vypravěč

vypravěč

* *

Česko
dojít tam, kam cesty nevedou

homepage

48 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 12 17 22
    • 20.1.2018  22:57
    Nahý (1993)
    ****

    Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi…

    • 13.1.2018  23:19
    Zapadákov (1973)
    **

    Mallickův celovečerní debut mi přijde jako úporný pokus vypořádat se se vším, co předcházelo jeho odhodlání tvořit po svém, a pojmenovat ten skutečný nultý bod, před kulturou, která režiséra učila mluvit a představila mu pohodlím, stravou a vzděláním chýru Amerického snu. Nejde jen o spálení dívčina rodného domu samozvaným rebelem, snímané se zvláštní pečlivostí, hierarchizovaně zaměřující stopy opouštěné civilizace, ale i o upálení žánru, kriminálního dramatu. Bezstarostná jízda Bonnie a Clyde se zde zřejmou nemotivovaností činů zvrací v mdlobu zášti a necitlivosti, korunovanou ironickými záběry divočiny. Málokdo se jí vymyká tak jako přezrálé plody severoamerického masového vraždění, které film sleduje. Chladná horečka, sliz, který brání looserovi i dívce, oběma odsouzeným vlastní nevidomostí k domnělému schraňování, na něž ponejprv střílel(i), porozumět smyslu života, a tak ho nahrazují dobrovolnou smrtí, vůči níž se ale brání, jak jen to jde. Hrdinčiny reflexe vzbuzují dojem retrospektivního vyprávění: jako by bilancovaly šílenou cestu do nejhlubšího dolíku horečky… zároveň však vpouštějí trávený divácký zrak dětinskými frázemi, šedou řečí nudy, která je pravým pozadím všeho pozorovaného, do nejtemnějšího chaosu těch nejstřízlivějších návyků. Mnohdy strhující přírodní záběry, úchvatné postřehy krajiny a zvířeny, tak neúprosně nepřiléhají k tomuto banálnímu, unuděnému „zločineckému“ dění, že se až zdá, že režisér je sám zhnusen tím, co točí, že musí výslovně manifestovat svou jinakost a experimentálnost svého filmu, aby se od něj vzdálil. Stejně tak působí „filosofie“ rodící se z vrahových úst: Mallickův Kit není zdaleka Büchnerovým Vojckem, který filosofii potí vzdor zpanštělým čichovým buňkám svých směšných pánů; je to šustící papír, který se místy slepil a stvořil větu, která i mluvčího samého překvapí a která manifestuje režisérův přesah. Tam, kde lidský život nevyváží plynutí mraků a prosté slovo produchovněnou filozofující tezi, musí být každému jasné, že jde v podstatě – a především – o něco jiného: o ten požár, v nějž diváky nehodné rozumění vylákal ten, který nedokáže hasit. Souběžné natahování Carla Orffa na skřipec popových amerických zornic připomíná televizní reklamu a hlouběji tříští celek. Donekonečna se připomínající otázka po záměrnosti, vědomosti snímaného nakonec přehluší i křik helikoptéry a zneváží sám závěr.

    • 13.1.2018  11:21

    Pod tuto boecklinovskou variaci jen pár veršů Jiřího Karáska ze Lvovic: "Nocí jsem šel vždy dál a dále, bezlidnou, pustou, bezhvězdnou nocí. / Kudy? To nevím. Paměť má mlčí… / Nesmírné pláně mizely v dáli, v beztvarém, bezbřežném, mrazivém prázdnu. // Hlouběji, hlouběji padala cesta. V mlčení všeho cosi se chvělo / Šepotem nejistým, jako by listí po větru podzimním se stromů padalo / V ustydlou tůni temnot a vlhka. / Myšlenky černé stoupají z nitra. Úzkosti tajemné noří se zhloubi, / Jako by hvozdy pochmurné Smrti vyvstaly v mrákotné krajině Psychy…"

    • 13.1.2018  01:23

    Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat…

    • 12.1.2018  21:36

    Schulhoffův třetí noir (ale z těch českých asi ten nejprvnější) zastíní kdejakou americkou klasiku tohoto žánru. Nejde jen o kriminální drama zasazené do skličujícího bezčasí vyšinutého světa, ale nad ně – právě o tento svět sám. Příběhem prochází jen málo postav (a možná vůbec žádná!), která by nebyla více či méně osamocená – a právě takový je i vyšetřovatel. Vražděné osamělé děti, osamělý psychopatický vrah, žijící v roztříštěných vztazích s podobně odstředěnými lidmi, vzbuzujícími svým žalem respekt i hrůzu, osamělá vesnická kráska zabřednuvší v kalný vztah s nezralým ženáčem ze sousední vsi, rovněž vrženým v život spíše proti své vůli, vyděděný sígr z polepšovny předurčený k otročině a sebeužírání ve všeobecném opovržení (zvláště tyrany navyklými na přetvářku, kterou pokládají za život) a řada lékařů, tiše evidujících a diagnostikujících povrchové rány života a smrti… Kalašova osamocenost přitom zvláště zneklidňuje: obestírá ji mlčení, známka koncentrace i pozorného bezeslovného dialogu s vyjevujícími se skutečnostmi. To ticho neobklopuje vír nezkrotitelných myšlenek, o nichž bychom se mohli něco dozvědět: naplňuje se jím naprosté noření se věci, v záhadné, nesrozumitelné, ale k cíli vedoucí. Ale i věci umějí klamat a z důvěry v jejich lež se rodí to nejskutečnější drama: nezodpovídají naléhavé otázky, ale vtahují do svých hlubin, jako by jim chyběla milostná blízkost zaujatého zraku. Kalašovo vyšetřování je mystériem – a mohlo by být iniciací, rozšířeno o další postavu, jinošského detektivního eléva, o což se pokusil pozdější, aktualizovaný kalašovský příběh Na kolejích čeká vrah. Ten však drama odstínil (účinným) humorem a převedl je do jiného světa i vědomí.

    • 5.1.2018  21:15
    Rekonstrukce (2003)
    ***

    Když si před půlstoletím režiséři opravdu už nevěděli rady s dalším filmem, natočili takový, který znázornil proces jeho vzniku: tedy jeho příběh nahradili příběhem vlastním… Ty nové tuto bezradnost, neschopnost vyprávět silný příběh, nahrazují alibisticky úkrokem ke hře se strukturou, s víceznačností apod. Nežli se konečně Rekonstrukce zauzlila a začala cosi souvisle vyprávět, připadala mi jen jako školní cvičení, tu kamerové, tu herecké... Jakmile se ale – asi po půlhodině – začalo něco dít, a z víceznačných scén, z nichž si jistě každý může složit rekonstrukci svou, se začalo rodit opravdové drama. Snad by krátkometrážní formát lépe naplnil celou tu snahu, která ovšem jistě nebyla marná, když sklidila nějaké ty medaile. PS: Je naivní si myslet, že variantnost scén, hra se hrou, hra s předstíráním a divadelností a desítky jiných podobných rétorických figur podmiňují vznik významově či vypravěčsky otevřeného díla. Každé umělecké, tedy i filmové, dílo je takové ze své podstaty; a záleží jen na schopnosti diváka, střídat perspektivy – svým vlastním vnímáním, otevírat náznaky, převracet nabízené smysly. Rekonstrukce je v tomto smyslu laciná; ale nepopírám, že i tak může přitáhnout.

    • 5.1.2018  20:56

    Skoro bych se vsadil, že na počátku tohoto snímku byla táž scénáristická bezradnost, kterou věrohodně znázorňuje. Mimo ni v něm jsem v něm zhola nic nepostřehl. Nepochopím, jak režisér, který natočil tak skvělý film jako Book, Bell and Candle, mohl spáchat něco tak konfekčního, co nedokáže nic víc než zkrátit život. Obsazení Audrey Hepburn je podobně jako u jiných slabších snímků matoucí: pokaždé ji čekám zářící, moudrou a bdělou, jakou také zpravidla bývá, ovšem ostří jejího postřehu tupí hloupým příběhem, neproměnnými banalitami a schématy. Sabrina ani Odpolední láska však pokleslou naivitou ani hloupostí nemohou pařížskému hotelovému strádání konkurovat. Serendipity, oh really?

    • 1.1.2018  20:23
    Velké ticho (2005)
    *****

    Krásný dokument o životě v klášteře mě oslovil především svou velkorysou prostotou, s níž znázorňuje to nejvšednější a nejvěcnější, a odhaluje tak jeho nedozírnou hloubku. Žádná rafinovaná hra s analogiemi či symbolikou, k níž se často uchylují spiritualizující filmy (nebo jejich persifláže), jen čirý lad předmětů a aktů, jejichž duchovnost je vtisknuta již v jejich vlastní účel. Tomu odpovídá i motiv ticha, vytknutý názvem. Jak jsem kdysi napsal, ze zdánlivě monotónního ticha klášterní cely se rodí zvuky celého světa, a to nikoliv jako ozvěna vnější polyfonie, ale jako sen o ní. Pozorně zaposlouchaný návštěvník takového místa, neřkuli jeho obyvatel, dokáže po delší či kratší chvíli soustředěného vnímání zaslechnout, jak se šum, nehybnost, echo prostoru rozeznívá všeobsáhlou hudbou kaleidoskopicky souznících nástrojů a jak se nesrozumitelné (a třeba i tísnivé) mlčení proměňuje v životadárný dech, dech spící, tedy „jinak“ bdící bytosti… A stejně tak je tomu s věcmi, jejichž pokojné stání, soužití, či služba oživuje klášterní bezčasí a jeho věčnost znázorňuje jako živou, plynoucí a zahrnující do svého toku i život člověka, který se zaposlouchal ušima, očima či rukama. A k posvátnému tichu klausury ještě akustické post scriptum, pokus o hudební vyjádření onoho vzpomenutého znění: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/album/clausura

    • 30.12.2017  21:42

    Juraj Herz je jedním z mála „normalizovaných“ režisérů tzv. české nové vlny, kteří si ani v šedesátých ani v sedmdesátých letech neusnadňovali práci: v nové vlně nesklouzl k netvůrčímu žonglování s odkoukanými, konvencionalizovanými postupy a tvořil si vlastní styl, a ani po Srpnu se nevydal cestou nelidskosti, nelidskosti, která je druhým (a vlastním) jménem normalizace, nejen té kinematografické. Nebýt vesměs strašlivých písní, ztvárněných značně neimaginativními klipy, které milou komedii o krásných nohách a touhách skladnic prokládají, mohl vzniknout opravdu nadprůměrný film. Pouští se totiž odvážně po strmých a nebezpečných trasách krásných nohou skladnic do tepajícího ticha ženských snů a vykládá je s josefovskou volností tak pravdivě a otevřeně, že všechny totality pukají... Svůj podíl na tom má Andrej Barla, jehož zrakem se asi všeobecně pohrdalo a mnoho toho nenasnímal; přesto můžeme věřit, že svět viděl svýma očima (jak napovídá jeho /!/ Romance pro křídlovku). A poslední výhrada: jakkoliv se sám sklad ve většině záběrů proměňuje v nevšední jeviště, film to, co se děje mimo něj, mimo tu neobyčejnost, skrytou za zaplombovanými vraty, snižuje na pouhou realitu. Kolikrát jsem ten film viděl, i v mladších letech, a snad vždy jsem si říkal, jak by tento „sen“ (a co je víc?) produkoval Jiří Suchý. Semaforská imaginace by ono dominující bílo nechala explodovat s takovou parádou, že by na další normalizování nevybylo sil…

    • 30.12.2017  01:03

    V tomto historizujícím snímku si Novák se Štorkánem při svém vyprávění opět vypomáhají evidencí: sdružují popisné záběry, uvádějící do situace dějinné i intimní, s takovou doslovností a machou, že se příběh sám stává jen jakousi „případovou studií“ pod čarou dokumentárního sběru. Co se ušetřilo na povahokresbě postav, se převedlo na aranže. Několik silnějších okamžiků nevyvážilo ten příznačný normalizační chlad, který šlo vycítit i v Novákových starších počinech, zvláště v Maratónu. Lidské tragédie i v tomto pozdějším výtvoru jen ilustrují hrdinčino seznávání rozdílů mezi loajalitou a kolaborací, spojené s osobní bilancí, i její zkušenost rizika, ale ono vnitřní drama zde zhola nic neartikuluje, jakkoliv se nešťastný Čuřík za kamerou snažil sebevíc, ba dokonce za cenu vlastní persifláže: některé záběry (a nejen ty retrospektivní) se skutečně zdají parodovat to, co dosud vytvořil (zvláště pak Valérii a týden divů, asi nejvýraznější protipól Posledního plesu), a film se i proto zdá být spíše „kolaborujícím“ než kolaboraci tematizujícím...

    • 29.12.2017  21:57

    Mozaika banálních epizod tmelených kolem úporného naplňování všedních tuh vojínů lidově demokratické armády, zahuštěná nezaujatě snímanými záběry na Prahu exteriérovou i interiérovou, dnes může posloužit snad již jen jako dokument normalizačního semletí několika talentovaných herců (zvláště Ladislava Potměšila), s nímž ovšem bezradná kamera Šlapetova skvěle ladí, či jako vzorek jazzrockového umění Jiřího Stivína (ovšem v poněkud parodickém hávu), jímž jediným mne tento snímek překvapil…

    • 28.12.2017  20:46
    Maratón (1968)
    ***

    Předpokládanou křehkou komorní osu snímku ta rozvětvená dějinná nerámcuje, ale bezohledně ji atakuje, a to nejen dějově, což je přirozeně očekávatelné (jak jinak, za války?), ale i vizuálně a vypravěčsky. Veškerá probouzející se intimita mezi Rudou a Karlou, je snímána chladně, odbývána v běhu dějin, které zde kvaltují tak, že se ani nechce uvěřit, že se v ty dny něco zrodilo. Toto nepochopitelné splývání, v němž vše působí tak nelidsky, se marně snaží neutralizovat odlehčený, humorný tón, nicméně i ten zní poněkud krotce, opatrně. Film tak působí, jako by současně mířil na všechny strany s tím, že každý si přijde na své: tvar, který ale takto vzniká je spíše rosolovitým - a v monochromní průsvitnou hmotu se rozpouštějí všechny klady, od hereckých výkonů po Liškovu originální hudbu. PS: Nemohl jsem si nevzpomenout na starší Procházkovo Zatoulané dělo: podobně jako jeho neslavný scénáristický debut mi i tento pozdější film připadá, jako by byl složen z několika scénářů.

    • 27.12.2017  23:45

    Potenciál silného námětu, výrazně přesahujícího horizont daného žánru, tento skvěle obsazený i snímaný snímek více než velkorysé délky naneštěstí promarnil. Jakkoliv se celá drama poutá k titulní hrdince, ztrácí se ona sama z perspektivy jeho vyprávění, v němž pozůstává jen jako jakási nebezpečná okolnost, činná jen v navyklých interakcích, místo aby byla podrobněji představena a její duše hlouběji proniknuta. Herecké schopnosti Barbary Stanwyck tedy zůstaly využity jen zpola a stejně tak ze zřídla napětí a hrůzy toho mnoho nevytrysklo: všechno tajemství, které mohlo zároveň vzrušit i sklíčit, zůstalo až po závěrečné titulky skryto a mnoho se toho z klamavého povrchu odečíst nedalo. Zato se pozornost přesunula především k Marthinu kamarádovi z dětství, který poznovu vstupuje do jejího života a nevědomky se stává roznětkou jeho exploze: tato linie je ale v podstatě jedním zdlouhavým banálním noirovým klišé, jakkoliv jde stále o život.

    • 27.12.2017  21:13
    Noc nevěsty (1967)
    *

    Další Procházkovo zúčtování s minulostí vyslovené zhruba týmiž slovy jako ta předcházející. Totéž zvykosloví krutosti, jímž (selský) venkov charakterizoval doposud, však s ohledem k tématu konceptualisticky dotváří hra s duchovními reprezentacemi ztvárněnými obyčejnými věcmi, všedními úkony apod., která posléze naznačuje přítomnost metafyzického v běžném životě, ba tento uvádí jako jeden nekonečný souhrn prefigurací evangelijního dramatu, které v podstatě zrcadlí život každého člověka. Procházkovi (ba ani Kachyňovi) však pochopitelně o nic takového nejde: celý ten barokizující dekor, důvtipný, umný a v bdělém kamerovém zraku i úchvatný, má jen prohloubit polemiku, rozmělnit opačné etické principy a jakkoliv nepevný řád ještě hlouběji vychýlit. Ambivalentně je vylíčena již hlavní hrdinka, v níž se neodlišitelně slévá láska, milosrdenství i pýcha, která její vůli k askezi, ba k mučednictví neodstiňuje ani tak hrdostí jako domýšlivostí, a pochopitelně i sama obec věřících, zbloudilá v touhách i potřebách – hmotných i duchovních. Nebylo by správné kohokoliv vinit, ani dívku ani vesničany, ale přesně tak se tento snímek chová: každý záběr viní ten předešlý, aniž by však sám osvětlil tu pravou cestu. Pesimistické rozuzlení, v něž se pracně konstruovaný mikrokosmos zhroutí, alibisticky poodchází od rozepsaných životů a nechává polyfonii umlknout bez naděje v sebemenší echo.

    • 27.12.2017  00:53

    Zvláštní den je jeden z mých nejmilejších filmů. Pokaždé mě strhne, jak se v manželce snížené na služku rodí žena a jak se hlas potlačený v nachýleném mužském těle dokáže rozeznít, když se jejím oslovením ocitne opět na počátku... Setmělá scéna činžovního vězení, propouštějící hořký slavnostní hlahol fašistického davu, který sákne zdivem jako vlhkost vražedných povodní, se vteřinu za vteřinou zužuje, až nakonec nedovolí ani nadechnout se, zato stiskne tak, že se tak rozdílné řeči slijí v hojivé ticho, které tu všeobecnou rozeřvanou němotu potlačí. (Ne-malý) zázrak.

    • 26.12.2017  23:20

    Svět jako kabaret, který má dnes programu lidské utrpení.

    • 26.12.2017  20:50

    Moravcův a Podskalského snímek skličuje již tím, jak se vyslovuje a to neopakovatelně dotváří děsivou atmosféru bezmoci, která je – v perspektivě snímku – jakoby vtisknutá do života každého člověka. Skvělý vtipný tragikomický sujet důvtipně přeložený do (dosud obecně srozumitelného) alegorického jazyka šedesátých let, terciálně vychyluje pokroucené nářečí absurdního, místy až surreálného humoru: každé slovo je potenciálně svým vlastním opakem, jak to nejdokonaleji znázorňují blázni věrohodně si hrající na psychiatra v léčebně duševně chorých. Nelze se vyslovit, lze se jen obávat. Ze spojení dvou nesourodých režisérských vidění vzešlo nebezpečné enfant terrible, které mateřské i otcovské rysy perzifluje každým gestem: prostý humor konzervovaný šíleným světem chutná jako trapnost neprávem uštědřených kopanců a černohumorné „nesmysly“ – jako vyvržené z útrob Bretonových – se vystavují jako vzorky zežloutlého katalogu nadrealistických hříček. Tíseň. PS: Může být větší naplnění hrůzostrašného zdivadelnění moderní kultury, než člověk, který se stane obrazem?

    • 25.12.2017  00:56

    Skvěle obsazená exploze silvestrovského veselí rozbujelá do slovesného šílenství, spouštějícího dlouhý bolehlav. Příběh postupně prorůstaný rozkladnými písňovými vstupy nakonec mizí v záplavě gagů vizuálních i jazykových. Pro toho, kdo všem odkazům, parodiím a parafrázím porozumí, však může být zdrojem slasti. PS: "Makat není otročina, / která spadla na tebe. / Dneska, chlapci, to je jiná - / dnes děláme pro sebe!"

    • 25.12.2017  00:11
    Magnetické vlny léčí (TV film) (1965)
    *****

    Vidoucně snímaná adaptace důvtipné O’Henryho povídky se nezadrhla o drsný povrch prostoty, kterou herecky dokonale naplnili snad všichni zúčastnění. Žádná macha, žádné kulisy, žádné předstírání – jen život. Herci odevzdaní svým směšným i směšno-heroickým rolím surfují na vlnách vzedmutých americkým tajfunem, subverzivně vyvracejícím základy navyklých staveb osvojených konvencí – jakoby přesně podle melodií těch nejhezčích partitur koňských kopyt.

    • 24.12.2017  23:03

    Setrvačně sehraný a ekonomicky (jinak řečeno: nevelkoryse) odvyprávěný příběh na maloměstský nedělní večer zatměný nastávajícím pracovním týdnem geniálně naplňuje svou prostředečností prázdnotu právě odžitého víkendu. Tak veřejnoprávní televize imitovala v čase hroutící se kultury, kdy se ještě dalo něco změnit, ale nikdo o to nestál ve víře v blízkou potopu a včasnou lítost, bdělost filmové kultury, otevřené televizní divákům, tristnímu poddruhu zdejších občanů. Spoleh v předlohu nahrazuje veškerou ostatní píli: herce nahrazují rekvizity a (nezvládnutá) intonace, prostor je snímán, protože jeho nepřítomnost by vyšla dráž a O’Henryho předloha je dostatečně klasická i apolitická nato, aby nikoho nedráždila a nevyvolala zbytečné internetové diskuse: čili prázdnota pro prázdné lidi, kteří nevědí, kam klesají. Douška k morfologii pro ty, kteří stihli shlédnout tuto marnost, než zcela oslepla: vesměs skvělé herce, spoléhající se zde na osvojené stereotypní znaky, by zde spolehlivě nahradily neuměle animované postavičky – a ty krásně animované by je snadno předčily, papírmaš prostředí bije do očí tak, že nezbývá než odvrátit se a myslet na cokoliv jiného, a jazyk trouchniví příliš pročištěn nevhodnými ředidly. K pláči.

    • 24.12.2017  21:25
    Skapinova šibalství (TV film) (1961)
    ***

    Na důvtipné op-artové scéně, v kouzelných aranžích malých divadelních scén si ti jedni z nejlepších českých herců hrají s Molièrem.

    • 23.12.2017  21:35

    Černá dynastie je spíše filmem Procházkovým než Skalského, anebo? Chladně, až znuděně přepisovaný scénář nesvědčí o režisérově ochotě (či snad moci) ukáznit vespolné i individuální dění, a snímek tak připomíná nemluvnou, ba mrtvou tiskařskou sazbu. A Procházka zde vypovídá prostřednictvím rodové ságy v politických dějinách především o sobě. Z jeho scénářů lze snadno odečíst jeho obsese. A raný sujet této pokročilé budovatelské syntézy napovídá mnohé: podkresluje jej nepolevující potřeba řešit (osobní) minulost, neustále se vracející a neodbytně se hlásící o svůj podíl na dnešním utrpení či slasti (spíše sněné než reálné), která se zde vyjevuje tíživými retrospektivními vstupy, ovšem značně toporně vkládanými (například vzhledem k pokročilejší rafinované skladbě vražedného deliria v Kachyňově (sebe)mrskačské „baladě o chlapci a koni“). Tento oslyšitelný jazyk však dotvářejí další motivy, prvky, detaily, třeba všudypřítomné fackování (věčných) dětí nebo neopotřebovatelné nevšední idiomy, které – opakující se věčně napříč filmy – odkazují k jednomu konkrétnímu mluvčímu, jehož stín se rýsuje za plátnem... Černá dynastie se mi tedy s ohledem k tomuto kontextu jeví být jen jakýmsi zakleknutím do bloků, počátečním okamžikem tázání, na němž se scénárista poprvé sám sebe otázal, ještě než zjistil, že se sám svým jazykem dokáže spasit...

    • 22.12.2017  21:59

    Na tomto Kachyňově snímku mě nejvíce zaujalo, jak silný klaustrofobní dojem vyvolává originální skladba vybavovaných vzpomínek a přítomných událostí dodatečně šněrovaná záznamy snů a líčením denního snění. Divák sestupující do života neznámého dítěte se nemůže v uzavírajícím se odkouzlovaném světě pomalu ani nadechnout. Stále se projasňující paměť přitom ozařuje netušené byvší cesty a lze se jen domnívat, že právě po nich dorazila válka, která nakonec zastře paměť a nechá tázání bez odpovědi. Válka však odnikud nepřišla, probudila se – jak víme přinejmenším ze Sartra – z příměří vydávajícího se za mír. A i to tento film vyjadřuje. Aby zesílil své sdělení až po krajní dusivost, bere si však na pomoc ten nejhloupější výrazový prostředek – vraždění a trápení zvířat, které v přeceňované české nové vlně, i jinak chorobně posedlé „opisováním od sousedů“, naneštěstí zdomácnělo stejně jako zakopávání a pády ze židlí, jimž se dostatečně vysmál již Andrej Stankovič ve svých jasnozřivých kritikách. Režisérská neschopnost vyslovit se náznakem sice i v tomto snímku jako ctnost z nouze znásobila expresivitu a působivost celuloidového šílení, ale současně umlčela jakékoliv mírové poselství. Kýč.

    • 21.12.2017  22:45
    Předpověď: nula (studentský film) (1966)
    ****

    Přítomnost chycená do pasti se kroutí pod nervním zrakem zaučující se, tedy současně vidomé i slepé, bedlivé i zahlížející, kamery, oka náhodného svědka. Závrať, kterou tento pulsující filmový útvar, vyvolává, přirozeně rozšiřuje bdělé šílenství na celou skutečnost: jak se výseč nebezpečným pádem rozšiřuje, zahrnuje mnohotvárné, polyfonní drama polidštěného veškerenstva – a ten, který se dívá, musí zhlédnout i sebe – ve svých troskách. Všudypřítomná opera a soustavně zpřítomňované umění osvětluje banální naplňování konvencí i očekávatelných vzpour jako obrazy a akty jednoho nekonečného divadelního představení, vespolně uznané a vyznané lži. Oslabuje tak osudovost intimních tragédií, zvláčňuje tenze tělesných zbloudění. Ale v raném Havettově svědectví nejde jen o vylíčení té jevištní nejistoty z toho současného strachu z neviditelného propadla a ze zhnusení z nepřehlušitelné nápovědy. Již v prvních – zdaleka se ještě nerozkoukávajících – větách se otvírají jarní prameny – a jaro, které svléká, jímž se (vše) počíná a kam se (zbylí) nepřestajně ohlížejí, k sobě poutá pozornost ve všech zaznamenaných excesech i přehlédnutelných (a přesto neopakovatelných) banalitách. A lhostejno, že film jde do léta či kamsi (jaro je ve všem). Přiznávám, že mě ten film strhl. A v neposlední řadě jsem ocenil, že se Havetta vystříhal vší estétské stylizace, tak nesnesitelné u většiny jeho generačních souputníků, nechal svůj ne-vypravěčský jazyk líně se protahovat v rajské nevinnosti, a tím se zde vymkl tehdy obecně osvojovanému slovníku nové vlny, ba navrhl vlastní přístup k jazyku a tím svou generaci předčil – a zemřel spolu s ní, zdánlivě živou, život však jen imitující.

    • 17.12.2017  00:22
    Flám (1966)
    *****

    Neprávem podceňovaný Flám uvádí do světa masek úžasným „horníčkovským“ monologem stárnoucího muže, jemuž zbyla jen sebeironie, jíž splácí své prohřešky. I tomu, kdo se přizpůsobuje „dnešním“ mravům, zbývá trocha naděje, naděje, kterou si jako piliny z milovaného stromu, nosí po kapsách, a z níž se snaží uhníst nový svět. A nejvhodnější příležitostí je seznámení se s přitažlivou ženou, tedy takovou, která nemusí být krásná ani vzdělaná, ale dokáže vnímavě rozmlouvat. Jaká směšná tragika ovšem cizopasí na takovém nevěřícně započatém rozhovoru! Jistě, ale: proč se vlastně dívat na to, jak někdo tone v příhraničních bažinách a srší vtipem, když by se stačilo namísto shrbené chůze rozeběhnout – bez ohledu na vytrasované stezky. Ale tomu se porozumí jen s těmi hříchy na hřbetě…

    • 16.12.2017  21:43
    Motorista (1958)
    ***

    Excentrická i komorní indická road movie o putování taxikáře Bimala, porozuměvšího duši svého půvabného stařičkého automobilu, jemuž říká Jagaddal. Cesta se neubírá jen nádhernou krajinou; současně vede hlouběji k té ústřední, jen nesměle se prokreslující záhadě oduševnělého stroje, který odevzdaně, leč osobitě veze svůj proměnlivý náklad, hloubaje mlčky či jinými slovy – snad o duši svého smutného šoféra. Ne náhodou jsem si vybavil i toho pohádkového řidiče z Čapkovy Pohádky poštovské, s nímž smutnil i jeho vůz. Čapek – mimo spiritualistické souvislosti – uvažoval o hlubinném smyslu hmoty, který se v Ghatakově filmu vyjevuje zcela jednoznačně – a ironicky, když duše prozařuje karosérií stroje, který svou rychlostí – kvaltem – ostře kontrastuje s usebraným, ba stoickým koloritem Orientu. Avšak i Jagaddal jednoho dne dohloubá a zastaví se, načež se v nešťastném taxikáře probudí úzkost ze smrti, ba tušení její blízkosti, a Bimal se ji pokusí porazit, i kdyby měl sám zabít… Nadprůměrný film, bezesporu. Ovšem doznávám, že mé motoristické zkušenosti mi znemožnily patřičný divácký nadhled. Souběžně s příběhem tolik vzdáleného muže se mi promítaly mé poslední cesty, osudové dialogy s mým modrým vozem, o jehož vztahu k jeho řidiči si netroufám ani vtipkovat…

    • 9.12.2017  21:23

    Prostě vyprávěný zlomek nevyslovitelného příběhu ženy, která se jako většina lidí teprve na osudové hraně života a smrti učí rozumět ostatním i sobě samé. A to ostří je jako vždy předlouhé a nestejnoměrně naostřené. Banální obrazy, vyprázdněné scény, neporozumivé pokusy o stejně zbytečný dialog, končící canettiovskou „ejakulací, jež bídně živoří v gramatice,“ listují životem s neobvyklou (anebo až příliš běžnou) lhostejností, až se nakonec zdá, že se nic neodehrává. Nekonečné stopování chůze, nakládání s věcmi, oblékání a svlékání, všech všedních, cyklicky se opakujících úkonů, těch neduživých přírodnin lidské kultury, ale konečně vrcholí záhadným – a jediným skutečným, ryzím – dialogem, hovorem odevzdávajících se těl, nad nimiž snad i duše jenom žasnou. Mlčení, které ženu obklopuje, skličuje jako plíce, které se nedokáží naplno nadechnout, a zastavuje jakýkoliv pohyb přinejlepším v půli. Její cesta se tak ani nerozeběhne: otáčí se, jako by chtěla najít a pohltit svůj počátek. Vše se mění až s vírou v těhotenství, které vyváží spoluúčast na zločinu. Když žena počíná ke svému dítěti promlouvat, začíná její hlas konečně ožívat životem, a rodí se vedle nové bytosti také mateřština, dosud nejistý, nejvýš podvědomý led, přes nějž lze uniknout vsugerovaným vlkům.

    • 8.12.2017  20:35

    Bezohledně snímaná skličující studie nesvobody. Do zkroucených, sebou spoutaných těl se propadá čas, který nepřestává horečnatě tekoucí svědět a dráždit, i prostor, který se nevnímaný, ale hltavě pojídaný, hroutí a svými troskami dále brání v pohybu, o nějž však monstra stojí jen jako o prostředek k měření svých zbývajících sil. Jak se ale celé to nekonečné šmodrchání halí do alibistického hávu psychózy, šílenství, ztrácí se z celé bedlivě konstruované katastrofy tvar a zůstává jen u nudného sebeobelhávání. Zbývají jen pokorně sloužící obrazy, neústupně snaživě hrající herci a příběh se připéká k ne(s)rozumění. Útěcha experimentem to marné nakládání se životem nespasí. Nad vším převládne dojem mnohomluvnosti, vděčnosti za odpozorované a nakonec se jen drmolí…

    • 5.12.2017  21:08
    Nadare (1937)
    ****

    Zvolna plynoucí tempo Naruseho nedlouhého (nejen) rodinného dramatu, jehož závěrečná gradace nikterak nerozruší stávající tok, vzbuzuje dojem zákonitosti, s níž se vyvíjí, resp. v různých nabízejících se či zvažovaných možnostech větví, krize hlavního hrdiny, mladého manžela, který se zamiloval do jiné ženy a chce manželství ukončit, zaštiťuje se „papírovými“ pravdami, pod jejichž tíhou ztrácí schopnost vnímat věci bezprostředně. Tento způsob vyprávění charakterizuje film jako moralitu. Přes tento lehce didaktický sklon, zesílený věru nevelkorysou délkou, ovšem film – podobně jako další režisérovy snímky – nadchne schopností ve zkratce a přitom v úplnosti vystihnout psychologické i světonázorové ustrojení všech zachycených postav a smysluplně uvést diváka do děje, tedy sžít se s hrdiny a řešit s nimi jejich dilemata, jako by byly jeho vlastní. I to lze pokládat za moralistní strategii. Nedomnívám se ovšem, že k takovému účinku přispívá sám závěr: ten umožňuje různé výklady a další cesty hrdinů nechává otevřené.

    • 3.12.2017  00:47

    Venkov dobývá spartakiádní Prahu nespoutaným jazzem, prostotou a nesmělostí. Veskrze banální dílko mě oslovilo již při prvním shlédnutím lehce naivními scénkami nočního vyhrávání na střeše kolejí či na pražských vozovkách, mileneckého tokání v uvolněných socialistických exteriérech či na periferii, kde vyrůstají obludná sídliště, hlídaná sentimentálními staříky s harmonikami… Karla Chadimová a ta muzika ovšem rozptýlily veškeré kouzlo nechtěného a z celého panoramatu zbyly jen ty vzpomenuté vtahující scény, na něž se pokaždé, když se k filmu vrátím, těším nejvíc, a ty písně, na něž se nedá zapomenout, jakkoliv hlavní hrdina vskutku nebyl žádný Armstrong. Pominu-li propagandistickou stránku filmu, dá se mu vytknout více věcí, zvláště příliš omezená délka, která nedala vyznít i ostatním postavám, které tak jen sekundují ústřední dvojici. To mě zamrzelo zvláště u Ráže a Hrzána, jejichž hrdinové by se ve spartakiádním reji mohli uplatnit mnohem výrazněji. Přesto, když motorky ze Strakonic projíždějí kolem Zlíchovského kostelíka, vidím se vždycky sedět omládlý na skále pod sochou svatého Jana Nepomuckého, jak někde za řekou vyhlížím dívku sušící si vlasy… Romantika.

<< předchozí 1 2 3 4 6 12 17 22
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace