vypravěč

vypravěč

* *

Česko
dojít tam, kam cesty nevedou

homepage

43 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
    • 20.5.2017  22:22

    Svým smutkem a toporností okouzlující pokus osvětlit temné stezky ve zdánlivě jednoznačné mapě mezilidských svazků, podle níž se v Polsku projektují slepé autostrády budoucnosti a legitimizuje protikřesťanské náboženské (či nacionální) násilí. Ale jinak: studie chladu soudobých vztahů, námětu schopného svou hmatatelnou prázdnotou předčít i zabydlenou odcizenost novovlnných snímků přelomu padesátých a šedesátých let. Film mě zklamal. Již jen jeho zdánlivá věcnost mi přišla příliš reklamní: založená na sdílených – tedy konvenčních – obrazech, odosobněných, nenarušitelných osobním prožitkem, zkušeností hrany, což se střetávalo s vlastním bolestným příběhem, který – kvůli své rezignaci na sebe sama - v tomto provedení klesal v plačtivý kýč, tvrzený polymorfní krutostí, jež jej pointovala. Místy až fetišistická pozornost postav k vlastním i cizím tělům tak znenáhla začala vyznívat směšně: jako když se figuriny v obchodních domech začnou pozorovat a vážit lichost své uniformity. Miluji polštinu a radost z rozumění mi zatemňovala hluchotu dialogů, ale zpětně se i ta rozehřměla a nezbylo nic víc než výkřik. A přispělo k tomu i neherectví herců, plochost tváří a mělkost gest, z nichž se nedalo odečíst víc než z reklamních spotů. Kdo tak netečně reaguje na utrpení? A to je málo vzhledem k tomu, čemu chce hlavní hrdina vzdorovat, tedy předně vůči jazyku, který se soudobým polským diskursem jeví být měřítkem normality a vlády. Stereotypní, navyklé obrazy pochyb, nejistot a chtění nezmohly nic vůči slabosti, která se místy exponovala… Smutné a laciné (ale přiznávám, že v jiných očích i: tragické a „k nezaplacení“ .)… PS: Z kritického výstřelu proti polské exploataci se ztratila žena. Její „národní“ ponížení chápu jako ještě hlubší bezpráví, než jaké nasvěcují vytrvalé, ale svévolné zářivky vzpírajícího se režiséra.

    • 12.5.2017  10:19
    Filmstudie (1926)
    ****

    "O nové kultuře sníš a já nově ti v proměnách zpívám" (V. Nezval)

    • 10.5.2017  07:08

    Maně jsem si vzpomněl na slova Rolanda Barthese o etapě kinematografického vývoje, kdy "zobrazení lidské tváře uvrhovalo davy do velkého zmatku, kdy se diváci v obrazu člověka docela ztráceli jako pod vlivem nějakého čarovného nápoje."

    • 7.5.2017  23:09

    Hochy z Brazílie jsem viděl – myslím – třikrát, a to pokaždé s odstupem zhruba deseti let. Poprvé mě ten film uhranul jako chlapce (a spolu s ním i knížka) jako skvěle vystavěný thriller s nadčasovou, etickou výzvou k jednomu každému divákovi, podruhé mě oslovil neméně silně: vracel jsem se ke známému příběhu se známým poselstvím a utvrzoval jsem se o správnosti své nastoupené cesty. Nyní, potřetí, jsem už nezažil původní úžas. Skvělý utopický snímek o naklonovaném Hitlerovi promítaný na plátno nového tisíciletí působí již poněkud naivně: dnešek si rodí své hitlery bez pomoci genetiky a naivní, hloupoučcí lidičkové si je volí do parlamentů, ba jim svěřují prezidentské funkce. Nepochybuji však, že kdybych tento snímek viděl dnes poprvé, nadchl by mě jako tenkrát poprvé.

    • 7.5.2017  22:29
    Na návštěvě u Horníčků (TV pořad) (1968)
    *****

    Tento – snad vůbec nerežírovaný – snímek skvěle ozřejmuje význam publika pro Miroslava Horníčka. Nesoustředěný, příliš zaujatý sám sebou v něm zdaleka nedosáhl takové míry koncentrace, která by mu umožnila přejít přes nebezpečné lano mimo-hereckého sdělení… V záběrech ze svého domova je až příliš zabydlený a bezpečný a ztrácí tu klíčovou nejistotu, která v něm jindy zažehla ten fascinující plamen inspirace, vedoucí jej k těm nejpřesnějším slovům. Přesto – ba možná právě pro to, pro tu mez nedokonalého lidství, trapnou a (tím i) krásnou – jsem ale jeho šarmu neodolal a nadšeně jsem kráčel po jeho boku a těšil se jeho odvážným zrakem. PS: Bez komentáře (sic!) ponechávám první nešťastné protiemigrantské exposé Miloše Kopeckého. Jeho případnost v pořadu o Horníčkovi mi zcela unikla a netuším, kdo se jím chtěl zavděčit a komu... PPS: Horníčkově vizi televizního pořadu, který pomáhá navázat přerušené dávné vztahy a svazky, jsem bezprostředně zatleskal. Kdyby věděl, jak Česká televize tuto ideu naplnila skandalózně založenou Poštou pro tebe, asi by - i při své výřečnosti - těžko hledal slova. Kde bylo možné skutečně jednotit, poskytla degenerovaná veřejnoprávní buňka všech televizí jen znásilnění za asistence ne-lidské (příliš ne-lidské) moderátorky a zvířecky nezodpovědného pošťáka. To však patří do komentáře k jinému pořádku, který si ani netroufám hodnotit.

    • 7.5.2017  21:18
    Hovory přes rampu (TV pořad) (1968)
    *****

    Miroslava Horníčka mám moc rád odedávna. Obdivuji především jeho schopnost bystré a (nejen jazykově) kultivované reflexe a sebeironii, jimiž založil svůj humor na neunavujícím, stále jitřícím a přitažlivém pulsu. Výborně se to uplatnilo v některých jeho filmových rolích, ale nejsilněji toho využily jeho „hovory“. A právě tento záznam divadelní interakce jej představuje v nejlepší formě: jeho vyprávění o dávném i nedávném jsou půvabná, myšlenky o životě a jeho hodnotě, které si nehrají na velkou filosofii, jsou prosté a tím i přístupné (i těm, kteří vše nehmotné znevažují), a zejména odkazy k soudobé společenské a politické situaci zaznívají s takovou bezprostředností a v tak nečekaných souvislostech, že to překvapuje i dnes – žel i svou aktuálností.

    • 2.5.2017  10:28
    Fanda (TV film) (1977)
    ***

    Na okraj pár poznámek Zdeňka Řezníčka z roku 1930 k tématu všeobecné posedlosti sportem: „Dnes již neudělá kluk na zeleném palouku kotrmelec, aby nebyly jeho pohyb, prohnutí těla a mrštnost zaznamenány v sportovním časopisu se vší přesností a fouňovskou nabubřelostí profesionálních sportovních soudců, samozvaných kritiků ,kultury těla‘. Volnost pohybu jest dnes závislá na hodinovém stroji, a kdo není zaregistrován ve sportovní rubrice jako ,nadějný fenomén tělesně se probouzejícího národa‘, ten jest již předem určen k zániku a zapomenutí; ztracená existence! Lidé potřebují míti svoje sportovní hrdiny a národ v své slávě se odráží v banalitách sportovních rubrik pověstných Večerníků a Zvláštních vydání. Devisou dneška jest záhadné znaméno ,:‘, a rozlícení fanouškové z předměstí dovedou cediti drahocennou národní krev na bariérách sportovních hřišť, kousajíce přitom nezbytné citrony. Stali jsme se naprosto dokonalými ve vzpaženích, rozpaženích, výkopech, kličkování, boxování, běhání a šplhání; naší abecedou a nezbytným slovníkem jsou: goly, gamy, knock-outy, loby, ringy a starty; dovedem uctívati naše profesionální amatéry a dýcháme spokojeně a blaženě ve stínech Guldenů, Jack Dempseyů, Frištenských a Breitbartů. Ráno při kávě necháme si servírovati s rozkoší naši sportovní rubriku, abychom se pokochali pohledem na favority včerejška a mistry zítřka. […] Ještě štěstí, že duch několika vyvrženců si může odpočinouti na křídlech vítězství ticha, kdesi v zapadlém čarokrásném hájku, kam nevkročila noha turistova s holí obtěžkanou plaketami hradů a zámků. […] Nenajdeš již pomalu kluka, který by neudělal z obyčejného kotrmelce sportovní program. Duch ovlivňován odbornými sportovními přednáškami, jest hermeticky ucpáván proti vlivům krásy a poesie. Mládež sílí a její paže jsou tak svalnaté jako paže z reklamy na osvěžující a sílící prostředek Alpu. Jsme ve stavu příprav velikého skoku do prázdna. […] Breviářem dneška jest pro nás sportovní camranina, výšplecht bulvárních redaktorů, neznajících rodného jazyka. Myslíme, že pokračujeme vpřed a zatím celí udýchaní se objevujeme kdesi nad propastí, z níž se ozývá hukot davu lačného sensací na automobilové dráze.“

    • 1.5.2017  00:53

    Pozdně normalizační snímek Vlasty Chytilové jsem prvně a hned několikrát (jako jinoch – žel plýtvající časem) shlédl především jako alternativní filmovou formu prezentující na polyperspektivním sujetu estetiku „pražské pětky“, kterou jsem tehdy usouvztažňoval s jinými novovlnnými uměleckými projevy, zvláště s muzikou Praprecedentu. Zdaleka jsem nebyl nadšen, jakkoliv mi dílčí momenty přišly již tenkrát skvělé. Tehdy mě oslovily zejména divadelní vsuvky, scénické i dialogické, momenty, kdy se příběh rozpadá v etudy provokující a alternující život. Při zpětném ohledu jsem byvší úžas neprožil: zůstalo u mnohotvárné kritiky pozdně di-sociované společnosti v naduté mocenské struktuře ohavných osmdesátých let, ve filmu neúnosně preparované reprodukovanými televizními obrazy. Sama sklepácká divadelnost vyvstala už jen jako konvenční a obecně přijatelná kritická (satirická) forma, přesahující tehdejší Dikobraz jen nahotou nebo tabuizovanou látkou. Ústřední trojice mužských hrdinů si plete bojiště života s blázineckým shakespearovským jevištěm a nepředpokládaná propadla je poraněné vpouštějí kamkoliv jinam než k nim samým – tedy vzdalují je od jediných léků, jež by jim mohly pomoci, což zákonitě vzbuzuje režisérčin smích. Ten zdaleka nesdílím. V posledku se totiž divadelním jeví již vše, nejen ta tematizovaná socialistická realita, - včetně režie: jakýkoliv záběr se odírá o skutečný (a tragický) život a jeho jedinou cenou je to, co z něj sedře. Takové sledování filmu je pak jen usebranou pietou, ne-li tryznou. Pointa snímku je sice smiřující – osvětluje zkušenost absolutního dna jako příležitost k vzestupu – ale i ono prozření se jen "odehrává" a život zůstává v předsálí. PS: Konstrukce příběhu na mě působila příliš strojeně. V zásadě ale skvěle odráží ono sartrovské peklo společné viny (neb spíše společné slasti a provinění se jí). Nejistota, v níž padá libertinské společenstvo, je pravou podobou jejich volného řádu - jejich vězení. Nad ním vládne právě to ztrácené Já.

    • 30.4.2017  22:18
    Ptáci (1963)
    *****

    Klamavá „horrorová“ osa dramatického příběhu o zániku jednoho světa, příbuzná pádu lidstva do nezúčastněného štěstí v méně skladebné a imaginativní Invazi lupičů těl, nese klíčové poselství, podnes živé, byť poněkud nečitelněné desítkami efektních i béčkových „ekologických hororů“ o vzpourách zvířat. V Hitchcockově snímku nejde ani v nejmenším o vzpouru ptactva nebo o válku jimi vyhlášenou, jak se jejich proměna vyjevila ohroženým obyvatelům snově idylického Bodega Bay, v němž se byli zbavili vší jinakosti a dlí v naučené americké kultuře věčně žitého snu. Ptáci se jen přizpůsobili lidské přírodě, tedy tomu, jak se Život v moderní lidské interpretaci proměnil v živoření, akcelerované a uchovávané násilím. Pták, bytostně mírumilovný a čistý tvor, moudrý, obětavý a pamětlivý odedávných trajektorií svých životních cest, náhle jako věrná nápodoba člověka zpřítomňuje a naplňuje zakrývanou ničivou pravdu vzájemných vztahů a varovně odhaluje vládnoucí Já jako spoušť té opravdu závěrečné spouště.

    • 22.4.2017  21:44
    Skok do tmy (1964)
    ****

    Strhující psychologické drama tří neškolených parašutistů ocitnuvších se po seskoku v neproniknutelném protektorátním bludišti: zdánlivě nekonečný deštivý les střídá jiná bezvýchodná bažina – kolaborantsky uvolněná Praha, uzavřená do konejšivého strachu, vyznávaného alibistickým: „Válka se vyhrává na frontách, ale tady nikdo válku nevyhlásil.“ Pohyb touto sítí, po tomto ostří je strhující a napínavý. Soustavně však také svou nebezpečností oslovuje, táže se diváka po jeho ochotě, vůli „vydat se“. Dominance „personalizované“ kamery, zvláště při útěku a průchodu lesy a přírodou, mi okamžitě připomněla Démanty noci, shodou okolností snímek ze stejného roku. Snad je to dokladem soudobého mému, potřeby nahradit objektivní, vševědoucí vyprávění (a jemu odpovídající jedinou pravdu), jedinečnou zkušeností a pravdou zpochybnitelnou (již v člověku samém), konkretizovanými právě vnímáním, bezprostředním – jakkoliv zostřeným či otupením – vnímáním, jímž jediným vlastně vzniká svět. Vadila mi jen ideologická stránka snímku: akcent na komunistický odboj, filmový týdeník prezentující převážně zneužitý katolicismus – a s tím sourodý, negativní pohled na mši se smířlivě formulovaným kázáním – to jsou jasné a zkreslující projevy, které mají polarizovat hrdinství mužů riskujících vše. Sugeruje to zdání, že žádný jiný než komunistický odboj nebyl a že všichni katolíci kolaborovali, což přirozeně nemohu přijmout ani jako úlitbu jinak skvělému filmu.

    • 22.4.2017  21:43

    Předválečné sledování tohoto poválečného snímku mi nanejvýš připomnělo smutnou pravdu o tom, že mír je často pouhým příměřím, ba někdy jen jinou formou války. Mezilidská surovost, exploatace, předstírání a všudypřítomné násilí přeci nejsou ničím jiným. Soudobá jihoslovanská filmová estetika mi zůstává nadále nepřístupna. Nesourodá směs absurdity, grotesky, reprodukovaných frázemi slovesnými i vizuálními, a laciného magického realismu mi přišla úskočná – a vzhledem k tématu (přes mnohomluvnost) mlčící.

    • 16.4.2017  21:51

    Jeden z nejsilnějších filmů o světle a tmě, o metafyzické polaritě, kterou ve snímku ustavičně zpřítomňují motivy spojené s nemocemi a léčbou zraku. Zdánlivě prosté psychologické drama soustředěně obhlíží gordický uzel rozmanitých vztahů mezi různě osamocenými bytostmi v moderním západním světě a váží jejich duše. Zdánlivý klid, jímž snímek vrcholí – rozvod neplodného a ustrnulého manželství, ukonejšení viny na vraždě, zpronevěření se svému poslání a ženství – je tou nejhlučnější tmou, do níž lidstvo padá. Jak je slepota pokorného rabína, jehož krásný tanec s provdanou tanec víří naději budoucího lepšího života, žel nepravděpodobného lidského štěstí, je proti ní vidomá! Závěrečný dialog smutného režiséra, který hledá v přítomnosti odlesky svých jinošských snů, měšťanskou optikou uhlazené v sentimentální nostalgii, a muže, který se považoval za Boha, ale nedohlédl konce jediného svého hříšku, natož pak své smrtelné viny, ovšem naznačuje, že spása je nablízku i pro ty, kteří se po většinu svého života proháněli jako hlubinně melancholické myšky v kolech v neviditelných klecích. Stačí jen posvítit si skomírajícím plamínkem v hlubinách našich srdcí, těch nespolehlivých dušičkových petrolejek.

    • 10.4.2017  20:03
    Enter Life (1981)
    ***

    Chtěl-li tento svérázný výukový film pro Smithsonian Natural History Museum na téma vzniku a vývoje "života" na Zemi sdělit, že Život je přede vším Tajemstvím, rozhodně uspěl.

    • 10.4.2017  19:23

    Mdlý hraný dokument, rekonstruující vyšetřování průmyslové špionáže, si bere sledovaný případ jen jako řádně zprohýbanou osu, na níž demonstruje soudobé kriminalistické metody. Příběh je podružný, jde jen o manifestaci schopností a bystrozrakosti státní bezpečnosti. Nejvíce mě na něm zaujaly místy - snad nezáměrně, snad varovně - zazněvší poznámky o tom, jak policie prověřuje každého, kdo se k vyšetřovanému, neřkuli podezřelému jen přiblíží, ba i toho, kdo se jen zdržuje na tomtéž místě nebo pracuje ve stejném podniku jako on apod. Jak na to asi reagovali potenciálně podezřelí před televizními obrazovkami?

    • 8.4.2017  22:49

    Práce rukojmím socialistickorealistické agitky.

    • 7.4.2017  09:49

    Verši Goethovými: "Celým světem jsi, Říme; a přece, nebýti lásky, / světem nebyl by svět, Římem by nemoh být Řím."

    • 1.4.2017  22:37

    Jako chůze po žhavých uhlících… Těžko se mi pronikalo do tohoto tíživého příběhu o nepojmenovatelnosti lidské zkušenosti a odhalil jsem nanejvýš ten osten, o nějž se mé porozumění ranilo. Herectví hlavní představitelky bylo pro mě těžko uchopitelné a odráželo se od všeho, co ji obklopovalo. Jako by nic nezakoušela, jen důvěřivě postupovala po daných, předurčených schodech pravé cesty. Ale bylo tomu tak skutečně? Mohlo, ale nemuselo. Její nezvýznamněná neproniknutelnost zatím celek roztříštila. A zůstalo jen u toho neuměleckého, nefilmového míjení, za nímž je vše a nic. Je to málo a není to málo: zůstal život, do kterého se všichni noříme, aniž bychom tušili dna, a z něhož rosteme, nevědomi všech šrámů, které nás krášlí...

    • 26.3.2017  19:10
    Tarata (1977)
    ***

    "Žádné zázraky neočekávejte! Pokolení titánů už vymřelo. Budou se dít velké věci, ale rodit jen trpaslíci. Věda, podobna Herkulovi, vytřepala na svět svou lví kůži a vzešel z ní rod pidimužíků. Žádné velikány neočekávejte!" (Charles Lassailly)

    • 25.3.2017  21:03

    Překvapivě nadprůměrné kriminální drama založené na vyšetřování několika propojených zločinů, jež k sobě váže řadu individuálních – mravních i psychologických – dilemat a sporů. Smysluplný a napínavý scénář Jindřich Poláka, příbuzný rovněž skvělé Hře bez pravidel (Noir 1), panoramaticky sleduje pravděpodobné zločince i vyšetřovatele, rozmývá hranice mezi nimi a zbavuje jejich světy dosavadní stability, ba prvním nečekaným otřesem je roztáčí opačným směrem. Kleinova režie, byla-li nějaká, neškodí stejně jako učňovská kamera budoucího zapomenutelného nádeníka. Vše spočívá na divadelních kreacích herců, z nichž někteří tzv. druhořadí, obsazovaní zpravidla do vedlejších rolí (jako Holý nebo Šmída), dosahují mimořádné psychologické hloubky a přesvědčivosti. Otevřenost příběhu ještě zesiluje jeho temný a bezvýchodný účin. (Noir 2)

    • 24.3.2017  23:28
    Typicky ženská reakce (TV film) (1975)
    *

    Vtělení normalizační televizní dramaturgie. Jalovost hereckých výkonů, posílená vytrvalou neautentičností dialogů (rovněž normalizovaných nepřípadnou spisovnou češtinou), odpovídá mělkosti postav, dokonale přiléhavé dobovým konvencím. Aby přitom nezůstalo jen u komediálnosti naplňují se přitom rovnoměrně zkumavky sociálního dramatu a zvláště emancipované ženství se dostává ke slovu. Na frak však dostávají středostavovské kořeny mladých, maloburžoazní ideologie domněle šťastného partnerství, která se nepřípadně odrazila od dětí a ke stáru se připomíná jako výčitka vlastní ušláplosti, zatímco bezostyšně plení započatá manželství a zakládá nové zhoubné svazky.

    • 24.3.2017  21:42
    Mezi vlky (2011)
    ***

    Objev jazyka přírody v poslední třetině filmu byl – přes dosti strmý hiát – opravdu krásný, ale – mám pocit – že neorganický s celkem. Jako by efektně snímaná krajina měla zastínit neobratnost vyprávění a neutralizovat pravou – a nesnesitelnou – tíhu těla. Předlouhá expozice, která měla zhmotnit duši hrdiny, se jevila jen jako čekání na vlky, a když přišli, zbylo jen věrohodně aktualizované mauglíovské schéma (což jistě není málo), podpořené kulturním (ne-li civilizačním) dramatem a žel i nesnesitelnou syntetizátorovou hudbou. Intimita ani nestačila vyhasnout bez ohledu na udržovaný oheň – nezaplála totiž: nadlidské měřítko všemocné kamery, proti-smyslové zpomalování vzácných záběrů zdůvěrňování s přírodou a podobné sugestivní postupy uměle exponovaly prožitek tak, jako elektrické světlo ve starých kostelích nemilosrdně praží barvy křížových cest stvořené pro mihotavé plameny voskovic a jim odpovídající nesmělý zrak. Zde se jen zíralo zrakem inscenovaného přírodopisného dokumentu, a zdaleka se nezřelo, a zbyl nanejvýš dobrodružný román, za nějž by se patřilo poděkovat, kdyby – nešlo o život. Závěrečné dojetí mělo prostoupit celek, a ne ho pointovat. Trpký úděl filmu být zrozen pro biograf, a ne pro život sbližujících se. Jediné zavytí lidského vlka by celé to kino zastínilo – přesněji zazářilo… - a pak by se ve všech hrudních koších mohla rozeznít patřičná ozvěna.

    • 20.3.2017  14:30
    Moon, The (1994)
    ***

    Další rekonstrukce individuálních zón vyjádřená obvyklými režisérovými výrazovými prostředky, z nichž ten klíčový, symbolizovaný měsícem, je projekce - snad silného světla vzpomínky, které je nevyzpytatelnou pamětí vrháno do uniformního bezčasí dospělého moderního věku.

    • 20.3.2017  14:27

    Důmyslná a porozumivě inscenovaná montáž záběrů na rozmanité výtvarné projevy secesního stylu, přiléhavě snímané a podkreslené vhodně volenou hudbou a rafinovaně recitovanými básnickými ukázkami. Ocenil jsem rovněž stručnost slovníkového komentáře: obrazy jsou přeci jen sdělenější nad jakýkoliv výklad, který - jakkoliv dlouhý - zákonitě působí vždy neúplně - a banálně, čehož se v závěru neubránil ani tento, když technologickým optimismem, asociovaným domnělým secesním nadšením pro průmysl, charakterizoval i nadcházející - epochální - roky.

    • 20.3.2017  14:18

    Jak napsal Johann Wolfgang Goethe: "Odkud jsem přišel? Toť, na co se táži, / má cesta sem, toť šero kol a kol; / dnes tu i tam - až pod nebem, jež blaží, / jak druhů dvé se potká slast i bol. / Ó, sladká slast, až splynou oba víry! / Kdo samoten byl lkal! kdo smál se, sirý?"

    • 20.3.2017  12:04

    Na tomto konvenčním, kultivovaném televizním dokumentu mě (vedle tématu) zaujal především neklidný přednes komentáře Janem Kačerem, jehož hlas se zdá vzpírat jakémukoliv neteatrálnímu sdělení a dokáže vsugerovat vnitřní drama i neutrálnímu učebnicovému heslu, jímž tento snímek vlastně je.

    • 20.3.2017  12:03
    Screw (1982)
    ***

    Vtipně aktualizovanou geometričností znázorňuje tento snímek zužující se teritorium televizního diváka, které vrcholí manipulativním splynutím sledujícího a sledovaného, rušícím dokonce jejich původní role a umožňujícím i jejich záměnu.

    • 20.3.2017  11:37
    Zone (1995)
    ***

    Snad nejúzkostnější (a také nejsoubornější) studie mezí životního prostoru, jakou jsem dosud od tohoto režiséra viděl. Svět jedince určují stále se potýkající polarity, které se svými střety zároveň přibližují, a zužují tak existenční prostředí, ba mísí jej s ním. Uvnitř a vně, život a jeho reprezentace, tělesná a snová zkušenost… poskytují nekonečné množství variací hranic a film výstižně – a díky tomu, že zasahuje zároveň strukturu světa i jeho obraznost, i přesvědčivě – konkretizuje možnosti jejich fúzí.

    • 20.3.2017  07:04

    Verši Langstona Hughese: „Křídla andělů jsou bílá jako sníh, / Oh, bílá jak sníh, / bíla / jak / sníh. / Křídla andělů jsou bílá jak sníh, / Ale já jsem vláčel svá křídla / špinavým bahnem. / Oh, vláčel svá křídla / všechna ohněm. / Ale andělů křídla jsou bílá jak sníh, / bílá / jak / sníh.“

    • 19.3.2017  00:15
    Lístek do památníku (TV film) (1975)
    *****

    Tato smutná hra na návrat je vlastně především variací na Romea a Julii na konci listopadu – ovšem v nových kulisách, tedy v jinak vychýleném prostředí a s jinak založenými závazky, které její původní smysl obměňují a rozšiřují. Höger je zde opět přesvědčivý; žel Waleská působí stále jen jako kamarádka osudové ženy než jako ta, za níž mělo smysl se vracet, neřku-li: na niž se dalo po všechny noci vzpomínat. Zázvorkové se trestuhodně dostalo jen málo prostoru na to, aby vyjádřila vážnost a tíhu osobního údělu: zatímco oba dávní milenci si uchovali alespoň iluzi svého věčného mládí, ona - bez vlastního přičinění - žádné mládí neměla, a tento nedostatek se jí nadto nyní vytýká jako charakterová vada.

    • 18.3.2017  21:41
    Zbabělec (1961)
    **

    Mezní situace, v níž se ocitá temný a nerovný manželský pár (příbuzný svazku z pozdějšího Kachyňova filmu Ucho), váží jejich dosavadní životy, poměřuje jejich vztah a otázkou, jak rozřešit dané ohrožení – hrdinským činem, kolaborací, obětí…, – hledá zároveň odpověď na pravdivost jejich manželství, zároveň čelícímu ideálu jinošství, nečekaně zosobněným ruským vojákem. Z válečného – a mimořádně napínavého – filmu se tak místy přechází v komorní drama, tak věrohodně podané, že až lituji, že nezůstalo při něm samém, a režisér se odhodlal do panoramatického svědectví o nachylující se válce. Osu tázání po možnosti ukročit z cesty dospělosti, ohavné konvenčním, racionálním přimykáním k většině, k mužnosti co bezohlednému tvůrčímu vzmachu, blízkému právě onomu jinošskému sebeobětování, dynamizují dílčí témata, vyjádřená zpravidla dokonalou symbolickou zkratkou (jakou je uspání ruského vojáka slůvkem „doma“ nebo učitelčino přimknutí k žáčkovi co projev nenaplněného mateřství), ale někdy zbytečně naturalistické exprese, především krutým soubojem psů, k němuž šestnáct let po válce režiséra nemohl snad opravňovat dojem, že se na její hrůzu zapomnělo, a neospravedlňuje jej ani jakýkoliv jiný motiv, natož pak prvek sujetu. Tímto psím střetem pro mě film bohužel skončil a první, silné, zaujetí ochladlo, jakkoliv závěrečná zbabělost německého oficíra byla opravdu působivá, až „fascinující“ – a dál se maximálně „symbolizovalo“. Já však už jen málo viděl a víc svědčil. PS: I Weissovým týráním zvířat se otevřela kluzká a zbytná cestička jednoho zvlášť odporného stereotypu přeceňované české nové vlny.

<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace