minutách přesně víte, kam se bude ubírat, ale stejně mu to nakonec (pravděpodobně) odpustíte. Frank je bývalý trestanec s pokročilým Alzheimerem, jenž si v minulosti poseděl v chládku za své zlodějské přečiny. Teď žije stárnoucí muž sám a jednou za týden ho navštěvuje jeho syn, který mu koupí robota, aby mu vypomáhal v domácnosti a staral se o jeho duševní zdraví. Frank nejdřív není přítomností mechanického společníka vůbec nadšen, ale poté co zjišťuje, že robot není schopen rozlišit mezi správným jednáním a kriminální činností, rozhodne se s jeho pomocí provést poslední prácičku/y. Nesklízejí se tu auta ani nespouští hotelová postel na kladce, ale krade kniha a šperky mladého manželského páru. To vše v rámci zachování „vyššího dobra“. Je třeba upozornit na to, že film funguje hlavně díky vynikajícímu Franku Langellovi, starému morousovi trousícímu hlášky („Zmizte, vy usmrkanci.“ „Co je to za zmetka?“), které by stejně dobře připadly snad už jen Clintu Eastwoodovi. Zbytek obsazení je bohužel jedním slovem příšerný (až na Susan Sarandon, ta ujde), což přičítám zejména malému rozpočtu, který nedovoloval lovit v áčkových vodách. Rezignovaný James Marsden se raději ani nesnaží tvářit, že by uměl hrát (v čemž má pravdu, protože opravdu neumí) a Liv Tyler je se svou konstantě ublíženou tóninou hlasu mimořádně otravná. Závěrečný zvrat ve vztahu dvou postav (nechci zbytečně spoilerovat) působí jako vycucaný z prstu, na druhou stranu Frankovo rozhodnutí, jestli učiní jistý „morální“ krok a přijme tak následky stáří a chřadnoucího duševního stavu mi přišlo hodně fajn. P.S. Pokud by někdo věděl, kde sehnat skladbu ze závěrečných titulků, byl bych rád, kdybyste se mi ozvali. Zájemci si ji můžou zatím pustit zde, ale zajímalo by mě, jak funguje YouTube počítadlo, zřejmě započítává pouze jednu návštěvu denně, neboť jenom já jsem si dnes písničku pustil už nejméně třicetkrát. : ) 70%

Sám doma říznutý Rambem a to celé v hororovém provedení? Tak to je 3615 code Père Noël. Údiv je namístě, protože tohle je zcela ojedinělý snímek, jaký jste ještě neviděli (a pokud ano, pak byl s největší pravděpodobností novějšího data výroby). Ve filmech, kde se jako hlavní postavy objevují děti, se většinou vyskytuje i notná dávka humoru, jako je tomu i u populární vánoční klasiky pro celou rodinu, v níž musí ďábelský Kevin McCallister ochránit svůj dům před dvěma padouchy. Ne tak v 3615 code Père Noël (no dobrá, několikrát se asi uchechtnete, ale ne tím způsobem, na jaký jste zvyklí z komedií). Hlavní postavou je geniální dítě Thomas, který ve volném čase stále něco kutí. Jeho největší „slabinou“ je, že pořád věří na Ježíška/Santu Clause/Le Père Noëla (francouzská obdoba našeho Ježíška). Tato slabina se však záhy ukáže být obrovskou výhodou. Protože Thomasovi na rozdíl od ostatních dětí nestačí potvrzení rodiči, nainstaluje po celém panství kamery, které mají existenci Père Noëla dokázat. Mezitím se nechá psychopat zaměstnat u Thomasovy matky jako vrba, která každoročně naslouchá nezbedným dětičkám a utvrzuje je v tom, že jim přinese všechny dárky, o které si napsaly. Záhy ale dostane padáka a hnán pomstou a také faktem, že je cvok, si nastříká vlasy a vousy na bílo a jde si vyřídit účty právě s Thomasem. Matka je v práci, děda starý a poloslepý, a tak je pouze na našem hrdinovi, aby ochránil dům a zachránil sobě i dědovi život. Z 3615 code Père Noël se v našich končinách zcela jistě vánoční klasika nikdy nestane a pokud ano, pak se na obrazovkách neobjeví před dvaadvacátou hodinou, aby ho náhodou neviděly děti. Obsahuje totiž dost lekacích momentů a i nějakou tu krev. Pokud ale chcete zažít něco netradičního, pak můžu tento snímek jen a jen doporučit.

„Nikdy nenajdu tak krásnou Hitchcockovu blondýnu, jako jsi ty, Almo.“ „Na ta slova jsem čekala třicet let.“ „A proto mi, má drahá, říkají mistr napětí.“ Jak už píšu u samotného Psycha, ten film má pro mě mimořádný význam, jelikož právě díky němu (respektive samotnému Hitchovi) jsem propadl světu pohyblivých obrázků. Proto „film o tom, jak se natáčelo Psycho“ nemohl uniknout mému zájmu. Tím spíš, když ho má na svědomí talentovaný scenárista a režisér Sacha Gervasi, který má za sebou sice pouze dokument o skupině „jejíž přínos všichni uznávají, ale nikdo ji nikdy neslyšel“, ale už v něm prokázal svůj smysl pro humor. A právě ten se mu náramně hodil i do jeho filmové prvotiny. Alfred Hitchcock musel být ohromný šprýmař, protože z většiny jeho snímků humor prýští všemi směry a tato vlastnost je ve filmu krásně reflektována jak na samotném Hitchovi, tak i v dialozích. Hitchcock staví před dnešního diváka hned několik výzev - kromě toho, že pochopitelně předpokládá, že viděl Psycho (proto se neštítí spoilerovat, což je pro vyprávění nezbytné), zároveň očekává, že zná i jiné filmy z dob dávno minulých, jejich tvůrce, herecké hvězdy a ještě lépe i něco málo o nich případně jejich vztazích s Hitchem a jinými autory. Pokud toto všechno divák splňuje, pak je vše v nejlepším pořádku, pokud nikoli, pak se obávám, že si snímek neužije ani z poloviny tak jako ta šťastnější část publika. Mnohé z (leckdy dost vtipných) dialogů jsou totiž vedeny tak, že osoba A něco řekne a osoba B odvětí, že [dosaďte slavnou osobnost] se chová ještě hůř/na tom vydělal majlant/se provdala za prince/si troufla otěhotnět apod. Což samozřejmě neznamená, že se Hitchcock striktně drží faktů; naopak, některé věci jsou pozměněny, nové dějové větve přidány, aby výsledek působil filmověji nebo vztah dvou osob napjatěji. Castingoví režiséři budiž pochváleni za to, že se jim podařilo najít a zajistit typově podobné (v tomhle vede věčně roztržitý James D’Arcy, který jako by Anthony Perkinsovi z oka vypadl) a hlavně herecky schopné lidi, kteří mají velký podíl na tom, že se na to tak příjemně kouká. Scéna ze slavnostní premiéry je nádherná.

Tak tohle bylo peklo. Kdo neviděl (a hlavně neslyšel), neuvěří. Doporučuju jenom na velmi silných drogách.

Ať už jste zapálený botanik, fanoušek přírodovědných dokumentů nebo tak jako já naprostý laik co se rostlinstva týče, šance, že vás Kingdom of Plants ohromí, jsou velmi vysoké. První, co vás praští do očí, je pochopitelně technické zpracování. Kdo čeká od dokumentů s Davidem Attenboroughem cokoliv menšího než absolutní špičku, čeká marně - obrazová i zvuková stránka je naprosto úchvatná, záběry na rostliny, které díky využití metody time-lapse bez nadsázky tančí na obrazovce či nám rostou před očima, dechberoucí. Nejmodernější technika nám například umožňuje být svědky rozkvětu největší rostliny na světě, která tak činí pouze jednou za sedm let. Všechny tři části jsou pro člověka, jako jsem já, doslova přehuštěny zajímavými informacemi, které uvádějí na pravou míru nejrůznější způsoby opylení, ochrany proti vlivům přírody a predátorů, adaptaci na klima, ve kterém se rostliny vyskytují nebo vztah rostlin a hmyzu i větších živočichů. V tomto směru je zajímavý také pohled do zákulisí prostřednictvím making of epizody, která vysvětluje, jak byly natáčeny některé z náročných záběrů a také prozrazuje, že v prostředí Královských botanických zahrad v Kew strávili filmaři celý rok. A je třeba si uvědomit, že se nenatáčelo pouze tam. Mrzí mě jediné, že jsem to neviděl ve 3D, protože Kingdom of Plants je první audiovizuální dílo, kdy mě třetí rozměr opravdu zajímá (a to rozhodně nejsem jeho příznivcem). Až pojedu do Londýna, zahrady v Kew budou jedním z prvních míst, kam budu chtít zavítat. Pro další informace doporučuju komentář kolegy Movie Gourmeta (od kterého stejně vypadá, jako kdybych vydatně opisoval : )).

Když jsem viděl, že ve všech šesti dosavadních komentářích jejich autoři zmiňují britské Skins, řekl jsem si, že já se o nich ani slůvkem nezmíním. Chci ale uvést na pravou míru své hodnocení, takže se tomu nakonec stejně nevyhnu. Skins mají zatím šest sérií, ve kterých se vystřídaly tři party náctiletých a zatímco první dvě série jsou jednoznačně na pět hvězd, zbylé čtyři stěží za slabší tři. Po zprůměrování jsem tedy došel k lepším třem hvězdičkám. Říkám to proto, abyste si nemysleli, že SLiDE považuju bez výhrady za lepší seriál, když mu dávám o stupeň vyšší známku. (// Tohle už neplatí, podíval jsem se znovu na dokonalé první dvě řady Skins a kvůli nim přidal hvězdičku.) SLiDE sleduje osudy pětice lidí před maturitou, z nichž se stanou přátelé a společně prožívají cestu za dospělostí; na ní je čekají první lásky a sexuální zkušenosti, „lehké“ výtržnosti i rebelování proti veškerým autoritám - škole i rodičům. Jejich bezstarostný život v australském Brisbane navíc sestává z jednoho mejdanu za druhým, takže lehké drogy a moře alkoholu jsou na denním pořádku. Ústřední pětka je veskrze sympatická, nikdo přehnaně nevyčnívá ani není upozaděn, ale asi nejvíc jsem si oblíbil Tammy, která se stále hledá. SLiDE je poměrně odlehčenou zábavou, která svým hrdinům dopřává spíš to dobré, co život v jejich věku nabízí, takže žádné velké drama se nekoná (což je možná škoda, na druhou stranu deset epizod by k tomu bylo asi málo) - příběh se navíc v posledním díle završí, takže i kdyby někdy vznikla druhá série (seriál byl zrušený s tím, že autoři nevylučují, že se k němu někdy v budoucnu vrátí), pravděpodobně se v ní neobjeví stejné charaktery. Což u mě vyvolává lehký úsměv doprovázený tichým povzdechem - jak tohle může dopadnout už všichni víme.

Další Burtonův film a další spolupráce s Disneyem, to nevěstí nic dobrého, říkal jsem si ještě před časem. Hlavouni měli naštěstí dostatek rozumu, takže nejen, že je film černobílý, on je i natočený metodou stop motion. Představoval jsem si, jak by snímek zazdil barevný formát a klasická animace a nebyla to věru příjemná představa (viz úděsný Hotel Transylvánie, který má ovšem i jiné, mnohem závažnější problémy) - ani jedno z toho se naštěstí nekoná. Přesto se dá říct, že jeho největší slabinou jsou dvě jména, která by v minulosti vzbuzovala u fanoušků maximální očekávání - Burton a Elfman. Oba se totiž nepěkně vykrádají, ale zatímco první z pánů přináší několik svěžích nápadů, ten druhý za pomoci Ctrl+C a Ctrl+V kopíruje a jen lehce obměňuje své dřívější slavné motivy, zejména ze Střihorukého Edwarda. Burton zase zkopíroval vzhled hlavní mužské postavy z Mrtvé nevěsty a plácnul ji do svého nejnovějšího filmu. Ale vzhledem k tomu, že se obě postavy jmenují Victor, tak nevím, jestli tím Burton nějak nepříliš sofistikovaně pomrkává na fanoušky svého dřívějšího filmu, ohlíží se za svou dosavadní kariérou či se jen prachsprostě vykrádá. Ostatně problém určit, která z možností je ta správná, mám u jeho posledních čtyř filmů. Ale abych přešel k tomu příjemnějšímu; Frankenweenie vzdává krásně poctu tomu, co má Burton tak rád - hororům. Objevují se tu postavy, které ať už jménem nebo svým vzhledem odkazují například k Vincentu Priceovi, Edgaru Allanu Poeovi, Frankensteinovu monstru, jeho nevěstě a dojde dokonce na hraného Christophera Lee coby hraběte Drákulu. Burton dokonce zašel tak daleko, že se citace stává dějištěm příběhu - když jsem na kopci za městem zahlédl mlýn, hned mi bylo jasné, že právě tam se bude odehrávat velké finále (// A jó vlastně, tak končila i verze ze čtyřiaosmdesátého, ke cti mi budiž přičteno, že jsem si na to během sledování vůbec nevzpomněl). Před filmem samozřejmě vyvstávala otázka, jak bude vypadat scénář, protože bylo zřejmé, že pouhé zremakeování původního filmu celovečerní stopáž neudělá. Zdejší svět tak tvůrci zabydleli množstvím nových postav, jež jsou tu více, tu méně zábavné či zajímavé a rovněž příběh nabobtnal a oživlé zvířátko tak nechce pouze Victor, ale i jeho spolužáci. Vznikla tak poměrně vydařená variace na Frankenweenieho z roku 1984, ve které se v jednu chvíli mísí zamlžená viktoriánská atmosféra s japonským kaidžú filmem, aniž by výsledek působil jako pěst na oko. Rovněž anglický dabing se vydařil, takže má poslední výtka směřuje ke Sparkymu, který vypadá oproti původnímu bulteriérovi poněkud chcíple. 75%

Pokud jste tak jako já napjatě očekávali, s čím že se to Zemeckis po dvanáctileté pauze na poli hraných filmů vytasí, asi budete odcházet zklamaní. Let totiž vůbec nevypadá, jako by ho točil režisér Zemeckisova formátu. Oproti populárním zářezům, jakými jsou trilogie Návrat do budoucnosti, Forrest Gump nebo i ten Trosečník totiž Let daleko spíš připomíná nepříliš vyzrálou povídačku čerstvého absolventa filmové školy. Samotná akce v letadle je sice velmi působivá, ale tahle pasáž trvá možná půl hodiny a zbylý čas sledujeme Denzelův boj s démonizovaným nepřítelem alkoholem, sbližování s feťačkou a nakonec i vnitřní boj s vlastním svědomím. Do toho je tu pilotova rodina, se kterou se nestýká, a když už ke kontaktu dojde, ta scéna (vlastně obě dvě) je jako opsaná z příručky začínajícího scenáristy (za což samozřejmě Zemeckis nemůže). Filmu by slušelo tak o dvacet minut zkrátit, aby se tempo probralo z letargie, ale ani pak by se nejednalo o nic kulervoucího. P.S. Film vyfasoval při ratingu tvrdé eRko, za což může kromě samotného holdování chlastu asi i to, že si Denzel Washington dává se svým kámošem Johnem Goodmanem čas od času pěkně do nosu. A pokud to tu čte Franta Fuka, tak jen upozorním, že Catalina z Earla tu má kompletní full frontal.

„Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, this is my šlapka,“ oznamuje pražský pasák průvodci pořadu Conorovi a chce po něm 500 euro za dvouminutový pokec s holkou, která si k němu sama přisedla. Při sledování tohoto pořadu vám často nebude do smíchu. Ale jedno je jisté, ve světě, kde zaplatíte 1000 dolarů za tři piva, kde po vás chtějí 500 euro, jinak vás nepustí ven z klubu nebo vám chtějí prodat za 1500 Kč koks, ze kterého se vyklube jedlá soda, se okradení taxikářem nebo pouličním prodavačem jeví jen jako úsměvná epizoda z jinak prímové dovolené, nad kterou doma při vzpomínkách mávnete rukou. Štáb cestuje po světových metropolích a snaží se odhalit nejčastější místní podvody, kterým padnou za oběť většinou neznalí turisté. Navštívíme města jako Praha, Buenos Aires, Rio nebo Marakéš (epizod je celkem 10 a co díl, to jiná destinace). Conor hraje často naivního a důvěřivého turistu, jen aby se nachomýtnul k švindlu a mohl ho skrytou kamerou zachytit. Každá lokalita má navíc svá specifika (snad jen ti taxikáři se vás snaží okrást všude), takže například v Dillí se vám děti u silnic snaží prodat předražené polozvadlé květiny, aby měly na základní lidské potřeby, případně vám místní šarlatáni dokážou, jak široká je propast mezi medicínou v Indii a zbytku světa, kdy tu není problém pořídit lék na rakovinu za férové tři dolary. Zatímco tohle jsou poměrně neškodné podvůdky v rámci stokorun, jinde se jedná o seriózní mafiánský byznys, ve kterém jsou zapleteny stovky či dokonce tisíce lidí a točí se v něm ohromné peníze (slavný karneval v Riu). Pro nás snílky, kteří nosíme v životě růžové brýle a věříme, že lidé jsou v jádru dobří a jejich úmysly vždy čisté, je tak sledování pořadu ideálním varováním před světem kolem nás. Ten předražený koberec bych si za 200 liber nepořídil jen proto, že bych na něj neměl.