(mOnkey)

Při pohledu na dvě zdejší maminy jsem si připadal jako Lister v Posledním dnu, když sleduje ženský box nahoře bez a fandí oběma zápasnicím, aby co nejdýl vydržely. Těm dvěma zodpovědným matkám jsem kvůli jejich okouzlující… lásce k vlastním dětem jednoduše musel držet palce (i když brunetě asi přeci jen o něco víc). A komu že se to doprovázené nějakým nevýrazným křovím v tomhle filmu vlastně postaví? Jak už název napovídá - vlastním dětem. Těch je na čtyři dospělé a jednu dospívající dceru asi pět (nebo možná jen čtyři, už ani nevím), ale po chvilce jsem v nich měl takový guláš, že jsem si je nejen nedokázal přiřadit ke jménům, která se tu půlku stopáže vykřikují, ale ani k jejich rodičům. Nakonec to ale ani tolik nevadí, protože to co Děti ztrácejí kvůli nepřehlednosti dětských postav a (ne)logice chování těch dospělých, hravě vynahrazují atmosférou a dobrým střihem, který krásně propojuje scény odehrávající se v tu samou dobu, ale na jiném místě. Skoro bych se až vsadil, že kvůli filmům jako je tenhle budou někteří muži uvažovat o vasektomii. 70%

Mary Elizabeth Winstead do každé domácnosti. A do roka a do dne ať je tu celovečerní verze.

Mary Elizabeth Winstead ani Aaron Paul nejsou (aspoň zatím ne) herci, kteří by přilákali do kin davy lidí. Takové ambice ostatně tenhle ultralevný snímek ani nemá. Jesse Pinkman to v životě nemá lehké, protože když se nepotýká s drogami, kamarádí se s alkoholem. Mary Elizabeth Winstead jako násoska první kategorie tady rozhodně nepřipomíná tu vyfintěnou kočku z Tarantinova Auta zabiják; naopak to vypadá, že dobrou polovinu Smashed o make-up ani nezavadila, takže v několika momentech (naštěstí jen z některých úhlů) připomíná spíš Paula Dana, což není dobré. Co ale dobré je, je tenhle film! Osobně mám snímky s touhle tematikou rád, jelikož situace v nich zobrazené až nápadně často připomínají můj vlastní život. Proto jsem jim pak ochotný odpustit i slabší scénáře, protože je to přece jako ze života, že jo? A ta scéna, kterou popisuje Rob Roy, je rozhodně nejvtipnější z celého filmu (dobrá je taky Aaronova jízda na kole z hospody) a dostal jsem u ní nefalšovaný záchvat smíchu, takže jsem si musel film o kousek přetočit a podívat se na ni znovu. Jinak to až taková legrace není. 75%

Na Modus Anomali jsem netrpělivě čekal prakticky od oznámení, jelikož předchozí Anwarův snímek, Pintu terlarang, mě před třemi lety velmi příjemně překvapil. S velkými očekáváními přicházejí často velká zklamání (viz Doomsday Book), ale Modus Anomali mě naštěstí nezklamal ani trochu. Anwar rozehrává na ploše osmdesáti minut atmosférickou podívanou, která dokazuje, že má své řemeslo v malíku. Muž se probudí pohřben zaživa uprostřed lesa a nemá ponětí, kde se tam vzal ani kdo mu to udělal. Spolu s ním tedy postupně zjišťujeme, co se vlastně stalo. Musím uznat, že pointa se dá zhruba od poloviny odhadnout a hororoví znalci se zřejmě napálit nenechají. Já jím nicméně nejsem, takže jsem si „nelogické“ chování postav vysvětloval jejich pokročilou demencí a s klidem se přiznám, že jsem Anwarovi naletěl. I když mám pocit, že už jsem nějaký film s podobným námětem kdysi viděl a pokud o něčem takovém víte, klidně mi osvěžte paměť (i když předpokládám, že takových filmů bude víc), rád se podívám (ale spíš mi to doporučte nepřímo a až za nějakou dobu, protože pokud budu vědět, o co jde, tak se vytratí moment překvapení). Poněvadž se chci vyhnout spoilerům, tak jen naznačím, že film prakticky postrádá antagonistu a staví výhradně na stupňující se atmosféře, která v závěru krásně vygraduje (i když možná jen v případě, že film tak jako já neprokouknete). 70%

Osvícení jsem vždycky považoval spíš za film zabývající se holocaustem a vyvražďováním Indiánů než film o člověku, kterému hrábne a chce vyvraždit svoji rodinu. Mizející předměty mezi jednotlivými záběry jsem bral vždycky jako parodii na horory a ne jako chybu. Už během první projekce jsem pochopil, že Nicholsonovy řídnoucí vlasy představují Hitlerův knírek atd. Ale teď vážně, tři čtvrtě stopáže jsem neměl nejmenší tušení, o čem to ti lidé mluví. Kubricka jsem vždycky obdivoval, ale to jeho neustálé zbožšťování, kdy jsou všechny nepodstatné chyby považovány za tvůrčí záměr, který symbolizuje to či ono, to by asi i jemu přišlo hodně mimo, kdyby ještě žil a četl/viděl všechny ty konspirační, z větší části ničím nepodložené teorie. Domnívám se totiž, že kdybych chtěl, najdu stopy vedoucí například k přistání Apolla 11 na Měsíci už v Prázdninách v Římě. Jako některé informace jsou zajímavé, to nepopírám, ale spíš takovým tím „Jak je něco takového vůbec napadlo?“ stylem. Je jasné, že když si film pustíte zároveň popředu i pozpátku, v některých scénách se budou jednotlivé postavy určitým způsobem prolínat, což může (ale také nemusí) znamenat to či ono. Ale není to tak náhodou u každého filmu? Ještě jedna poslední připomínka k tvůrcům filmu respektive lidem, kteří se v něm vyjadřují k jednotlivým tématům - když jsou takoví experti, tak proč nám, ignorantům, toho Stanleyho-Ježíše skrývajícího se v úvodu filmu na obloze za mráčky aspoň nezvýraznili červenou fixkou, abychom mohli konečně taky prozřít?

Jak známo, ty nejlepší příběhy píše sám život. Avšak k tomu, abyste je mohli adekvátně zachytit je třeba talentu, trpělivosti a taky peněz. To všechno naštěstí lidé z BBC mají a jako dar z nebes zároveň jednoho ze tří kouzelných dědečků, Davida Attenborougha (dalšími dvěma jsou Karel Zeman a Hajao Mijazaki). Tento tým dal vzniknout další dechberoucí sérii, tentokrát z rozmanité Afriky. Jsme tak svědky uchvacujících záběrů, v nichž dva žirafí samci svádějí boj o samici a území, přihlížíme uspěchanému životu mravenců a fandíme novorozeným želvičkám v jejich boji o přežití, který začíná úprkem do moře před hladovým ptactvem (Mimochodem věděli jste, že pohlaví želv určuje teplota, ve které je vajíčko uchováno?). To a ještě mnohem víc v tom nejlepším technickém provedení, jaké je v dnešním filmovém světě k vidění. A aby toho nebylo málo, i s emocemi to zamává o dost silněji než většina současných bijáků.

Indická variace na Deset malých černoušků se zpěvy a tanci? To jsem si nemohl nechat ujít. Úvod filmu je zbytečně dlouhý, což si vysvětluju tím, že Indové musí plnit kvóty a spotřebovat co nejvíc filmového materiálu. Naštěstí se to docela slušně rozjede, „hosté“ skončí v obřím sídle na opuštěném ostrově a zábava může začít. Během sledování jsem dostal nápad, jak mohli všichni vyváznout z téhle šlamastiky se zdravou kůží. Je to velmi prosté, stačilo neotvírat pusu a nezpívat. Jakmile totiž skončí veselé popěvky, často se hned nato něco nepěkného semele. Herecké výkony působí dost teatrálně, často hraničí až s karikaturou (služebný), takže se zdá, jako kdyby ansámbl utekl z divadla (a některé scény vypadají, jako by měly stejný základ). Což má potom v kombinaci s uvolněnou atmosférou za následek, že je to (tedy aspoň v první polovině) vlastně spíš komedie než krimi (a v závěru to docela ironicky zase tíhne k hororu). Mezi vraždami nikdo příliš neřeší vrahovu identitu, nenajdete tu systematické prohledávání domu a okolí a hledání stop známé z knihy a některých filmových adaptací. Ale ono je to do značné míry taky tím, že Gumnaam se knihou Agathy Christie pouze inspiroval, než že by ji adaptoval. Když už nic jiného, tak ani tu říkanku o černoušcích tu neuslyšíte. Nevím, jak to ti Indové dělají, ale většinou se u jejich přepálených stopáží nenudím. 70%

Cesta domů trpí v podstatě těmi samými neduhy jako Art of Flight nebo Life Cycles, ale má tu výhodu, že netrvá 80 ani 47 minut, takže nesklouzává do stereotypu a nestihne začít nudit. Jízda a triky působí v podání Dannyho MacAskilla jednoduše a přirozeně, až člověk nabývá dojmu, že by to vlastně zvládnul taky. Po vystřízlivění je ovšem třeba si přiznat, že na některých překážkách bych měl problém se udržet na mých dvou vratkých nohou a ne na kole.

Sterilní, rasově vyvážená gangsterka třetí cenové skupiny. Já se rozhodně neřadím k těm, kteří by rozhazovali rukama a nohama a zarputile tvrdili, že poctivá kriminálka se jednoduše nedá natočit bez De Nira nebo Pacina. Ale dá. Jenže když tu nejsou, tak tu prostě nejsou a já se nechci dívat na šklebícího se Penna, zjevně imitujícího prvního z pánů. A ani zbytek osazenstva nepředvádí žádné oscarové kreace. Já tvrdím, že horší než film plný hereckých patlalů je film, který má před kamerou očividně talentované lidi, ale neumí s nimi zacházet. Už jsem se smířil s tím, že Emmu Stone budu i nadále vídat víc, než by se mi líbilo, ale že i schopní Josh Brolin a Ryan Gosling proplují celým příběhem jako nevýrazní panáci, to jsem opravdu nečekal. Žádná ikonická postava, žádná památná scéna, na kterou bych i po letech vzpomínal (vlastně se obávám, že už za týden si nevzpomenu vůbec na nic). To je Gangster Squad. 50%

VAROVÁNÍ: Následující program obsahuje scény zachycující blbost čtyř kamarádů, kteří se snaží navzájem zesměšnit. Joe, Murr, Sal a Q jsou sice kamarádi, ale to jim nebrání v tom, aby ze sebe (a z ostatních) udělali pitomce před celým národem. Pro zábavu samozřejmě. Různé úkoly, různé situace, škodolibost a občas neuvěřitelná fantazie hlavních aktérů, to jsou Impractical Jokers. Nebudu se zbytečně rozkecávat, protože tohle se nedá popsat, to se prostě musí vidět. Je škoda, že se některé nápady sem tam opakují, na druhou stranu dané situace dají vždycky vzniknout něčemu novému a hlavně pekelně zábavnému. Taky se mi zdá, jako by některé výstupy byly nahrané, protože snad ani není možné, aby kluci čas od času náhodné kolemjdoucí takovým způsobem urazili a ti jim na oplátku nechtěli rozbít držku. A možná i chtějí - a od slov přejdou rovnou k činům -, ale hádám, že tenhle případný materiál zůstane k naší smůle na podlaze střižny. Ale v tomhle případě jsem ochotný ledacos odpustit, protože takové trhání bránice si člověk užije jenom párkrát do roka. Na jednotlivé epizody (kromě jedné, ale tu si jistě dohledáte sami) se můžete podívat online například tady. „Být vámi, tak tyhle ubrousky nekupuju, protože tím podporujete Nacisty.“ 85%