Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (398)

plakát

Nikdo (2021) 

Pokud jste tak jako já dosud netušili, že chcete vidět Boba Odenkirka, Christophera Lloyda a RZA jako to nejméně pravděpodobné dynamické trio ve variaci na Sám doma pro nové tisíciletí, tak teď už to víte.

plakát

Vysoká hra pro pravou dámu (1966) 

Sympatická komedie, která navzdory obsazení Henryho Fondy a Joanne Woodward (nebo možná právě proto - zřejmě na jejich honorář padla polovina rozpočtu) působí až překvapivě dojmem téměř televizní mikrokomedie (s celovečerní stopáží), kterých se u nás kdysi točily mraky. To ale výslednému zážitku nikterak neubírá na jeho kvalitách. Westernové městečko je tu skutečně pouhou kulisou, protože většina filmu se stejně odehrává v jedné místnosti u partičky pokeru místních pracháčů. Vedlejší postavičky jsou sice poněkud jednorozměrné, ale svůj komediální účel plní dokonale. Jejich „nečitelný“ poker face, když je ještě na scéně Fonda, je k zbláznění zábavný a Woodward si pro sebe zase krade celou scénu s pochodem do banky. Víckrát se k tomu asi nevrátím, ale pobavil jsem se královsky.

plakát

Vlkochodci (2020) 

Tomm Moore a jeho tým to opět dokázali. Emocemi doslova nabitý biják s překrásnou animací a hudbou. Jen mi přišlo, že se tam toho nestihlo stát tolik, kolik bych si přál, protože mi to hrozně rychle uteklo. Čistá filmová radost pro všechny generace. 85%

plakát

Dámský gambit (2020) (TV seriál) 

Přestože tady šachisti působí jako rockové hvězdy tehdejší doby, Dámský gambit se nesnaží šachy nijak přehnaně glorifikovat. Zní to sice jako dokonalý protimluv, ale tvůrci si moc dobře uvědomují, že většinu diváků by si dlouhými opojnými záběry na to, jak bigoš bere kobylu, rozhodně nezískali. Proto při šachových duelech většinou vítězí nějaká ta kreativně natočená scenáristická zkratka, což může někdo považovat za přílišnou sázku na jistotu, ale mně osobně to tak vyhovovalo. Pořád je to totiž v jádru hlavně drama o lidech, takže prim hrají jejich osudy. Tedy spíš její osud, protože vedlejší postavy jsou hlavní hrdince spíš takoví přicmrndávači, kteří se objeví, když je jich potřeba. Má to perfektní značně rozvolněnou šedesátkovou atmosféru (která ale umí ve správných chvílích přitáhnout šroubky), skvěle zobrazený a zahraný přerod hrdinky z uťápnuté mladé holky, která žije jenom pro šachy, v sebejistou ženu, jíž šachy slouží k dosažení vlastních cílů, a v neposlední řadě vkusně zakomponovaný emancipační rozměr, kdy se boří představa šachu - a obecně nezávislého života - jako typicky mužské disciplíny dekád dávno minulých.

plakát

Mind Field (2017) (TV seriál) 

MInd Field má blíž k pořadům Derrena Browna a Bořičům mýtů než k Vsauce, což samo o sobě není špatná věc. Často to ale působí, jako by se v samotném konceptu pořadu s daným počtem epizod Michael necítil úplně ve své kůži a svazoval mu ruce. Zatímco videa na Vsauce vycházejí velmi nepravidelně, tady máme vždy sérii o osmi epizodách a přes to vlak nejede. Myslím, že to bylo v díle z Peru po požití ayahuascy, kde Michael přiznává, že ho víc baví dělat videa na Vsauce, kde je sám svým pánem a nestojí nad ním producent. Není tu tolik prostoru pro svérázný humor a oslí můstky, které by spojily víc nesouvisejících témat do jednoho, protože jednotlivé díly mají vždy ucelený koncept a jednotící téma. To je naštěstí (téměř) vždy dostatečně zajímavé, aby diváka udrželo u obrazovky, ačkoli někdy působí jako vaření z vody nebo recyklace předchozího nápadu. 75%

plakát

Maják (2019) 

Setsakramentsky osobité ztvárnění toho, jak lidem šplouchá na maják v tomto vynikajícím prequelu (nebo sequelu) k H.P. Lovecraftovi a S.T. Coleridgeovi. Skvělá práce s herci, kamerou a hlavně se zvukem. Díky tomu zlověstnému dunění má divák neustále pocit, že se z moře může každou chvíli vynořit nějaká obří chobotnice nebo klidně Godzilla. Eggers pracuje s mytologií a nejistotou suveréním způsobem. 85%

plakát

Slunovrat (2019) 

Musím se přiznat, že mi implementace humoru přišla zejména ve vypjatém závěru místy až nepatřičná, ale přesto opodstatněná a logická. Vysvětlil bych to tak, že jsem chtěl v daný okamžik upřímně cítit s postavami a souznít s tím, co prožívají, ale musel jsem se smát, protože to Aster dorazil nějakou jemnou černou perlou, která ale byla v souladu s dosavadním nenormálním chováním lidí v dané komunitě, takže dávala dokonalý smysl. Chce velkou odvahu pokoušet se ve filmovém světě strašit za bílého dne (čehož se tady ale nedočkáte, protože se jedná daleko spíš o psych(olog)ický teror), musíte si být sakra jistí tím, že víte, co děláte, jinak vám film odzívají i děti školou povinné. Chování pohanských hostitelů je sice víc než odměřené, ale jejich tváře vždy zdobí úsměv a na obloze neustále svítí sluníčko, přesto je však atmosféra tak hutná, nepříjemná, zlověstná, že byste v téhle na pohled idylické komunitě nechtěli strávit ani minutu, nehledě na roční období. Slunovrat se sice nevyhne určitým filmovým stereotypům a scenaristickým zkratkám (druhé zmíněné by mohla zalepit chystaná prodloužená verze, která se snad více zaměří na postupné odcizení Dani a Christiana), ale ta cesta k nevyhnutelnému závěru je přesto velmi znepokojivá. P.S. Ano, na Wicker Mana si vzpomenete nejednou. Ale řekl bych, že je to spíš Wicker Man podle Polanského.

plakát

Free Solo (2018) 

Znáte takové ty kratičké propagační citáty, které se dávají na obaly filmů nebo filmové plakáty a které jsou často spíš nechtěně úsměvné a s realitou mají pramálo společného (Nejlepší romantická komedie všech dob. Horor tak děsivý, že už se doma nikdy neodvážíte zhasnout světlo. TheFilmGuru.blog)? Free Solo se takto chlubí citátem z The New York Times, jenž tvrdí, že Honnoldův free solo výstup by měl být oslavován jako jeden z největších sportovních výkonů všech dob. V tom však s autorem nemůžu souhlasit, Honnoldův free solo výstup na El Capitan je totiž největší sportovní výkon všech dob.

plakát

Black Mirror: Bandersnatch (2018) 

Když váš život ovládá Netflix, můžete dělat i dost šílené a/nebo amorální věci, které by vám v běžném životě byly proti srsti. Chápu paralelu divák-hlavní postava, kdy jsou oba pouze loutkou vyšší entity zvané Netflix (ať už je to nějaká hra, cizí planeta či mimozemská forma života), která řídí jejich životy, třebaže jim dává zdánlivý pocit svobody a vlastní volby. Chápu také fakt, že tvůrci mají vytvořený určitý příběh a konkrétní dramatický oblouk, jenž má vyvolat určitou emocionální reakci, takže vás „nenápadně“ vedou k jednomu z očekávaných konců. Přesto se však musím ptát – nebylo by v rámci prozkoumávání možností média a narativních principů, k čemuž samotná futuristická premisa Black Mirror více než vybízí, lepší umožnit divákovi rozbít příběh natolik (ať už záměrně, či nikoliv), že by skončil s pátou vedlejší postavou na dovolené v Burkině Faso, třebaže bez jakékoli původně zamýšlené katarze? Podobně (blbě) jako Bandersnatch to totiž už řadu let dělají/dělali například David Cage nebo Telltale Games (a mnozí další dávno, dávno před nimi).

plakát

Pračlověk (2018) 

Režisér za sebou může mít klidně desítky kvalitních filmů, ale jeho talent, jeho skutečná velikost se pozná podle toho, že dokáže natočit zábavný film o fotbalu. A Nick Park to s Pračlověkem dokázal, i když s výhradami. Jak všichni dobře víme mimo jiné díky knize Fotbal, zábavná stará hra od Kevina Keegana, neexistuje na světě nudnější sport než právě kopaná. Pračlověk se naštěstí nebojí si z ní mile utahovat, takže tu dojde na vtípky spojené jak s hráči, mnohdy pořádnými primadonami (svým vzhledem/chováním mají zřejmě do určité míry čerpat z reálných fotbalistů, ale nepoznal jsem pochopitelně nikoho), tak i s fotbalovými nešvary, jako je například simulování. Kromě toho se divák samozřejmě dočká i tradiční dávky britského humoru, který se však v českém dabingu (jinak mimořádně vydařeném) občas nepříjemně vytrácí. Naštěstí ale naše verze poskytuje dostatečnou náhradu v podobě kreativních vtípků na místech, kde se původně zřejmě vůbec nevyskytovaly nebo se dost lišily. Ale to si ověřím až při další projekci v původním znění, protože ačkoli Pračlověk nemá tolik památných momentů ani takový tah na branku jako Nickovy starší filmy, i díky řadě drobných fórků v druhém plánu obrazu a nápadité obrazové kompozici stojí za to vidět ho víckrát. 75%

Reklama

Reklama