(mOnkey)

Když jsem se nedávno kdesi dočetl, že více než čtyřicetiletý Matt Damon má hrát v tomhle snímku šestnáctiletého kluka, připadalo mi to absurdní. Světe div se, on se s tím nakonec popral na jedničku (přičemž jeho postava v průběhu filmu stárne, takže maskéři mohli postupně odkládat ty omlazující krémy, vyhlazovače vrásek a tuny líčidel nebo čím ho to patlali). Od začátku ho ovšem zastiňuje jeho herecký kolega Michael Douglas, který je prostě vynikající. Ty jemné nuance hlasu, drobná gesta, k tomu výstřední kostýmy zářící všemi barvami, za to by se nemusel stydět ani Dan Nekonečný. U jiného druhu filmu by mohl být Douglas lehce nařčen, že vytváří karikaturu gaye, že často až teatrálním uchopením své postavy zosobňuje zažitý stereotyp, podle kterého musí dávat každý homosexuál svou orientaci ostentativně najevo. V případě Behind the Candelabra mu nikdo nic takového vyčítat nemůže, poněvadž se jedná o příběh inspirovaný skutečným životem skutečného člověka - pianisty Liberaceho. I když jsem si jistý, že tohle jméno většině diváků z našich končin - včetně mě - nic neřekne (a kdoví, jestli o něm dnes mají povědomí řadoví Američané, kteří jeho slávu nezažili), zároveň jsem přesvědčený, že Douglas nenechal nic náhodě a svoji postavu řádně nastudoval, aby ji byl schopný ztvárnit podle svých nejlepších možností a schopností. P.S. Když už nám tu hraje ten Michael, jsem jediný, kdo v té Damonově zmínce o ďolíčku na bradě vidí narážku na Kirka Douglase?

Uznávám, že očekávat od šestého dílu jakékoliv série tu nejlepší podívanou by bylo asi bláhové, zvlášť když o dva roky dříve přijdete s našlapaným heistem, ve kterém funguje prakticky všechno na jedničku. Druhá nejlepší podívaná ovšem taky není k zahození. Ale začnu tím nepříjemným. Nemile mě překvapilo, jak jsou honičky nepřehledné, čekal bych, že zrovna tohle bude jedna z věcí, které si Lin pohlídá (tím spíš, že pátá část byla v tomto ohledu dle mého naprosto v pořádku). Chaotické jsou ovšem i bojové scény tělo na tělo, což mi nejde na rozum už vůbec. Naštěstí jich není tolik, takže se to dá vydržet. Humor je samozřejmě přítomný a i navzdory vesměs pubertálnímu pošťuchování je celkem fajn. Ale vadí mi na něm jedna věc, ta viditelná nucenost, kdy jsou v mnoha momentech postavám vkládány do pusy vtípky jen proto, aby něco říkaly. Ale nemůžu se za to na autory zlobit, pořád je to totiž nadmíru zábavné a uvědomělé béčko, které ví, že nemá pod kapotou žádné shakespearovské herce, a tak i když se mi při proslovech Vina Diesela kroutí prsty na rukou i na nohou, zároveň se jim musím smát. Ovšem ne škodolibě, jelikož tvůrci si moc dobře uvědomují, co to zase spráskali za blbost (však to taky psal stejný člověk jako Tokijskou jízdu, což je film s nejhorším scénářem jaký pamatuju za hodně dlouhou dobu) a naštěstí mají dostatečný nadhled a talent, aby ze slabiny udělali přednost. Je to tedy nakonec o něco horší než pětka, ale je třeba mít na paměti, že ta přišla po předchozích nepodarcích jako blesk z čistého nebe a překvapila asi všechny, kteří Rychle a zběsile už dávno odepsali. Její heist téma, atraktivní prostředí a celkově lepší zpracování je to, co z ní dělá v mých očích absolutní vrchol série. Šestý díl si nicméně uzmul hned několik prvenství. Předně se jedná o snímek s nejdelší ranvejí všech dob (John McClane se může jít zahrabat). Za další, sice je tu opět Dwayne Johnson, ale přesto není největší mlátičkou na place, o prvenství ho připravil dánský Mazel Kim Kold (co nás čeká příště, buldozer?). No a nakonec jde o film s největším počtem plešek a narážek na ně v historii filmu (proslýchá se, že bych se v sedmém díle mohl objevit i já, o všem vás budu včas informovat). Tak zase za rok.

Legenda praví, že pokud přiložíte ucho ke koleji, můžete slyšet přijíždějící vlak. To nemůžu potvrdit, nikdy jsem to nezkoušel. Co ale vím jistě, je, že když se během sledování Tokijské jízdy dobře zaposloucháte, uslyšíte šustit papír. Ta scenáristická neschopnost tu bije do očí (a uší) tak moc, že si v tuhle chvíli popravdě ani nevybavuju jiný film, u kterého bych v tomhle ohledu propadal tak velkému zoufalství. Být to osudové drama o zradě, lásce, smrti a nenávisti, asi bych neměl co vytknout, protože mé emoce by byly adekvátní. Problém je, že tohle není osudové drama o zradě, lásce, smrti a nenávisti, tohle je Rychle a zběsile. Je až neuvěřitelné, kam se tahle série za ta léta posunula, osm let prakticky přešlapovala na místě a až po deseti letech od svého vzniku konečně nabrala druhý (či spíše první) dech. Rozhodně není bez zajímavosti, že tam, kde se nachází teď, ji dostal Justin Lin, jehož trénink začal právě u Tokijské jízdy. Vždycky jsem měl za to, že rutinní režisér (myšleno obecně) rutinérem zůstane. Když teď vidím tyhle starší díly, nechápu, jak Lin takový přerod (a v tak krátkém čase) dokázal. Pětka je totiž famózní a nic menšího neočekávám ani od šestky. Zato Tokijská jízda je (ne)překvapivě nudná ve všech ohledech. Jistě, nejvíc to odskákal již zmiňovaný scénář, který dělá z už tak nesympatických postaviček nesnesitelné frackovité náfuky a pitomce. Stejně nenápaditý je ovšem film i z režijního hlediska. Rozhodně tady ze sebe nehodlám dělat experta na režii (protože kdybych dokázal natočit něco kvalitativně alespoň vzdáleně se blížícího dílům Eda Wooda, upřímně bych si gratuloval), ale honičky absolutně postrádají dynamiku a náboj (což je u filmu o autech a závodech docela velký problém); přepálené CGI pak vyloženě tahá za sítnici. Jak si má člověk jako já vytvořit k autům alespoň lehce pozitivní vztah, když ty vytuněné káry jsou vyloženě odpudivé (tuning srazy asi nikdy nepochopím). Díky bohu za to, že etapa blikajících neonů a nevkusných spoilerů je za námi a série se ubírá jiným, mně sympatičtějším, nadsazeným a ze sebe si utahujícím směrem.

Rozum mi velí jít kvůli té na povrch se postupně deroucí vykonstruovanosti a scenáristické šabloně s hodnocením níž, fakt, že jsem od toho nemohl až po úplný závěr titulků odtrhnout oči, mě od tohoto rozhodnutí naopak odrazuje. Tornatore režijně opět exceluje, Rush herecky dominuje a Morriconemu se daří přenést na diváka díky svým tu něžným, tu příjemně mrazivým a místy až chladně depresivním tónům tajemnou atmosféru filmu (bohužel nemám mistra naposlouchaného tolik, jak bych si přál, ale jeho práce k Best Offer se dost možná zařadí k mým úplně nejoblíbenějším). Po první skvělé a skvěle gradující polovině, kdy je člověk kompletně v režisérově moci a jen napjatě čeká, co se bude dít dál, jsem tak nějak začal mírně tušit, jakým směrem se snímek bude ubírat (však nás k tomu malými indiciemi sám popostrkuje, takže bych to asi neměl považovat za chybu). Proto má jediná výtka směřuje k Tornatoremu coby scenáristovi. Post jednoho z nejpozoruhodnějších a nejtalentovanějších (evropských) režisérů současnosti si přesto v poklidu pohlídá. Čisté čtyři hvězdičky a jsem zvědavý na vaše názory.

Naposledy jsem viděl Von Ryanův Expres někdy v roce 1996 nebo 1997 ještě na VHS. Po několika letech jsem bohužel naše video doslova zavařil neustálým sledováním Simpsonů, takže k většině svých véháeskových pokladů jsem se už nikdy nevrátil (respektive ne na tomto formátu). A zatímco například takové Božské relikvie jsem znal i dlouho poté zpaměti scénu po scéně, na Von Ryanův Expres jsem měl pouze útržkovité vzpomínky. Vybavoval jsem si snad jen scénu z tunelu a nálet Messerschmittů. A tak teď po těch letech koukám, po čtyřiceti minutách se objeví vlak a já stále koukám a koukám a žádná scéna mi není povědomá. Už už mě jímá podezření, že jsem si to ve svých vzpomínkách spojil s nějakým jiným filmem, ale ne, nakonec jsem se dočkal. Mnou zmiňované pasáže se mi shodou okolností jevily i teď jako úplně nejlepší ze všech, ale nezapomenutelných (hehe) okamžiků je tam rozhodně víc. Franka Sinatru jsem měl vždycky rád jako zpěváka i jako herce, takže k obsazení hlavní role (ani žádné vedlejší) nemám sebemenších výhrad. Už si nevzpomínám, jestli jsem tehdy viděl film s dabingem nebo s titulky (ale přikláněl bych se k první variantě), jelikož se mi nepodařilo najít údaj o roku vzniku první české verze. Tentokrát jsem měl tu čest s primáckou verzí z roku 2007 a i když s volbou dabérů nemám problém, s provedením už ano. Jedná se totiž o jeden z těch filmů, kde se mluví více než jedním jazykem. A zatímco angličtina je převedena do českého slova, němčina a italština mají místy anglické titulky. Vzhledem k tomu, že tam ty titulky v určitých scénách jsou, dá se předpokládat, že jsou dané dialogy pro děj/vykreslení postavy důležité. Česká verze je ovšem zvesela ignoruje, takže lidé neovládající angličtinu nemají občas vůbec ponětí, co se na obrazovce děje. Jakmile se však objevují v záběru pouze Němci, mluví si kliďánko po našem. S tím, koho tohle napadlo, by měli skoncovat jako se starým slepým ovčákem, který už dosloužil - vzít ho do stodoly s nabitou kulovnicí a odprásknout ho. Ale to jsem zbytečně odbočil, film rozhodně stojí za vidění.

Stará drsňácká škola s (dnes už starým) drsňákem Cainem v hlavní roli. Špinavá hra působí jako mix toho nejlepšího od Roberta Aldriche či Johna Sturgese a není to pouze množstvím testosteronu na metr čtvereční, nýbrž i samotným námětem. Mohl bych uvést i konkrétní příklady podobných filmů, ale když uvážím, že už polovina mých oblíbených uživatelů, kteří film viděli a okomentovali, zmiňuje většinu filmů, které mi během sledování přišly na rozum, bylo by to asi zbytečné (možná bych jen doplnil Huttonovy Kellyho hrdiny a Kam orli nelétají, v nichž se taky snaží semknutá skupinka dosáhnout společného cíle). Špinavá hra je výtečně natočená a ještě lépe zahraná podívaná, jež staví na odiv absurditu války, kterýžto motiv dotáhne na maximum v úplně poslední, velice úderné, minutě. P.S. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel víc, než že Marlon Brando by nebyl zrovna ideální volbou; pokud by ovšem z nějakého důvodu nebyl k dispozici božský Peter O’Toole a někdo by roli nabídnul Michaelu Caineovi, myslím, že by se role T.E. Lawrence zhostil více než dobře. 85%

Pokud mám být upřímný, tak mě docela mrzí, že se ke mně Vnitřní vesmír nedostal mnohem dřív, za mých mladých let. To bych ho totiž určitě docenil mnohem víc. Dnes už mě ta všudypřítomná infantilnost spíš štvala, což platí i o Martinu Shortovi v jedné z hlavních rolí. Zato Dennise Quaida a Meg Ryan jsem si užíval každičký okamžik, kdy se objevili na obrazovce. Pochvalu si zaslouží i triky, které vypadají i dnes velmi uvěřitelně, a Goldsmithova hudba a to zejména v těch špageťáckých pasážích. Pokud si mám ovšem vybrat svou oblíbenou komediální sci-fi z osmdesátých let, bez mrknutí oka volím trilogii Návrat do budoucnosti (ta sice zasahuje třetím dílem i do let devadesátých, ale vzhledem k tomu, že ten byl natáčen zároveň s dílem druhým, do osmdesátkového ohraničení se trilogie podle mě stále vejde), kterou miluju bez výhrad. Po příběhové, režijní i herecké stránce (těch sympatických postav je tam jednoduše mnohem, mnohem víc) je na tom prostě Zemeckisovo dílo o dva stupně výš, což se musí logicky odrazit i v mém hodnocení. Ale jak říkám, vidět Vnitřní vesmír před dvaceti lety, mohl z něj být pro mě stejný kult jako Návrat. To už se ale nikdy nedozvím. 70%

A pak nemají převládat zažité stereotypy, podle kterých vypadají všichni Asiati stejně. Stačí se podívat na dva zdejší hrdiny, kteří jsou si podobní jako vejce vejci. Mysleli jste, že se jedná o dvojroli Jackieho Chana? Tak to jste na omylu! Nejprve se totiž obsadila hlavní herecká dvojice, a když si tvůrci všimli podobnosti obou pánů, ihned tomu patřičně uzpůsobili scénář. Tolik k hlavním aktérům; proč působí většina představitelů vedlejších rolí při scénách omdlévání jako z filmů od Asylum, to anály neuvádějí. Na filmu ihned poznáte jeho stáří, jelikož jednak obsahuje zábavný český videodabing z roku 1994, jenž svou amatérskostí dodává vtip pravděpodobně i scénám, které původně vtipné ani nebyly (nebo ne tolik), jednak je tu Maddona považována za jakýsi ideál krásy. Po celou stopáž jsem čekal, kdy se rozjedou mé oblíbené choreografické hrátky, ale marně (všehovšudy je tu pouze jedna bojová pasáž, v níž Jackie aktivně využívá ve svůj prospěch okolní prostředí a předměty v něm obsažené). Může za to samozřejmě má neinformovanost, poněvadž jsem neměl absolutně žádné tušení, na co se to chystám dívat, ale počítal jsem s tím, že když se tu vyskytuje Jackie, jsou podobné scény tak nějak samozřejmostí. Tak jako mnou nedávno viděná První rána, i Dračí dvojčata čerpají inspiraci v bondovské sérii a stejně jako první zmíněný využívají honičku z Jeden svět nestačí. No jo, jenže ten byl natočen až v roce 1999. Takže naopak, bondovky (minimálně ty z Brosnanova období) vlastně vycházejí z chanovek. Hudební motivy jsou ovšem z Bonda, to se Dvojčatům zapřít nepodaří.

Vždycky, když se dívám na podobné filmy, mám během sledování pocit, že mě každý z nich stojí 20 bodů z IQ a obávám se, že za chvíli nebude z čeho brát. Stejně se na ně ale čas od času dívám, hlavně teda když chci vypnout mozek, což je vzhledem k předchozímu tvrzení poněkud paradoxní a hlavně kontraproduktivní. Na šrot je duchaprostá blbina honosící se přídomkem „od tvůrců Pařby ve Vegas“, kterou mám hrozně rád. A která je taky duchaprostá blbina. Na tomhle filmu tedy není nejdivnější ani tak to, že ji mají scenáristicky i režijně na triku stejní lidé jako první příhody naší oblíbené vlčí smečky, nýbrž to, že Na šrot se bez scénáře úplně obejde. Jedná se totiž pouze o náhodný sled scének, v nichž se z nevýrazné trojice (respektive dvojice plus přívěsku do podpaží) stávají na jednu noc králové večírků, následkem čehož se dostávají do absurdních situací. Je na mladých Američanech, aby posoudili, kolik mají tyhle párty společného s realitou, pravdou však zůstává, že jsem jednoznačně pro, aby se tenhle zde prezentovaný druh samaritánství, který říká nezkásneš za alkohol bližního svého, konečně uchytil i nás. Snímek očividně doufal, že se stane právě Pařbou ve Vegas pro mladé, jelikož se na ni snaží hlavní dějovou kostrou i jednotlivými scénami navázat. Problém je ten, že každý jeden pokus o napodobení humoru nebo atmosféry již zmíněného filmového předobrazu je zde o několik úrovní níž. I když to tedy v téhle rovině vůbec nefunguje, tvůrci se zřejmě jistí tím, že očekávají, že zašátráme v paměti a řekneme si: „Jo, takoví jsme byli®.“ Ano, byli (sám si vybavím hned několik případů, kdy jsem dělal podobného Jeffa Changa), ale když už si to mám připomínat, pak raději zavítám do kina 30. května, protože jsem přesvědčený, že tyto příhody budou přeci jen o něco zábavnější a nápaditější. Netřeba asi ani dodávat, že drtivá většina lidí, kteří se v Na šrot objeví, jsou mladí, krásní, vitální a usměvaví Američané, kteří po většinu času vypouštějí z pusy taková moudra, až si člověk musí položit otázku, kolikpak z nich asi mělo v ruce ten cár papíru s pokyny co dělat a říkat a kdo na place improvizoval.

Pokud nedokážete Leatherfaceovi upláchnout ani v autě, nic než smrt si nezasloužíte.