vypravěč

vypravěč

* *

Česko
dojít tam, kam cesty nevedou

homepage

46 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 11 16 21
    • 18.11.2017  22:44

    Každý lidský hlas má svou – skrytou – sílu, i každé lidské gesto, pohled, dotek. Filmové svědectví o neapolské zkušenosti L. P. 1943 konfrontuje s takovou polyfonií živelně a bezprostředně a každému musí být jasné, že nemůže ani přinejmenším soudit. Tedy: že život, tepoucí se stejnou odevzdaností, odvěčně naráží do nejrůznějších překážek a bude se tak i dál, slepě a horoucně, drát k vysněné volnosti – a růstu. Jakýkoliv pohled či stisk, ne-li vzestup či poklesnutí, v této prosté ohromující skladbě v sebe soustředí veškerou tíži lidského života – a zdá se tím nezaměnitelným bodem, na němž se lze obrodit. Jaké je však překvapení, že v kteroukoliv chvíli jakýkoliv člověk zažívá právě totéž – a nehledě na okamžité ohrožení. V tom je tento snímek cenný zvlášť: uvádí v lidský život jako v nejcennější poklad i vklad.

    • 18.11.2017  19:42

    Esence raného Chaplina tkví v dokonale zvládnuté abecedě těla, kterou se vyjadřuje nikoliv přirozeně, bezprostředně, ale kaligraficky. Každé gesto vyniká jako ohnisko komiky, před jehož žárem tmí okolnosti, a ustupuje tedy i příběh, sám jen nahodilý sled (či spad) nedorozumění. Exploze humoru (bez vtipu?) současně skvěle osvětlují absurditu divadelnosti dlouhého devatenáctého století, a to v čase, kdy se již – krizí jazyka – prozradila zvolna uvědomovaná hrozba převahy instrumentální racionality, podřízení skutečnosti účelu, k němuž slouží – nebo by sloužit měla. A tehdy, v letech prvoválečných, krutosti a zlomyslnosti herců blednou před mnohem rafinovanější a cyničtější groteskou rozehranou státníky, jejichž patos neváží víc než příliš velké nebo příliš děravé kalhoty. I v tomto ohledu jsou Chaplinovy filmy nadčasové.

    • 18.11.2017  02:25
    Gnir Rednow (1955)
    ****

    Další z jemných filmů Josepha Cornella, které musely (!) být natočeny. Nevypovídají ani tak o zaznamenaném světě, jakkoliv právě o to snad usilovaly, jako o očích, které se na tento svět dívaly, ba které v něj pozorně nahlížely – ve snaze odrazit co nejpřesněji jeho barevnost, pohyb či tvarosloví, ba v touze sjednotit vlastní rytmus s jeho tepem. Cornell ve svých snímcích upozorňuje, že pozorný pohled podstatně podmiňuje obývání – a svět, který k nám vyslal na pomíjivém celuloidovém pásu, přes všechna jeho poranění či vetchost skutečně obydlet můžeme. Právě v tomto svědectví se jako klíčový princip tohoto svazku jeví odraz: v něm se prolíná viděné s vidícím takovou měrou, že je od sebe nelze oddělit. Na Cornellových filmech miluji celé to splývání příliš oslněného zraku, nezvladatelně opojené mysli, všechny ty neostrosti, ten amateurismus, a ocenil bych ještě vemlouvavější zrno, které by i mně poskytlo – po všech těch letech, po těch nesnadno spočitatelných nocích – velkorysou branku ke vstupu a spoluutváření.

    • 18.11.2017  01:46

    Krásná variace na lumièrovský snímek La sortie de l'usine Lumière à Lyon, vzhledem k statickému předobrazu, v němž šlo více o záznam sám než zachycené, intimnější: pozorná kamera svádí zprvu prosté portréty čtyř dělnic v jeden svazek a zdánlivě chladnou kolegialitu zvolna proměňuje v přátelství, v němž se – přirozeně jako v kterémkoliv sdílení – odehrává drama, příběh, který si divák může vyložit – tedy odvyprávět - sám. Já jsem vytušil, že by mohlo jít o poslední den, o rozřešení různých tíží a nesouladů, o vyjasnění a znovunabytou vůli – díky včasné opoře v ochotné pomoci a lásce. Dokumentaristický jazyk, zohledňující autentický (či autentizující) zvuk místností i exteriérů, jimiž tato krátká, ale zásadní cesta vede, se snažil působit věcně a odtažitě, jakoby nahodile, ale je zjevné, že snaze režírovat ten ztišený svět se José Luis Torres Leiva neubránil. Ale nevadilo mi to – stejně jako příliš názorný závěrečný vstup staré fotografie jedné z dělnic konfrontovaný s její dnešní tváří, příliš návodný, protože vše nezbytné bylo dosud bezchybně sděleno.

    • 11.11.2017  21:15

    Končalovského filmová adaptace, jakkoliv skvěle obsazená (i zahraná), jedné z mých nejmilejších divadelních her mě trochu zklamala. Odpustil bych jí zjevné zestručnění, které znemožnilo patřičně vykreslit jednotlivé postavy i zploštilo děj, ale sama skladba mi přišla pomýlená: jako bych se konfrontoval se souborem filmových ilustrací, skic k dramatu, nikoliv s ním samým. Snad kdybych tu hru vůbec neznal? Ale nevím… Znejistilo mě již úvodní entrée z montáže dokumentárních snímků, příliš názorně uvádějících do doby a záhy mě otrávily i sépiové scény. Přišlo mi, jako by se režisér snažil scénické drama pojmout za každou cenu filmově – a zvolil si přitom prostředky zcela zbytné, vnějškové. Celek tak přirozeně ztratil na organičnosti… Co mě ale zvláště oslovilo, byla mimořádná pozornost věnovaná znění dějiště, třetí klíčový „filmový“ prvek tohoto provedení. Nad filmovou hudbou zde převažuje hudba místa smíšená z různě srozumitelných lidských hlasů, vzdechů, ptačího zpěvu, deště, tikotu hodin… Stačí zavřít oči a přirozeně se ocitáte na daném místě, a to ani jako pouzí svědci, ale jako účastníci, dotýkaní tímto světem: zní ve vás. To je něco, co snad postrádají všechny divadelní hry a co tolik dráždí a svádí – k jejich rozeznění (spíše než k rozehrání); ostatně i mě: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/uncle-vanya-str-ek-v-a

    • 4.11.2017  22:16

    Další krotká normalizační studie rozpuku adolescentní ideality, spoléhající se tentokrát na atraktivitu hudebních vstupů, které však jen tříští dosti mělce se profilující děj, groteskně pointovaný. Celek připomíná šedou tříšť poslepovaných klipů, které neumožňují porozumět ani postavám, natož pak světu, s nímž se rozcházejí nebo z něhož čerpají svůj nenasytný élan vital… Mladý hrdina se od prvních záběrů jeví jako mimořádný pitomec (a jako takový je výborně obsazen); závěrečná pointa na tom nic nemění, jen důkladněji rentgenuje jeho nezpůsobilost k osobnímu vztahu ke skutečnosti. Jeho život se sice zdá být spojen hlouběji s přírodou (v poměru k městskému přežívání ostatních), ale ta se mu stává jen rybářským revírem, prostorem lovu a záminkou k němotě. I jeho lovectví zvuků je nevěrohodné, působí spíše jako úkrok k technologiím než jako hledání společného jazyka; ostatně nakonec se stane zneužitým nástrojem špionáže. Jen cesta za mrtvou volavkou se zdá něco otevírat, ale to zas chromne užitá filmová mluva, jíž se zvolna rozhnívá na neudržovaném jevišti světa socialistické divadlo: nevidomá kamera se snaží postřehnout to nejočekávanější – snad aby slepotu režisérského oka nevyrušila žádná bdělá barva nebo sdělující tvar. V temném světle tohoto snímku, který se nemůže měřit ani se Smrtí mouchy, stoupá sláva ostatních nešťastných pokusů o totéž v čele se Smyczkovou drezurou Ještě jednou si písknout, ba ani Discopříběh již nevyznívá tak odpudivě jako na obrazovkách konce osmdesátých let. Tady se jen umírá – umírá, bez vědomí proměny, která je i v tom uvadání přítomná. Co je ale horší: i zde se v nejhnusnějších letech "socialistického" Československa, toho zaneseného dna Evropy, ospravedlňovala smysluplnost osvojené spotřebitelské kultury, špíny konformity a neexistence pravdy.

    • 4.11.2017  01:06

    Střihová evidence zkázy zabalená do poučeného výkladu svědčícího o odvěké polaritě člověka s jeho ochočenou kulturou a přírody. Snad kdyby zůstalo jen u obrazů – spojených protentokrát s hudbou, která by tolik nesouzněla, tak by zůstal prostor pro katastrofu jiného druhu, takovou, kterou se roste…

    • 2.11.2017  19:39

    Olga Sommerová dokonale oživuje dosti neohebný formát televizního dokumentu nejen smysluplnou kompozicí, důvtipným leitmotivem či poučenou volbou pamětníků, ale především úspěšnou snahou několikanásobně přesáhnout téma dokumentu, které přitom není nikterak umenšeno. Vedle závěrečného nadčasového poselství otce Jitky Maxové toho dosahuje mimořádnou pozorností věnovanou všem zúčastněným. Jejich svědectví zde nezaznívají jako ilustrace vyprávěného příběhu nebo životopisu, ale jako důvěrná výpověď o „sobě samém“. Namísto slovníkové skladby plochých dat se tak divák konfrontuje s lidmi, které poznává, a současně se seznamuje i s tím, o kom všichni mluví. Tak i tento snímek živě a plně uvádí do světa, v život, a to se stejnou intenzitou jako režisérčiny velkorysejší celovečerní dokumenty. Obdivuhodně bdělé…

    • 2.11.2017  19:06
    Blues (TV seriál) (2003)
    *****

    "Jestlipak víš vlastně co je blues / to už by si měl dávno znát / Jestlipak víš vlastně co je blues / to už by si měl dávno znát / Nic to není jen vem srdce kus / do dlaně a začni hrát." (Jiří Suchý)

    • 27.10.2017  01:16

    Jakkoliv miluji Judy Garland, saintlouiská idyla, natočená ve čtyřiačtyřicátém jako nostalgické ohlédnutí za věkem prosperity, bezpečí a plodnosti v metropoli rasistického Missouri, mně již při prvním zhlédnutí přišla spíše umlouvající než útěšná. Vytrvalé vyprávění o dávných jistotách pěstovaných souběžně s prvními semínky války sice prokládají opravdu krásné písně, pokojný kolorit kolébá lépe než houpací křeslo, ale ta vyhlášená hřejivá deka kouše. Vzdor dílčím anekdotickým epizodkám, zvláště těm rodinným, ryze minnelliovským, jsem nepřestával myslet na poměr mezi válečným podnětem k natočení této reminiscence a zamlčeným impulsem k boji vyhlášeným maloměstskou divadelností, zde nahlíženou jako vkusná bělošská konvence.

    • 26.10.2017  23:15
    Návrat (2003)
    *****

    Již první scény otevírají Návrat jako film o zasvěcení, nebo spíše: o zdánlivém nebo padělaném zasvěcení, jehož faleš je dána již jeho nekonečným opakováním: jeho nej(h)různější podoby se nepřestajně vracejí a je nutno je ustavičně podstupovat a překonávat. Napětí mezi banálním zaháněním nudy, poměřováním nechápaných sil a moci v šedi nepravděpodobného světa periferních sídlišť provinčních měst vyloučených oblastí mimosvětských zemí, a palčivými krůčky po duchovním žebříku podél axis mundi se k nesnesení zesílí po příchodu „otce“, s nímž přicházejí nové zkoušky, výzvy a vzestupy. Ten zosobňuje nadosobní, patriarchální řád, chlad, který se zprvu jeví jako nesrozumitelnější varianta dosavadní citové monochromie poznané skutečnosti: své syny ani tak nezkoumá, jako trénuje či „testuje“ podle pravidel vlastní řeči. Společná cesta ubíhá trpce všem nerozumějícím si: každý z trojice jí kráčí po svém a vzdalujíce se, přibližují, jak to znázornila již klukovská honička mezi prvními epizodami filmu. Jako se až neuvěřitelně pestře mění svět v roztodivně orientovaných, ale vždy přesvědčivých, záběrech, čistých a bezprostředních, tak se prohřívá i matoucí chlad, projasňuje se nejistota a nevíra, ale i temní radost – vše v interakcích rozumu a srdce, protikladně se valících vln, rozechvívajících celou planetu. Nemužná dospělá cizota popraskává ale jen pomalu, zatímco rozum, přesvědčivější ve slovech, která v té ryzí plodnici citu, jíž je převládající ticho, váží více a otráví svými argumenty, nevírou a opojnou mocí všechna blahodárná vodstva, přehradí očistnou prostou bezprostřednost a pak stačí již jen málo… K pravé proměně konečně přispívá krutý tragický zvrat, jenž spouští stavidla léčivé lítosti, a dešti prosvítá světlo Moudrosti. Přesycení filmu symboly, často víceznačnými, umožňuje jeho různá alegorická čtení. Dominance křesťanských odkazů kontrastuje s nemilosrdností zkoušek a bylo by jí rovněž možno chápat jako kritiku formálních duchovních návyků nebo nemilující církve i jako výzvu k pokornému poddání se řádu, k potlačení vlastního Já a povzbuzení lásky. Nad hledáním té pravé se spíše kloním k tomu chápat je jen jako podněty k ohledu k hieroglyfické povaze skutečnosti, k tajemství, které tkví za pohyby, gesty i slovy.

    • 25.10.2017  08:57
    Strážce návěstí (TV film) (1976)
    ****

    "Bez protahování povídky, aniž bych ulpěl na některé pozoruhodné okolnosti víc, než na jiné, chci v závěru poukázat na onu shodu, jež byla nejen ve výstraze strojvůdce a ve slovech, která nešťastný hlídač mně opakoval a jež ho pronásledovala, ale také ve slovech, která já sám - ne on - jsem připojil k jeho pohybům, jím nepodobeným, a která vznikla pouze v mé vlastní mysli." (Charles Dickens)

    • 23.10.2017  21:42

    Převážně milostný duel prvotních tvarů zákonitě vrcholí jejich rozhojněním - a vytracením...

    • 23.10.2017  21:39
    Tango (1981)
    *

    Tango staví na rafinované choreografii souběžných dějů na jednom jevišti. Hru s variacemi, kombinacemi a konfrontacemi snižuje Rybczynského obvyklá úporná snaha dosáhnout groteskního účinku a únavný filmový idiolekt, jak si jej vytvořil již v předešlé dekádě (a ponížil v pouhou snůšku floskulí). Neméně protivný je mi i jeho nadhled, s nímž pozoruje člověka, který se již v jeho starších filmech stal pouhým potenciálně směšným objektem jeho povýšené manipulace. S touto poetikou se míjím snad ještě úspěšněji než ony snímané figury mezi sebou.

    • 23.10.2017  21:23
    Droga (1971)
    ***

    Úsporně animovaná alegorie o rizících nerozhodnosti. Skutečnou jednotu lidského života podmiňuje oddanost právě jen té jediné cestě; vše ostatní končí smutným roztříštěním. Jakkoliv to v běžném provozu není nikdy tak jednoduché a očividně zjevné jako v této bezmála zenové anekdotě, nelze jí nedat za pravdu...

    • 21.10.2017  23:34

    Počínaje prvním záběrem, není ve filmovém zpracování Nezvalova „gotického románu“ jediné scény, kterou by nenaplňovalo nebezpečí. Ať již konkrétní obraz sytí očividná hrůza, která stahuje hrdlo a hýbe krví v tepnách, aby spáče probrala ze sna a ulevila mu krotkým denním světlem, nebo jen zdánlivě prostě klouže po jistých stěnách sdílené skutečnosti, příšeří oslňuje vše, co se nabídne na stříbrném plátně ke sdílení. Již v raném mládí, kdy jsem se k tomuto filmu konečně dostal, jsem jím byl uštknut a dodnes se mu nevyhýbám, byť v obavách z ran. Je jako kruté jablko, které slibuje poznání, ale nenabízí ani sdělení, jen ve studených nemocničních postelích tráví nejprchavější vteřiny dětství, za nímž se červenají obzory…

    • 21.10.2017  22:05
    42. ulice (1933)
    ***

    Na 42. ulici jsem zcela postrádal divadelní atmosféru a přitom se tam tak intenzivně nacvičovalo muzikálové představení. Lidé neznalí vlastních jmen se zde němě konfrontovali, reprodukovali slova písní i pohyby tanců, odžívali své nejasné existence a vyvolávali dojem velkého divadelního světa. Každý krok byl však jen úkrokem a od prvních scén se chaotickým děním šířil chlad. Postrádal jsem nadsázku, která by vše zvrhla v travestii, nebo která by, třebas vrcholící milostnou pointou, alespoň nechala explodovat ohňostroj happyendu, či smysluplně vystavěný scénář, který by vážnost, ba osudovost zápletek náležitě vyzdvihl a vpustil diváka do dramatu. Dílčí silné scény, třeba iniciační rozhovor dvou konkurenčních hereček před premiérou (se svou svatební pointou), byly silné, ale až ta závěrečná procházka premiérovou scénou vzkřísila smysly chtivé music-hallu. Rozpaků jsem se prostě nezbavil – a do tance se mi nechtělo. Škoda…

    • 15.10.2017  22:13
    Labirynt (1963)
    ****

    Zprvu surreálně či magickorealisticky působící procházka záludným městem plným přízračných bytostí, jakýchsi záludných antropomorfních zvířat, připomínající pobyt v básních Michala Ajvaze, se postupně promění v hororové moreauovské drama, krutě pointované. Mechanicky působící animace kolážovitých bytostí i prostor založený na různě pozměňovaných starých fotografických snímcích dávají tušit, že nad nad tímto filmovým bludištěm vládne podobně nesmlouvavý a krutý zrak, jakým hledí onen šílený vědec, osudově vstupující do života neohroženého steampunkového Ikara...

    • 15.10.2017  22:03

    Přitažlivě adaptovaná pražská pověst je žel - vzdor své ústřední "kouzelnické" zápletce - poněkud chladně, neobrazivě ztvárněna. Loutky postrádají prostoty i osobnosti, a ve svém vlažném mezistavu tak působí cize jako špatné ilustrace. Závěrečný filmový záběr na moderní Prahu ten protivný odstup ještě zesiluje. Nejpříjemněji na mě působil skvělý přednes Rudolfa Hrušínského, a tedy příště stačí jen zavřít oči.

    • 15.10.2017  21:59

    Tento Pialatův raný dokumentární snímek, uvádějící na venkovskou katolickou slavnost v jeho rodném kraji, mě oslovil svou bezprostředností, pozornou a toužící zachytit, zvěčnit vše podstatné, charakteristické. Krajina, zvířata, městečko, procesí, eucharistie, homilie, místní obyvatelé, to vše se přelétavě střídá a mísí v jednu celistvou liturgii. Světelná nevyváženost, neostrost i jakoby zapomenutá či mylně vlepená políčka, to vše mě hlouběji vtahovalo do tamního dění a přestože film není ozvučen, na konci jsem nabyl dojmu, že skutečně slyším Angélus...

    • 14.10.2017  22:53

    Jako velkého fanouška gdańské beatové scény mě název tohoto snímku navnadil, ale zůstalo jen u tuše.

    • 14.10.2017  22:34

    Poněkud kvapně napsaný rodokaps by více přitáhl, kdyby byl lépe obsazen a poměr obou rivalů hlouběji zproblematizován. Záporný hrdina se jeví být více vraždychtivým psychopatem než zrazeným druhem z válečných či banditských let a polepšeným pistolníkem nezachvěje ani stopa zločinné minulosti – ústřední konfrontace se tedy znečitelňuje a potenciálně tvárné napětí mezi přátelstvím a nenávistí (jak je uplatnil ve vnímavěji komponované Jízdě Vysočinou Sam Peckinpah) se ruší ve prospěch jakési okamžité emoce, která vyprávění přervává v zapomenutelnou historku. Život ustupuje vteřině a zápletka se před očima rozplétá lhostejně a nezávazně. Pointa o třetím smějícím se je sice zúročena maximálně, ale indiánský útok, který všechny stmelí, mně osobně přišel jako příliš papírové klišé: ostatně jako každá fráze tmelí také jen dočasně. Klišovitě je vylíčeno i samo prostředí, vyjma některých silnějších akcí, jakou byl třeba pokus o útěk v oblacích prachu a písku. Závěrečná přestřelka, kterou má film vrcholit, je jen chladným epilogem, na nějž by vůbec nemuselo dojít: s vlastním příběhem vůbec nesouvisí, není usouvztažněna s předešlým dějem – a vzhledem k dosud sdělenému nemá žádný smysl. Spíše to vypadá – jako by náhle došel filmový materiál…

    • 7.10.2017  23:34

    Úvodní scéna Rebela bez příčiny, kterou jsem jako jedinou z celého filmu ve svém dětství, někdy v deseti či jedenácti létech, v jednom tichém pátečním večeru, shlédl, mi vtělila na několik předlouhých roků neklid, z něhož se rodí vzlet i pád – a také cizota, cizinectví, jinakost, které – nyní již jako prošedlý jinoch – shledávám tím klíčovým tématem celého filmu. To, co jsem tehdy neviděl, je děsivé a oslnivé zároveň. Divadelní stylizace vícehlasí životních dramat na policejní stanici připomíná vlnu, která by se sama ráda zapřela a změnila se v šumějící vydechnutí, ale není jí přáno: musí zaplavit příkopy, louky a pole, kopce, vrchy a hory – a až to mlčení, které se rozezní nad hladinou, kterou nezbrázdí žádná archa, jí skutečně uleví. Nesděluje se v něm jen to, že rodiče nerozumějí svým dětem a děti svým rodičům, ani že děti hlouběji nahlížejí do hnusných příkopů, které určují (ne jen lemují) jejich životní cestu (než je přeskočí a vběhnou za ohrady mezi krávy anebo po čisté louce rovnou k lesu, lhostejno že k nízkému, a že se v něm poškrábou), ale, ale i zcela zřetelně zde zaznívá i to, že vedle rodiny pozbyla smyslu i smrt – ba i život! A v tom je tragédie: že se svět hodnotí jen podle kostýmů, že maska převážila osobnost, že velkorysost může být vnímána jako slabost, a že život může být jen – prohrou. Další minuty pak svědčí o touze, lásce, špíně, hladu, přesycenosti, prostě o všem, s čím se setká ten, kdo jezdí rychle, i ten, kdo dodržuje pravidla. Tepot Řádu však ani nezašumí: divadlo je všudypřítomné, maskuje se jím strach z odpovědnosti, z následků vlastního hraní, naplňuje dětinskost adolescence, kdy se život stává zpaměti recitovanou nemravnou básní. Promiskuita, násilí, drogy jsou chladnými gejzíry ohňostrojů, které slepým, ale vidoucím, ozařují jejich scestí. Podle zní jen fráze, které přehluší i lži, za něž by v tu chvíli byl leckdo i vděčen. James Dean je vtělená prostota: jeho postava roste, jedná a žije jako rostlina, která neví nic o změnách ročních období: choulí se i povstává, vadne i kvete. V té běli, do níž se celý film noří, se jeho rudá bunda rozvíjí jako svatá lež křídel. Není divu, že se tento snímek stal výzvou, lhostejno jak vyslyšenou, k cestě – k tomu žít přítomností – jako příroda i jako čas. Žel ty cesty, které jsou předurčeny k stoupání, nejednou rozryje čarodějný nůž…

    • 30.9.2017  21:54

    Filmy Zbyňka Brynycha mám nesmírně rád zvláště pro jejich citlivé vystižení dějišť: ať již jde o koncentrační tábor, pražskou periferii nebo protektorátní mikrokosmos, vždy se vyprávěný příběh poutá k neodmyslitelnému prostředí, které vzrůstá více z gest, dialogů, střetů a setkání než z vlastního vyobrazení. Přesvědčil mě o tom i svým předposledním filmem Poločas štěstí, který by býval byl tím nejvhodnějším epilogem jeho uměleckého díla, zásadně poznamenaného normalizací – a normalizací také naneštěstí dosloveného (chabými Mravenci nesoucími smrt). Také v Romanci za korunu přispěl Zbyněk Brynych k normalizaci českého filmu především nenápadně surovým vylíčením posrpnové Prahy. Režisérův pohled není ani v sebemenším kritický; naopak uvádí do velkoměstského světa jako do jedné socialistické idyly, v níž se i učeň může spříznit s hvězdami soudobé popkultury a srdnatě prorazit třídní bariéry. Nejprve jsem se obával, že se neutěšeně vleklá lyrickoepická expozice postupně rozroste do celovečerní plochy, k čemuž sváděl i důraz na písničky, ale nakonec došlo i na – samozřejmě idylické – drama. Píďa, jenž se uvedl svým eucharistickým exposé, prvorepublikově kořeněným, jako spasitel dívčího intru, dokáže svou srdnatostí, proplout jakýmkoliv soumrakem a vše kolem něj září – zřejmě těmi dei ex machina, kteří tomuto socialistickému rude boyi (kolikrát jen jsem si při tom vrcholném koncertním dění vzpomněl na své milované The Clash) snáší stále nové a nové hmotné prostředky k jeho vlastní normalizaci, přizpůsobení se flitrové kultuře, která nemohla vzrůst v nic jiného než ve znehodnocení všech hodnot a úplné znemravnění všech konvencí, jak je důvtipně – a s ohyzdnou teatralitou „lesklého náčiní“ (řečeno s Richardem Weinerem) – v nastoupivším třetím tisíciletí, ztělesnili právě někteří z účinkujících v tom patřičně zvrhlém Junior SS (sm?) klubu. Náš hrdina z Matky Tesly bouří, kouří, potí se a mokne, machruje i měkne, a spasil-li s přehledem mrazivě probuzenou romantiku holčičích snů, zvládne zachránit i nositele reinkarnované kultury, z nichž mě – vedle lidské, ach příliš lidské Heleny Vondráčkové – dojal zvláště chápavě se prohlubující Ladislav Štaidl naslouchající klaunskému vyznání – nikoliv zmrtvýchvstalého, ale mezi nemrtvé přizvaného Rudolfa Cortése – tučnící Štaidl, z něhož by bylo fyzicky zle již jako dítěti. Snad jen nadsázka, jíž ani herecky nebyl schopen Pardus dostát a proti níž plála jasná krása Miroslavy Šafránkové, rozněcující na oslněném nebi nad Prahou L. P. 1975 jediné smysluplné světlo, vedoucí přímo pryč z toho pekla, by mohla toto neunavující ponocování změnit v tu požehnanou „horečku“, anebo alespoň v cosi „crazy“, ale nedošlo na to - a chyběl zde již jen soudruh Štrougal, který by nadaného učně inicioval, aby o čtrnáct let později začal privatizovat přikurtovanou vlast, nadopovanou tišícími prostředky – a třeba se stal i premiérem či prezidentem. Ve středověku se prý lidé domnívali, že se myši rodí ze starých hadrů; když vyslovuje výše vzpomenutá – téměř, až Bohu díky jen téměř – nestárnoucí diva českých stadionů, koncertních hal a dancingů – slovo „láska“, cítím až tělesně, že veškeré zlo se rodí ze lži, z přetvářky, z milostného nachýlení, které místo odevzdání přináší uštknutí. A proto i v tomto filmu vše začíná a končí penězi. Škoda, že nedošlo na pečené holuby!

    • 30.9.2017  00:44

    Jasného „Kocour“ mě uchvátil už jako malého kluka, když jsem ho – v celku či ve výtahu – viděl v černobílém provedení. A barva ten úžas protáhla jak skalní ozvěna. Přiléhavá satira vtělená fantastickým tělesným básněním pojmenovala mnohé z toho, s čím se dítě zkoušené praktikovaným lži-socialismem konfrontovalo a čeho jsou plny tuzemské rybníky podnes... Divadelní scény se umně spojují s filmovým vyprávěním, a snová pravda tak s úspěchem bezostyšně atakuje choré stagnování, nad nímž lze jen ohrnout nos. To je však často zaměnitelné s hlubokou, niternou tragikou – a i ten zčervenalý nemusí vždy pochopit, že ten modrý protějšek jen slepě světélkuje Eliášovým ohněm, protože ta červeň se vsákla v marnotratně vstřebanou touhu… Kocour ale na okolnosti nehledí a připomíná svým ostrozrakem, že nakonec na žádné výmluvy nezbude čas. A proto pátrejme po sobě spíše v kocouřích očích než ve své auto-diagnostice…

    • 29.9.2017  22:27

    Všichni dobří rodáci mě neuchvátili jen svými silnými příběhy, nepateticky uchopenými lidskými osudy, věrohodně zahranými a citlivě zasazenými do lokálních i národních dějin, ale i svým syntetickým pohledem, v němž se spojuje mnohotvárný folklór co životní sloh se slavenou lidskou prací co ryzí životní formou a s přírodou, tím nejzákladnějším životním prostředím. Historické okolnosti tento prapůvodní lad rozvíří a na neširokých, zato hlubokých, půdorysech lidských duší začne vzrůstat nový svět: někde se novostavby záhy propadají, ničíce nervstvo, schopné postřehnout všechny ty základní correspondances, jinde se rozrůstá vegetace a v krutosti neporozumění či zle-rozumění se obnovuje pravý ráj. Pokaždé mě uchvátí ty prosté záběry na to venkovské prostředí a jeho obyvatele, zvláště na tváře starců a stařenek. Cítím v tom všem takový klid, který je svou současnou pevností i plynutím až nebezpečný – a je právě tak i vnímán všemi těmi odpadlíky, kteří se zaštítěni ideologií a politickou mocí, brání tomu žít: žít v odvěkém řádu lásky, přírody a víry. Každý detail v tomto snímku promlouvá a svědčí: barvotiskové obrázky v posledku zdobící stěny opouštěného obydlí, prostota svátečních šatů oblékaných každou neděli na Mši svatou a mlčenlivě otevírané deštníky na tichém (ne však němém) protestním shromáždění, bdělost psa vnímajícího příchod pána, zpověď kajícníka… Groteskní prvky se mísí s tragickými, humor s pláčem, úžas s ustrnutím – ne aby zvěstovaly nevyzpytatelnost našich dnů nebo aby varovné poselství uzemnily, ale prostě proto, že v životě lidském není jednoho bez druhého… Prostý smích se prolíná s prostým pláčem již při narození dítěte a odkudsi zvenčí do nich zaléhá i opilý křik, řev motorů a směšná němota amplionů rozhlasu městského i nádražního. Rodíme se a umíráme vždy zároveň – a není to nadarmo, prozrazuje nám to, že cesta překračuje i ten horizont, který tak důvěrně neznáme. Herecké výkony nelze dostatečně vynachválit. Radoslav Brzobohatý ve své charakterní roli září i zapadající – jako sluníčko. Ovšem i ti ostatní, kladní i záporní – v podstatě jednostejní – jsou dokonale vykresleni – přímo i nepřímo. Asi nikoho nepřekvapí, že mě nejvíc oslovil Waldemar Matuška, Vladimír Menšík a Vlastimil Brodský. Nikdo z nich není kladný ani záporný hrdina, a možná že ani nejsou vůbec hrdinové, ale vycítil jsem v nich tu potřebnou vůli k boji, k povstání (v pravém smyslu toho slova, čili k tomu: povstat z něčeho polehlého a skutečně vzrůst, ať již jako hrdý plevel, nebo jako pšenice), a to mě zasáhlo. V neposlední řadě bych rád vyzdvihl i kameramana Jaroslava Kučeru. Takový dokonalý cit pro jednotlivost i celek, pro víření, v němž člověk celiství se svým světem, pro jemné uléhání do sebe sama i pro dravost, s níž se opojený i deprimovaný rozbíhá vstříc něčemu, co nanejvýš dokáže pojmenovat, ale čehož podstata mu uniká. Morava.

    • 21.9.2017  21:23
    Nezdolný (1957)
    *****

    Slovy Italo Calvina: "Číst je jít v ústrety něčemu, co teprve vzniká."

    • 2.9.2017  23:54

    Nejoblíbenější film jednoho z mých nejmilejších přátel by neměl ujít ani mé pozornosti, zvláště když hněv, který jej patinuje, trávil – a tráví – i mě. Tedy oč jde: především o ryzí hořkost, která po sobě zanechává jen tmu, vlastně víc než tmu: šeď, která je horší, protože na rozdíl od prvotních temnot, které lze zaměnit za vodstva a písky, z nichž vše povstalo, je tato neplodná a zdánlivě – a co hůř: konvenčně – obyvatelná. Od prvních vzpomínek nešťastného, osamoceného běžce jsem se ptal po životě. Na plátně se umíralo, trpělo, radovalo i krvácelo, prudce se rodila láska i kypěl chtíč, ale vše jako by jen nalévalo příslušné tekutiny do připravených nádob. V mlhách vyhasínajících dělnických těl se zastavoval čas a vyhlíželo se bezčasí jako spása před smrtí ztotožněnou se životem, který je však jen přežíváním. Ne však při běhu: tam se zažíhalo vše bezděčné a všechny domnělé smlouvy parafoval oheň... Vzhledem k tragičnosti ztěžklého dosedání, zaklekání do bloků u tohoto snímku překvapí lhostejná kamera, která však vidí vše, co má, a svým urputným žvýkáním gumy věrně zprostředkovává slepotu hrdinů. Zrak nájemného kameramana ovšem současně nelíčeně předvádí všechen ten dusivý kouř nedělních rán, v něž se přetavil nečinný týden, a divák se tak může klidně tázat, co je za těmi bílými paspartami, zda tam pokračuje fikce, anebo se tam zabydluje ještě nestravitelnější fauna. Mnoho slov a málo příběhů: v zásadě jde ale jen o jedno, o tu osamocenost, osamocenost, ne samotu! PS: Vychován Thoreauem jsem se vždycky ptal na rozdíl mezi během a chůzí. Odpovědí mi bylo kulhání, při němž se v jednom prudkém doteku sdělí tělo i země navzájem. Tedy každý ryzí běh se musí před svým cílem zastavit, a to nepochopí nikdo jiný než ten, který se doběhl…

    • 28.8.2017  21:57

    "The logical end of impressionism is the cinematograph. The state of mind of the impressionist tends to become cinematographical." (Ezra Pound)

    • 26.8.2017  22:05
    Frankenstein (1931)
    *****

    Do sterilních cel technické kultury dvacátých a třicátých let zaznívá prastaré skuhrání umělé bytosti jako varovná výčitka, která musí být zákonitě oslyšena, protože povstání netvora (ač s lidským srdcem) je vlastně i jejím cílem. Film zpracovávající nadčasový román Mary Shelleyové, naneštěstí úspěšně předznamenávající pokles západní kultury do civilizace, ovšem vedle ztráty víry v duchovní či humanitní vědy reflektuje i aktuální hrozbu politických ideologií dvacátého století, zvláště národního socialismu. Herr Frankenstein, zaujatý svou lichou představou a lhostejný k etice okolností i vlastního cíle, odpovídá egu moderního diktátora nadřazujícího vlastní vizi, vlastní pojetí života Stvoření veškerenstva. Průsečík obou jedových tepen je zřejmý a nejpřesvědčivěji je konkretizuje odpor všech takových – pravých – monster k ekologii, jíž nadřazují vyprázdněné nacionalistické teze či národní hospodářství. Jistě, to do hodnocení filmu asi nepatří…, ale měl jsem potřebu to vyslovit, protože tento horor, nezaměnitelný a navěky čnějící nad stovky příbuzných dramat šílených vědců, podle mě otevírá před nejrozmanitějším publikem jeho vlastní svět. Nadto: vedle toho tato adaptace klade i další otázky: ty po povaze lidského, po míře vrozené mravnosti a ušlechtilosti, po ryzí prvotnosti v lidském a řadu dalších může předčít ta, která váží lidské předurčení k nejednotě, ke zkáze, k nenávisti a která musí zákonitě jednání umělého člověka hájit: jako by to neforemné tělo bylo paprskem mířícím bezelstně k svému epicentru, nikoliv od něj, a spalujícím všechny meze, které mu v tom brání. Je až neuvěřitelné, jak tento snímek – opakovaně a přitom stále nově – váží definici života: znovuoživené tělo jedná bez zkušenosti, hýbe se bezděčně, nesdílí svou skutečnost s ostatními, a tedy je samo, mimo život – nesmrtelné. Každý jeho pohyb a čin váží naše vlastní bytí a konfrontuje je se zkázou, kterou to tiché celuloidové zjevení páchá. Kde jsou hranice nás samých a čeho jsou právy naše city? Jakou měrou se překrýváme s Životem a kolik z nás je jen bezděčným a zbytným nánosem parazitujícím na tom krystalu, který má na život právo…

<< předchozí 1 2 3 4 6 11 16 21
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace