(mOnkey)

(mOnkey)

Alex deLarge

Česko
Netalentovaný decibelový maniak

25 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Lawrence z Arábie (1962)

    Co napsat k tomuhle výpravnému (bez deseti minut) čtyřhodinovému spektáklu, abych mohl vyjádřit, jak brilantní kus to je? Slovy nepopsatelná podívaná, jaká se vidí párkrát za život. Mě připravila o hlas a málem mě i udusila, protože jsem celou dobu prakticky nedýchal! Tak a teď mi zbývá už jen vybrat odpovídající obrázek a plácnout ho na tričko, aspoň tak se chci Davidu Leanovi za jeho úctyhodnou práci odvděčit. // Jen krátký, ale pro mě důležitý dodatek po projekci na festivalu v Karlových Varech - nejkrásnější film, jaký jsem kdy viděl.

  • poster

    Barry Lyndon (1975)

    Něco tak famózního jsem ještě neviděl a od prvního zhlédnutí takřka dokonalého Shawshank Redemption jsem se bál, že už ani neuvidím. Trvalo to sedm let a mé hledání je nyní u konce. Snímek Stanleyho Kubricka, kterého jsem se z hloubi srdce bál, poněvadž zvolené období a téma nepatří k mým nejoblíbenějším, mi ukázal, že dát na vnitřní dojem bývá často krátkozraké a zcela scestné. Na závěr mi tedy zbyla tříhodinová výpravná epopej, od níž jsem čekal daleko spíše zklamání, než prudké rozčarování. Za tohle a za všechno, co jste vytvořil, Vám patří můj velký obdiv!

  • poster

    Apokalypsa (1979)

    Ten film je tak obsáhlý a hluboký, že s každou další projekcí máte šanci objevit nová pojítka a symboly, které vám předtím mohly uniknout. Ten film je tak komplexní, že dojem z něj se konstantně zlepšuje (sám jsem úplně prozřel až napodruhé). Ten film je tak nadčasový, že nemá šanci nikdy myšlenkově (podobně jako Odysea) a ani technicky zastarat (důkazem budiž kamarádův podiv, když zjistil, že Apokalypsa skutečně není z jednadvacátého století). Ten film je tak odzbrojující, že ani na jednu z těch 202 minut nenudí. A jeho hlavní devíza? Těžko říct, ale jako celek v podání Coppolovy melancholické režie v naprosté symbióze s hypnotickou hudbou to působí jako - pozor, klišé - film z jiného světa.

  • poster

    Děrsu Uzala (1975)

    Děrsu Uzala představuje především přátelství, odvahu, moudrost a nespoutanou volnost života. Na druhé straně zároveň Kurosawův vytříbený cit pro vyprávění. Mám rád přesně takové pomalé filmy, ve kterých se na první pohled nic neděje, ale uvnitř dřímá ohromná narativní síla. A přesně to je i tenhle případ.

  • poster

    2001: Vesmírná odysea (1968)

    Nejgeniálnější vesmírná výprava všech dob. Snímek stejně důležitý jako samotná cesta do vesmíru.

  • poster

    Červené střevíčky (1948)

    Krásná ukázka toho, jak může film dopomoci k objevování jiných druhů umění. Zatímco ještě před pár lety byste mě na balet nedostali ani párem volů, po Billy Elliotovi, Černé labuti a hlavně Červených střevíčkách bych nějaké to živé představení uvítal s otevřenou náručí. Novátorský snímek, který se odvážil průlomovým způsobem vytvořit paralelu mezi příběhem odehrávajícím se v soukromí a na tanečním parketě. Příběhem plným vášně, závisti, zrady a žárlivosti. Tak jako mnoho ostatních sice považuju za vrchol čtvrthodinové baletní vystoupení, při němž si hlavní hrdinka Vicky uvědomuje, že v jejím životě není místo pro lásku i tanec zároveň a že si bude muset zvolit pouze jedno z toho, ale i závěrečná desetiminutovka je neuvěřitelným způsobem vygradovaná. Povznášející zážitek. // Projekce v malém biografu ve třech lidech a s pivečkem v ruce byla kouzelná, ale výjimečně dojem příliš nevylepšila, protože tohle už jednoduše o moc lepší být nemůže. Titulky naleznete zde.

  • poster

    Zjizvená tvář (1983)

    Scarface, další z mých vánočních klasik, která v posledních letech nesmí chybět na mé štědrovečerní tabuli. Jakkoli to může znít divně, tenhle film si každoročně pouštím právě na Vánoce, ani sám nevím, čím to přesně je (ale dolujte odpověď z někoho, kdo minulý rok v tomhle čase viděl například Begotten nebo Guinea Pig 2). Pravděpodobně za to z velké části může Al Pacino, který tady v plné parádě předvádí, čeho je schopný. Ale svůj podíl na tom má taky scénář, který v průběhu tří hodin přetváří drobného kubánského kriminálníka minulosti, jehož skutky by mohly být v Americe snadno zapomenuty, na hanebnýho pancharta® par excellence. Pancharta, jenž se ke konci neštítí už vážně ničeho a jehož proměna je až hmatatelná. Hodně lidí postavou Tonyho Montany opovrhuje a jako hlavní důvod uvádí právě onu ničemnost hlavního charakteru, který v sobě na první (a asi ani druhý či jakýkoli další) pohled nemá nic dobrého. K takové postavě je pak velmi těžké něco cítit nebo se s ní nedejbože ztotožnit. Proto chápu, pokud někdo odsoudí Scarface právě kvůli tomu nebo kvůli domnělé přehnanosti násilí viz slavná scéna s motorovou pilou. Ale jak zmiňuje už samotný De Palma v bonusech, je třeba si uvědomit, že v oné scéně vlastně nefiguruje nic jiného než naše představivost a že kromě několika cákanců krve, zděšených výrazů, hrůzných zvuků a Tonyho odvracení tváře nevidíme vůbec nic explicitního (Proto se ptám, jestli náhodou není problém spíš ve vaší hlavě, než ve filmu?). Ale to je asi jen můj pohled na věc - tedy pohled člověka, který kdyby žil v osmdesátých letech v Miami, chtěl by se stát mafiánem. Rozverný disco soundtrack je pak už pouze třešničkou na té sněhobílé hromádce, kterou si Tony Montana střádá na svém stole.

  • poster

    Mechanický pomeranč (1971)

    CO teda jako bude, he? To sem byl jako já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, a seděli sme v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli. Po chvilce uvažování sme se shodli, že je čas na trochu toho starýho dobrýho utranásilí. Vyhlídli sme si jednoho takovýho ouldana a pořádně ho skopali do bezvědomí. To bylo blaho, ale moc nás to neuspokojilo, takže sme vyrazili za město, kde bydlela jedna ouldaná ptica, co měla barák plnej skrímujících ketek. Nechtěla nás pustit dovnitř, tak sem tam k ní vyšplhal přes windou a trochu si s ní pohrál. Jenže ta kráva zavolala milicjanty, a tak sem se chtěl dát na útěk, jenže ty parchanti mě podrazili, tolčokovali mě a nechali mě tam. Průser, ta forela zhebla a mě poslali do basy. Po nějaký době se mně naskytla příležitost se z basy dostat. Měli jenom jednu podmínku, musel sem podstoupit nějakou léčbu, která měla převychovat grázly jako sem byl já. Jasně že sem to bral, ale nastaly mi hrozný časy, ach, bratři moji. Nutili mě lukovat na gražny buči a málem sem to nezvlád. Když mě konečně pustili ven, byl sem jako beránek. Nemohl sem už dělat věci jako za starejch časů, protože jenom myšlenka na tolčokování nebo kartáčování ve mně vyvolávala pocity zvracení. Nakonec sem přišel i o to poslední, co mi v tom mym mizernym životě ještě zbejvalo, při poslechu Devátý Ludwiga vana sem to už nevydržel, otevřel windou a skočil. Probral sem se v nemocnici, kde mi ukazovali různý chorošný obrázky a po mně chtěli, abych jim jako řek, co na nich vidim. Zase sem se cejtil jako hjumaník, co je svym pánem a může se decidovat sám za sebe. A tohle bude jako konec mýho příběhu. Ale tam, kam teď guljám, volkuju odinočky, a vy se mnou, ach, bratři moji, nemůžete. Ale vzpomeňte si někdy na malýho Alexe, jakej byl. Amen. A všechen ten físíz.

  • poster

    Mzda strachu (1953)

    Film, v němž se dvě z hlavních postav jmenují Mario a Luigi, by mohl jít všem po něm příchozím thrillerům příkladem, jak budovat atmosféru a napětí. Chtěl jsem si ověřit, zda se bude z dramatických situací tajit dech i napodruhé, a byl jsem moc zvědav, jestli na mě budou opět fungovat. Fungovaly, a jak! A s nudnou představovací pasáží nemůžu souhlasit, ta zhruba padesátiminutovka mě prostě baví, je totiž svěží a hlavně až nečekaně humorná. Takže nemám připomínek, je to neokoukané a pro mě nezapomenutelné.

  • poster

    Paříž, Texas (1984)

    Už tomu bude více než rok, co jsem Paříž, Texas viděl poprvé. Od té doby jsem na něj, na jeho melancholickou atmosféru, opravdu výjimečně pomalé tempo (tentokrát v tom nejlepším slova smyslu) a zvláštní náladu, kterou vyvolával, často myslel. A to je jev u mě vskutku nevídaný. Teď, když jsou ty Vánoce, čas klidu a pohody, jsem se rozhodl, že se na něj s odstupem času podívám znovu. A znovu mě totálně odrovnal, možná dokonce víc než napoprvé. Dostaly mě ty samé věci jako před "lety" (jak už jsem zmínil, je to jen něco přes rok, ale zdá se mi, jako by od té doby uplynula minimálně dekáda - a navíc to takhle zní líp). A proto nejen že si Paříž, Texas zaslouží tu pátou hvězdičku, on si zaslouží i místo v mé TOPce.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace