vypravěč

vypravěč

* *

Česko
dojít tam, kam cesty nevedou

homepage

49 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 16 23 30
    • 30.5.2020  22:17

    Místy možná těžkopádně, přesto však přesvědčivě artikulovaná proměna člověka, který neumí žít (a ví to), v člověka, který stále ještě neumí žít a už to neví, protože na dně, kam klesl, cítí bít jakési pomyslné srdce, které mu připadá jako dosažená spása - jako věčný prs, který ho bude do skonání kojit. Ten mechanický tlukot však srdce, a to mateřské především, jen připomíná. Je to jen zdrobnělina všudypřítomného městského hluku, který v ústech dusí píseň i dech. Z Ferdyše se rodí diktátor. Ale není to vědomý obrat. Je to zbloudění: stejně jako očištěná hříšnice, slečna a sestra z Armády spásy nedokáže uchopit svůj život jako dar, který nelze bezezbytku prohrát v smilstvech, krádežích a prohrách, tak ani hříšník neumí vzít svou znovuzrozenou dětskou čistotu jako cosi nejpřirozenějšího. A tak se musí střetnout lež s menší lží a dospět v pravdu, která si na pravdu jen hraje.- - Zcela nemístné mi ale přišlo prokládání tohoto brechtovského dramatu sprostou emigrantskou epizodou: přišla mi zbytečná, zkreslující, schematická - jako by otevírala na jedné straně brány sovětské kontrarozvědce a na druhé brány gulagu.

    • 9.5.2020  23:42

    Tento skromný snímek vyjadřuje, že smutek za člověka, který bojoval za mír, snažil se zmírnit utrpení všech svých bližních a vše, co dělal, dělal s osobním nasazením - a láskou, nemá hranic. Proto i dnes leckdo vzpomene toho věčně mladého muže s dlouhými vlasy a pomyslí si, co by nám tak asi teď poradil. Nepřestávám se ptát, na co všichni ti lidé mysleli. Co znělo v těch tichých, skleslých hlavách - jaké melodie - a jaké úzkosti. V těch dnech jsem se teprve rozhlížel a nevím, co jiného než láska a nedůvěra, které jsou v něm dodnes, bylo ve vzduchu. Snad i oni ze svých posledních sil milovali a otevírali se - cudně a hudebně - tomu odcházejícímu hlasu, vytrácejícímu se stínu. Modlili se, plakali a také se usmívali, nechali usedat popílek těch dnů do svých vrásek. A mysleli také na sebe - na toho, kdo je stále nedaleko a kdo se tolik potil, nebo na tu, která se pod bukem nepřestávala třást - a třeba se pak znovu potkali, a jen díky tomu se narodil dnešek. Vidím se po čtyřiceti letech mezi nimi. Je prosinec 1980, není mi ani rok, a truchlím. A truchlím podnes.

    • 9.5.2020  23:05

    Sternovo svědectví o San Franciscu vypovídá o mentalitě i emocionalitě rock and rollu víc než kdejaký hudební kritik. Není nic mimo hudbu, a to, co je v ní, zní. To, jak první tóny skladby Pink Floyd ten dávný celuloid prozářily, lze přirovnat snad jen k té chvíli, kdy si za spinet sedl Mozart.

    • 9.5.2020  23:04
    Song to Song (2017)
    ****

    Na rozdíl od Skrytého života, který mě skutečně zasáhl, mě tato kvazi bigbítová (nebo snad spíše rokenrolová) (anebo jen festivalová?) meditace, přišla příliš časovou - a dnes po zkušenostech předešlých týdnů, kdy se znenadání měnily barvy věcí i znění míst, zrychloval i zpomaloval tep a minulost bolela víc než neovladatelné tělo, musím doznat, že jsem si připadal při sledování tohoto filmu jako v muzeu. Rockové hvězdy zde karikovaly v dokumentarizujících záběrech samy sebe - jako by je chtěl někdo nasvítit rentgenem a prozradit tu velkou lež, že jsou i lidmi!, všemocný dyzajn, který nahradil v posledním čase umění, ovládl i gesta herců, pohyby - a nakonec i vztahy. Vypjaté emoce, s nimiž se dnes člověk setká i při obyčejném nákupu, zdaleka nespasily banalitu každého záběru. Všednost má svou obrovskou hloubku, které se kdysi říkalo propast a později také žalář, ale tady jen někdo listoval katalogem amerického obchodního domu. Poster.

    • 25.4.2020  22:18

    Nejsem si úplně jistý, zda montáž z dopisů vytváří s vnímavě snímaným pozadím jednotu… Komplikuje to již zvuk těch promluv, který je až děsivě chladný (nechci-li říci „sterilní“); ostatně bez emocí je i čtoucí hlas. Tak se na „plátně“ odehrávají nejrozmanitější přírodní události a odkudsi kamsi přilétají slova. Snad by bylo vhodnější nechat namluvit ty dopisy v krajině, kde se obrazy snímaly. Slova a obrazy by se důvěrněji spojily a jejich souvislost by byla jasná - a nenahodilá.

    • 25.4.2020  21:58

    Summertime stojí a padá s Katherine Hepburn - až marnotratně obsazenou do této šedobledé povídky. Žena, která si nezvykla žít ve světě bez horizontů, se vydala v poslední minutě na cestu a ta její vůle dojít až na samu hranici, zapřít sebe sama, rozkolísat pod sebou zem - není jen hodná obdivu, ale zaslouží si, aby se divák pokusil osvojit si ji také. Zatímco Lean tká sentimentální procházku Benátkami, spojenou s banální romancí s hezkým Italem, Hepburnová vše okolo boří - celou tu selanku červené knihovny - a ať si film skončí, jak chce, hlavní hrdinka ty závěrečné titulky překročí jak mrtvolu a vykročí v dál. Lze jen litovat, komu se námět dostal do rukou. Rád bych byl s tou zvláštní ženou alespoň rovné tři hodiny, sledoval ji, jak se ocitá ve městě na vodách, jak se sžívá s tím, jak se odráží a jak jinak vypadá to město, než jak ho popisují bedekry. Rád bych ji seznámil s někým mladším a méně anebo více směšným milencem, někým, kdo by k ženě nepřistupoval rutinně s osvojeným repertoárem frází, ale s otázkami. Nechtěl bych z nich vytvořit běžný či jinak otřelý milenecký pár, ale dvojici přátel, kteří si vidí hluboko do duší a jsou ochotni kvůli tomu druhému v lecčems svém ustoupit - a něco vyžadovat (i po sobě) zcela neústupně. Ničeho takového nebyl Lean schopen, a jeho film je tak tichým pomníkem ztracené příležitosti a jednoho benátského léta. PS: Neprožitý benátský sen shoří v čase pandemie bezezbytku. Itálie jak z turistického prospektu nikdy neexistovala. Melodrama zestárlé sekretářky a vysloužilého podvodníka se starožitnostmi - ta divná mesaliance amerického snu a italského poválečného resentimentu - utěšit nedokáže - stejně jako stohy večerů pod lampou. Ale ta jedna tvář, ty stovky výrazů, jimiž vládne! to všechno obstojí. Upozorňuje na samotu, která nedaleko tebe spřádá svůj vlastní tichý svět jako past, do níž chytí celou skutečnost, a podotýká, že i ty se musíš něčeho zříci, abys dokázal vyjít na cestu.

    • 19.4.2020  00:10

    Jak napsal v jedenáctém století Ou-jang Siou, „na světě není věci, která by se neměnila, a není změny, která by nepokračovala – takový je přirozený řád Nebe.“ Piavoliho filmovou esej Voci nel tempi lze chápat jako nejčiřejší znázornění této zázračné střídy, která uchovává život stále jiskřivý i hluboký. Moderní člověk si tento pohled na svět osvojuje nesnadno a jeho lhostejnost k životnímu prostředí, která jej přivádí na práh globální ekologické katastrofy, to dokládá se vší výmluvností. Film však na danou situaci nepohlíží pesimisticky, ale nadějeplně: soustředí se na jediný bod, z něhož může povstat změna, a to na nitro každého z nás, které je bytostně otevřeno proměně, které rezonuje s ledačíms, co nedovedeme pojmenovat, a v němž se vše ukládá: vrství se a mísí. Člověka zachycuje tento film především jako bytost dospívající, zrající a stárnoucí v souladu se svou druhovou přirozeností, k níž vedle touhy růst a rozmnožovat se neodmyslitelně patří i schopnost užasnout. Ten nejprojasněnější úžas lze ve filmu zahlédnout v obličejích dětí a dospívajících, u nichž jsem měl několikrát dojem, jako by se z prapůvodní, prenatální mlhoviny rodila skutečná tvář, jako by z živočišného druhu konečně a nenahodile vyrůstal člověk, jak o tom mnohokrát psal Hermann Hesse. V mládí pak onen úžas hoří, a tedy stravuje i trpkne, a ve stáří se podobá stínu vrženému na vzpomínku, kdy se člověk znovu vidí v situaci, kterou už nikdy nezažije a rád by si něco alespoň pro tuto chvíli zapřel (jistě si v tuto chvíli připomíná: ještě že je na světě mlčení). Resumé je tedy zjevné: spása je v tom, že lidé přestanou donekonečna třídit a pojmenovávat, zapomenou, kým jsou, a naplno se zamilují do všeho, co je, a to nejen proto, že to není náhodou - ale i pro to, že to všechno dokáže být krásné, tedy že se to všechno může jako krásné vyjevit - vzbudit v nás úžas. To všechno a mnohem víc vstřebal tento film – již proto, že ten, kdo ho snímal, skládal a snil, rovněž žasnul. Dokázal postřehnout zázračno nejen v přírodních krásách, ale i v tom nejbanálnějším lidském konání. Úžas překonává všechno naučené, učí novým slovům, novému jazyku, vysmívá se třídění a hodnocení a varuje: vše má takovou hodnotu, jakou máš ty sám. - - A co pro mě znamenalo sledovat tento film, v čase nekonečného ozáření, jímž koronavirová pandemie je? V čase, v němž se na předem neurčenou dobu osvítilo to nejtemnější, kdysi jistojistě pevné, všechny ty kosti a svalstvo a krevní oběh a nervy a mozkové a jiné (rovněž rozvážné) buňky a vedle nich i slova a hudba a prostě všechno, čím si člověk ospravedlňuje svou výjimečnost (tedy vlastní existenci na úkor druhých), jsem útěšně zakusil, že ještě neprohořelo, ba právě že ani nemůže prohořet všechno, že něco, o čem se občas doslýchám, naposled od kamaráda, který se chystal na fašanek do Velké, k němuž jsem se přes naléhání malověrně nepřipojil (a možno proto stále žiji a vyhlížím proměnu), stále září. K Itálii se jako k pramenu té nejčiřejší obrazotvornosti obraceli právě ti umělci, kteří formulovali (a formovali) naši národní identitu, ale nejen proto máme k tomuto světu opravdu blízko. Je-li nyní vyvrácený z pantů, vichr, který se dostal do domu může zpřevrátit i ten náš klid. A už jej zpřevrátil, už jej zmotal.

    • 12.4.2020  22:32
    U Hany Hegerové (TV pořad) (1968)
    *****

    Skromný – a snad i proto tak silný a otevřený - střípek z domova jedné z největších českých zpěvaček, který napovídá, že tento domov není – jako u těch nejvýznamnějších malířů – omezen na čtyři stěny ateliéru, ale že postihuje ten nejšiřejší svět.

    • 12.4.2020  21:21

    Jestli nějaký mezilidský kontakt dokáže člověku nastavit zrcadlo stejně bezprostředně jako rozhovor s nejlepším přítelem, je to noční dialog se ženou, kterou jsme právě poznali a která pro tyto chvíle zosobní všechna moře světa. S každou pronesenou větou sestupujeme hlouběji a hlouběji do oceánských modří, zelení a černí, a když se včas nevynoříme, utoneme navždycky. V poslední chvíli se ode dna odpoutává i ústřední hrdina Rohmerova filmu, dokonale zahraný Jeanem-Louisem Trintignantem, když se odtrhuje od Maudiných rtů, aby se pak ještě jednou pokusil ztratit rozum tváří v tvář (!) její nahotě, která však již nic nepřislibuje. Když druhého dne stráví noc s dívkou, kterou miluje, sestupuje obezřetněji a zároveň se sám snaží proměnit v Maud, tedy nabídnout půvabnému mládí alespoň svou vlastní mělčinu zkušeného dospělého života. Opatrnost, za níž lze zaslechnout již svatební zvony (které jsou v mimořádně zdařile vyjádřeném znění snímku zastoupeny ranními dětskými hlasy), je však i na straně Françoise. Spontaneita předešlého nočního logu tedy u obou zcela ustupuje praktické divadelnosti – a v této režii probíhá i další – již milenecké (či snoubenecké) sdílení (se) obou, ve snímku zastoupené především odhalováním (a zahalováním) minulosti, které osnuje tragikomickou spleť všech dotčených lidských životů, kterou s jemnou ironií (ne)doslovuje epilog. – Málokdy se mi stává, že pociťuji nutnost bezprostředně shlédnout film podruhé. Nanejvýš se vracím k nějakému gestu, které vtělí nejen celý snímek, ale celý život – ale když musím znovu projít prošlapanou cestou, pak vím, že jsem zabloudil. Jako kolikrát, když se smrákalo a když jsem pospíchal do neznámé vesnice na poslední autobus. Jednou mě tam přivedla cesta mrtvým lesem, běžel jsem asi půl hodiny v kuse a čekal a prochládal v té říjnové Rabyni asi deset minut. Dnes jsem cítil v zádech totéž ticho, a tak jsem nedělní ráno strávil – jako to nejhorší z Jean-Louise – s Maud…

    • 4.4.2020  23:09

    Tuhle příjemnou procházku s milou dívkou – Jihoslovankou původem, Američankou adopcí (nebo spíš vůlí?) – jsem podnikl v čase, ne nepodobném tomu, kdy jsem asi před pěti lety v těžkém boji se svou pomíjivou skořápkou procházel po světě s hlubokou soustrastí k tomu, že se tahle chvíle – letmý pohled pod nohy, stisk zábradlí, doběhnutí tramvaje – nikdy nevrátí. Stejně jsem se tedy dnes, kdy se ocitáme přes velkolepé divadelní aranžmá, která nám přinášejí útěchu v našich banálních ochotnických gestech, na začátku čehosi nového, nějaké nové formy války, již lze protektorátně (a sebezáchovně) prožívat právě jen divadelně, prošel Paříží jako světem, kam jsem mohl zavítat ještě před měsícem či dvěma a nalezl bych ho právě takovým, jak jej viděla ta bdělá Nadja, nebo jen málo odlišným. Dnes večer jsem si ale připadal jako Jean-Paul Sartre, když procházel meziválečnou – jen zdánlivě mírově naladěnou, ve skutečnosti ale „v příměří“ se chvějící – Paříží a cítil, jak se hroutí. Po pár letech jsem sáhl po jeho denících z „podivné války“, v jíž podobné jsme i my, a přes ten odstup – a přes to, že jsem je byl četl v úplně jiném – vypůjčeném – exempláři – jsem ty věty nalezl během dvou minut… A tady je máte: „Jaký charakter měl svět v letech 1918-1939? Sám se nabízel jako zničitelný. Zničitelný revolucí, válkou (proti tomu naopak šťastná stagnace roku 1900). Ale on se nejen nabízel jako zničitelný, on přímo požadoval zničitelnost. Ta byla jedním z důvodů jeho slávy a poezie. Věděl o sobě, že je přechodný, a těšil se z toho, snažil se k sobě zaujmout hledisko, jímž bude posuzován po svém konci. Nevěřil sám v sebe. Byl posedlý vzpomínkou na první světovou válku a obavou z roku 1939. Dovoloval si spoustu věcí, protože věděl, že zemře. A já tuto křehkost vášnivě prožíval. Věděl jsem, všichni jsme věděli, že půjde k čertu. Zdá se mi, že jen málo lidí mělo v minulosti rádo svou dobu, jako já svou. Naprosto jsem na ní lpěl. V roce 1921, kdy jsem se s Nizanem procházel po bulvárech, patřilo k dobrému tónu obdivovat naši dobu. Říkalo se: ,Neonové reklamy, sunlights, vozy se sníženou karoserií.‘ Byla to magická slova. Psalo se přerušovaně a rychle. A já dnes vidím, co to mělo znamenat: byla to hloupá snaha po modernismu (tehdy se říkalo: století rychlosti – toužili jsme po jazyku bez syntaxe, který by vyhovoval stodvacetikilometrové rychlosti našich rychlíků). Byli jsme tehdy naivní a důvěřiví: rozhodli jsme se, že budeme mermomocí milovat tato světla a rychlosti. Objevili jsme džez, ale jako chudáci, neuměli jsme tančit. Slýchali jsme, že se za zvuku bendža dají prožít kouzelná dobrodružství lásky, ta ale nebyla pro nás, byli jsme příliš mladí, chudí a oškliví. Džez pro nás představoval krutou a sexuální krásu zakázané věci. [...] Celý ten poválečný život byl pro nás nedosažitelnou férií, snem. A přitom i tomu nejmenšímu koutku Paříže dodával kouzlo právě on. Celý můj život byl prosycen poválečným s. obdobím, které jsem zahlédl klíčovou dírkou. Tato kouzelná doba je ovšem mrtvá. Veškerá její výzbroj: černoši, mrakodrapy, obrazy-záblesky, orgie, volná a tragická láska, bendžo atd., se stala šablonou. Já jsem tím ovšem poznamenán. Co jsem až do roku 1939 na celé Paříži, na Ménilmontantu, na Montmartru, na Montparnassu vášnivě miloval, to byla tato doba, která již minula. Jejím prostřednictvím jsem pohlížel na svůj život, byl to ztracený čas, ne mnou, ale druhými, k nimž jsem se pokoušel přiblížit.“

    • 17.3.2020  19:42
    Ten, mitake (1995)
    *****

    Tato komorní podobizna režisérčiny babičky mě zaujala zvláště zdařilým spojením spíše statických záběrů s minimalistickou zvukovou stopou, spoluutvářenou terénními nahrávkami, hlasem telefonního záznamníku a různým půvabným šramotem. Prostým obrazům, jako by snadno zapomenutelným, a právě tak i pomíjivému znění různých všedních událostí se jejich zdánlivě nahodilým spojením – v jakési současné odstředivé prchání (za stálého ohlížení) – dostává nečekané významnosti, ba až posvátnosti. V pomalu narůstajícím víru jako by zanikal (i vznikal) celý svět.

    • 14.3.2020  22:50
    Psí ostrov (2018)
    ***

    Jakkoliv mně výtvarně Psí ostrov ani v nejmenším nevyhovoval – nelíbil se mi ani mě nedráždil ani netrýznil, prostě jen mělce stékal po obrazovce (a myslím, že by i na plátně stékal stejně ledabyle) a nechával mě chladným – a podobné alegorie mi byly vždy cizí (včetně Zvířecí farmy, dlužno dodat), ocenil jsem vedle silného příběhu jeho angažovaný zápal – a také jeho originální filosofii jazyka. Napětí mezi rozuměním a nerozuměním, mezi jasnou – organickou a rajskou – mluvou psů a temnými střety dialektů lidských sdělení, konfliktních frází a hněvivých žargonů. Zatímco kousající pes mluvil řečí Adamovou, dvojnožci jen skřípali zuby, i když se vyznávali z lásky.

    • 6.3.2020  22:13

    Je jedno, že jsem jako malý filatelista snil jiné sny o známkách, než jaké osvětlil tento krásně ozvučený příběh ze spícího alba, ale – ty dávné sny jej převážily tím, že mi v nich šlo vždycky o život, a tedy zůstávám i po zhlédnutí této komorní japonérie chladný (je-li to již chlad, čemu čelím). Na tomto imaginárním plátně se veškerý život odesnívá jen pod šetrnou fólií unikavého sběratelství; já o žádných záchranných páskách nevěděl. Přesto odesnívá se mile, jemně, kultivovaně a zní, a už to je nemalý závdavek budoucímu vzletu. Tak díky za něj. Ostatně i já se chystám k vzletu mimo ta vodorovná pouta tříd, pojmů a znalostí.

    • 6.3.2020  21:47

    Silná balzacovská miniatura, jakási vzdušná mezihra v rozsáhlé sáze věku, který se definitivně probudil z jedné války, aby začal chystat novou. Jako každý z Rohmerových filmů oslňuje především úžasně vystiženou atmosférou a hlubokou prostotou: sentiment vzpomínky se ustavičně zvrací v ostré bodnutí do přecitlivělých slabin vlastní budoucnosti. Rohmer ironicky znázorňuje dobové konvence i nastiňuje jejich revoluční překlenutí, ale v obojím odhaluje mravní ambivalenci, která přímo odkazuje k naprosté bezradnosti člověka jak si počínat se svým životem. To tedy Rohmer vyjádřil i jinými svými snímky – a nejednou opravdu velkoryse. Co mě na tomto zvlášť oslovilo, je dokonalé ztvárnění sexuální dimenze manipulace: tím, jak Guillaume zachází s Bertrandem, jej současně znásilňuje, a tento – submisivní – se podřizuje, aby se nakonec ztratil – ve svých slovech, která nepointují ani nepokračují k nějakým dalším příběhům. Tma tohoto dění připouští nejrůznější výklady. Co však nejvíc skličuje, je ta tma, která obestírá nás. Rohmer ji v tomto snímku nasvítil naprosto bezohledně a pobídl každého diváka, aby do ní vběhl, ať již se v ní ztratí, nebo se v ní rozplyne.

    • 1.3.2020  01:18
    Barometr (TV film) (1969)
    *****

    Barometr jsem viděl poprvé někdy v devíti či desíti letech, krátce po poslední revoluci. Ten film mě okamžitě zasáhl a odzbrojuje mě i čtyřicetiletého. Jako dítě mě šokoval svou bezprostřední pointou, obrazem krutosti světa, v němž žiji a o němž jsem si myslel, že je jednou velkou rodinou. Střízlivěl jsem dlouho a nyní mě zasahuje už jinak – tím, jak svědčí o nezávislosti lásky, o tom, že lze najít pevný bod, osu světa, axis mundi, ne jen v každém věku, ale i tváří v tvář té nejhlubší beznaději. Dialog Jarmily Kurandové a Ladislava Peška je silný ve své bezprostřednosti, v tom, jak se obě svébytné a k jinému snu zacílené cesty protínají, proplétají a jednotí. Pesimistická pointa snímku, nádražní prázdno, které zvrací veškerou předešlou naději v suť, je dobově podmíněná a není sourodá s celkem, ba snímek příliš vychyluje. Tváří v tvář chladu bližních je přitom dostatečně skličující již ta úzkost v půlnoční hotelové jistotě, a ta by tento snímek také smysluplněji uzavírala.

    • 29.2.2020  22:51
    Hra o jablko (1976)
    *****

    Ve Hře o jablko Chytilová – podobně jako v některých svých jiných filmech –synteticky ztvárňuje celou soudobou společnost. Soustřeďuje se především na problém toho, jak se jednotlivec vztahuje ke svému bližnímu a ke svému prostředí a na protikladu ústředních hrdinů – lékaře Josefa a zdravotní sestry Anny – tuto situaci nahlíží jako genderově podmíněnou. Nepřítomnost pozitivních mužských příkladů a relativizace ženských prohřešků a zločinů (důsledně nahlížených poměrně k jejich závislosti na mužích – partnerech) tento soud sice odhaluje jako ideologizovaný, ale v maskulinně založené společnosti do značné míry oprávněný. K dokonalosti snímku by přispěla právě další dějová rovina, která by režisérčino rozhodné svědectví problematizovala. Přesto – v daný čas na daném místě – musel film zákonitě otřást základy socialistické společnosti, která se dnes zvláště v levicově založených platformách pokládá za přinejmenším latentně feministickou, nebo alespoň „pro-žensky“ založenou. Tento úsudek, který mě pokaždé spolehlivě otráví, ovšem prozrazuje právě onu trvalou hlubinnou maskulinitu české společnosti, která již od dob RKZ volí před skutečností a pravdou instrumentalizovaný obraz: takovou přetvářku, která úspěšněji a rychleji dosahuje ušlechtilých (nebo zdánlivě ušlechtilých) cílů, než vzájemně porozumivý dialog. Toto téma ve filmu zpřítomňuje úžasně citlivě rozprostřená divadelnost. Divadlo zde prorůstá – implicitně a (návodně) i výslovně – dialogy i stylizací dějišť, a režisérka je ještě zdůraznila obsazením některých herců z tehdy nekonvenční Ypsilonky. Klíčovým pojmem filmu je zodpovědnost – a nepřekvapivě o ní má povědomost právě jen ta jediná – žena. Zodpovědnost totiž spočívá v porozumění i sobě samému, ve vědomí vlastní síly a váhy, té tíhy, s níž se klademe na bližní tělo – blízkého člověka i mateřské planety. Doktor Josef je nezodpovědný a žvaní – a svou žvanivostí a svou nemateřskostí dokonale paroduje evangelijního svatého Josefa. Svým podivným přístupem k vlastní profesi také paroduje světcovo řemeslnictví – a tato analogie ozařuje další z deficitů filmu: je extrémně alegorický – a tedy (a paradoxně) silně maskulinní. Chytilová své vyprávění obdivuhodně konstruuje – tedy: spíše soustruží, než vypráví – a prokládá ho jinotajnými obrazy, zvláště s vizuální hrou s odkazy biblickými, čímž svůj soud nad mužstvím posvěcuje jako odvěký a bytostně vstřebaný kulturou. Tím se zároveň poněkud znevažují naturalistické záznamy porodů apod. – nevyznívají jako zázrak života ani svým chladným podáním (a kontextem) jako ponížení porodu v socialistickém (ale jistě i kapitalistickém) státním porodním průmyslu na pouhou produkci občánků (občanů), ale jako vyprázdněný a teprve dodatečně zvýznamněný zjev – právě ponížené ženy. Maskulinní jazyk se tak ve filmu s ženským poselstvím střetá, nespojuje se, a tedy ani nic neplodí. Androgyn se z něho nerodí, nic se nemění. Chytilová, vnímající svět v mylných binárních opozicích, si neuvědomuje, že budoucnost nespočívá v genderové výměně, ale v prolnutí rodů, ve vůli jednotlivce posílit rovinu, jen zdánlivě protikladnou jejich tělesnému pohlaví, a přijmout takto proměněného i svého partnera. – Přesto i ten dávno sňatý klobouk opět snímám…

    • 26.2.2020  07:01

    "Podivné je, že ten lid, stále otevřený vnějším dojmům a následkem toho stále přijímající dojmy, stále rozechvěný, dovede vždycky zůstati pánem sebe. Podobá se své smavé zemi, chovající podzemní oheň, jejíž lávy vylévá sto sopek. Je vlídný a usměvavý, a propuká-li někdy v zuřivou prudkost, zůstává tato prudkost vždycky metodicky řízena. Rozumuje i ve hněvu, jeho strašlivá statečnost jest jen jasnozřivým zanícením jeho vůle. Stylizuje i své cítění. A jeho umění, vzešlé z přesného rozmachu, z lyrického unesení, uzavřeného v čisté formě, třebas někdy zadrhávané, se nepodává proudu báječného pudu, který je řídí. Jsa v jádru sobecký a žárlivě střehoucí svých vymožeností pro sebe, nechce tento národ podati leč přeměněný jejich obraz." (Elie Faure)

    • 25.2.2020  13:33
    Kreise (1933)
    *****

    Verši Václava Renči: "Nepřetržité záření / dopadá z dáli k nám, / sny naše se jím rumění / kdo vysílá to znamení, / připodobniv je hrám ? / Tmí se to v nich pak za večera / hloubkami světelného šera / - kam až to ústí, kam?"

    • 24.2.2020  22:38

    Krásný horský dokument Naomi Kawase mi připomněl Obrazy starého sveta Dušana Hanáka, jež miluji od svých jinošských let pro jejich nesentimentální, syrový – a zároveň láskyplný pohled na ty, kteří se bezezbytku vydali. Do osudů, myšlenek a snů nejrůznějších osamělců nahlíží podobně chápavě jako tento starší slovenský film, ale na rozdíl od něj si počíná při jejich záznamu prostěji. Žádné rafinované montáže ani vizuálně podmanivé metafory kamerové hry ani hudební doprovod. I tak se však svým živým, dětsky pozorným snímáním dostává na hlubinu. Zachycuje své vypravěče, jak hovoří a pracují, tedy jak obývají své všední mikrokosmy, a konfrontuje je s rozmanitými přírodními prvky pohoří Yoshino, v němž žijí a které se nachází v prefektuře Nara, v níž režisérka vyrůstala. Současně tak svědčí o obojím – o lidech a jejich životním prostředím, a prozrazuje jejich hluboké (či snad hlubinné) sepětí. Ponor do intimity posiluje i silná zvuková stránka filmu: hlasy se bezděčně spojují se zněním místa, spoluutvářeném přírodou i lidským konáním. Hanákův film mi „Příběh horalů“ připomněl i svým povzbuzujícím, posilujícím poselstvím: přes všemožné strasti a utrpení tito lidé před životem neutíkají, ale přijímají jej jako dar, byť je častěji zraňuje, než utěšuje.

    • 22.2.2020  22:39

    Při sledování Deštivého dne v New Yorku jsem si připadal jako při návštěvě těžce nemocného přítele v nemocnici. Překotně vyprávějící starý pán se ztotožňuje s těmi, jimž patří svět, který opouští. Nereálné a úděsně obsazené postavy, žijící mimo čas, nepravědpodobný a nesoudržný příběh, spíše snůška víceméně vtipných anekdot, zkratkovitost, pathos, rychlý spád, happy end. Přesto mi ty chvíle v obrazech zcela lhostejných k realitě a odevzdaných oprávněně dětinskému snění přišly vzácné. Hezký - a vzácný - příklad, že i "mimo film" lze zažít silný filmový zážitek...

    • 15.2.2020  22:26

    Lady MacBeth Mcenského újezdu je snad mou nejoblíbenější operou. Když ji v památné sezóně 2000-2001 inscenovalo Národní divadlo (a reprízovalo ji asi jen pětkrát!), shlédl jsem ji třikrát. Po dvaceti letech jsem viděl Šapirovu filmovou adaptaci a skoro každé scéně konkurovala vzpomínka na ono dávné divadelní zpracování Davida Radoka. Film se přimyká vyprávění, opisuje děj a hudba a zpěv působí jen jako estetizující stylizace. Je to jen literatura, ale i tak to naturalistické působení účinkuje; byť v některých scénách celek značně vychyluje - uzemňuje. Divadelní inscenace ovšem dílo významově otevírala. Šostakovičova opera totiž nevypovídá jen o banální tragédii, o lady Macbeth ze Zlámané Lhoty. A to proto - že je operou. Dílem, které integruje hudbu a slovo, které to, co se vypravuje, současně transcenduje, odhaluje v tom všedním nadosobní hodnoty, meze lidsky určeného řádu a neočekávatelně široké území duše člověka. Film jen po té vší hrůze klouzal pohledem, zatímco gramofon v pozadí nádherně hrál. Opera iniciovala - a možná až příliš!, a tak Katerinu Izmailovu brzy na těch nejosudovějších prknech toho našeho divadelního národa zase brzy vystřídaly Aida a Carmen...

    • 14.2.2020  20:43

    Viděl jsem už mnoho skvělých filmů, které pojednávaly o různých aspektech války a vybrané subtéma dokázaly vystihnout v jeho hloubce i plasticitě. Myslím, že jsem se však dosud nesetkal s filmem, které by válku reflektoval tak komplexně jako Skrytý život – a to horizontálně i vertikálně, tj. se zřetelem k systému, celku, obecnému i k duši jednotlivce, tedy k tomu bytostně transcendujícímu, co ustavičně vznáší nevybíravé otázky. (celý komentář zde: http://beze-slov.blog.cz/2002/terrence-malick-ein-verborgenes-leben)

    • 8.2.2020  23:03

    Obludný pokus o televizní taškařici z těch nejodpornějších normalizačních let se zakládá na několika nudně se opakujících obloucích víru – pádu, zranění, příjezdu sanitky, příchodu strážníku, objevení se valut a osvojené nevtipné a urážející mimice zbyvších postav. Režisér se všechny tyto otáčky neúspěšně snaží obměnit a jejich znovu-objevení osvětlit jako (svůj dů-)vtip, ale dojem ustavičného navracení se v čase, který zákonitě vzbuzuje úzkost, zastínit nedokáže.

    • 8.2.2020  23:01

    Výborní herci se zhostili svých rolí zodpovědně a přivedli na svět loutky, kterým se okolní svět nejvýše přizpůsobuje. Film se zatím dáví tupou kostí sujetu a vyvolává v zamlklých divácích otázku po tom, co budou muset ještě strávit v těchto hladových časech počínajícího protektorátu. Odpověď se nabízí: oceán frází… Loutkohra, v níž nechybí ani kašpárek, který jediný drží úroveň, ať již subverzivně vyrušuje v čítárně filosofického klubu nebo řinčí z těch nejméně pravděpodobných dveří.

    • 8.2.2020  02:03

    Hlubinná groteska Jessicy Hausner mě nadchla především svou úsporností a režijním minimalismem – a přísností. Žádné okázalé hyperboly, žádná zjevná dvojznačnost – odstup se zde projevuje nejvýše jen jako chvění (životního) stylu a nejčastěji jej nese loutková stylizace postav, které se různě vztahují k životu, zatímco o něm nemají sebemenší představu a uzavírají se ve svém jevišti (které je zároveň dějištěm pověsti i hledištěm). Nenápadná komičnost makabrální koketerie nepovstává z přehrávání, z erupcí nesmyslu, ale naopak – z kontextu důsledně zastávaných pozic – z rétoriky, stylu a imaginace, ba té především. Právě tak tento snímek není jen dílem filmovým, ale i divadelním a malířským. Celek současně evokuje divadelní představení i procházku historickou galerií, kunstkamerou. Režisérka scény komponuje jako biedermeierské obrazy: obličeje se umrtvují do olejových tváří, těla se v osvojených pózách nesou mezi zátišími a vytvářejí bezobsažné ideogramy společenských událostí – právě jako na salonních obrazech. Omezenost jednání, meze (prkennost) vzruchů a (dřevěnost) afektů proměňuje hrdiny na loutky a celek na pimprlové divadélko: kroužení okolo smrti zaslepuje všechen zbývající život, který básníkovi přichází nebásnický a ženě neněžný (nemocný); jak se na večerních soaré perzifluje umění, tak se dokonale rýmuje s tím, jak se ti múzicky cítící (se) snaží konečně nereprodukovat, ale ztělesnit – a tak trnou – věčně. Život i smrt se v těchto umělých rámcích distancují jako eventuality měšťanského rozvoje, ne nepodobny daním, společenským reformám a revolucím, a dojde-li na ně, vyvolá to zákonitě žaludeční nevolnost (a právě tak i sebevražda jako dráždivá možnost se svou reálností příliš podobá všem unavujícím danostem).

    • 1.2.2020  22:43
    Ad Astra (2019)
    *****

    Tento snímek mně uchvátil především svou úsporností: dokonale znázornil vesmírné životní prostředí (obrazotvorně i společenskokriticky) a s divadelní koncentrací je změnil v shakespearovské jeviště: osudový příběh je srozumitelný, snadno pochopitelný (jedním slovem "prostý") – a celek tak umožňuje, aby jej divák „obýval“ – vnímavě v něm žil a identifikoval se s různými postavami. Různé polohy introspekce, rozmanitě založené dialogy a interakce a důsledné, (ducha)přítomné vážení vlastní zodpovědnosti – právě takto, anatomicky řečeno, lze nejlépe popsat život. A ještě musím dodat: v tom tichém, zvolna žijícím, chybujícím a milujícím ústředním subjektu se soustředí veškerenstvo více než v babylonských věžích, v nichž lze úspěšně jen umírat. Ostatně, naděje lidstva – tedy vidomého vědomí skutečnosti – spočívá v tom, že rytířství bude živé i v dalších stoletích. O tom svědčí již středověké literární památky. V tomto smyslu tento snímek dokonale vznáší nároky – ba snad i zasvěcuje. Ve svých pokročilých letech, tolikrát strháván, tolikrát poklesající, stěží dokáži určit, jak úspěšně může dnešní mladé lidi iniciovat, ale troufám si říci, že jako chlapec bych byl dojat jako, když mě na stříbrném plátně magnetizoval zářící prst jemného extra-terestriána.

    • 29.1.2020  10:57

    „Nestavte pomník. Růži nechte jen / mu každoročně vykvést na oslavu. / Neb je to Orfeus. Jen proměněn / v to nebo v ono. Nelamme si hlavu // s jinými jmény. Když to zpívá, vždy / Orfeus je to. Přijde, zmizí zase. / Či nestačí, že růži přemnohdy / o pár dní přetrvá, než zajde v čase? // Tak musí mizet, byste pochopili! / A byť mu bylo teskno odejít. / Co jeho slovo nad vámi, v tu chvíli // jest on už tam, kam nemůžete za ním. / Břemenem lyry netísněn a skryt, / tak míjí v dál, co chví se nasloucháním.“ (Rainer Maria Rilke)

    • 25.1.2020  22:18

    Jakkoliv se tento snímek veze na prvorepublikové módě trampingu a jeho kouzlo povstává především z toho, jak zachycuje tehdejší kolorit, ono závěrečné „ahoj k oltáři“ napovídá, že se cesta neuzavírá ani těm, kteří se jí tak zatvrzele bránili. A to je opravdu – radost.

    • 24.1.2020  21:35

    Oproti – současně přeestetizované i prvoplánově naturalistické – Marketě Lazarové mě Ďáblova past skutečně oslovila. A to vedle své úspornosti a smyslovosti, které vančurovská adaptace spíš persifluje, svou schopností neutralizovat svým zpracováním ideologii vtisknutou do předlohy. Zatímco povahou servilní Vávra uchoval ve své bezduché adaptaci Kaplického propagandistického Kladiva na čarodějnice v jeho nejšpinavějších výronech a vytvořil v inovovaném, tj. podbízivém, filmovém jazyce předloze odpovídající zrůdnost, Vláčil se nad tím, co může znamenat moc a jakou hrůzu může přinést (v příbuzných inkvisičních konstelacích), skutečně zamyslel. A to jak v rovině duchovní, tak světské. Film nekritizuje ani církev ani se neposmívá víře, naopak úctu k duchovním a touhu dostát svému přesvědčení zdůrazňuje. Víceznačná postava Macháčkova, sugestivní svým démonismem, který odpovídá spíš nevědomosti než vědomě páchanému zlu, nadto dokonale kontrastuje s mocí světskou, se světem zbohatlické pobělohorské šlechty a jejích slouhů, takže svůj soud Vláčil nevyřkl ani tak nad církevně-aristokratickým propletencem jako spíše nad netázavostí, nevidomostí a neláskou.

    • 18.1.2020  22:06
    Murder Ahoy (1964)
    *****

    Krom několika zásadních filmů, které mě v dětství zasáhly, protože v nich šlo o život (nakonec i o ten můj), si z té doby pamatuji rovněž dva okouzlující barevné detektivní příběhy slečny Marplové. S radostí jsem nyní, po tolika letech, shledal (aniž by mě to překvapilo), že velká oslava panenství z pera Agathy Christie, pronikla na stříbrné plátno podstatně dříve a s ještě větší razancí: vzteklý odpor k strážníkům, radost z vlastního ohrožení a mistrovský šerm, co víc může na začátku nového tisíciletí povzbudit mladé ženy, aby se postavily na vlastní nohy a přijaly zodpovědnost?

<< předchozí 1 2 3 4 8 16 23 30