(mOnkey)

Pokud přistoupíte na absurdní a nepříliš originální premisu (dříve bych to jako novátorský počin sledoval obdivně a s pusou dokořán, ale v poslední době se s podobnými náměty a filmy vážně roztrhl pytel), čeká vás poměrně zajímavá variace na téma cestování časem a vícenásobných identit v jedné časové rovině. The Infinite Man se může (a zároveň asi i musí) spolehnout zejména na atraktivní téma, vcelku chytrý scénář (plný absurdních a tedy vtipných scén a dialogů) a z něj vyplývající situace, protože jinak je to viditelně velice levná záležitost natočená za pár korun kdesi v australské pustině. Ale podobné snímky často spoléhají hlavně na ten prvotní nápad, který člověka při čtení synopse zaujme a naláká, jelikož tvůrci nemají peníze na to, aby diváky ohromili vizuálně dechberoucími scénami a velkolepou výpravou, což jsou aspekty, které si řada lidí automaticky vybaví, když se řekne sci-fi. A někteří autoři prostě a jednoduše chtějí natočit jakousi lidskou, převážně vztahovou variaci na vědeckofantastický žánr (v tomto případě se jedná o metaforickou snahu o perfektní vztah), což taky není vůbec špatně. Někdy se jim to docela podaří (The One I Love), někdy spíš ne (Coherence), u The Infinite Man je to tak napůl, ale Sullivan rozhodně má v kapse nějaké ty trumfy (mimo jiné je to dobře sestříhané, hlavně co se prolínajících se dialogů týče) a já u jeho dalšího filmu nebudu chybět. Snad u něj opět nebude chybět ani notná dávka humoru.

Hyenismus převlečený za humanismus.

Ve všech ohledech záměrně přeexponovaná záležitost vezoucí se na podobné vlně jako britské Garth Marenghi’s Darkplace a australské Danger 5, přičemž americké The Spoils of Babylon má na rozdíl od nich zde i na IMDb pro mě nepochopitelně výrazně nižší hodnocení. Přitom nabízí snad všechno, co připravený divák od podobné podívané očekává (a v tom bude zřejmě zakopaný pes, jelikož spousta diváků asi netušila, co od toho očekávat): pulpový příběh, teatrálně přehrávající herce a neokázalé triky. Rozdíl oproti výše uvedeným seriálům je ten, že tady se objevuje spousta známých hollywoodských jmen, sice ne první liga, ale sebranka dostatečně známá na to, aby k obrazovkám přilákala různorodou skupinku diváků. Z nich pak spousta odchází zklamaná; někteří možná proto, že je jednoduše nebaví zvolená forma a styl humoru, jiní z toho důvodu, že nedostali „seriózní“ červenou knihovnu na pozadí těžkých časů dvacátého století. Trochu mě mrzí, že měl seriál nejspíš štědřejší rozpočet, než bývá u podobných záležitostí zvykem (už ti herci asi nehráli za jídlo a nocleh), takže má například místy poměrně kvalitní výpravu a kostýmy. To by sice obvykle znamenalo jednoznačně klad, ale u The Spoils of Babylon mi takový přístup moc neseděl, tím spíš že se zde následně poměrně často objevují geniální scény s nevěrohodnými miniaturami domů a částí měst, autíčky a ponorkami tahanými na viditelném provázku nebo zadní projekcí v nízkém rozlišení. Já chci víc papundeklu a laciných modelů! Jinak ale spokojenost a jen houšť s podobnými projekty. P.S. Velké plus patří také vypravěči v podání „autora“ a jeho úvodním a závěrečným průpovídkám.

Neuvěřitelně meta záležitost, u níž se obávám, že minimálně jedna z jejích rovin zůstane alespoň zčásti takříkajíc ztracena v překladu. A to bohužel hned ta nejočividnější a nejšťavnatější. Jen těžko bude náhoda, že v Open Windows hraje právě Sasha Grey, která koná určité povědomé věci, kariéra její postavy se nachází přesně v tom bodu, ve kterém se nachází a zároveň ve filmu vede kratičký telefonát s kamarádkou, jež jí říká: This is a critical moment in your career. You can’t blow this. The media is just waiting for you to fuck up again (a následuje ještě několik souvisejících vět). Slova oné kamarádky (respektive vykutáleného scenáristy) jsou volena velmi chytře a dvojsmyslně, čímž zřejmě mají odrážet buďto skutečnou touhu skutečných fanoušků Sashy Grey nebo - což je podle mě ještě pravděpodobnější - naopak její obavy (záleží na tom, z jakého úhlu se rozhodnete si ten monolog/dialog interpretovat). Za další z toho kouká satira dnešní všudypřítomné technofobie a paranoie, kdy si spousta lidí myslí, že právě oni jsou tak významní, že je někdo sleduje (v kontrastu k absolutnímu cynismu, když naopak oni sledují soukromí jiných). Určitě tu ta možnost existuje a dá se v případě potřeby použít (u recidivistů či jiných pochybných existencí), ale představa, že například tajné služby špehují řadové občany skrze telefon či webkameru případně Microsoft všechny své zákazníky, kteří vlastní některou z jejich konzolí a zároveň senzor Kinect, je poměrně absurdní. Že se opět jedná o evropsko-americkou koprodukci a že v ní opět hraje Elijah Wood tak trochu podivínského a zakřiknutého asociála jako v předloňském Maniakovi, a je instruován ke konání něčeho, co konat nechce jako v Grand Piano už je jen třešničkou na dortu. Ten kluk si vážně umí vybírat projekty jako nikdo jiný. Není to ani zdaleka dokonalé, ale je to dokonale uvědomělé, v některých momentech řekl bych až vysmívající se žánrovým filmům s jejich vševědoucími hrdiny a záporáky, kteří jsou přesto vždy o krok napřed (přičemž jediný, kdo je doopravdy napřed, jsou samotní autoři). Navíc si tvůrci s diváky neustále hrají a nebojí se jim připomínat, že jde jen o film (hudba k navození patřičné atmosféry nehraje pouze nám, ale i hlavní postavě a když ta se rozhodne ji vypnout, tak je prostě ticho; vidíme „nesmyslné“ záběry na oběť z kufru vozidla). A za to si zaslouží, abych jejich dítko mírně nadhodnotil a přihodil mu tu dejvickou čtvrtou hvězdu. 75%

Nechci říct, že až Tommy Lee Jones zemře, zemře s ním i „mrtvý“ žánr western, ale rozhodně přijdeme o zajímavý úhel pohledu na něj. Ne že by snad byl The Homesman výplodem jeho fantazie, vždyť vychází ze stejnojmenné knihy Glendona Swarthouta, ale Jones jako by se stavěl do pozice jakéhosi vyděděnce, který se snaží přistupovat k žánru jinak, než je obvyklé. Už samotné prostředí Nebrasky potažmo Iowy, kam je příběh zasazen, není pro filmový western úplně obvyklé. To samé platí pro ženu v podání Hilary Swank, která tu zastává funkci hlavní postavy, kdežto jindy bývají zástupkyně něžného pohlaví přinejlepším barovou tanečnicí či prostitutkou, tedy pokud se jim do „chlapáckého“ žánru vůbec podaří probojovat. Tady je naopak ženská hrdinka sebevědomá, víceméně plně soběstačná a nezkreslená optikou stereotypního vyobrazení divokého západu - prostě běžná ženská, jakou dneska potkáte na ulici, a neexistuje důvod se domnívat, že tehdy tomu bylo jinak. Oproti předchozímu tvrzení mi ale The Homesman něčím připomínal (snad atmosférou případně samotnou cestou, na kterou se postavy vydávají a která je čas od času protkána sněhem a někdy zase utrpením, ovšem určitě ne přístupem k postavám) silně zidealizovanou povídku The Outcasts of Poker Flat od Breta Harta, a bůhvíproč i práci Jacka Londona (asi kvůli místy dobrodružnému elementu nebo nevím, proč můj mozek dělá takové nepochopitelné asociace, když tohle je v podstatě takové road movie ve westernových kulisách). 75%

„Chceš přidat?“ „Jo.“ A já jako divák bych si taky nejradši dal rovnou nášup nebo aspoň pár desítek minut navíc. Ono těch necelých osmdesát minut sice bohatě stačí, protože příběh není nijak extra nosný a bez mučení se přiznávám, že nemám ponětí, co (jestli vůbec něco) tím chtěl/i básník/ci říct, ale stejně byla jednoduše radost to sledovat. Pokud totiž Hany něčím skutečně vyniká, pak zejména provedením, kdy se kamera pohybuje mezi postavami, událostmi a několika prostředími zdánlivě bez střihu. Pár jich tam ale přesto bude; jeden z nich je zjevný, ale osobně jsem napočítal další tři situace, kde se podle mě stříhalo - dvakrát kamera postupně vyjede do vyšších pater domu a jednou ujíždí před mužem na kole (všechny tři však mohly být technicky vyřešeny klidně i jinak). Tvůrci si nezaslouží nic než obdiv, že si na takový projekt (a v tak mladém věku) troufli; filmové situace na sebe vždy plynule navazují a zároveň se souběžně odehrává v popředí i pozadí více plánů, mezi nimiž si kamera vybírá a staví je tak do popředí, aby je zanedlouho opustila a k některým z nich se později opět vrátila. Na realizaci tedy nepochybně velice náročná a zároveň promyšlená záležitost, k tomu navíc výteční herci, moc příjemná hudba a hlavně neopakovatelný genius loci noční Plzně (ze které toho ale zase tolik nevidíme, pravda).

Chefa asi nejlépe vystihuje slovní spojení „pohodová podívaná“. Favreau si coby scenárista značně usnadnil práci, když víceméně předvídatelný vývoj příběhu i značnou část velmi odlehčeného rodinného „dramatu" opsal z příruček pro začínající scenáristy. Film tak postupně naplňuje klasická žánrová klišé (nepochopený hrdina se vydává na cestu, během níž se stává strůjcem svého vlastního osudu, sbližuje se s vlastním synem a s drobnou mírou nadsázky lze říct, že získává i princeznu a půl království k tomu - v tomto případě v podobě úspěchu nově rozjetého byznysu s pojízdným stánkem s občerstvením) a překážky, které před protagonisty staví, se postavám daří překonat s lehkostí a úsměvem na tváři. Zápornou postavu tu prakticky nenajdete - černobílá postava food bloggera, který šéfkuchaři zkritizuje jeho jídlo, v podstatě odstartuje jeho cestu za spokojenějším životem (kterou navíc snímek prostřednictvím onoho bloggera v závěru završí). Favreau má i díky Iron Manům v Hollywoodu jméno a hlavně známosti, takže drobných cameo rolí majitele restaurace, hostesky a bývalého manžela Favreauovy bývalé (doufám, že jste se do toho nezamotali) se nezhostily hvězdy menší svítivosti, jako jsou například Alan Arkin, Aubrey Plaza a Timothy Olyphant, ale Dustin Hoffman, Scarlett Johansson a Robert Downey Jr. Chef není žádná originalitou ani hromadou vtipů překypující podívaná, ale jak se to ve druhé polovině rozjede (doslova), je to tak pohodová záležitost plná stejně pohodové hudby, že tomu jednoduše nejde odolat a do včerejší nálady se mi to trefilo vskutku náramně. 75%

Hitchcock zbožňoval svoje blondýny. V Oknu do dvora využívá zkraje nedůvěřivou Grace Kelly k tomu, aby se nakonec přidala na stranu Jimmyho Stewarta a vyšetřování hypotetické vraždy v domě naproti tak mohlo naplno odstartovat. Dělá to z lásky, a aby mohla být Stewartově postavě nablízku. Hitchcock byl však svými blondýnami okouzlen do takové míry, že u tohoto snímku opomenul jednu scenáristikou nevěrohodnost gigantických rozměrů – Grace musí Jimmymu neustále nadbíhat a on se z důvodu lásky k ní a zároveň své práci stále nemůže rozhoupat k tomu, aby si ji vzal za ženu. TU Grace Kelly, no chápete to?! Ale ne, to já toho starého lišáka jen tak škádlím, však on moc dobře věděl, co dělá a chemie mezi oběma hvězdami je bezchybná a Okno do dvora se u obou řadí k tomu úplně nejlepšímu, co během své kariéry natočili. A to samé platí i pro Hitche, který stvořil na ploše jednoho dvora svébytný, uvěřitelný, romantikou a černým humorem nasáklý krásný mikrosvět, v jehož útrobách nám umožnil se pohybovat prostřednictvím promyšlených a na chlup přesných kamerových jízd (kdo by to byl řekl, že film odehrávající se na tak malém prostoru bude mít jednu z nejlepších kamer vůbec). Čím víckrát Okno do dvora vidíte, tím víc si všímáte drobných detailů a užíváte si nepatřičný, škodolibý „šmírung“ ostatních obyvatel domu v choulostivých situacích. Zbožňuju Hitche a ten jeho smysl pro humor.

Drahně tomu let, ale ještě než se ze mě stal odporný sádelnatý špekoun, dennodenně jsem se po škole proháněl v růžových elasťácích na své rybičce po místních sídlištích a zdejší důchodci na nás s kamarády pravidelně volali policajty (zřejmě kvůli „ničení“ obrubníků a vlastních palet a trubek), takže jsme byli tak trochu vyvrhelové. Podobně se museli cítit i kluci, dnes pánové v letech, o kterých pojednává tento dokument. Pokud vám jména jako Steve Caballero, Rodney Mullen nebo Tony Hawk nic neříkají, tak Bones Brigade asi není pro vás. Zcela upřímně musím hned na začátku zmínit, že Bones Brigade na mě působilo, jako by mu výrazně chyběla nějaká ucelená forma; slavná jména tu vyprávějí o svých začátcích a prvních úspěších, které byly často spojené s vybráním a následně reprezentováním týmu Bones Brigade, pak přeskočí k něčemu úplně jinému a dost divně působí i to, když se mezi zpovídanými objevuje Stacy Peralta. Jeho účast je vzhledem k zaměření samozřejmě naprosto pochopitelná a logická, ale když pak vidíte, že tento dokument zároveň i režíroval, nelze se ubránit pocitu, že tím dochází k jisté zkreslenosti. Na druhou stranu asi nikdo kompetentní (tj. kvalitní filmař) nemá k látce tak osobní vztah jako on. Nakonec je tedy rozhodně na co koukat; archivní záběry na malé/mladé kluky, kteří se z dětí, které nikdo nebral vážně a v jejichž koníčku neviděla většina lidí žádnou budoucnost, stali uznávaní sportovci, jež tvořili historii a položili základy moderního skateboardingu, se prostě hned tak neomrzí. A když je člověk slyší mluvit o své životní vášni, tak by nejradši oprášil své červotoči prolezlé prkno a vydal se opět do ulic zlámat si nějaké ty kosti v těle.

Když Mijazaki-san tvoří, hranice mezi realitou a snem se boří. Ale samozřejmě nejen on - neméně důležitou součástí Studia Ghibli je i Isao Takahata. A právě o těchto dvou velikánech pojednává tento dokument, který vám dá nahlédnout pod pokličku tvůrčího procesu a odhalí střípky z života mistrů svého řemesla, kteří právě připravují své nové filmy (Mijazaki Kaze tačinu a Takahata Kaguja-hime no Monogatari). Tedy aspoň to jsem očekával po přečtení synopse (a ostatně i při pohledu na plakát). Všechno výše zmíněné platí, až na jeden drobný detail - o Takahatovi a jeho novém filmu se tu z pro mě zcela nepochopitelných důvodů témě vůbec nemluví a veškerá pozornost se upíná na Mijazakiho a Kaze tačinu. No nic. My diváci samozřejmě vždycky vidíme pouze výsledek, ale za každým snímkem stojí roky tvrdé práce, která jde ne vždy úplně podle představ. Teď už například víme, že původně plánované společné uvedení obou snímků během loňského léta nevyšlo, což mohlo být způsobeno mimo jiné tím, že Takahatu zde řada lidí (včetně samotného Mijazakiho) - nutno však dodat, že tu s větší tu s menší mírou nadsázky - popisuje jako člověka, který v životě nedodržel plánovaný rozpočet ani stanovený termín dokončení. I proto by bylo zajímavé, kdybychom měli možnost sledovat jeho přístup k práci a následně jej mohli porovnat s tím Mijazakiho. Pro oba pány nemám nic než obdiv, ale abych byl upřímný, od tohoto dokumentu jsem čekal trochu víc. 65%