vypravěč

vypravěč

* *

Česko
dojít tam, kam cesty nevedou

homepage

45 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 11 15 20
    • 21.9.2017  21:23
    Nezdolný (1957)
    *****

    Slovy Italo Calvina: "Číst je jít v ústrety něčemu, co teprve vzniká."

    • 2.9.2017  23:54

    Nejoblíbenější film jednoho z mých nejmilejších přátel by neměl ujít ani mé pozornosti, zvláště když hněv, který jej patinuje, trávil – a tráví – i mě. Tedy oč jde: především o ryzí hořkost, která po sobě zanechává jen tmu, vlastně víc než tmu: šeď, která je horší, protože na rozdíl od prvotních temnot, které lze zaměnit za vodstva a písky, z nichž vše povstalo, je tato neplodná a zdánlivě – a co hůř: konvenčně – obyvatelná. Od prvních vzpomínek nešťastného, osamoceného běžce jsem se ptal po životě. Na plátně se umíralo, trpělo, radovalo i krvácelo, prudce se rodila láska i kypěl chtíč, ale vše jako by jen nalévalo příslušné tekutiny do připravených nádob. V mlhách vyhasínajících dělnických těl se zastavoval čas a vyhlíželo se bezčasí jako spása před smrtí ztotožněnou se životem, který je však jen přežíváním. Ne však při běhu: tam se zažíhalo vše bezděčné a všechny domnělé smlouvy parafoval oheň... Vzhledem k tragičnosti ztěžklého dosedání, zaklekání do bloků u tohoto snímku překvapí lhostejná kamera, která však vidí vše, co má, a svým urputným žvýkáním gumy věrně zprostředkovává slepotu hrdinů. Zrak nájemného kameramana ovšem současně nelíčeně předvádí všechen ten dusivý kouř nedělních rán, v něž se přetavil nečinný týden, a divák se tak může klidně tázat, co je za těmi bílými paspartami, zda tam pokračuje fikce, anebo se tam zabydluje ještě nestravitelnější fauna. Mnoho slov a málo příběhů: v zásadě jde ale jen o jedno, o tu osamocenost, osamocenost, ne samotu! PS: Vychován Thoreauem jsem se vždycky ptal na rozdíl mezi během a chůzí. Odpovědí mi bylo kulhání, při němž se v jednom prudkém doteku sdělí tělo i země navzájem. Tedy každý ryzí běh se musí před svým cílem zastavit, a to nepochopí nikdo jiný než ten, který se doběhl…

    • 28.8.2017  21:57

    "The logical end of impressionism is the cinematograph. The state of mind of the impressionist tends to become cinematographical." (Ezra Pound)

    • 26.8.2017  22:05
    Frankenstein (1931)
    *****

    Do sterilních cel technické kultury dvacátých a třicátých let zaznívá prastaré skuhrání umělé bytosti jako varovná výčitka, která musí být zákonitě oslyšena, protože povstání netvora (ač s lidským srdcem) je vlastně i jejím cílem. Film zpracovávající nadčasový román Mary Shelleyové, naneštěstí úspěšně předznamenávající pokles západní kultury do civilizace, ovšem vedle ztráty víry v duchovní či humanitní vědy reflektuje i aktuální hrozbu politických ideologií dvacátého století, zvláště národního socialismu. Herr Frankenstein, zaujatý svou lichou představou a lhostejný k etice okolností i vlastního cíle, odpovídá egu moderního diktátora nadřazujícího vlastní vizi, vlastní pojetí života Stvoření veškerenstva. Průsečík obou jedových tepen je zřejmý a nejpřesvědčivěji je konkretizuje odpor všech takových – pravých – monster k ekologii, jíž nadřazují vyprázdněné nacionalistické teze či národní hospodářství. Jistě, to do hodnocení filmu asi nepatří…, ale měl jsem potřebu to vyslovit, protože tento horor, nezaměnitelný a navěky čnějící nad stovky příbuzných dramat šílených vědců, podle mě otevírá před nejrozmanitějším publikem jeho vlastní svět. Nadto: vedle toho tato adaptace klade i další otázky: ty po povaze lidského, po míře vrozené mravnosti a ušlechtilosti, po ryzí prvotnosti v lidském a řadu dalších může předčít ta, která váží lidské předurčení k nejednotě, ke zkáze, k nenávisti a která musí zákonitě jednání umělého člověka hájit: jako by to neforemné tělo bylo paprskem mířícím bezelstně k svému epicentru, nikoliv od něj, a spalujícím všechny meze, které mu v tom brání. Je až neuvěřitelné, jak tento snímek – opakovaně a přitom stále nově – váží definici života: znovuoživené tělo jedná bez zkušenosti, hýbe se bezděčně, nesdílí svou skutečnost s ostatními, a tedy je samo, mimo život – nesmrtelné. Každý jeho pohyb a čin váží naše vlastní bytí a konfrontuje je se zkázou, kterou to tiché celuloidové zjevení páchá. Kde jsou hranice nás samých a čeho jsou právy naše city? Jakou měrou se překrýváme s Životem a kolik z nás je jen bezděčným a zbytným nánosem parazitujícím na tom krystalu, který má na život právo…

    • 26.8.2017  20:04
    Kráska a zvíře (TV film) (1971)
    **

    Moskalykovo zpracování krásné pohádky (v interpretaci Františka Hrubína) mě naprosto zklamalo. Od prvních scén nabitých nekontrolovanou hereckou i režijní hysterií i mdlobou (v nezvyklé mesalianci), nevidomými kamerovými záběry a plochou hudbou, snažících se pospolu ze všech sil navodit atmosféru, jsem minutu od minuty zakoušel stále silnější muka skvělého dramatického textu v breptavých ústech a levých rukou. Do každé scény mně vstupovaly záběry a zněly hlasy ze skvělé Herzovy adaptace. Snad nejhorší na tomto ztvárnění je zdání prostoty, které je však jen ctností z nouze omezených technických možností; těch se naopak snímek snaží využít v míře až neúnosné a vlastní děj neorganicky – a k nestvůrnu – přecpává hluchými a slepými obrazy. Vatou pak Hrubínovy dialogy mokvají jako zbůhdarma prolitá krev. A v neposlední řadě: písňové vstupy ještě zesilují ten falešný lyrismus a udusávají celou tu vyprahlost do bezcestna, zvráceného v závěru v nevěrohodný happyend.

    • 22.8.2017  07:54

    Reportáž z Lemurie sui generis. "Paměť předsevzetí mi přisunuje zrcadlo. Nepoznávám se v něm. Žádáš, abych podstupoval tresty bez soudů, abych vyplňoval ostrost nesčíslných vykřičníků, slouže třeskutým proporcím fixních idejí... Nicméně kterýkoli vykřičník lze ovinout otázkou, která koli, ať nevímjak pevná opora se může proměnit v hada. Uprositelný Apollón slul také Loxias. Samy děje a záznamy tvých dějů se obloučně províjejí. V žádné báji, v žádných dějinách jsem nenalezl přímku. Jedině pauzy v nich mi vysvětlují náhlé oštěpy, jako by vše končilo hrotem a počínalo jeho ostrostí, stejně jako tvrdošíjná koncentrace vystupňuje se v hrot, kterým pociťujeme vábivou opuštěnost nicoty, hrot, který dovoluje, a člověk si zakazuje... Proč rovnáš skvělý závit dobrodružství? Dávno již jím není. Otrhal jsem listnaté mistrovství pestrých parabol a uzavřel se prostými oblouky samoty, která nezná výmluv a upozorňuje dosti pohrdavě třebas na to, že stačí déšť, aby účast na demonstračních průvodech byla hodně malá. A co v takové samotě mohu nyní (obviňuje-li se rána, že netryská v proud krve, ale že se dělí v krůpěje, pak se hojí nebo zasažený umírá), toť nikoli, že se snad upřeně zavíjím a hermeticky zapřádám, nýbrž že usiluji o naprosto nutnou izolaci. A isola, toť ostrov. Ostrov urputnosti, ostrov posedlosti... Budu křížit slova..." (Vladimír Holan)

    • 22.8.2017  07:12
    Živaja voda (1957)
    ****

    Na úvod tohoto svítání pár veršů o jiném: "Jiné je unikat snu, jenž se ve mně těsná / jiné je ukončit sen procitnutím ze sna / a jinak hřebínkem udolá úsvit zpěv / když z hřady pročísne statek fanfára břeskná. / Můj spánek rozrazí, citlivý na záchvěv." (Jean Cocteau)

    • 19.8.2017  22:41

    Nenápadná studie nervstva technické kultury dokonale zpřítomňuje křehkost zapírané lidské duše, vyjevující se v nenápadných, konvencemi zatavených tělesných pohybech i stáních. Odtažité, odlidštěné záběry, nadřazující geometrické vidění naturalistickému, neřkuli organickému žití, se prolínají s hluboce pronikajícími tělesnými vhledy a v nenápadných vlnách prozrazují počátky zkázonosných všesvětových erupcí. Tektonika chvějící se kůže a těkajících zornic umlčuje myšlenky a zostřuje horečnatý neklid i mdlobnou únavu. Soustředěný kamerový zrak ignoruje jinou skutečnost, než tu, která se bezprostředně řine z ran příběhu, neuvádí do skutečnosti, zato zaujatěji přimyká ke zdem chmurného žaláře vězněných mezilidských vztahů. Svět se zdá tak rozdílným a nesjednotitelným a přitom vše odhaluje tutéž vysílenost a touhu: zatímco z podhledu se nenápadně láme vaz, z ptačí perspektivy se jen ukládá k poslednímu spánku.

    • 16.8.2017  19:10
    Podsvětí (1927)
    *****

    Tato nevšední gangsterka Josefa von Sternberg mě strhla svou vizuální a vypravěčskou bezprostředností: dějiště vyjevuje hmatatelně a ostře a bohatě psychologicky prokreslení (a skvěle zahraní) hrdinové jej obývají "skutečně", tělesně, účastně. Žádná divadelnost, inscenovanost, žádná distance. Každý záběr se vyslovuje jasně, věcně a přitom nebanálně – emotivně a vnímavě prohlubuje a rozšiřuje příběh, který sám, smysluplně vyprávěn a komponován, se odehrává v jednom víru: již první vznícení roztočí spirálu, která smotá všechna očekávání v nepředvídatelnou polyfonii proměn, v nekonečné míšení, které nezastaví ani závěrečné „THE END“. Skvělý příklad toho, jakou dechberoucí mluvou se dokázal vyslovit film ve svých němých "počátcích".

    • 13.8.2017  22:04
    Hlad (1966)
    *****

    Verši Hégésippa Moreaua: "Miluji chudobu, je to host nevtíravý, / sesterský, také hlad se u mne často staví, / pramálo na obtíž mým snům a písničkám / usedá poblíž mne... jako ten, koho znám. / V horečkách na loži já myslel leda na to, / jak ironický zvuk má sousedovo zlato; / po lecčems toužívám a nejsem bez potřeb, / ale chci více než víno a bílý chléb, / já žádám od boha ke svému živobytí / to, co mě především tak opíjí a sytí, / lásku!..."

    • 13.8.2017  00:57
    8 1/2 (1963)
    *****

    O hraničním snímku Frederica Felliniho i Marcella Mastroianniho bych mohl napsat román, který se naneštěstí prodlužuje s překvapivě narůstajícími lety. Osmi a půl se mi otevírá nemluvně, zato oslnivě a zněle svět člověka, který se cítí poslán k tomu spoluutvářet zemské stvoření, aniž by byl disponován k plavnému otcovskému vzletu a objetí. Sebeironicky se přitom zobrazují události všedních střetů s kritiky, producenty, aktéry, které známe všichni, kteří jsme se vydali na věčnou poušť, na níž lze stavět jen z písku, i vzpomínky, které se oživují – s hlasitou výčitkou – všem, i těm bez jakýchkoliv tuh. Zdegenerovaný, k lhostejnosti vychýlený svět toužící po jasné interpretaci odvrací zrak od prvních zkusmých tvarování a žádá si jasného poselství, vůči němuž tvůrce dokáže nanejvýš mlčet nebo se vzdát a rozplynout – v prvotní mračna či písky, z nichž něco konečně povstane. Asa nisi masa…

    • 12.8.2017  22:49

    Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y).

    • 2.8.2017  19:39
    Tanečník (2016)
    ****

    Na můj vkus poněkud mýtotvorný portrét skvělého tanečníka. Bohatý dokumentační materiál úspěšně zjednoznačnil (s ohledem k organičnosti baletního projevu přímo "geometrizoval") Poluninovu cestu k tanci a s tancem, aniž by naznačil, co všechno se může za předloženou tváří skrývat, ba ani nepřipustil svým uzavřeným vyprávěním žádné tajemství, kterým počíná a jímž se tvaruje osobnost. Stejně tak jsem čekal, že bude větší prostor věnován tanci samému (s nímž se Polunin konfesijně ztotožňuje); jakkoliv plastická reflexe drilu a tělesné metamorfózy mé očekávání nenaplnila. Obraz takto podaný žel portrétovaného vzdaluje... PS: Při sledování tohoto snímku jsem si několikrát maně vzpomněl na první, v zásadě nelíčený, prostý rozhovor s Darjou Klimentovou, který jsem vyslechl: bylo v něm tolik zneklidňujícího a tázavého, že dodnes slyším její jméno rezonovat několikanásobnou ozvěnou a lituji, že jsem ji nikdy na vlastní oči neviděl tančit.

    • 31.7.2017  20:44

    Elvíře Madiganové jen pár strof Elisy Mercoeurové na ubrousek:: "Přišla jsem na slavnost života, na hostinu, / přisednout k poháru, a přesto posléze / nový host nepoznal tíživou kocovinu, / poslední, těžký díl na každém řetěze. // Ano, já věděla, že svícny hodokvasů / mizejí postupně, neshoří najednou, / viděla květiny, tu pomíjivou krásu, / popadat zvolna z hlav s tím, že se nezvednou. // Já směla rozpoznat na čelech stolovníků / prchavé záblesky smutku i naděje / a čekat s úsměvem nad střídou okamžiků, / že také svítání k západu dospěje. // Zkušenost platíme smutkem, jsme zadluženi, / a přesto slzami jsem neplatila, ne, / sled bezstarostných dnů, to bylo moje jmění: / jen květy z překrásných luk času trhané. // Já chtěla v životě jedno, žít krásným chvílím! / Šílet! A nikoli rozumně přemýšlet! / Co na tom, že mi dnes vyčítáš: prý se mýlím! / Tys nikdy nevěřil snům krásných mladých let! // Radíš mi, mateš mě, hovoříš bez ustání / o zítřku, ale co přinese, nevíš sám. / Až se nás optá smrt, co řekneme té paní? / Ty, o čem přemýšlíš, já zas, co prožívám. // Nazývej to, jak chceš, moudrost či poblouznění, / osudu nevrátím den ani hodinu! / Šťastni jsou všichni ti, jimž naposledy není / zatěžko s úsměvem opustit hostinu."

    • 29.7.2017  23:15

    Frustrující snímek uvádějící do děsivého prázdna toho nejosamocenějšího atomu skutečnosti – dětského univerza v rozpáleném letním pražském sídlišti v normalizačních létech. V dětství jsem tento – v podstatě – nedějový snímek shlédl párkrát, aniž bych mu nějak zvlášť porozuměl: zapamatoval jsem si jen tísnivé stoupání výtahu a lži. Po letitém srozumění s tím, čím skutečně pohyb je, dnes poznávám, oč snad opravdu Kachyňovi šlo. Opuštěná dívka ve falešném umělohmotném světě nahrazuje skutečný život falšováním pohybu. Její bytí se odbývá stereotypními činnostmi, které by mohl zastínit i bezesný spánek. Zvláště Zdeněk Liška vytvořil tomuto splývání, nad nímž se Alenčiny budoucí oči, zarudlé a zaslzené, zhrozí, dokonalý pranýř. Nedivil bych se, že režisérova, ba možná i kameramanova, původní představa počítala s jiným, účinnějším podáním – s hlediskem, zohledňujícím všudypřítomný klam panelového horizontu, masy betonu zazdívající dívčí tělo do hladové pasti puberty. Tak bych si tento snímek představoval já: širokoúhlý, zaujatý detaily, uniformními a zaměnitelnými, a krutý – a ovšem s ohledem k scénáři: nepointovaný slizkým návratem sokyně, ale znovu vyjevenou podstatou toho zlomyslného těla, které na úkor duše všichni vlečeme. Němé televizní pole ale vždy vyzářilo jen neutralizující lživou bělobu světa bez barev. Prostě normalizaci. A nakonec k ní: film okatě variuje některé motivy starší Vysoké zdi a napadá mi, zda současně režisér nechtěl podáním Čekání vyslovit kritiku normalizačního vadnutí (plevelného vládnutí vadnutí): zatímco ve Vysoké zdi šlo o záchranu lidského života, v pozdější škrtivé vlně horka se hraje nanejvýš o záchranu nelidského přežívání, které si naivní dítě se životem ztotožňuje. PS: Smutné znění „orlojského“ tradicionálu nevzbuzuje naději. Mělo se mlčet, protože právě v tichu byla naděje pro tento svět, nikoliv v kterémkoliv unisonu.

    • 29.7.2017  20:44

    Originální koncept spojující dvě svébytné, byť příbuzné, umělecké reprezentace skutečnosti, se snímku věru nepodařilo naplnit. Vino je především přizpůsobení divadelního představení řeči filmu a ke konfrontaci tedy nedochází. Smysluplnější by bylo zachovat prázdnou scénu vězeňsky inscenované divadelní hry a konfrontovat ji s tvářemi vězňů reagujícími na předváděné drama – prostě zůstat v jednom, izolovaném světě, do něhož vešlo vyprávění jinak než jen nedbale odvyprávěnou historkou na cele. Proměněno v pouhý rámec filmu, pozbývá zachycené divadlo své identity a ponižuje se na malicherný nástroj napomáhající objasnění zločinu. Moc divadla se v tomto pojetí zcela ztrácí a tím i výjimečnost snímku bere za své.

    • 23.7.2017  16:59
    Ikitai (1999)
    *

    Ikitai mi vzdálila všudypřítomná nadsázka, která každé sdělení, každý obraz zvracela v opak a přes niž jsem se nedokázal přenést ani přijmout jako tvárný prostředek, hlouběji otevírající zatvrdlý smotek příběhů. Nepochybuji, že bystřejší či ironičtější mysl by si zde ovšem přišla na své.

    • 23.7.2017  12:11

    Na okraj tohoto pěkného dokumentu si připisuji výstižnou báseň Margaret Atwoodové: "The moment when, after many years / of hard work and a long voyage / you stand in the centre of your room, / house, half-acre, square mile, island, country, / knowing at last how you got there, / and say, I own this, // is the same moment when the trees unloose / their soft arms from around you, / the birds take back their language, / the cliffs fissure and collapse, / the air moves back from you like a wave / and you can’t breathe. // No, they whisper. You own nothing. / You were a visitor, time after time / climbing the hill, planting the flag, proclaiming. / We never belonged to you. / You never found us. / It was always the other way round."

    • 22.7.2017  23:02
    Turbina (1941)
    ****

    Jen s lehkým studem doznávám, že jsem byl napsané Turbiny dosud ušetřen, a to i vzdor tomu, s jakou razancí ji (nejen, ale zvláště) Aventinum šířilo do světa. Její filmová adaptace ve mně zpočátku vyvolala dojem, že jde o reflexi všeobecného šílení. Po přirozenosti ani památky. Maloměstský svět se mění v děsivé delirium: posedlí stíhají posedlé a život je míjí a mele je v žírnou moučku, jíž hnojí lány svých budoucích snů. Čapkův-Chodův, resp. Vávrův blázinec je dokonalým obrazem ohavného rakouskouherského divadla, po němž se dnes jistě stále slzí, ale jen slzami slepých očí. Cesty z těchto usedlých osidel se ovšem jevily kdysi stejně šílenými, ale bláznovství těch kroků bylo svaté. Zničující hra bezživotí pověstné caput regni staví smutné zrcadlo dnešku, ba nutí k zvracení. I v čase, kdy z tyátru zbývají jen neumyté podlahy, se zdá, že se pořád lze spolehnout na osvojené konvence, ty směšné ne-mravy…, ale opak je pravdou. A nakonec se skutečně ozřejmí, že jde jen o… šílení.

    • 22.7.2017  20:45
    Dekalog - Dekalog I (E01) (epizoda) (1988)
    *****

    … aneb víra a věda. Kieślowski podává své moderní podobenství s odzbrojující prostotou a hlubokým vhledem v duševní dění jeho postav (mimochodem skvěle sehraných). Závěr dojímá a skličuje a se slzami přirozeně klade na váhu i víru každého z nás, byť i malověrnou. Strašlivý otřes, jakkoliv předvídatelný, se musí hluboce dotknout jednoho každého a se zákonitou paradoxností ovšem vyvolává pochyby nad odsvědčenou tragédií: co se vlastně událo – a jakým právem? Těmito otázkami se ovšem celé vyprávění, naplněné mirakulózními symboly, vymyká jednoznačnému výkladu a zázračnost pozemského dění se zvrací v jakousi záludnou prvotní mlhovinu, z které si nakonec ten svůj svět může vytvořit každý. Kárá zde Bůh, který je Láskou, scientologa smrtí jeho syna, nebo zde exploduje jeho vlastní – racionální – sebejistota, která vzhledem k nespočitatelnému světu neobstojí? Tím se také film záměrně vymyká didaktickému, věroučnému žánru, proti němuž v zásadě nic nemám… O moralitu zde totiž vůbec nejde – na rozdíl od otázek, od otázek po kauzalitě lidského života a po povaze vlastních reakcí na to smutné divadlo pro anděly… Film tak diváka uvádí přímo do dějiště, přenáší ho na sídlištní jezírko, jímž je přeci život každého z nás, nepředvídatelný a nejistý, staví ho před oltář rozestavěného kostela a vyzývá k odpovědi. Domnívám se – ve vší pokoře – že svržení svící je menším hříchem než lhostejné minutí svatostánku, protože je cestou – jistěže krkolomnou (ale je jiná vůbec možná? nadto v této situaci), ale životadárnou. Odvážné poselství.

    • 22.7.2017  19:43
    Zoo (1962)
    ****

    Na okraj pár přesných soudů Rainera Marie Rilkeho: „Není to snad nejmučivější, nejnepřirozenější prostředí, jaké si lze představit? Ne, takové varieté přesahuje všechny představy! […] jako dítě mne rodiče do takových podniků neúprosně vodili. A uprostřed toho neskutečného světa zvířata, ty nejskutečnější bytosti ze všech. Jak si jen lidé se vším pohrávají. Jak slepě zneužívají něco, nač se nikdy pořádně nepodívali, co se nikdy nesnažili pochopit; jak se baví tím, že ty nezměrně soustředěné tvory dovádějí k šílenství! Není možné, aby doba, v níž jsou uspokojovány takovéto nároky, obdivovala Cézanna a chápala něco z jeho oddanosti a skryté krásy.“

    • 22.7.2017  19:42
    Čekají na Godota (studentský film) (1966)
    *

    Právě jen řemeslně mistrné, umělecky však zcela liché vystižení beznadějné bezmocnosti na prahu dvouleté vojenské služby. Jakubisko mistrně tmelí vyprázdněné novovlnné formy v jednu křečovitou asambláž, v níž nechybí zhola nic. I na mrtvá zvířata nakonec dojde. Přitom se celé líčení pohybuje vytrvale jen na povrchu. Obrazy se naivně přiřazují, vytvářejí se jednoznačné paralely – a vše se soustředěně, školácky rýmuje – od úvodní chůze na mejdan po odjezd vlaku. Veškeré kouzlo snímku spočívá v přirozenosti neherců, ale ani ta není do celku náležitě integrována – už proto, že není s čím ji jednotit. I tato Jakubiskova tříšť klišé poznovu demaskuje hnutí nové vlny jen jako matné lpění na naučené avantgardě, nemající již nic společného s experimentem (souběžně smysluplně kralujícím v literatuře, potažmo ve výtvarném umění) ani se životem. Živoření.

    • 22.7.2017  19:33
    Drill (1983)
    ***

    K fragmentu pár slov z Torza: „A cítě v hloubi bytí nevýslovné chvění, zda myslel na dosud nezvonící zvony, na zvony dosud chycené v obrovské síti kovových žil pod temnotami země? A (později), mysle v hloubi bytí nevýslovné chvění, zda cítil, jak nádherné křivky, srovnatelné s bohatými řezbami, odhaluje nám prostor k tělům, snad jen proto, že za podobných nocí osud hvězd je naprostý?“ (Vladimír Holan)

    • 19.7.2017  17:32

    Jen ten, kdo nečetl Barthesovu Světlou komoru, si na ni při sledování tohoto působivého krátkého listování nevzpomene. Karinina tvář však nevelebí jen Bergmanovu matku, jejíž podobu divákovi zdůvěrňuje jako vlastní režisérův počátek a životní osu, ale i fotografii samu – a jejím prostřednictvím originál, kontakt. Světelný obraz tváře není v tomto podání nějakou její klamavou reprezentací, ale čímsi jí podobným, oduševnělým předmětem spoluutvářejícím skutečnost a konfrontace s ním o světě nelže, naopak – nás cizince – do něj uvádí. Citlivě snímané rodinné fotografie za doprovodu jemné, soustředěné klavírní hry vyvolává dojem iniciace, prosté návštěvy v tom nejintimnějším, a dává porozumět hlubinnému dramatu umělce a jeho počátků (či alespoň iluzi porozumění vyvolává). V porovnání s křikem, mlčením i smíchem Bergmanových hraných snímků omračuje tato miniatura přirozenou, nestylizovanou harmonií a její arkadická atmosféra jako by rámcovala vrstevnaté drama mezilidského stýkání a potýkání, které v Bergmanově universu nepřestajně probíhá. Cítím, že v tomto snímku je klíč ke všemu, co Bergman jinde a jinak vyslovil, a že právě tento snímek by mohl otevřít projekci kteréhokoliv z jeho ostatních filmů – aby správně nastavil divákovu pozornost.

    • 19.7.2017  17:29
    Ulice (1923)
    ***

    „Od té doby, co jsem proputoval ,hranice městské‘, pozoruji, že jsem se do jakési míry obmezil, (svůj rozhled i své procházky). Ať se rozhlédnu kamkoliv, vynořují se mi v mysli všední a úzkoprsí lidé, jež jsem tam naposledy potkal. Co může býti ošklivějšího nežli krajina obydlená podlými, hrubými a sprostými lidmi? – žádná dekorace toho neodčiní. Sršně, hyeny i paviáni nejsou tak těžkou kletbou pro kraj jako lidé podobné povahy. Tím, že jsem chodil s ďáblem a nikoliv s bohem, udělal jsem kolem svého obydlí začarovaný kruh. Vím příliš dobře, kdy jsem přešel tuto čáru…“ (H. D. Thoreau)

    • 18.7.2017  20:26

    Nenápadný, vlastně nedějový snímek znázorňuje skutečné probuzení básníka: chlapec okouzlený plavovlasou dívkou za ní sestupuje do noční podzemní dráhy, jejímž realistickým obrazem, převážně dokumentárně snímaným, stále silněji probleskuje pravá, přízračná podoba tohoto místa, již zesiluje zkušenost prvního dětského útěku spojená s okouzlením i strachem z dočasně nabyté svobody a která se nejsilněji projeví hrdinovým živým snem. Vyvážené spojení imaginativních záběrů s civilními, podladěné krásnou hudbou, dokonale vyjadřuje atmosféru opuštěného metra a výmluvně zprostředkovává onu jedinečnou životní zkušenost prvního vzletu.

    • 18.7.2017  19:28
    Divá Bára (1949)
    *****

    Jak trefně napsal Théophile Gautier: "Neřest a přetvářka! - Ano, svět není jiný! / S noblesou, mravně, káže všem, / rozprostřen jako plášť na stoce plné špíny, / na srdci červy prožraném! / Psík štěká: svatoušek napadá zpovzdálečí / ctnost a své hříchy ukrývá! / Bezelstná prostota u nohou zloby klečí, / ustrašená a bázlivá. / Panenskou čistotu hanobí kurtizána, / spodina, pouhá lidská veš. / Bezzubá stařena před zraky svého Pána / zažloutlými rty šíří lež. / Zaslouží vypískat, ty macbethovské baby, / ty vředy, děvky z dávných dob, / trojklané jazyky hadů, čím jinak vábí? / Jsou jako obílený hrob! / Dnes už je všechno zas v pořádku, ale dříve? / Nejméně třicet rozcestí / vidělo aférky, svůdce i vozky chtivé / nejodpornějších neřestí! / Ty byvší zábavy! Leccos je připomíná: / tváře, tak divně zbarvené, / povadlá, vrásčitá kůže i trudovina / a pod ní zbytky plamene. / Pokrytecky si dnes klekají na dlaždice, / růženec v ruce, s pocitem, / že doby skandálů zahalí nestoudnice / velebníčkovským hábitem! / A právě ony ji hanobí bez ostychu / a drze špiní čistý cit, / mou lásku nad lásky, před nebem prostou hříchu: / Bůh nemá proč ji odsoudit!"

    • 15.7.2017  22:01
    Chvění (2014)
    ****

    Slovo „chvění“ přesně vystihuje dominantní barevný odstín tohoto filmu, odstín, který mě po celou dobu, co se ty tiché bytosti v smutných interiérech chvěly, nepřestal zneklidňovat, protože mi sugeroval současně zvěcňující chlad i neutralizující anestézii. Tón minulosti, do níž se noří starobinec, aby smiřoval své nedobrovolné obyvatele s prudkým tryskem doby, tón vyprchávající tělesné vůně, navozující dojem spásného a bezpečného bezčasí. Tón, který buď lže nebo jímž si lžeme my sami. Tato dodatečná – a zbytná – estetizace (dalo by se říci i: dyzajn), sourodá s nevidomým kamerovým snímáním, zastínila vše ostatní, tedy vše, co mělo skutečně smysl a něco vyjadřovalo – a sdělovalo. Protože o obelhávání (se) v tomto snímku věru nejde. Jde o hledání společného jazyka v okamžiku nejkrajnější krize, na samé hraně katastrofy. Nejmilovanější bytost se ztratila z tohoto světa a zem začala klesat a touha po návratu do dávné harmonie se prolíná s potřebou pokračovat. Nápaditá výstavba příběhu, skvělé herecké výkony, komorní, sevřená nálada, to jsou kladné stránky filmu, jemuž by však spíše pomohl srovnatelně prostý, snad čistě dokumentární, záznam, než hra na zesílené výtvarno. Ven z podušek!

    • 10.7.2017  11:03

    Básní Vítězslava Nezvala: "Ve světě slavných milostnic a králů / hvízdám si jako Giotto na píšťalu / chudobky rostou v zahrádce / a mně se stýská po lásce"

    • 2.7.2017  09:03
    Illusion (1975)
    ***

    K tomuto krátkému filmu dlouhý citát z deníku Eugena Delacroixe: „Girardin stále pevně věří v příchod všeobecného blahobytu. Jako jeden z prostředků, jak jej vytvořit, opakovaně uvádí orání strojem na velké rozloze, na všech polích Francie. Myslí, že neobyčejně přispěje k štěstí lidí, když je zbaví práce. Předstírá, že věří, že všichni ti chudáci, kteří si vydobývali chléb ze země jistě těžce, ale s pocitem vlastní síly a vytrvalosti správně využité, budou velmi mravní a se sebou spokojení lidé, až tato země, která byla aspoň jejich vlastní, na níž se rodily jejich děti a do níž pohřbívali své rodiče, až tato země bude jen dílnou na výrobky, až bude zpracovávána obrovitými pažemi nějakého stroje a to nejlepší, co zplodí, bude odvádět do nečistých a bezbožných rukou bursovních spekulantů. Zastaví se parní stroj před kostely a hřbitovy? Pak budou vesnice zbytečné jako to ostatní. Vesničané jsou lidé, kteří obdělávají zemi a musejí žít tam, kde je jejich práce stále třeba. Bude tedy nutné vybudovat přiměřená města pro tyto vyděděné masy bez práce, které nebudou mít v polích již co dělat. Bude nutné jim vystavět obrovské kasárny, kde budou bydlet všichni pohromadě. Co tam bude dělat Vlám vedle Marseillana, Normanďan vedle Alsasana, než sledovat s napětím běh dne, ne aby věděli, byla-li u nich na venkově, na jejich milovaném poli, úroda dobrá, prodají-li se ziskem své obilí, své seno, své víno, ale aby zjistili, stoupají-li nebo klesají jejich akcie na anonymním obecném majetku? Budou mít papír místo země! Až budou hrát kulečník, položí tento papír v sázku proti papíru svých neznámých sousedů, jinak žijících i jiného jazyka, a až přijdou na mizinu, budou mít aspoň tu vyhlídku, která jim zůstávala, když kroupy potloukly vinice nebo obilí, vyhlídku, že překonají své neštěstí prací a vytrvalostí, budou moci aspoň v pohledu na toto pole tolikrát zkropené potem, najít útěchu nebo naději na lepší rok? Ó vy ničemní filantropové! Ó vy filosofové bez srdce a bez fantasie! Myslíte si, že je člověk stroj jako každý jiný, a zbavujete ho jeho nejposvátnějších práv pod záminkou, že jej zbavíte prací, které se vám zdají ponižující, ale které jsou zákonem jeho bytí, a to nejen zákonem, jenž mu přikazuje vytvářet si sám prostředky pro uspokojení svých potřeb, ale tím, jenž jej zároveň povyšuje ve vlastních očích a dává téměř posvátný smysl jeho krátkému bytí...“

<< předchozí 1 2 3 4 6 11 15 20
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace