vypravěč

vypravěč

* *

Česko
dojít tam, kam cesty nevedou

homepage

47 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 14 20 26
    • 12.1.2019  21:12

    Geniální Whaleova filmová adaptace Frankensteina pokračuje snímkem, jejž oslabuje jen křečovitý rámec, byť i on – tím, jak vyzdvihuje jako vypravěčku ženu – Mary Shelleyovou – má svůj význam. Jinak jde o podobně důmyslně subversivní dílo: souběžně váží nezodpovědnost a virilita civilizační technologické expanze, bezohledného sebeprosazení na úkor rovnováhy životního prostředí a mezilidských a mezidruhových vztahů a kritizuje předpojatost vůči jinakému. Výstižné napětí mezi jekotem lidských monster a němotou znetvořené bytosti skvěle znázorňuje odlišnost obecně přijatých návyků s bytostnou potřebou každého z nás – po uznání naší jedinečnosti, růstu a rozmnožení. Ironické finále je polibkem smrti technické kultuře, substantivizovanému jazyku založenému na pojmech a kultuře zabydlené v zátiší.

    • 11.1.2019  22:03

    Lelouchova variace na divadelnost moderní civilizace je výstižná, ale její propadla a kulisy popisuje tak doslovně, že se nelze nechvět. V řadě míst se film natolik propadá do skutečnosti, že se divák musí cítit jako před televizními novinami. Nadsázka je sice všudypřítomná, ale bohužel to s odstupem bezmála padesáti let, kdy se lež s předstíranou pravdou drží za ruce a všichni chromnou, již neúčinkuje…

    • 1.1.2019  23:00

    Možná nejlepší polistopadový československý film. Strhl mě již jako jinocha, když jsem ho poprvé shlédl. Tehdy jsem zdaleka nedokázal pojmenovat, čím mě ten snímek zasáhl, ale příliš nadutý jsem si myslel, že to alespoň vím. Bylo to snad skvělým přednesem Václava Koubka, jehož jsme tehdy ctili zvláště pro jeho Šaty šupáka a Obrazy, a jeho zapouštěním se do čímsi svůdných šumavských hvozdů, a těmi lehce a omamně zachycenými epizodami ze životů lidí tam někde daleko, a přeci nablízku. Neuvěřitelně vyvážená směs epizod, jimiž se odvíjí čas lidského života i dějin, jako by je jedné těžké chvíle nad ránem vysnil ve tmě vlastních nedostatků a vin sám Klostermann, kdyby vládl jazykem nás pozdních, nás pojímala a nám, polovidomým, hořkým a trapným, bylo lhostejno, proč tak rádi uléháme do toho mrazu krutosti a milosti. S léty, kdy jsem prodlíval na různých dnech a sveřepě na nich hloubil patou důlek, pokaždé jinak směšný a podobně konečný, jsem dozrál, jak jen to zatím šlo, a dnes ten poznovu navštívený příběh vidím vzdálený za těmi nejbližšími, nejněžnějšími výrony prostoty. A Prostota, to je jeho pravé jméno, a lze pokládat za zázrak, že tento film vznikl.

    • 30.12.2018  21:20
    Bohoušův syn (TV film) (1975)
    *****

    Na soustředěnou a precizní mikrokomedii navazuje po sedmi letech podstatně volnější, rozptýlený, rozbíhavý, ale také živější, ba živelnější snímek, který působí jako jedna velká improvizace. A protože v improvizacích tryská humor jedině z přirozenosti, z bytostné hravosti a radosti komunikovat a sdílet spolu to nejbeznadějnější i to nejšťastnější a právě zde se sešli ti praví, lze s úlevou říci, že se Pepa potatil.

    • 30.12.2018  20:10
    Šachy (TV film) (1975)
    *

    Na bakalářských historkách mě často irituje, s jakou lehkostí a povrchností líčí skutečné osobní bolesti. Nehierarchizované vyprávění k sobě nerozlišeně přiřazuje zlomové okamžiky s nekonečnými bezobsažnými záběry na kolorit životů postav – zde především šachové partie doprovázené stereotypními pokusy mimických svalů zúčastněných hráčů působit zamyšleně apod., což se nadto ústřednímu páru vyloženě nedaří – a ponechává zcela zásadní scény nereflektované, nezvýznamněné. Jakmile chlapec s dívkou vykročili nocí k jejímu domovu, mlčíce (jako by byli němí), vybavil jsem si hned zdrcující a ničivou němotu potenciálních milenců v Leighově silném debutu Bleak Moments, němotu vyřízených slov. Zde jen slepá kamera eviduje účelný pohyb, z něhož nelze vyvodit, zda mlčí nesmělost, hloupost, touha či jazyk ztuhlý kolektivizovanou (a normalizovanou) mateřštinou. To, co se nakonec strhne po tom nepravděpodobném „Já jsem tady doma“, neutěší ani nedojme, ale vzbudí úzkost.

    • 30.12.2018  02:19
    Zlodějka (TV film) (1975)
    *

    Nervní kamera, afekt a šílenství se marně snaží vsugerovat, že je tato neveselá televizní anekdota tzv. „ze života“ opravdu zábavná. Nacházelo-li se však v ní semínko vtipu, nevyklíčilo, a to ani přes veškeré herecké umění zúčastněných.

    • 30.12.2018  01:46
    Dům (TV film) (1975)
    *

    Klaustrofobní bakalářská povídka na téma „básnicky bydlí člověk“. Čili: jak čtenář Rimbauda objevil trhlinu.

    • 30.12.2018  01:09

    Ubohý pokus o špionážní drama, které uvádí do světa plného agentů, v němž se divák neobejde bez okamžitého ztotožnění každé objevivší se postavy. Bez vtipu, bez nápadu, bez nadsázky, zato s dvojitou porcí bezobsažných řečí a omšelých póz, tak vyprchává samovolně děj zasazený do mdle snímaných rádoby exotických reálií západního velkoměsta. Dokázal-li Lukavský své schematické postavě vlít do papírových žil trochu krve, osvětlil tak jen marnost všeho ostatního.

    • 29.12.2018  22:04
    Pasiáns (1977)
    ***

    Ne zcela neúspěšný pokus o fúzi komorního dramatu a kriminálního filmu s mimořádně přesvědčivou hlavní hrdinkou a poněkud nevěrohodným hlavním hrdinou. Pominu-li toporné a s celkem nesourodé flashbacky, spíná se vyšetřovací linie se vzájemným zpovídáním opravdu zdařile: vzájemně se osvětlují, doplňují a napovídají. Divák tak bezděčně vstupuje do příběhu, účastní se dvou osnovných dialogů a napnut očekává rozuzlení: ne však jen pravdu o zbloudivším, ale i prozáření všech těch osudů, spletených v oné osudové noci v jedno klubko. V tom však film zůstává na půl cesty, vše se uzavírá příliš jednoduše, bez osobního nasazení, aniž by se někdo mohl skutečně vydat.

    • 29.12.2018  00:30
    Nezbedná pohádka (TV film) (1976)
    **

    Princeznu Máňu by si jistě každý stopař rád stopnul, a ani by nemuselo pršet. Ve všech těch kreslených dekoracích však neosvěžený příběh vadne. Peklo se zdá blýskat se spíše na vozovkách než v hlubinách neprodyšných lesů. Zklamal mě i Honza a čertů bylo přespříliš…

    • 28.12.2018  22:45

    Pravěkou trilogii mnohým ochromeného Schmidta ctím. Od té temné chvíle, kdy se havraní pero dotklo prsou novorozeného chlapce, jsem pocítil hlubokou přináležitost k tomuto kmeni (než se slovo „kmen“ stálo reklamní frází) a kmen, který jsem tehdy neznal (ale tušil) a k němuž jsem začal patřit, nejlépe popisuje Liškova muzika: láskyplně znovuzrozená hudba těch prvních s hlasy, které se dokáží poměřit a sblížit s atmosférou. se mísí s klíčivou elektronikou co naším nervstvem. Po prvním, iniciačním dílu je tím nejsilnějším ten závěrečný: odhaluje nás v naší nedůvěřivosti, v podezírání toho nejbližšího ze zrady, z úskoků, jehož nejhorší možná podoba se rodí právě z nitra toho, který nevěří. Ale také odkrývá slabost nás, kteří víme a známe, ale nedokážeme srdečně promluvit k tomu, který nás vytíná z té půdy, pro niž jsme se narodili. A žijeme: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/siesta-peaceful-air-of-autumn

    • 28.12.2018  21:07

    Kolekce hereckých etud navěšená na ose banálního vyprávění z Večerů pod lampou, přesyceného dětinskými i jinošskými afekty, rodičovskými city, výbušnými i dušenými, a dalšími nejroztodivnějšími stereotypy. Ocenil jsem jen stálý důraz na svébytnost ženství: provinil-li se kdo, byl to muž, prohlédl-li někdo tmou, byla to žena. Obávám se však, že tento akcent vyvolala podbízivá snaha producenta, nikoliv upřímná snaha po emancipaci.

    • 28.12.2018  01:13
    Až bude padat hvězda (TV film) (1976)
    ****

    Hbitě zpracovaná, ale skvěle obsazená televizní povídka, která by si zasloužila větší prostor, a byl by vznikl film, který by zastínil lecjaký soudobý barrandovský biják. Medvecká uchvacuje nejen svou věčnou krásou, ale i přirozenou dobrotou, která její postavu prozařuje, a Medřické by se mělo dostat více místa, aby se její nepříjemná, ba zlovolná antihrdinka skutečně prokreslila. A stejně tak celé špitální prostředí se všemi svými obyvateli nemuselo zůstat tak kulisovitě sterilním. A tento bílý svět mohly dále rámcovat události a souvislosti vnější. Vlastně je to promarněná příležitost, ale i tak stojí za to vracet se k této skice.

    • 27.12.2018  23:48

    Ivo Novák, ono podivné cosi, jakýsi podivný šotek české kinematografie, natočil jedny z nejlepších i nejhorších českých filmů šedesátých a sedmdesátých let, a jak se mu podařilo současně ničit i tvořit, zůstává podnes záhadou. Domnívám se, že se pokaždé spolehl na scénář, a snažil se – jako skvělý řemeslník – maximálně naplnit jeho poslání a vyslovit jeho zamýšlené poselství. A tak se vedle obludné armádní mozaiky Půlnoční kolony nebo otřesného pokusu o válečné drama v Posledním plese na rožnovské plovárně mohla objevit i tato jiskřivá komedie s uchvacující Danielou Kolářovou, okolo níž se roztančil celý svět. Je pravda, že ten tanec za moc nestojí, ale sólistka tančí tak, že to vyráží dech.

    • 27.12.2018  20:53

    Silný námět a slibná titulní hrdinka jen zesilují nechuť z ubohosti výsledku. Režisér učesává sociální i osobní dramata, jak jen může, a selankovitost celku udržující kulturu proletariátu na úrovni znechucuje svou pastelovostí. Zápoteckého toporný román přitom poskytl prostor pro nejrozmanitější režisérskou aktualizaci. Nejpravděpodobněji by mohla povstat neorealistická oslava ženy, neboť Hudečkové schází do strhujících exhibic Anny Magnani jen málo. To chybějící ale zabíjí její postavu dokonale. Ovšem spolu s kulturou prezidentských předků bylo třeba zachovat i bezkrevné schéma devatenáctého století, umrtvit věk plných nepřizpůsobivých idejí a ty důkladněji odtrhnout od (nejen) přizpůsobených posrpnových diváků. Normalizace.

    • 26.12.2018  20:39

    Příkladné propagandistické dílko, současně útočící na divákovo svědomí a přesvědčení a sugerující mu takovou „pravdu“ o světě, životě a dějinách, jaká odpovídá ideologii, na níž staví. Fráze, teze a pojmy zaznívají z úst přesvědčivých herců a epizody diváka vtahují a činí účastna natolik, že se vrací v čase, a z biografu odchází poznovu přesvědčen – a umlčen. Žádný film, který se nesnaží vyvolat otázky, nemá právo na své stříbrné plátno, tím spíš takový, který svými vemlouvavými odpověďmi nezodpovědně zahlcuje naivní – a zvláště právě tu, prostou a vnímavou – mysl. Současně však taková umělecká díla – tím, jak vyhrocují jedinečnou životní zkušenost – problematizují konvenční obraz dějin, který si člověk pokaždé nanejvýš osvojuje (a v lepším případě studiem, pátráním… modifikuje), ale nikdy nedokáže prožít. A proto i ta jsou nakonec cenná. Tomu, kdo je tázavě a odpovědně sleduje, potvrzují jeho vlastní zkušenost: i my žijeme v nespravedlivé době, kdy je každý sám a nejosamělejšími jsou naše věci – a prostředí, které se zdáme obývat.

    • 25.12.2018  22:18
    Komedianti (1953)
    ****

    Vlčkova působivá adaptace Olbrachtových povídek zachycuje potulné komedianty jako bytosti silně spojené s přírodou. Lyrické záběry na proměňující se krajinu jen nezasazují jejich putování do určité roční doby, ale důrazně tyto věčné poutníky poutají k zemi, po níž se tou stále touž oběžnou drahou pohybují, odevzdáni svému cyklickému času. Úpadek kočovné rodiny se může zdá svým pokorným vytrácením právě v krajině zákonitým, ale zdaleka neodcházejí dobrovolně, ponižováni, bez práv a bez důvěry, osamělí mezi ostatními lidmi, mezi nimiž se jim zdají porozumět jen právě tak utlačovaní a bezprávní chudí. Jako se Země stává necitlivými a zlostnými lidskými zásahy neobyvatelnou, tak i člověk v lhostejném davu otupělých a chtivých strádá – a nic z toho nelze pokládat za přirozené. Náprava je ovšem možná a doslovuje-li snímek revoluční socialistické poselství, přimyká vyhlížený společenský obraz k témuž přírodnímu dění jako zákonité vzedmutí potlačovaného lidství.

    • 25.12.2018  00:15
    Mladá léta (1952)
    ****

    Česká kultura, to je velký pranýř a také – jedno velké tajemství.

    • 24.12.2018  22:12
    Milujeme (1951)
    *

    Zbrkle odtínané a nedbale skládané scény, epizodky jakéhosi domnělého dění, parodující život, se propadají do bažin imitovaného dialektu. Ve chvatu pětiletky se musí všechno odbýt, včetně vyprávění. Milostný příběh, politické drama, výchovný román, taneční představení, dobrodružné čtení, to všechno lze rozpustit v jeden projímavý doušek. Snad na všechna schémata budovatelské propagandy zde dojde. Co však překvapí, je naprostý nedostatek humoru, nadsázky a parodie, které jsou přeci neoddělitelné od prostředí, v němž vyrůstají mladí lidé. Zde však nic takového není a příležitostné pokusy o vtip působí, jako by si je dotčení odhlasovali na aktivu. Heslo je: „Zitra se fara!“ A žadna Jitka!_

    • 23.12.2018  23:26
    Akce B (1951)
    *

    Snímek sice přímočarý, zdaleka ne však vyprávěný. Záběr za záběrem se vrství, aniž by z této skládky povstával nějaký (smysluplný) příběh, a strašlivě nesouvislé dialogy, zčásti ilustrace propagandistického sdělení, zčásti jejich výklad, maří s uvědomělou, ale nepochopitelnou rozhodností režisérovu úpornou snahu složit z rozrůstajícího se celuloidového pásu film. Současně tak vzniká jakýsi falešný dokumentární obrazový materiál i neúmyslně věrný záznam jazykového úpadku: v těch nepřiléhavě skládaných evidujících dokladech si nikdo s nikým nedokáže porozumět, ba ani se zde nikdo nedokáže vyslovit… Fikerův a Fričův podíl na scénáři zřejmě převážil těžký kalibr Kirchnerův.

    • 23.12.2018  21:11

    Vřelý příběh dělnické lásky chladne mrazivým dějinným kontextem podaným v duchu ideologizované oficiální historiografie. Karikatury historických postav se v pražských kulisách mísí se schematicky narýsovanými anonymními hrdiny, jimž jen herecký entusiasmus Beka, Tomášové a Dítětové vlil krev do žil. Jakmile však začne dějepisný výklad převažovat, i jim začne docházet dech a celek zpapírovatí docela.

    • 23.12.2018  01:01

    Kde jen se ten Resnais ztratil, že začal vnímanou skutečnost, nejistou, vrstevnatou a nestálou, znázorňovat tak stroze technicky; a proč jen se svůj výrazový strukturalismus začal snažit maskovat kontroverzně nachýlenou obrazotvorností… Jedno od sebe odvrací pozornost k druhému a o druhém netřeba ztrácet slov…

    • 23.12.2018  00:23

    Na přelomu století, v tom nenápadném čase, v němž se tolik dařilo esoterním spolkům, anarchistické mládeži a dvorským radovánkám, se tak nenápadně v řeči, která se jen tak vedla, objevila trhlina, která podnes dusí lecjaké fachidioty z řad historiků, dějepisců umění a literárních vědců a do níž padla jednou nohou ta slavná epocha. A tehdy začala válka. Wassermannův poslední, lehce dýchavičný snímek se čechovovsky posmívá imbecilitě honorace: kocourkovská rétorika ukřivděných, frustrovaných, samolibých a pitomých mocipánů šlechtících regionální totalitu se vyjevuje jako osidla znemožňující ostatním lidem chodit a jednat svobodně i jako rouška, která zakrývá příliš jistý zrak. Říkám to po celá léta: Plíšek má pravdu.

    • 22.12.2018  21:56
    Bohouš (TV film) (1968)
    *****

    Půvabný souboj Vladimíra Menšíka s bernardýnem není vzdor svému ústřednímu postavení v tomto krátkém filmu jediným ohniskem jeho nevšední komiky. Skvěle napsané dialogy, jazyková hra, vtipný rámec a pointa – vlastně jen dodatečně kořenící humor celé té anekdoty – napomáhají celistvému vyznění tohoto nepřekvapivě silvestrovského snímku, a ten se tak cyklicky navrací na mlžné i ostřící televizní obrazovky, ztráceje postupně vše, co jej tvoří – poezii, tvar, obsah… To, že se z něj stal během několika dekád inventář programu, jakýsi téměř nečitelný průklep přes kopírák, není jeho vinou. Když jsem jej nyní viděl – po letech – mimo čas jemu zasvěcený, bylo mi, jako bych ho viděl poprvé: dva skvělí herci, úžasná, vnímavá a sebeironická herečka a nádherný pes se potkají v nepravděpodobném čase, na nepravděpodobném místě a povstane vtip.

    • 22.12.2018  20:29
    Cirkus bude! (1954)
    **

    Vyprávění o jednom nevšedním cirkusovém představení postrádá jakoukoliv expozici, která by důvěrněji seznámila alespoň s těmi ústředními hrdiny. Divák je sice poznává v průběhu uspěchaného děje, nedokáží v něm však vyniknout a vše kvaltuje do finále, zanechávajíc za sebou unaveně pozdvihnuté koutky úst. Lze předpokládat, že každý z aktérů má svůj příběh, vztahuje k volnému dni nějaký zlomek svého života nebo osudu, do scénáře však tyto okolnosti pronikají nanejvýš povrchně. Jako při cirkusovém představení běžný divák nenahlíží pod masky klaunů ani nestrhává kostýmy vrhačů nožů a trikoty krasojezdkyň, tak se ani zde nepočítá s tím, že by zachycené loutky žily mimo celuloidový svět (který – jak víme díky Andrejovi Stankovičovi – „celý shoří“). Odcizení je pravou manéží tohoto představení, které vyprchává, zatímco se stejně bezejmenní lidé v hlediště smějí, dojímají a mizejíce ze záběru, odcházejí navěky, do blednoucího království fotosek. Jistě je možné také říci, že režisérovi šlo v první řadě o akrobatická a jiná čísla a že děj jen rámcuje mistrovské umění mužů a žen obklopených aurou rizika, ale pro takový malý cíl není možné mít pochopení. Není pohybu v tomto nebezpečném světě, aby neobsáhl celý život artisty, klauna či dívky obsypávané ostrými noži, a takový nerozsáhlý obraz světského, jaký podal třeba Ladislav Pešek ve Vošmikových Milencích z bedny a jaký shrnuje veškerou tragiku i životní vzmach člověka na okraji, herce a komedianta, zastíní celé to – jakkoliv obdivuhodné – běsnění cirkuse, který „byl“. Promarněná příležitost.

    • 22.12.2018  02:38
    Jan Hus (1954)
    **

    Vávrova „husitská“ trilogie je příkladným projevem české divadelnosti. Stejné tváře přebírají různé role a přizpůsobují odlišné historické osobnosti týmž ideálům. Revoluční kontinuita se v jevištní stylizaci téměř paroduje a efektní inscenace nevypovídají zbla o kořenech a smyslu – ani o poslání – reformačního odkazu, jehož pluralitu dezinterpretují s ohledem k zadavateli. Scény jsou pochopitelně sugestivní, herci hrají skvěle a divákovi se i po letech bouří krev v žilách a hnedle by sahal po cepu. V kulisách pozdně (věčně) středověké Prahy se jednotlivá dějinná místa vytrhují z proměňujícího se města jako velkolepá jeviště (odvahy, víry i zrady a útisku), vším hýbá s marionetovou elegancí všemocná masopustní stylizace a zpěv – a postavy? Jen pouhé masky…

    • 22.12.2018  01:13
    Proti všem (1956)
    **

    Tělo v moci ideologie. Každý úd se v okamžiku, kdy ze sebe vyzařuje tajemství, svou duši – šílenství, úzkost, radost, štěstí, vůli – může stát oporou ve vzletu i při nachýlení. Více než pět set let od husitského povstání, něčeho spíše zemského, přírodního než vypočteného, kulturního, konstruovaného, „historického“ nedokážeme ani naznačit, jak tehdy plynul čas, co kdo z nás tenkrát prožíval, a nyní tváří v tvář těm promyšleně sehraným tělům, která se tak důvěrně známě pootevírají, aby vynesla svůj soud, musíme jistě říct to jediné: stojíme proti jakémukoliv násilí a fanatismu. Záhy jsem nabyl dojmu, že zde nejde o nic víc než o přizpůsobení si něčeho nepřisvojitelného. Hnutí se změnilo v pouhé gesto, a to v gesto vybízející k podobnému povstání – žel k jakému asi? Ovšem asimilovalo se to přesvědčivě… Propaganda.

    • 15.12.2018  20:52

    V hravé variaci na svůj animovaný styl se Keen soustřeďuje především k provokativnímu zjevu ženské nahoty, již ve svou obvyklou montáž obrazových "odpadků" vplétá s ironií vůči kategoriím krásy a mravnosti i vůči sexu(alitě) samé(mu). Tříšť vrstvených psychedelických záběrů zatěžuje všudypřítomná špína jako něco neodmyslitelného od člověčenství. Jako se nad světem rozpíná a panuje cosi nepostižitelného (a Keenem nepojmenovatelného), co je přítomné v každém nepatrném pohybu i stání, tak se podle něj lidský pohled nezbaví ani ve chvílích nejmystičtějších odhledů právě špíny. Vše zdánlivě nezpochybnitelné končí na smetišti zvaném koláž.

    • 10.11.2018  22:01
    Cokoliv (2003)
    ***

    Podivná Allenova bilance. Naprostá většina herců v tomto snímku totiž nepředstavuje fiktivní hrdiny, ale Woodyho Allena v jeho dávných i těch budoucích (hypotetických) rolích, přesněji řečeno napodobuje strukturu jeho bytostného hereckého stylu, a celek, zosnovaný na nezajímavém dění předstírajícím příběh, tak působí naprosto bezživotně: jako by se jeden utkával donekonečna sám se sebou. Již úvodní dialogy Falka a Dobela působí jako kabaretní výstupy, při nichž se jeden komik snaží vyzrát na druhého a zbytek toto schéma víceméně variuje. Nadto půdorys a imaginace teenagerské komedie (a v jedné takové Allen objevil naneštěstí nepřenositelný talent Jasona Biggse) přebíjí veškeré pokusy o humor i drama – vše vyznívá uměle, imitovaně: pokusy o gagy obklopuje mrazivá aura, duševní stmívání vyznívá jen jak etuda ve varieté apod. Žádný mladší Allenův film jsem dosud neviděl, ale již teď se k nim blížím – pozvolna – v obavách.

    • 3.11.2018  22:04
    Městem chodí Santa Claus (TV film) (1970)
    *****

    Radostně animovaná velká oslava hravosti.

<< předchozí 1 2 3 4 7 14 20 26
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace