vypravěč

"Mužové Severu, vášniví námořnící ztracení v mlhách, hledači polární záře nad slunce krásnější, vy, kdo stále hledáte ideál, vy milujte ženy chladné. Milujte je dobře, neboť je to pořádná a drsná dřina a dostane se vám jednou větších poct u soudu Lásky, který sídlí za modrým nekonečnem." (Charles Baudelaire)

Strašlivý normalizační výtvor, přecpaný frázemi, schematismem a bezvýjimečně obludně odehraný.

Pokračování komedie o bratrech Pavelkových disponuje větším kouzlem nechtěného než opravdu zamýšleného, ale v tomhle případě to nejen ze sentimentu dokážu zkousnout. „Prckův“ boj o životní dráhu chovatele za asistence okupačního ministra sice nemůže nepřipomenout děti udávající své rodiče v čase pokročilého stalinismu, ale všechny ty vtipné dialogy mezi rodinami, zvláště mezi jejich hlavami (Bláhou a Menšíkem), rudou hvězdu přesvětlí.

Je až nepochopitelné, jak se někomu tak netalentovanému podařilo natočit tak sympatickou komedii. Ideologická příměs v podobě laskavého, ba kamarádského „soudruha ministra“ sice v rámci apolitického humoru přiznává Strnadovu barvu, nicméně lze ji přehlédnout stejně jako chronické zoufalství staršího bratra (přiznávám, že přesvědčivě ztvárněné Janem Hrušínským), které celý příběh vychyluje z osy celou vahou antihrdinova neukojeného ega. Zato Roman Čada jako mladší bratr se svou přímě zaměřenou cestou neunaví – jeho nenormovaná vita activa je odzbrojující.

Nešťastně obsazená adaptace románu Vladimíra Párala selhává především na dvojici mladých herců. – Od samého počátku jsem měl pocit, že Vyskočil dostal od režiséra instrukci „buď jako Cupák zamlada“ a vzešla z toho hrozná karikatura mládí. Mezi řádky jeho ubohého herectví lze sice časem vyčíst, co v tom hořkém setkání čtyř různě zaměřených vektorů-osudů reprezentuje, ale herecky nepřesvědčuje o ničem – a bezprostřední dojem je tedy kalný. Cupák září, ale v polaritě, kterou by měl se svým mladým před-obrazem vytvořit, chybí právě onen mladý protipól, a osamělost jeho postavy se tak stává absolutní, až nelidskou, a zastiňuje i obě herečky. O postavě, kterou ztvárnila Adamovská, lze říci jen, že jí to většinou moc sluší, ale jinak je zcela necelistvá: v každém okamžiku mění s výrazem i identitu. Jasná a ztotožnitelná by bývala mohla vzhledem k „sophisticated lady“ Jany Brejchové působit jako dospívající dítě – a nechat v chladné tváři své starší kolegyně vyvstat nenaplněné mateřské rysy.

Strašlivá meliorační balada provázaná nesnesitelným vnitřním monologem ústředního hrdiny, nadutého lempla, jemuž pohříchu nic nemůže vyjít – snad proto, že ničím není.

Cosi únavného a užvaněného vzdáleně připomínající komedii zdařile vystihuje nesnesitelnost normalizačních let, té nekonečné štvanice za lepším bydlem a zapomenutím…

Více než co jiného se Bočanovi podařilo tuto štědrodenní mikropovídku výborně obsadit. Navozením vánoční atmosféry se ale už neobtěžoval, nemínil-li jí onen běžný konzumentský shon, na jehož pozadí se přičiněním talentovaného školáčka splétají osudy vesměs osamělých lidí a ke slovu se dostává i spravedlnost.

Spíše než dramatem zbojníka je Sokolovského adaptace Olbrachtova románu podle scénáře Ludvíka Kundery naturalisticky laděnou, silně odpoetizovanou freskou z Podkarpatské Rusi, z níž tvůrci setřeli veškeré lyrično, což venkoncem znamená, že se z přelidněných scén, kde se střídavě trpí, šílí, smlouvá, modlí, hrozí, miluje a kleje, ztratila krajina, pro níž první Nikola zběhl z vojny, a jeho příběh (a pád) tak započal. Čepek je ovšem v titulní roli opravdu přesvědčivý – stejně jako Jakoubková co protagonistka Eržiky. Ostatní – jako posedlí nebo naopak vyčerpaní – buď nezřízeně přehrávají nebo s krajní nesmělostí obcházejí své postavy. – Dlužno dodat, že divadelní a později i filmová adaptace téhož díla z divadla Na Provázku poskytla podstatně celistvější a živější výklad než tento pokus.

Místy nesnesitelně teatrální pokus o portrét „rozervaného“ Karla Hynka Máchy dobíjí nešťastné obsazení titulní postavy Ivanem Luťanským, nešlo-li ovšem tvůrcům o básníkovo rozervání…