vypravěč

vypravěč

* *

Česko
dojít tam, kam cesty nevedou

homepage

46 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 13 18 24
    • 21.7.2018  21:13

    Příběh pěkný, ovšem až po okraj naplněný frázemi, které se především v dětských ústech vyjímají obzvláště obludně. Zatímco se vysloužilí plavci, jimž se podařilo přimět k práci bezmála celou ves, snaží vzkřísit své úctyhodné řemeslo a bezděčně i navázat přetrženou krajovou kontinuitu, ostatní překládají své činy do bolševického žargonu. Na stříbrném plátně se tak neutkává člověk a příroda, ale řeší se surovinový plán. A když nakonec zapůsobí inspirace ze Sovětského svazu… Krásný vorařský patos, zodpovědnost cesty a vůle k ní, prosvěcující v řadě záběrů z filmů tak bohužel leží ve stínu ideologie a prohnívá čelistmi kůrovcovitých pojmů.

    • 14.7.2018  23:07

    Mám moc rád výrok Timothyho Learyho, že když se během šesti či sedmi let vymění všechny buňky v lidském těle, „ten istý“ člověk již není týmž – a tento film a zřejmě i jeho předloha to až příliš dobře ilustrují. Dialogy různých, bezmála nespojitých, lidí spojuje cosi, co přes poslední vteřinu zůstává záhadné. Stavba snímku, která by to mohla (a snad i měla) jemně a nenuceně vyslovit, o tom nic nevypoví. Co s tím? Jde jen o efektní divadelní iluzi? Nepochybuji, že drama, které bylo tomuto snímku předlohou, je zdařile napsáno a že svědčit ze sdílejícího hlediště všem těm proměnám, jimiž se osudy obou hrdinů, slívající se v jeden osud společný, ubírají, může přinést silný zážitek i tomu, kdo si nemyslí, že naplňovat život lze na více jevištích najednou. Film, skvěle zahraný – jako na divadle – však postrádá (na rozdíl od dramatičnosti) „filmovosti“, která by jej povýšila nad repliku divadelní hry. Chronologicky řazené scény neintegruje nic než vlezlá písnička a patetický sled fotografií co otisků času. Vtipně napsané dialogy toto smělé vizuální klišé pokaždé rozbijí – ale odstranit je přirozeně nedokáží. A tak se v tomto podivném rytmu střídají variace na milenecké znovuobjevování v historických souvislostech s americkým nacionálním patosem – a divák stále očima bloudí k té první chvíli, která to celé vyprávění předurčila…

    • 9.7.2018  21:20
    Harmonika (1937)
    ***

    Na rub partitury verše Vasilije Kazina: "Bylo ticho. Hlídač uviděl / jak si pod plot vítr uleh spát. / Zívl si. V tom harmonikář šel, / vstoupil na dvůr středem vrat. // Na rameno řemen zavěsil, / srdce rozsypal po klávesnici. / Začal. A hned v oknech rozruch byl, / květy z kořenáčů pluly po ulici. // Černé domy cosi opojilo / snem o říši, dálavách, / sladce o jahodách v trávě snilo / černé bláto na cestách. // V oknech lidé, veselí a křiky, / každý spěchal statný, bos, / za zvonivých zvuků harmoniky / po studené pláni ros. / Přišel listonoš a začarován / očima si přeběh adresy - / uviděl, že každý list je adresován / jenom na louky a na lesy."

    • 7.7.2018  21:48
    Modrý pokoj (2014)
    **

    Vzhledem k tématu až příliš velkorysý snímek: z každého okamžiku čiší malost, sebestřednost, prázdnota. Tak chutná banalita, v níž se roztaví manželství, rodičovství i milostná touha. Nudně snímaná, trochu provokativní, místy psychologizující minulost dostává smysl až svou soudní evidencí: jako by ti všichni dotčení dosahovali nějaké hodnoty až svým proviněním. Jako by jejich hřích nebyl zločinem, ale zodpovědným vykročením z šedi zvyku, v níž svou existenci zakleli. Snad by tak tomu odkapávajícímu dramatu šlo rozumět, jen kdyby nevířil nevidomě, nevztahoval se ke groteskně nejsoucímu antihrdinovi… Kdyby z něj rostlo něco víc, než jiná, nová banalita. Jakkoliv snímek pointuje nejasnost, umožňující vznášet nová obvinění a usvědčovat jiné pachatele, nic to nemění na tom, že k banalitě již byli odsouzeni i ti, na něž právo nedosáhlo…

    • 30.6.2018  23:28
    Mr. Turner (2014)
    ****

    Nečekaně strhující tělesný portrét skvělého britského malíře, jednoho ze skutečně vidomých. Mezi trsy anekdot, situujících výtvarníka v jeho generaci, v pluku zručných akademiků řečnících týmiž tahy, tvary a barvami, se zvláště silně nasvěcují okamžiky, v nichž se tvůrce vyslovuje, a tyto chvíle, podepřené jinými fyzickými výkony – chůzí, stisky, pláčem, doteky – a silnou vnímavou kamerou, patří k těm nejsilnějším. Slova ustupují poryvům vzduchu, který se nezdržuje s hlasivkami a nezadá si ani s mluvidly. Tělo se hýbe a řeč se pohybuje spolu s ním – a před očima nedefilují známé tvary, ale světlo rozptyluje všechny hrany předmětné skutečnosti v tok sil, jimž žádná geometrie nemůže svými topornými nástroji čelit. Chropot a pohyb – ty vedou k nové kráse a naplnění. Jako Turner dokázal z dechu skutečnosti vydobýt nepoznané rajské tvarosloví bytí, tak i Leigh jakoby náhodou těží z přesýpání slov sublimované definice lidské skutečnosti: samota, osamocenost, láska, temná abstrakta hrozí malíře zadusit, ale on je velkoryse vrhá do hluchoty mrtvé společnosti. Jak ale Leigh kontextualizuje, mně nepřijde odpovídající – například karikatura Johna Ruskina, velkého Turnerova zastánce, sice skvěle účinkuje ve struktuře filmu jako kontrapunkt ke vzpomenutému ústřednímu tělesnému znění, ale jakou měrou odpovídá skutečnému předobrazu?

    • 26.6.2018  20:57
    Hamfat Asar (1965)
    ***

    Verši Vladimira Majakovského: "Velmi si přeji / napojit svou září / země vyprahlé lůno."

    • 25.6.2018  19:28

    „Neboť ve větší zášti mám smutnou severní mlhu / nežli na jihu zde čilý ten nárůdek blech.“ (J. W. Goethe)

    • 24.6.2018  00:23

    Překrásný pohádkový příběh znázorněný se vší důvěrou k obrazu. Myticky působí již samo všední bazarové prostředí, ale když se ústřední hrdina vypraví k horizontu proměn, všechny dosavadní hranice se rozestoupí a na ruinách zvyklostí se zalesknou Eliášovy ohně snů. Z Orientu skutečně přichází světlo a omšelé stříbrné plátno se rozzáří bez ohledu na to, koho dosud hostilo, a tichý večer vyprávění prosvítí i Západ, jakkoliv mlčenlivý, odcizený a normalizovaný.

    • 24.6.2018  00:13

    Přes tendenční, výchovné úvodní titulky jsem se opravdu příliš nepohoršoval nad schematickým budováním rakouskouherských manželských slují, které se opravdově probarvily až na frontách obou světových válek. Jestli se režisér pokoušel nastínit hrůzu zvyklosti, nebezpečí fráze či zhoubnost maloměšťáckého divadla, nezodpovědného a pohodlného přežívání, nepodařilo se mu to. Místo toho ale vypráví o světě na hranici mezi upovídanými přástkami a sebevraždou a nezbývá než smát se, protože i ty kulisy, z nichž stékající deštní proud barev maže vše jednoznačné, spíš tiší, než oslovují a nejednou tak nečekaně zmoklé odhalují i netušený půvab…

    • 24.6.2018  00:03

    Snad nejblonďatější česká komedie vznikla v čase, kdy každý snad spíše šahal po truchloroušce, než se odbarvoval. Tak zatímco se kopal nový hrob největšímu českému básníkovi, se na plátně sveřepě a skvostně lhalo, jako by vůbec mohlo být nějaké zítra. A když se na to dnes dívám, žasnu, jak se bavím a směji zatím, co venku se chystá nové pochovávání něčeho nepojmenovatelného, od čeho jsem po dlouhá léta odvozoval svou identitu. A nejen proto, že jsem tak zábavně nikdy netankoval.

    • 23.6.2018  23:48

    V průběhu sledování tohoto snímku se mi vybavila řada scén a já si uvědomil, že snad od dětství s těmi hrdiny žiji, že se poznovu rodí a umírají, dospívají, stárnou, nemocní… a já mezi nimi zrcadlím jejich úsměvy, gesta i zmlknutí. Po celý život tíhnu k okraji a tento film odhaluje, že ta hráz je všudypřítomná. V každém, nejútlejším místečku tohoto světa je někdo sám, nemůže se postavit ani vzepřít se, vyslovit se, natož očekávat porozumění, a tento snímek krásně zachycuje, jak se svět dokáže změnit jediným soustrastným skloněním, byť nedokonalého, posmívaného a opovrženého. Je obrovským štěstím vstoupit na ty dvě hodiny do blízkosti někoho, kdo nezaváhá otevřít se, a učit se znovu znakovku, protože s ní se domluvíme s neslyšícími, psy, kameny a stromy. Co ale cítí ti, kteří mluví jinak, protože jsou jinací, a co vlastně říkají? Snad něco podobného tomuto: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/une-tigresse-dans-la-peau-d-une-hirondelle-2

    • 23.6.2018  23:35
    Nájemník (1976)
    ****

    Jakkoliv již první scény předznamenávají závěr filmu, průběh troskotání, odvěce nevyzpytatelný a neopakovatelný, se odehrává po svém, bez ohledu k očekávání. V zásadě tak skličuje nejvíc jen ten strach propadnout mimo určenou siluetu předešlého sebevraha. Hrdinův pád se ale rozpíná vně domu i dvorku, postihuje celé město, ba celý svět a jeho viditelná smrt vychyluje z její osy i samu planetu. Šílenství se jeví jen jako svatá záchrana před všeobecným bláznovstvím. Když odcizení, které vraždí, získá lidské rysy, pak jakýkoliv projev bezohlednosti nebo ledabylosti vtělí tuto vražednou moc a kolem člověka povstávají jen jeho kati. Hrdinovo troskotání se ale nevypráví ani alegoricky ani věcně, tělesně, smyslově, prostě se odbývá, ve spěchu a sebevražedně, a snímek to poznamenává. Jako by se stále ohlížel kamsi jinam. Poslední krok je ale přesný. A spolu s ním vykročí i ti, kteří to nejméně čekali…

    • 2.6.2018  21:37
    Flik Flak (1965)
    ***

    Dnešní kultura přináší nové zjevy, které by kdysi stěží byly chápány jako její součásti. Klip a komiks nechtěně poslouží jako metafory takové proměny. Souběžně se čas a pohyb tříští na zálibně se vzhlížející vteřiny, odhalující největší půvab, sílu, veselost (či smích) v já, a tělesný, smyslový prožitek skutečnosti nahrazuje jeho reprezentace sdílená nejvýše v nových informačních technologiích. Tomuto snímku lze rozumět jako předznamenání, které v té tříšti odhaluje vzrůstající význam vizuálního, vůči němuž i obraz oněmí.

    • 2.6.2018  21:19
    Sleep (1963)
    *****

    Přiznávám, že jsem Spánek neviděl celý, ale člověk nemusí celou noc prospat, aby věděl, co je to spaní za zázrak. Tento Warholův film jsem ale toužil vidět už hodně let a před nějakými deseti jsme s přáteli plánovali, že někde seženeme kopii a uskutečníme projekci, v níž promítání filmu doprovodí vystoupení spřátelených kapel a básníků. Nedošlo k tomu, jen v mezičase jeden z kamarádů skonal, a právě ten, který nápad na takový warholovský podnik dostal nezávisle na mně. Tolik ze života, jde se spát.

    • 7.5.2018  23:49
    Miasto (1963)
    ***

    Výmluvný truchlivý doklad lidského neporozumění přírodě, svého odvěkého a ryzího soubytí s ní, zakuklený do banální satiry z jakéhosi polského pátečního dikobrazu.

    • 7.5.2018  23:37
    Papiroflexia (2007)
    ***

    Působivá animovaná hříčka s origamistickou magií nechává na divákovu zvážení, co všechno dokáží prosté doteky jeho prstů, a současně vzbuzuje otázku po povaze skládání světa. Každý z nás svým prostým odrážením skutečnosti poznává život v jeho nejrozmanitějších podobách, a souběžně s jeho papírovou skladbou jej znovuutváří v sobě samém. Ztišuje jej i sebe – a ponechává tak za sebou otázku, co se ztišilo snáz.

    • 7.5.2018  23:25
    Tour, La (1928)
    *****

    Clairova versologie technické kultury okouzlí, jakkoliv dnes již víme, že z vrcholných iktů Efelčiných jambů neuvidíme nic než tu smutnou geometrii města. Její teplý okr mě – přiznávám – jako sedmnáctiletého vlasatce, který si zamiloval Paříž jen „na zapřenou“, zklamal, a dnes by mně nejspíš vehnal do tváře nach nad mou tehdejší bezelstností. Clair vede kamery svých očí architektonicky, jako by klouzal po řádcích osvícenských překladů římské literatury, a zpřítomňuje tak jen bezděčně onu úzkost, která každé takové stavbě konkuruje připomínkou odrazů, symbolizujících pád. Přesto ji lze z jeho poctivého vidění odečíst a snímek je tak skutečně spíše než dokumentem - básní.

    • 7.5.2018  22:28

    Filipova skvělá temná satira se nechá dlouho prosit o pointu, jakkoliv v průběhu vypravování sama nabízí řadu smysluplných a různě posilujících i demoralizujících vyvrcholení. Ústřední hrdina, hrdina svého druhu, trasuje svými – dílem sebeironickými, dílem „marloweovsky“ ironizujícími – výroky své existenční teritorium, které jako špinavé zrcadlo nastavuje rozpačitému dnešku plnému bohorovným hemžením ustrašených, pokouší štěstí, zkouší se obrátit se v příliš těsném sevření spokojeností a vyvažuje všechny své ztráty, jimiž společensky rostl, eventualitou iracionálního zvratu, nejčastěji vpádu do náručí vypelichané sekretářky nebo neopeřeného třeštidla. Halucinace, která nakonec film uzavře, musí vzhledem k nabízejícím se cestám zákonitě zklamat. Měl by po ní následovat dvouminutový sivý záběr na oponu s nápisem „přestávka“ a po tom dýchavičném stoupání v první polovině skličující sestup do úzkosti – třeba skutečně na stavbě… Přesto mě Rudolf Hrušínský jako vždy uchvátil – a i jeho přičiněním jsem při sledování tohoto filmu nesvědčil čemusi minulému, ale naopak sledoval to nejpřítomnější.

    • 2.5.2018  07:59

    Verši Konstantina Biebla: "Jen v černém koutě / dvě oči na zdi visí, / jako dva obrázky se smutnými krajinkami. // Chlapče, čí jsi?"

    • 1.5.2018  01:48
    Blade Runner (1982)
    ****

    Zaslepení předchozí (barevnou) tmou se vždy podepíše počátečním, vteřinovém i delším, nerozuměním ději, který se před těma bolavýma očima rozehrává a nárokuje si pozornost plnou. Zde jsem se předlouho rozkoukával a litoval, že nečelím vesmírné perspektivě velkého promítacího plátna a pomaleji přecházejícímu zraku kamery. A to už vůbec nemluvím o expozici, která by mi umožnila rozkoukat se velkoryseji. Tolik vjemů se ke mně každou zachycenou scénou vztahovalo, že jsem si připadal téměř jako moucha lapená sítí, počítající lanka, místo, aby hleděla střemhlav zmizet, a když jsem se konečně zorientoval, seznal jsem, že jsem uvízl v banalitě. Děj se střídal s efektními záběry, imaginativní světotvorba s napínavým vyprávěním, ale u každého z těchto hledisek (či ohnisek) jsem postrádal ono právě šizené. Tak se celé sledování Blade Runnera, tolik vychvalovaného díla, jemuž jsem se naschvál dosud vyhýbal, změnilo v klopýtání po různě neschůdných skaliskách a nakonec mi zbylo v dlani snad jen to málo, co bylo na začátku. Očekávání. Ale ono to vlastně není tak málo...

    • 30.4.2018  21:01

    Tento výborný sebeironický, nepatetický hraný dokument o Pražském výběru, uvádějící do směšné hrůznosti normalizačních Čech, mě nadchl už v raných gymnazijních letech, a to nejen pro skvělou muziku, která v něm zaznívá. Postmoderně odstíněná novovlnná estetika přelomu osmdesátých a devadesátých let, jíž je poněkud poplatný, s hudbou souznivě ladí včetně vší groteskní teatrality, televizománie a protihumorných satirických výstřelků, jimiž se tvůrci současně inspirovali Frankem Zappou a jej poctili. Inscenované písně se střídají s koncertními záběry a rámcují individuální i společná dramata a tragédie. Vyprávění se tak oživuje, ale zároveň se tak naneštěstí interpretuje tvorba kapely jako primárně jinotajná, což ji značně zužuje. Výběr jsem slyšel poprvé ještě před Listopadem na kazeťáku, který si občas od staršího bratra půjčoval můj největší a nejlepší kamarád, a snad proto, že mě tehdy osmi – či devítiletého bavila zvláštní absurdita a neobvyklost textů (neřkuli hudby jako takové), nechápal jsem nikdy, ani v pozdějších poučených letech, jejich produkci jako čistě politicky angažovanou. Výklad, jaký podává Smyczkův film, mě proto přichází zjednodušující – a dnes jsem z něj vycítil i jistou apologetickou snahu. Hájit se z obývání šedé zóny mi přišlo vždycky poněkud směšné: jak napsal Walter Benjamin, obývat znamená nechávat stopy, a tedy právě stopy nejpřesvědčivěji hájí či žalují naše pobyty – a tvorba Výběru rozhodně nežaluje. Dodatečné obhajoby, které jsem vyčetl z některých výpovědí a vlastně trochu i z dokumentu jako celku mi tedy přijdou nadbytečné.

    • 26.4.2018  22:18

    Při sledování prvního amerického filmu Ivana Passera jsem žasl nad tím, jakou má tento režisér vzácnou schopnost vycítit trapnost lidského konání i její tragiku – a znázornit je. Že to dokázal v českém prostředí, jsem věděl dobře, ale kdo by ji někdy nepostřehl v tomto odcizením prosáklém národě, plném nepřátelství, závisti a nepřejícnosti, v němž mu je dáno žít? Passer si neprojektuje české malosti – malomyslnost, malověrnost, maloměšťáctví… – do amerických kulis a figur, sleduje je bedlivě, promítá je v sebe, mění se v ně, porozumí jim a ztvární je tak, že k nim se sympatiemi, ba s láskou, pohlédne i divák, přitom se z jeho pohledu nevytrácí kritika, odstup, odpor, vzdor. Je úžasné, jak si dokázal osvojit tu celkovou řeč nevlastního místa a natočit film zahnízděný v jeho nejhlubších a nejděsivějších patrech. Nepodivoval jsem se dřív a už vůbec ne nyní jeho kritice tarantinovské podbízivé násilnické imaginace: nejednou jsem si na něj při Passerově snímku vzpomněl. Tarantino zachází s věcmi a ději tohoto světa jako s muzejními exponáty a osvěcuje je ve velkorysých aranžmá: nic z toho se ale nespojí se životem. Vše odkazuje k dyzajnu, který ponižuje styl na zboží. Passer se ale obrací ke stylu jako k životnímu utváření (se) a nic z filmu ten křehký a trpký život nepřečnívá. Hudba nepromění film ve klip, oděv jej nezvrátí v módní přehlídku, akce jej nepřičlení k nějakému žánru a intertextualita, vypravěčské schválnosti zde nemusejí maskovat vyprázdněnost, protože zde není pro život místy ani příležitost nadechnout se – a divák miluje a dusí se.

    • 21.4.2018  23:08
    Závrať (1962)
    ****

    Závrať předznamenává Naději, jak už to tak v životě bývá… Rozpačité napětí mezi vyprávěním příběhu, vylíčením prostředí a charakteristikou postav se již zde řeší kompromisními resumé: od samého začátku se vše sčítá. Nerozehraje se drama, nepředstavují se hrdinové a prostor zůstává v pozadí, jakkoliv jej kamery sledují s větším zaujetím než ty tiché i hlučné lidi. Zatímco však v Naději k sobě přitahovali pozornost právě skvělí herci, zde lhostejně a nezaujatě hrají lhostejní a nezaujatí, a do černobílých siluetových podobizen si divák promítá své vlastní sny a viny – a při vší slábnoucí úctě pochybuji, že zrovna o tohle Kachyňovi a Novákovi šlo. Snad kdyby obsadil Chadimovou a Lackoviče nebo Peterku a současně rozehrál živý logos periferního společenstva, dokázal by tu tušenou přímku lidských životů zhmotnit, takto zůstalo u fragmentů, s nimiž se lze stěží ztotožnit, jakkoliv už člověk ledacos zažil. Když se v poslední třetině film zúžil na milostné drama, začal se hroutit i obraz a svět a hrdinové přestali být hrdiny, nezbylo nic…

    • 14.4.2018  23:22
    Vyšší moc (2014)
    ***

    Syntetický snímek přesvědčivým vyprávěním manželského zlomu (způsobeného selháním otce) znázorňuje celou řadu aktuálních civilizačních krizí, a varovně odhaluje převážně nepřipouštěnou pravdu, že globální katastrofy mají původ v chování jednotlivců. Ve snímku se prolínavě střetají konflikty dětství a dospělosti, jazyků (řečí národních i intimních mluv), současné potřeby být sám i s někým, mluvit i mlčet (a mlčení sdílet), postřehovat svět bezprostředně a zprostředkovaně, a především relativizace pravdy. Do toho se přimíchávají obrazy nezdravých, ba zhoubných civilizačních návyků – mj. spolehu na média zprostředkovávající skutečnost a negující její hmatatelnost, neschopnosti vychovávat, integrovat rodinu a jednotit i sebe samého roztříštěného v čase svévolně plynoucím – a celek tak zákonitě navozuje dojem naprosté apokalypsy, kterou ovšem relativizují a zintimňují komediální prvky… Stále tak zůstává otevřena cesta do ještě horšího traumatu, než které se rozevřelo při banálním obědě tváří v tvář smrti, které jen zdánlivě uzavřel pár divadelních etud v samém závěru… PS: Zvláště oceňuji, jak se během filmu proměňovala postava otce, ze sebejistého, nepostradatelného muže zbyl jen dospělý, a co hůř moderní dospělý neschopný lítosti, jíž jednou by se dokázal ze své viny znovu vyrůst a dozrát. Slzy, z nichž se rodí, zúrodňují zatvrzelou půdu srdce, a neschopnost plakat svědčí o naprostém okorání i nezodpovědnosti.

    • 8.4.2018  09:07

    Slovy Hermanna Brocha: "Nicméně lidský život je požehnán i proklet obrazy; jen v obrazech je s to pochopit sám sebe, nezachytitelné jsou obrazy, jsou v nás od počátku stáda, jsou starší a mocnější než naše myšlení, jsou v bezčasovosti, uzavírají v sobě minulost a budoucnost, jsou dvojakou snovou vzpomínkou a jsou silnější než my."

    • 7.4.2018  22:09

    Mladá norská venkovanka usazená v Berlíně se vrací jako světobčanka do rodného hnízda a zjišťuje, že zanedlouho splyne se zdejší prostředností k nerozeznání. Ačkoliv nepřestává žít svou divadelní rolí, odstupem od svých nejranějších kroků, prvních a nenapravitelných vin a neodčinitelných ne-lásek, splývá se vší zdejší odcizeností. Neodchylně od prvního záběru, žije svou umělostí, dyzajnem, a ponořená vně sebe opisuje donekonečna svůj stín, zatímco svědci její nedávné tváře odsuzují svou paměť z nezapomínání. To vše snímáno slepou reklamní kamerou, v záběrech stříhaných bezduchou myslí žijící v umělých efektech citů. Když se konečně, po osudových střetech s prvním a prvnějším milováním a po zásadních životních vyznáních přesype písek z přesýpacích hodin na samé dno, nezbyde nic než předvídatelné vyvrcholení, či přiznání si zákonitosti, že i každá reklama jednou skončí cizím příběhem…

    • 4.4.2018  11:09

    Případně již staří Čechové říkávali: "Divný pták koba," což Komenský vysvětluje: krkavec.

    • 25.3.2018  01:48
    Plavec (1968)
    *****

    Projasněný imaginistický snímek potvrzuje, že se skutečnost zvýznamňuje a ospravedlňuje ve své slasti i krutosti jen jedinečným lidským vhledem. V tom rytmickém sauntering, které podstupuje ten vnímavý (polo)nahý člověk, se záhy odhalí, že ona plavba, kterou se vydává k domovu, se neobejde bez nebezpečné chůze, při níž je nejzranitelnější a která míjí jeho vysněný cíl již prvním tempem, jak to signalizuje i vzrůstající chlad, který se postupně přenáší i na diváka... Přes očekávatelné ztroskotání se každý bazén zvýznamní odlišně založeným dialogem a otevře tu odbytě vytištěnou knihu jménem Život pokaždé na jiné stránce. Číst se dá odkudkoliv a tedy nevím, zda Plavec pojednává spíše o síle snu, anebo o moci ponížení, která prohloubí lítost nad nesmazatelnými minulými stopami: hrdina utvrzuje svá dávná přátelství, křísí své licoměrné milenecké svazky, své zrady, i vzdouvá nové vlny milostných erupcí, čerstvých lží – a souběžně prochládající ustupuje ze svých snových pozic, smršťuje se mezi ubožáky, po jejichž zbytných šíjích kdysi kráčel ke své budoucnosti. Vedle toho všeho ovšem Plavec pojednává i o vodě a její obrodné síle. Plavání, společné plavání, odkazuje k tomu nejprvotnějšímu lidskému pohybu – k hlubokému splývání v sladké temnotě matčina lůna, jehož jsou maloměstské bazény ironickou parafrází. Ned se proplavává falešnými ztracenými ráji až k tomu svému. Každá voda ho pojímá jako ztraceného, jen ta poslední, nezachytitelná, vtělená deštěm, již jen odplavuje jeho naděje...

    • 24.3.2018  22:07

    Páně Bedřichova propagandistická variace na klasickou českou pohádku své tvarosloví odvozuje příznačně od sovětské. Neponechává ani drobného místa k imaginaci, k vlastnímu doslovení a mnohomluvně dusí všechnu představivost, plodnost vnímavého zraku a duše detailním výkladem. Nepřináší útěchu jako to lidové vyprávění zazněvší v jemném souladu se soumrakem, nejvěrnější poduškou spánku, ale jen ujištění správně zvolenou cestou, pravdou dělnické třídy.

    • 24.3.2018  21:21

    Tento vtipný (a stále aktuální) emblém s ústřední devízou „Ex Oriente Lux“ odzbrojuje nejen stylizací ústřední postavy, ale i její nepředvídatelnou cestou. Vlastní vyprávění je sice jasné, postavy srozumitelné, poselství důsledné i důvěrné…, ale přesto zde něčeho přebývá a něco chybí. Film vychyluje jeho konstruovanost, alegoričnost; snad kdyby v některých okamžicích oněměl a unavený vším dosavadním řečněním se protáhl, opadla by únava alegorie a život by všemi barvami protrhl tu nezvyklou tiskařskou černobílost dobového leptu.

<< předchozí 1 2 3 4 7 13 18 24
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace