vypravěč

vypravěč

* *

Česko
dojít tam, kam cesty nevedou

homepage

46 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 12 18 23
    • 21.4.2018  23:08
    Závrať (1962)
    ****

    Závrať předznamenává Naději, jak už to tak v životě bývá… Rozpačité napětí mezi vyprávěním příběhu, vylíčením prostředí a charakteristikou postav se již zde řeší kompromisními resumé: od samého začátku se vše sčítá. Nerozehraje se drama, nepředstavují se hrdinové a prostor zůstává v pozadí, jakkoliv jej kamery sledují s větším zaujetím než ty tiché i hlučné lidi. Zatímco však v Naději k sobě přitahovali pozornost právě skvělí herci, zde lhostejně a nezaujatě hrají lhostejní a nezaujatí, a do černobílých siluetových podobizen si divák promítá své vlastní sny a viny – a při vší slábnoucí úctě pochybuji, že zrovna o tohle Kachyňovi a Novákovi šlo. Snad kdyby obsadil Chadimovou a Lackoviče nebo Peterku a současně rozehrál živý logos periferního společenstva, dokázal by tu tušenou přímku lidských životů zhmotnit, takto zůstalo u fragmentů, s nimiž se lze stěží ztotožnit, jakkoliv už člověk ledacos zažil. Když se v poslední třetině film zúžil na milostné drama, začal se hroutit i obraz a svět a hrdinové přestali být hrdiny, nezbylo nic…

    • 14.4.2018  23:22
    Vyšší moc (2014)
    ***

    Syntetický snímek přesvědčivým vyprávěním manželského zlomu (způsobeného selháním otce) znázorňuje celou řadu aktuálních civilizačních krizí, a varovně odhaluje převážně nepřipouštěnou pravdu, že globální katastrofy mají původ v chování jednotlivců. Ve snímku se prolínavě střetají konflikty dětství a dospělosti, jazyků (řečí národních i intimních mluv), současné potřeby být sám i s někým, mluvit i mlčet (a mlčení sdílet), postřehovat svět bezprostředně a zprostředkovaně, a především relativizace pravdy. Do toho se přimíchávají obrazy nezdravých, ba zhoubných civilizačních návyků – mj. spolehu na média zprostředkovávající skutečnost a negující její hmatatelnost, neschopnosti vychovávat, integrovat rodinu a jednotit i sebe samého roztříštěného v čase svévolně plynoucím – a celek tak zákonitě navozuje dojem naprosté apokalypsy, kterou ovšem relativizují a zintimňují komediální prvky… Stále tak zůstává otevřena cesta do ještě horšího traumatu, než které se rozevřelo při banálním obědě tváří v tvář smrti, které jen zdánlivě uzavřel pár divadelních etud v samém závěru… PS: Zvláště oceňuji, jak se během filmu proměňovala postava otce, ze sebejistého, nepostradatelného muže zbyl jen dospělý, a co hůř moderní dospělý neschopný lítosti, jíž jednou by se dokázal ze své viny znovu vyrůst a dozrát. Slzy, z nichž se rodí, zúrodňují zatvrzelou půdu srdce, a neschopnost plakat svědčí o naprostém okorání i nezodpovědnosti.

    • 8.4.2018  09:07

    Slovy Hermanna Brocha: "Nicméně lidský život je požehnán i proklet obrazy; jen v obrazech je s to pochopit sám sebe, nezachytitelné jsou obrazy, jsou v nás od počátku stáda, jsou starší a mocnější než naše myšlení, jsou v bezčasovosti, uzavírají v sobě minulost a budoucnost, jsou dvojakou snovou vzpomínkou a jsou silnější než my."

    • 7.4.2018  22:09

    Mladá norská venkovanka usazená v Berlíně se vrací jako světobčanka do rodného hnízda a zjišťuje, že zanedlouho splyne se zdejší prostředností k nerozeznání. Ačkoliv nepřestává žít svou divadelní rolí, odstupem od svých nejranějších kroků, prvních a nenapravitelných vin a neodčinitelných ne-lásek, splývá se vší zdejší odcizeností. Neodchylně od prvního záběru, žije svou umělostí, dyzajnem, a ponořená vně sebe opisuje donekonečna svůj stín, zatímco svědci její nedávné tváře odsuzují svou paměť z nezapomínání. To vše snímáno slepou reklamní kamerou, v záběrech stříhaných bezduchou myslí žijící v umělých efektech citů. Když se konečně, po osudových střetech s prvním a prvnějším milováním a po zásadních životních vyznáních přesype písek z přesýpacích hodin na samé dno, nezbyde nic než předvídatelné vyvrcholení, či přiznání si zákonitosti, že i každá reklama jednou skončí cizím příběhem…

    • 4.4.2018  11:09

    Případně již staří Čechové říkávali: "Divný pták koba," což Komenský vysvětluje: krkavec.

    • 25.3.2018  01:48
    Plavec (1968)
    *****

    Projasněný imaginistický snímek potvrzuje, že se skutečnost zvýznamňuje a ospravedlňuje ve své slasti i krutosti jen jedinečným lidským vhledem. V tom rytmickém sauntering, které podstupuje ten vnímavý (polo)nahý člověk, se záhy odhalí, že ona plavba, kterou se vydává k domovu, se neobejde bez nebezpečné chůze, při níž je nejzranitelnější a která míjí jeho vysněný cíl již prvním tempem, jak to signalizuje i vzrůstající chlad, který se postupně přenáší i na diváka... Přes očekávatelné ztroskotání se každý bazén zvýznamní odlišně založeným dialogem a otevře tu odbytě vytištěnou knihu jménem Život pokaždé na jiné stránce. Číst se dá odkudkoliv a tedy nevím, zda Plavec pojednává spíše o síle snu, anebo o moci ponížení, která prohloubí lítost nad nesmazatelnými minulými stopami: hrdina utvrzuje svá dávná přátelství, křísí své licoměrné milenecké svazky, své zrady, i vzdouvá nové vlny milostných erupcí, čerstvých lží – a souběžně prochládající ustupuje ze svých snových pozic, smršťuje se mezi ubožáky, po jejichž zbytných šíjích kdysi kráčel ke své budoucnosti. Vedle toho všeho ovšem Plavec pojednává i o vodě a její obrodné síle. Plavání, společné plavání, odkazuje k tomu nejprvotnějšímu lidskému pohybu – k hlubokému splývání v sladké temnotě matčina lůna, jehož jsou maloměstské bazény ironickou parafrází. Ned se proplavává falešnými ztracenými ráji až k tomu svému. Každá voda ho pojímá jako ztraceného, jen ta poslední, nezachytitelná, vtělená deštěm, již jen odplavuje jeho naděje...

    • 24.3.2018  22:07

    Páně Bedřichova propagandistická variace na klasickou českou pohádku své tvarosloví odvozuje příznačně od sovětské. Neponechává ani drobného místa k imaginaci, k vlastnímu doslovení a mnohomluvně dusí všechnu představivost, plodnost vnímavého zraku a duše detailním výkladem. Nepřináší útěchu jako to lidové vyprávění zazněvší v jemném souladu se soumrakem, nejvěrnější poduškou spánku, ale jen ujištění správně zvolenou cestou, pravdou dělnické třídy.

    • 24.3.2018  21:21

    Tento vtipný (a stále aktuální) emblém s ústřední devízou „Ex Oriente Lux“ odzbrojuje nejen stylizací ústřední postavy, ale i její nepředvídatelnou cestou. Vlastní vyprávění je sice jasné, postavy srozumitelné, poselství důsledné i důvěrné…, ale přesto zde něčeho přebývá a něco chybí. Film vychyluje jeho konstruovanost, alegoričnost; snad kdyby v některých okamžicích oněměl a unavený vším dosavadním řečněním se protáhl, opadla by únava alegorie a život by všemi barvami protrhl tu nezvyklou tiskařskou černobílost dobového leptu.

    • 24.3.2018  00:27
    Milenci luny (1984)
    **

    Chudičká groteska bezezbytku vtěluje zbytnost, a přímočaře tak zrcadlí ukoptěné tvarosloví moderního přežívání v pozůstalých divadelních kulisách minulých věků.

    • 23.3.2018  20:37
    Podzim (2008)
    ***

    Tiché, úsporně snímané drama odcházejícího mladého muže, smrtelně nemocného propuštěného politického vězně, se soustřeďuje na rozmanité interakce této uzavřené postavy – s lidmi, prostředím, řečí, krajinou, se vzpomínkami a nesměle znázorňuje hranice prožívané volnosti ve světě nesvobody, ale zároveň také odhaluje meze vyjádřitelnosti duchovního dobrodružství. Zpomalený záběr padající kuličky dojme jen toho, kdo nikdy neuklouzl, a sledovat umírání snímané poučenou kamerou se stěží vyrovná opačně zaměřenému zraku, který by naopak dokázal onu tragédii vyjádřit úplněji a jemněji: nadechne-li se po léta dušená bytost, nadechne se pokaždé jen ke kašli, ale za ním se smrt ani nezatřepotá, a přijde-li, pak jen jako před svým západem to staré dobré slunce zaplaví zrak tou jablečnou žlutí, která je nerozlišitelná od vinné, a zbude jen na tom, kdo z toho svobodného bdění zcela nevystřízlivěl, aby si domyslel, kam ty mravenčí stezky vedou.

    • 17.3.2018  22:56
    Oči černé (1987)
    *****

    Úchvatná studie nezodpovědného dětinství, směšné roznětky utrpení dvacátého století. Ústřední antihrdina, přesvědčivě ztvárněný Marcellem Mastroianim, jenž ze svých dosavadních masek extrahoval vše labilní, neklidné a úzkostné a slil tu strakatou spěž ve vydluženou formu kluka honícího obruč, se na trpícím jevišti Života, který uhořívá bezohlednou péčí parazitů, protahuje a pohrává si s možnostmi změny. Neriskuje nic, než vlastní život, který ani nemá, svádí a trýzní němé děvče, uzavřené do rytmického odehrávání se, a nakonec ji zanechává nabalzamovanou drůbeží mastnotou na mučidlech jakési pohozené gubernije, jedněch přesně vyměřených ruských jatek. Tato odvyprávěná slabost nakonec nemdle osvítí přelévající se vlnky špíny moderního věku, kde jde jen o to nasytit tu božskou potřebu zrnka pomyslné duše v zrezlém kahanci těla, a drama jemné veřejné operace, protkané trochu nemístným symbolismem, se zvrátí v moralitu. Ale v moralitu skutečně živou.

    • 10.3.2018  21:39
    Nepijte vodu (TV film) (1994)
    ****

    Tento Allenův televizní snímek, zdaleka nedosahující kvalit jeho celovečerních filmů, nezapře, že jde o adaptaci starší divadelní hry, žel notně rozředěnou… Řadu skvělých vtipů potápí nudný nedějový děj, psychologicky neprokreslené postavy se míhají v rádoby historizujících kulisách bezčasého mikrokosmu a celek, očekávatelně pointovaný, se podobá spíše sešpendlenému varieté: i tomu ale něco chybí, třeba úkrok na nebezpečnější půdu vyšší absurdity, sebeironie a fantazie, dosažitelných třeba písňovými nebo snovými vstupy – nějakým půvabným šílením. Takto jsem měl pocit, že si jen listuji zbytečně konceptualizovaným zápisníkem jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů. Přesto jsem se nejednou opravdu zasmál, ale bez pocitu, že pobyt na americké ambasádě v Praze ještě někdy zažiji. A to jsem kdysi, nevěda o tomto filmu, snil, že Woody Allen jeden ze svých filmů v Praze natočí…

    • 9.3.2018  22:17

    Kaleidoskop profesionálního i amatérského divadelnictví i toho divadla mimo pověstná prkna, na nichž se jen hraje, se roztáčí nevěřícnýma rukama odhodlaného vidoucího, a snová krutý svět nenaplnitelných nadějí. Hlavní hrdince, ženě (co víc /!/ říci), se její dcerka nestává zrcadlem, v němž se vidí (v němž vidí sebe překračující své čím dále děsivější stíny), ale propastí, kam padá. Ale i na tomto okamžiku se lze vzpřímit a po čase šplhat k věčnosti, anebo hloubit patou důlek pro nezvěstné hliněné kuličky. Oběma směry se lze pořád ještě vydat. Odvážné slovo...

    • 3.3.2018  23:59

    Jakýsi zlý sen: dítě vržené do lživého světa nemužných, neženských (nemateřských) dospělých hledá odpovědi na svou bludnou zkušenost. Ohniskem tohoto prostě snímaného, ale nenapravitelně zlomeného světa je malý chlapec dušený cizostí svých zploditelů, jen přibližných příbuzných, který se přimyká jakémukoliv nachylujícímu se slovu, jež zahřeje i krvácející a poplivané. Erik Pardus, ta podivně nesrozumitelná figura české kinematografie, zde debutovala bezprostřední úzkostí a láskou, která jej opravňovala k větším rolím, než k jakým se kdy dostal – včetně propagandistických Četnických humoresek, které mu zřejmě vynesly ten největší a nejubožejší věhlas, a nezbývá než litovat, že se k němu neobrátil nějaký zdejší režisér, jenž by dokázal jeho mnohotvárnou bolest i radost vstřebat příběhem, který by zmocnil všechny divácké čivy a rozkolísal zaujaté pohledy na svět.

    • 3.3.2018  21:58

    Klasická Melvillova pařížská gangsterka prosycená jazzem. Nestrhuje, neoslňuje, nenabádá, ale přesto poutá: je totiž radost svědčit elegantní ekvilibristice se silnou, integrální osobností, jejíž šarm se odráží od neméně přitažlivých exteriérů. Každé gesto, poctivě sejmuté jako sádrou snímače posmrtných masek, oslovuje a nejednou se i zdá, že reaguje na divákův zaujatý pohled. Jako v básni se lze zastavit na jednom obrazu a nechat děj plynout, protože zde se o nic nehraje, hra ubíhá výhrami a prohrami, a karty, o které skutečně jde, zůstávají nezamíchány v ruce toho, který vše sleduje…

    • 3.3.2018  00:32

    Ohniskem tohoto nenápadného, ale důsledného a geniálně pointovaného, snímku, který z rozespalých nejistot probouzí své hrdiny příležitostí vyslovit se k osudovým událostem Rumunska, je temný dialog před slepým okem televizní kamery, v němž se zpřítomňuje všeobecné zlhostejnění pravdy a lži. Dokumentaristicky založený rozhovor se mění unylým chladem moderátora v nenápadný výslech a (zřejmě) instruovanými telefonáty otevírá cestu nové společenské proměně, novému ohledávání dna.

    • 2.3.2018  21:48

    Pod maskou parodie, zpřítomňující (tj. odhalující ustavičnou živost, přítomnost a účast na dnešním lidském životě) dědictví středověkých křížových výprav, se skrývá úchvatné kritické dílo, které obnažuje moderní lidskou společnost ve všech jejích nešvarech. Jakkoliv přitom nešetří jinotaji a jemnými analogiemi, zůstává tento snímek převážně – ba souvisle – věcný a všechna úzkost, trapnost i štěstí se k divákovi dostává srozumitelně, tedy bezprostředně, řečí jeho vlastního těla, ba nakonec je sám tím, který vše za své hrdiny doslovuje a potýká se se smrtí. Neuvěřitelný zjev středověku v divadelních kulisách moderní Evropy.

    • 25.2.2018  01:48

    Na „pokračování“ Clerks jsem se podíval bezprostředně poté, co jsem s letitým odstupem znovu shlédl Smithův debut. Vrací-li se tvůrce na svůj počátek, ať už jej oprašuje nebo jej trvale živý jen těsněji přimyká svému dnešnímu hledisku, aktualizuje jej a to nenadálé muzeum rozviřuje životem, musí unést i tíhu srovnání. Proti prostému černobílému snímání všední banality se v pokračování staví všednost syntetických barev, proti vtipným náznakům, ponořeným do řeči ba sáknoucím slovy, explicitní vyobrazení, očividný šok. To vše ubírá vtipu, nikoliv však humoru, protože tím ještě více hýbe absurdita, nečekanost, nerozumění. A vyznění oslabuje i výslovnost vyznání, nutnost přesně pojmenovávat vztahy, svědčící o neschopnosti je pocítit. Vše je opisováno – zásnuby s maloměšťáckou dcerkou, kamarádství i láska s okouzlující, věrohodně maskovanou ženou – a nic se nežije. Film nemůže přes rozjařené obrazy kříšeného obchodu skutečně utěšit, nekončí happyendem, jen se šerpou s takovým nápisem dekoruje. Zůstává – už asi navěky – jen u klišé, frází, návyků a lze se domnívat, že se to v budoucnosti nezmění, válka neválka.

    • 24.2.2018  22:46

    Clerks z frází vytloukají prvotní jazyk a z nerozumění ještě větší nedorozumění. Smith otvírá film jako „první slova“: osvojené tělo si oslněně drmolí vlastní průpovídky, prostor sesychá a kdykoliv se může rozjasnit, klesne se do hlubší trapnosti. Když jsem je před mnoha lety viděl poprvé a podruhé, bavil jsem se královsky. Dnes jsem věděl, co přijde, a přes hráz pointy jsem se nepřenesl. Poznal jsem pěknou řádku těchto "podvodníků" a vím, jak se za to splývání platí, a nedokážu se tomu bahnění oddat ani jako divák. Přesto tento výjimečný debut oceňuji a jako na jeden ze symbolů devadesátých let na něj rád vzpomínám.

    • 23.2.2018  23:23
    Fotel (1964)
    ***

    Rozpohybovaná dikobrazí anekdota, jejíž nadčasovost přirozeně kalí vědomí toho, že v popředí, do něhož se všichni ženou, bude zakrátko nainstalovaná gilotina.

    • 23.2.2018  23:20

    Studie mikroskopického řezu, kterým se lze odetnout od všech polarit, včetně nadechnutí a výdechu. Jako u Včelaře, jehož ctím - a po léta se snažím sjednotit svůj dech s jeho pozvedáním křehkých včelích bydlišť, se i zde zadrhávám o spolehlivě výmluvné a poutající mucholapky nepostižitelných světů. Vše je tak jasně prázdné, že se sem vejdeme všichni - a bohužel stranou nezůstanou ani ti, kteří do toho ticha budou klást nálože nepatřičného smíchu. I zde mi chyběla vůle to poutavé, lepké ticho umlčet a umožnit lidskému hlasu, aby se rozezněl tím bytostně jiným zněním, pod nímž se vše zobrazené sesype a nedovolí si vybavit se ani v tom nejhlubším rozpomínání.

    • 13.2.2018  13:22
    Zelig (1983)
    *****

    „Nesmíme se tak pevně vázat k našemu založení a ustrojení. Naší hlavní zdatností je umět se přizpůsobit rozličným zvyklostem. Držet se z nutnosti jediného způsobu znamená přebývat tu, ale nikoliv žít. Nejznamenitější duše jsou ty, jež v sobě mají nejvíce různosti a přizpůsobivosti.“ (Michel de Montaigne)

    • 10.2.2018  22:07

    Strašlivý didaktický film mísící surreálné odživotnění ženy ve figurínu (manekýnu ve výkladní skříni) s trpkým vytrácením anorektičky. Varovný prst zakrýval oči kameře i divákovi.

    • 10.2.2018  21:49

    Souběžně s Peterem Shafferem se na sklonu sedmdesátých let navrací k osudovému vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho také Zdeněk Mahler a na ose ikonického sváru uměleckého génia a epigona, analogie vzpomenutého vztahu, důvtipně rekonstruuje životní příběh Antonína Dvořáka, který jinak skládá jako mozaiku epizod, anekdot, okamžiků. Neobyčejně „čtivý“ imaginární portrét se skvělým Josefem Vinklářem, jenž nejvyšší měrou poutá pozornost a zastiňuje ostatní herce, se ve své půli rozetne schematickou scénou, v níž cynický a hloupý šlechtic střílí holuby. Jako by se i v tomto konvenčním, nenápaditě snímaném a v podstatě nevidomém snímku, který by se dal odrecitovat…, musel klíčový režisér české nové vlny výslovně přihlásit k tomuto svému estetickému východisku a nechává herce holuby skutečně usmrcovat. Neschopnost vyslovit se jinak než – doslovně, (zdánlivě) osudově či božsky? Náhle vše, co jsem dosud přijímal jako úlitbu osvojenému jazyku, odhaluje svou vlastní papírovost: rámec, masky, (ne)stárnutí, mozaika… PS: Když jsem před pár měsíce držel v rukách Dvořákovy rukopisné notové partitury, cítil jsem přes rukavice mnohem víc než v této esteticistní retuši… a ani jsem se nemusel snažit.

    • 9.2.2018  22:37

    Smutná kolážová groteska o žalostném objevu temného kormidla vlastního troskotání v egu, které rozsvítí lampion při zahradní slavnosti, svíčku při slavnosti světel i plynový sporák – v očekávání dalšího nekonečného večera. Unhappy end

    • 9.2.2018  21:26
    Desiderio (1946)
    ****

    Hrdinčina únavná cesta z nádraží vyprahlým dopolednem podél pohřebního vozu s rakví vstřebává veškerou její minulost i budoucnost a s jejím nesvolným mlčením podél žvanivého funebráka by mohla zastoupit celý ten komorní, ale stále se bolestivě rozdýchávající se snímek. To, co kolem její nachýlené osy víří, je kolorit navyklého usedání a pozvedání, kterým dokáže otřást jen postřeh možného dopadnutí. A dojde-li i na ně, může se zrodit nový svět - z lítosti - i pro ty bez viny.

    • 3.2.2018  20:58
    Manon (1949)
    ***

    Clouzotova Manon výmluvně dokládá, že skutečná totožnost Manon Lescaut vězí ve verších a překladem do prózy svou identitu ztrácí. Vše spočívá v tom zneklidňujícím napětí mezi řádem básně a šílenstvím těla i duše, které se může v kteroukoliv chvíli prolomit. Film pozorně sleduje a zodpovědně zobrazuje, ale nic se v tom hořkém dramatu ani nestačí střetnout, protože od první chvíle vše padá. Až v poslední půlhodině, ano na samém – zprvu nenápadném a konečně nekonečném – dně, kdy se režisér konečně vypořádá s poněkud zbytečnou retrospektivní bilancí románu, se i onen pád začíná prohlubovat a poslední scény strhují a zatmívají vše předešlé. Snad kdyby šlo zapomenout ten čas, který plynul „před“, a ponechat ho jako tajemství, vnucující se vinu a trauma, by se mohl narodit nová Manon, a ta by i bosá mohla vstoupit do té naší letošní zimy a svou naivitou nás rozplakat… Nechal bych tu tmu zabíjení a pochovávání rozehrát do nesnesitelna a na ploše nezaměnitelného utrpení rozmluvit tu sklíčenou a malověrnou duši rytíře bez erbu a tělo věčné dívky, jejíž cudně se odhalující prs, zbůhdarma kojí všechny ty budoucí rozhněvané, narozené z jejího lůna…

    • 27.1.2018  23:51

    Nesmyslně předabovanými hlasy vykolejený snímek o smyčkách ze „smyčky“ mě nemohl nezasáhnout již periferním světem, který zobrazil. Mám slabost pro ta místa, kam se ještě ta podivná prkna s tolika zrádnými propadly, která znamenají svět, nerozšířila a kde je život nadále autentickým, plným všech divoce rozbujených pocitů, ať slastných či bolestných. Spleť intimních dramat, soustředěných k horoucímu ohnisku (ohništi) domova, rodiny, mi však přišla poněkud názorně edukativní: sonda do přirozeného nešlechtěného bytí převažovala v moralitu. Komorně podaná polarita ženství a mužství, poněkud vyhrocená, tento osten ještě zesílila: proti charakterním ženám stojí bezvýjimečně slabí muži, podléhající svým slabostem, kterým obětují život svůj i svých bližních – a zvláště žen… Postrádal jsem hlubší vhled do těch elipticky podaných osudů, které mě čímsi – snad příbuznou slabostí – přitahovaly. Byl bych rád z těch nezachycených stop odečetl i cosi z toho, co jsem sám zapomněl, ale dostal jsem jen nepsychologické mnohomluvné repliky či kultivovanou hysterii ženského rodu. To vychýlilo a zkreslilo celek a přišlo mi, že si jen listuji v sešitku s mravoličnými historkami, místo abych se střetl s někým, koho bych mohl znát ze tmy ranního zrcadla…

    • 24.1.2018  18:53

    "To ví přec každý - / konce dva pasu / nejprv se rozejdou, potom však spojí: / tak i my - jednou se rozejdem, / potom však budeme svoji." (Ki no Tomonori)

    • 20.1.2018  22:57
    Nahý (1993)
    ****

    Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi…

<< předchozí 1 2 3 4 7 12 18 23
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace