vypravěč

vypravěč

* *

Česko
dojít tam, kam cesty nevedou

homepage

47 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 13 19 25
    • 15.10.2018  21:04

    "Všichni mužové jsou lháři, nestálí, falešní, mluvkové, pokrytci, pyšní nebo zbabělí, hodní opovržení a smyslní: všechny ženy jsou zrádné, prohnané, ješitné, zvědavé nebo zhýralé: svět není než bezedná stoka, kde ohavné obludy lezou a svíjejí se na hromadách bláta: ale je na světě jedna věc svatá a vznešená, a to je spojení těchto dvou tak nedokonalých a nehezkých tvorů. Můžeme býti často zklamáni: ale milujeme a na kraji hrobu obrátíme se, ohlédneme se a řekneme si: často jsem trpěl, mýlil jsem se časem, ale miloval jsem. Já sám ve své osobě byl jsem živ, a ne umělý tvor, utvořený mojí pýchou a mojí nudou." (Alfred de Musset)

    • 22.9.2018  21:59

    Film o cestě a o zvěři naznačuje, že nelze putovat, aniž by chodci nezkřížilo cestu cosi divokého, a že když jej něco takového ohrozí a málem připraví o život, zůstávají ještě jiné stezky volné. Rossova sibiřská kletba ovšem jen eviduje odcizené, podebrané formy zla, bezživotná, mělká trápení a žádný ze sebeprudších úderů nenapovídá, že lze přede vším rázem uskočit - ponořit se anebo vzlétnout. Cesty zde nikam nevedou a divoká zvířata a lidské bestie se zdají řvát jednohlasně. Bylo-li však posláním tohoto velkorysého filmu žalovat, pak by snad ani nemělo být beztrestné se na tento film dívat…

    • 2.9.2018  02:09

    Dobové estetice poplatná montáž nejrozmanitěji derealizovaných fotografií, novin a jiných obrazových podkladů napovídá, že film – simultánní příběh či síť vztahů – lze odhalit ve všem vizuálním. Uvážíme-li, že totéž lze seznat třeba již z románské fresky, nepřináší vlastně snímek nic nového – nemělo-li však jít spíše o autorovo tvůrčí vyznání.

    • 2.9.2018  01:56

    Na můj vkus příliš laboratorní pokus o uvedení do problematiky… Ovšem soulad animovaného tance prvků s hudebním doprovodem nepostrádal působivosti.

    • 2.9.2018  01:44

    Již úvodní cirkulace napovídá, že dojde na jednocení nesouvislostí, obdob a protikladů a skutečně se zanedlouho začne mísit v zběsilém tempu nejrozmanitější vizuální materiál, pokrývající bezmála celou produkci západní civilizace. Silná obrazivost jednotlivých záběrů i kompozice ovšem dokáže převážit – v podstatě evidenční – banalitu výběru. Přiměřeně krátká psychedelická směs podkreslená elektronickou hudbou tak přinejmenším osvěžuje.

    • 2.9.2018  00:55

    Živelně snímaný a sestříhaný záznam neméně živelného divadelního představení sehraného v postapokalyptických kulisách zřejmě brightonského smetiště. Nepřiléhavá, dodatečně přimíchaná rocková a westernová muzika, nepadnoucí kostýmy, popkulturní symboly odhalené ve vyhozených věcech a všudypřítomné ohně a dým, pohlcující neumělé kulisy, podtrhují parodičnost celého dění, které připomíná zlý americký sen, do něhož se může probudit i Evropa.

    • 2.9.2018  00:30
    Umieranko (1984)
    ***

    Osobitě snímaný krátký film, nezvykle mísící obraznost ruralistickou (prostou a pozornou k věcem a lidem jako průsečíkům spirituálního a tělesného) se surrealistickou (ironizující, znejišťující), zachycuje venkovský život jako obřad. Lidé odevzdaní svému poslání obývají své chudičké a stárnoucí prostředí pokorně, jako by měli na paměti, že jej každým vydechnutím také opouštějí. Na rozdíl od zdejšího cyklického času, který zaručuje věčné trvání, ovšem Kolského záběry nekonejší, ba dokonce vzbuzují úzkost. Rituální odcházení nedoprovází úleva, ale neklid, a v posledku tak pozůstávají především otázky, zda snímek venkovské duchovnosti porozuměl a vyslovil se symbolicky, nebo zda mu unikla a jen ji povrchně postřehnutou vyhranil ve snovou, podvědomou etudu, a vlastně ji tak zparodoval.

    • 1.9.2018  23:58

    Kren snímá svou tvář jakoby nezrakově, hapticky. Opakovanými doteky se snaží zapamatovat si její rysy a znovu ji rekonstruovat někde hluboko, a skutečně se tak spatřit. Výsledek – vír proměnlivých podob s nejasným ohniskem – potvrzuje věčnou prchavost vlastní podoby, jen zdánlivě důvěrně známé. Silná portrétní miniatura.

    • 25.8.2018  23:15
    Až na dno (2017)
    *****

    Wendersovo strhující drama o opouštění sebe sama, které se v prostoru „na dně“ ztotožňuje stejně s rozplynutím jako se vzletem, přesvědčivě seznamuje s úzkostí pramenící z iracionality odpovědně nastoupené cesty do neznáma, v němž chodec tuší spásu pro ty, kterým je lhostejný. Wenders odhaluje lidskost, křehkost, ba zranitelnost hrdinství a odhaluje je jako nevidomý bledý klíček hledající si masou nervstva, tuku, svalů a šlach cestu z každého z nás ke slunci, pod jehož svitem věří setkat se s tím vysněným druhým bílým tápavým. Vidomý, přesvědčivě zahraný, důmyslně a citlivě komponovaný a živý film.

    • 18.8.2018  21:24

    Strhující panoramatické dílo. Příběh svedené dívky, která opouští vyhaslý rodinný krb a ocitá se na nekonečné cestě, při níž je každý krok životním výkonem, rámcuje a integruje se světem (ba universem) přehršel výstižných dějových miniatur, které silné osobní drama současně rozšiřují i odlehčují - a zvláště tento zřetel ke komickému či grotesknímu jsem přivítal, a nejen proto, že snímek úspěšně odpatetizoval. Svět, který se na nejedno zesláblé tělo valí jako přívalový déšť, není nikdy ze všech stran ježatý, a občas i ten, který pro slzy nevidí, znenadání sklouzne na jeho bílé břicho. Tak i zde trpící a rostoucí hrdinku doprovázejí bezelstní, podlí, směšní, dětinští i moudří, v jejichž souběžných osudech se svět vyjevuje jako bezoddyšně cirkulující. Tragédie tak nemá daleko ke grotesce, a i ta se záhy rozptýlí jako mlha a odhalí zrcadlo, v němž se uvidíte sami. Závěrečný boj o budoucnost, při němž hrdinka spěje ke dnu a jinoch k výšinám, přesvědčivě odpovídá všem pochybovačům o bytostné jednotě světa. Bios.

    • 5.8.2018  02:21
    Mama (1972)
    ****

    Vtipně napsaný a citlivě animovaný sovětský snímek o síle představivosti a moci mateřské lásky.

    • 5.8.2018  01:52
    Mado (1965)
    ***

    Na originálním projekčním plátně fasády velkoměstského činžáku se hrou rozsvěcených oken znázorňují lidské osobnosti i povahy mezilidských svazků, činů a událostí. Přes určitý disciplinovaný chlad působí snímek svěže – zvláště díky působivé hudbě, jakoby zaznívající z jiného okna, osvětlujícího pokoj, v němž celé toto vyprávění vzniklo.

    • 5.8.2018  01:31

    Krásné imaginativní dílo, naznačující, že vše kolem nás je jednou velkou malbou a že jen záleží na našem pohledu, jaký tato dostane rámec. Fischinger svou nekonečnou ilustraci soustředí ke svému obsesivnímu motivu – spirálám, které překládá do různých tvarových variant a které vrství. Malbě se tak dostává zároveň nečekané hloubky a divák se nevědomky stává součástí jednoho společného víru, který se nepřestane otáčet, ani když dohraje hudba.

    • 5.8.2018  01:10

    Předvídatelně pointovaný snímek v sobě nezapře státní zadání: společenský apel jde ruku v ruce s banální animací a celek připomíná spíše reklamu než autonomní uměleckou reflexi.

    • 5.8.2018  00:53
    15/67: TV (1967)
    ***

    Smyčka několika pozorných přístavních záběrů potvrzuje smysl a váhu každého bdělého okamžiku i jeho možné přetrvání. Vzhledem k rozsahu natočeného materiálu mi ale výsledná délka tohoto experimentu přijde opravdu až přespříliš velkorysá.

    • 5.8.2018  00:40

    Úsměvná miniatura, jejíž krátkost a švih odpovídá hrdinově výšce a bojové technice.

    • 5.8.2018  00:30
    Spirals (1926)
    *****

    Zlomky Fischingerových pokusů o znázornění integrity veškerenstva scelovaného vírem současně omamují všemi přísliby ukrytými v cirkulujících spirálách i nebezpečně poutají divákův zrak: hypnotizujíce jej, svádí ho k představě, že odedávna patří jen tomuto točitému pohybu. A mají pravdu.

    • 5.8.2018  00:21
    Moonrise (1948)
    **

    Po úsporné expozici, která hravě odsune otázku hrdinovy psychologie a roztočí kolo osudu, probíhá rozvláčná cesta antihrdiny k přiznání, během níž postupně stihne vše, k čemu se dosud nedokázal odhodlat, zvláště získat srdce nedostupné ženy. Ani stopa po duši, po napětí, po citu, jen neuměle umělá hra na žánr.

    • 5.8.2018  00:13

    Scorseseho „meze hygieny“ vyznačují především hranice civilizace: fetišizovaná spotřeba nahrazuje věčnost cesty tupým, masochistickým opakováním, kterým uplývá znetvořený čas. Plýtvání.

    • 28.7.2018  23:53

    V tomto poněkud nepříznačném Sicově filmu není jediného záběru, který by nesvědčil buď o lásce nebo o odcházení, zpravidla však každý jím uchovaný pohled vypovídá o obojím. Julia přichází do letního panství jako do světa iluzí: iluzivní fresky na zdech divadelního sálu jí pootevírají jinou skutečnost, chladná plocha televizní obrazovky mrazí svou lživou mystifikací reality a kruté šalbě svobody toulavého psiska odpovídá představa osudové lásky vysněná v tomto chladném – a definitivním – bezčasí. Můžeme věřit, že ta jemná, upravená dívka skutečně vytočila neznámé telefonní číslo a bezejmenný ctitel neodolal výzvě přimknout se, nepravděpodobně krásnému milostnému vzplanutí se všemi přeryvy, které jej spoluutvářejí, stejně jako trpce vědět, že nic z něho není a sen o něm jen utrácí poslední nenávratné minuty. Ti amo.

    • 28.7.2018  21:50

    Exhibicionistická variace na výstřednější i nápaditější francouzské surreálné úkroky Blierovy (jenž si ve snímku rovněž zahrál). Bezživotný celek vyvolává dojem improvizace a přes svou vleklost urychluje konec. Hlavní postava podomního obchodníčka je příliš roztříštěna svou profesní divadelností na to, aby dokázala ze snových událostí utkat příběh. Jen poslepu ohledává nabízející se dráhu svých příštích kroků a sestupuje-li, pak nevědomky a lhostejně…

    • 21.7.2018  21:13

    Příběh pěkný, ovšem až po okraj naplněný frázemi, které se především v dětských ústech vyjímají obzvláště obludně. Zatímco se vysloužilí plavci, jimž se podařilo přimět k práci bezmála celou ves, snaží vzkřísit své úctyhodné řemeslo a bezděčně i navázat přetrženou krajovou kontinuitu, ostatní překládají své činy do bolševického žargonu. Na stříbrném plátně se tak neutkává člověk a příroda, ale řeší se surovinový plán. A když nakonec zapůsobí inspirace ze Sovětského svazu… Krásný vorařský patos, zodpovědnost cesty a vůle k ní, prosvěcující v řadě záběrů z filmů tak bohužel leží ve stínu ideologie a prohnívá čelistmi kůrovcovitých pojmů.

    • 14.7.2018  23:07

    Mám moc rád výrok Timothyho Learyho, že když se během šesti či sedmi let vymění všechny buňky v lidském těle, „ten istý“ člověk již není týmž – a tento film a zřejmě i jeho předloha to až příliš dobře ilustrují. Dialogy různých, bezmála nespojitých, lidí spojuje cosi, co přes poslední vteřinu zůstává záhadné. Stavba snímku, která by to mohla (a snad i měla) jemně a nenuceně vyslovit, o tom nic nevypoví. Co s tím? Jde jen o efektní divadelní iluzi? Nepochybuji, že drama, které bylo tomuto snímku předlohou, je zdařile napsáno a že svědčit ze sdílejícího hlediště všem těm proměnám, jimiž se osudy obou hrdinů, slívající se v jeden osud společný, ubírají, může přinést silný zážitek i tomu, kdo si nemyslí, že naplňovat život lze na více jevištích najednou. Film, skvěle zahraný – jako na divadle – však postrádá (na rozdíl od dramatičnosti) „filmovosti“, která by jej povýšila nad repliku divadelní hry. Chronologicky řazené scény neintegruje nic než vlezlá písnička a patetický sled fotografií co otisků času. Vtipně napsané dialogy toto smělé vizuální klišé pokaždé rozbijí – ale odstranit je přirozeně nedokáží. A tak se v tomto podivném rytmu střídají variace na milenecké znovuobjevování v historických souvislostech s americkým nacionálním patosem – a divák stále očima bloudí k té první chvíli, která to celé vyprávění předurčila…

    • 9.7.2018  21:20
    Harmonika (1937)
    ***

    Na rub partitury verše Vasilije Kazina: "Bylo ticho. Hlídač uviděl / jak si pod plot vítr uleh spát. / Zívl si. V tom harmonikář šel, / vstoupil na dvůr středem vrat. // Na rameno řemen zavěsil, / srdce rozsypal po klávesnici. / Začal. A hned v oknech rozruch byl, / květy z kořenáčů pluly po ulici. // Černé domy cosi opojilo / snem o říši, dálavách, / sladce o jahodách v trávě snilo / černé bláto na cestách. // V oknech lidé, veselí a křiky, / každý spěchal statný, bos, / za zvonivých zvuků harmoniky / po studené pláni ros. / Přišel listonoš a začarován / očima si přeběh adresy - / uviděl, že každý list je adresován / jenom na louky a na lesy."

    • 7.7.2018  21:48
    Modrý pokoj (2014)
    **

    Vzhledem k tématu až příliš velkorysý snímek: z každého okamžiku čiší malost, sebestřednost, prázdnota. Tak chutná banalita, v níž se roztaví manželství, rodičovství i milostná touha. Nudně snímaná, trochu provokativní, místy psychologizující minulost dostává smysl až svou soudní evidencí: jako by ti všichni dotčení dosahovali nějaké hodnoty až svým proviněním. Jako by jejich hřích nebyl zločinem, ale zodpovědným vykročením z šedi zvyku, v níž svou existenci zakleli. Snad by tak tomu odkapávajícímu dramatu šlo rozumět, jen kdyby nevířil nevidomě, nevztahoval se ke groteskně nejsoucímu antihrdinovi… Kdyby z něj rostlo něco víc, než jiná, nová banalita. Jakkoliv snímek pointuje nejasnost, umožňující vznášet nová obvinění a usvědčovat jiné pachatele, nic to nemění na tom, že k banalitě již byli odsouzeni i ti, na něž právo nedosáhlo…

    • 30.6.2018  23:28
    Mr. Turner (2014)
    ****

    Nečekaně strhující tělesný portrét skvělého britského malíře, jednoho ze skutečně vidomých. Mezi trsy anekdot, situujících výtvarníka v jeho generaci, v pluku zručných akademiků řečnících týmiž tahy, tvary a barvami, se zvláště silně nasvěcují okamžiky, v nichž se tvůrce vyslovuje, a tyto chvíle, podepřené jinými fyzickými výkony – chůzí, stisky, pláčem, doteky – a silnou vnímavou kamerou, patří k těm nejsilnějším. Slova ustupují poryvům vzduchu, který se nezdržuje s hlasivkami a nezadá si ani s mluvidly. Tělo se hýbe a řeč se pohybuje spolu s ním – a před očima nedefilují známé tvary, ale světlo rozptyluje všechny hrany předmětné skutečnosti v tok sil, jimž žádná geometrie nemůže svými topornými nástroji čelit. Chropot a pohyb – ty vedou k nové kráse a naplnění. Jako Turner dokázal z dechu skutečnosti vydobýt nepoznané rajské tvarosloví bytí, tak i Leigh jakoby náhodou těží z přesýpání slov sublimované definice lidské skutečnosti: samota, osamocenost, láska, temná abstrakta hrozí malíře zadusit, ale on je velkoryse vrhá do hluchoty mrtvé společnosti. Jak ale Leigh kontextualizuje, mně nepřijde odpovídající – například karikatura Johna Ruskina, velkého Turnerova zastánce, sice skvěle účinkuje ve struktuře filmu jako kontrapunkt ke vzpomenutému ústřednímu tělesnému znění, ale jakou měrou odpovídá skutečnému předobrazu?

    • 26.6.2018  20:57
    Hamfat Asar (1965)
    ***

    Verši Vladimira Majakovského: "Velmi si přeji / napojit svou září / země vyprahlé lůno."

    • 25.6.2018  19:28

    „Neboť ve větší zášti mám smutnou severní mlhu / nežli na jihu zde čilý ten nárůdek blech.“ (J. W. Goethe)

    • 24.6.2018  00:23

    Překrásný pohádkový příběh znázorněný se vší důvěrou k obrazu. Myticky působí již samo všední bazarové prostředí, ale když se ústřední hrdina vypraví k horizontu proměn, všechny dosavadní hranice se rozestoupí a na ruinách zvyklostí se zalesknou Eliášovy ohně snů. Z Orientu skutečně přichází světlo a omšelé stříbrné plátno se rozzáří bez ohledu na to, koho dosud hostilo, a tichý večer vyprávění prosvítí i Západ, jakkoliv mlčenlivý, odcizený a normalizovaný.

    • 24.6.2018  00:13

    Přes tendenční, výchovné úvodní titulky jsem se opravdu příliš nepohoršoval nad schematickým budováním rakouskouherských manželských slují, které se opravdově probarvily až na frontách obou světových válek. Jestli se režisér pokoušel nastínit hrůzu zvyklosti, nebezpečí fráze či zhoubnost maloměšťáckého divadla, nezodpovědného a pohodlného přežívání, nepodařilo se mu to. Místo toho ale vypráví o světě na hranici mezi upovídanými přástkami a sebevraždou a nezbývá než smát se, protože i ty kulisy, z nichž stékající deštní proud barev maže vše jednoznačné, spíš tiší, než oslovují a nejednou tak nečekaně zmoklé odhalují i netušený půvab…

<< předchozí 1 2 3 4 7 13 19 25
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace