Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (1 129)

plakát

Mare matto (1963) 

Živá mozaika nejrozmanitějších lidských osudů, které se rozhořívají i hasnou v italských přístavech a na lodích, s přitažlivě, ale neidealizovaně navozenou atmosférou, jež mi po letech zpřítomnila mé milované kotviště. Livorno zde neslouží jako pouhé kulisy; naopak se jeho ulice, domy a kanály neoddělitelně spojují s jednotlivými příběhy, jako by své obyvatele i návštěvníky samy vedly. A stejné je to s Janovem i Messinou. Vzduch je zde slaný i hořký: na obzoru se rýsují dálky, ale ty jsou pro mnohé nedosažitelné – a to nejen pro ty, kteří se touží nalodit. I ti, kteří se uzavírají světu, který nanejvýš navštěvují, místo aby jej obývali, jejich přitažlivé síle nedokáží odolat. V Šíleném moři se je zdá zprvu reprezentovat především Belmondův Livorňan, naturalističtější variace na pijáka a snílka Gabriela Fouqueta z Opice v zimě jenž je však záhy uzemní a všechny obzory strhne. Důsledněji je vtěluje starý kapitán Drudo Parenti, neúnavně vymýšlející a tvořící nové světy, do nichž by mohl zakormidlovat. V neposlední řadě jsem ocenil i bezmála povídkovou kompozici, která každý z příběhů, provázaných postavami, vypravuje odlišně a „po svém“.

plakát

Jan (1991) (TV film) 

Lyrickoepický portrét Jana Zajíce, podaný intuitivním vyprávěním, vedeným v retrospektivně vybavovaných (a nervně stříhaných a kombinovaných) prostřizích. Enfant terrible českého porevolučního filmu Ivo Trajkov se spolehl na sugesci jemné a oslovující tváře hlavního protagonisty a jeho bedra doslova zatížil křížem imitovaných dobových reálií a obklopil jej nedýchatelným ovzduším zoufalých hereckých pokusů ostatních účinkujících. Celý film vyvolává dojem, že v únoru 1969 jakýsi přecitlivělý a plachý student, jakýsi mimochodec a snílek, podlehl skličující atmosféře okupované vlasti a napodobil čin Jana Palacha. Myslím, že jde přinejmenším o zjednodušení, ne-li o zkreslení.

plakát

Dnes naposled (1958) 

Střed labyrintu závislosti je natolik zašmodrchaný, že se jeví být bludištěm samým. Chodec uvězněný v bezčasí soustavně naráží na tytéž rohy, stěny, okna a tváře, tu bdělejší, tu unavenější – a na stále nové lži, které jej vedou po drážkách toho trychtýřového sestupování tam, kde je konec jen zdánlivý a kde lze ještě donekonečna hloubit patou důlek – pro tu poslední partii kuliček.

plakát

Larceny, Inc. (1942) 

Larceny, Inc. nezapře svou divadelní předlohu. Interiéry, v nichž se komedie o vyloupení banky odehrává, svírají, uzemňují veškerý vtip a od samého počátku volají po rozřešení. S každým dalším obrazem, s každým dějstvím mi vyvstávaly paralely s rovněž později zfilmovanou divadelní hrou Josepha Kesselringa Arsenic and Old Lace (Jezinky a bezinky) z roku 1939: přízemí a sklep, pronikané i ohrožované vřelými sousedskými vztahy, nebezpečný návštěvník a neodbytný naivní policista, to vše mi v Baconovu filmu přišlo vypočítavé a odvozené. Uznávám, že mě nikdy v žádném snímku Robinson neokouzlil ani nepřesvědčil a právě tak i zde mi přijde zrovna tak provizorní jako výše uvedený výčet efektních architektonických prvků filmu. I vánoční kontext mi přišel poněkud vypočítavý (o pathosu korunujícím dramatický závěr, neutralizovaný banálním apendixem, ani nemluvě). Třetí nálev.

plakát

Neděle ve všední den (1962) 

Ač to třeba vyzní sentimentálně, přijde mi, že Jana Brejchová probíhá tímto neprávem zapomenutým koprodukčním snímkem jako oživlá Myslbekova alegorie Hudby. Její osudovost, rozmarnost, živelnost, hravost i odpovědnost, její plynutí i vzlet lze rozeznat na dívčiných pohybech právě tak jako v její mimice a okamžiky, kdy za klavírem nechá němé partitury rozeznít a cosi snícího oživuje, patří k těm nejsilnějším. Sám příběh je vzhledem k tomu trochu zbytečný a filmu by prospělo, kdyby se více zaobíral klavíristčinou duší než podunajským uměleckým koloritem. Právě tak je nemístně (protože z hlediska umělecké cesty, která je věčným porodem, nelogicky) upozaděno mateřství. To se naopak mělo zpřítomňovat častěji – a současně se měla i ozřejmovat jeho muzikalita. Režisérovi zřejmě tato možnost vůbec nepřišla na mysl a dítě spontánně odsunul „do jeslí“ – a naopak rozehrál banální etudu „pokoušení“. S nezbytným morálním apelem v závěru, pochopitelně…

plakát

Pochodně (1960) 

"Když jsem slyšel píseň dělníků, tento nádherný výkřik bolesti  a melancholie, byl jsem omámen a něžně dojat. Jak dlouho jsme  čekali na trochu silné a skutečné poezie! Ať člověk patří ke kterékoli  straně, ať byl živen jakýmikoli předsudky: jest nemožno nebýti dojat  divadlem tohoto nemocného zástupu, který vdechuje prach dílen, polyká bavlnu, otravuje se bělobou a rtutí a všemi jedy, jež pomáhají tvořit mistrovská díla, –  tohoto zástupu, který hyne a úpí a jemuž země  děkuje za zázraky, který cítí v žilách divokou purpurovou krev, který  posílá dlouhý, smutkuplný pohled za sluncem a v stinné aleje velikých  parků a který za to vše jako pro útěchu a zotavení z plna hrdla stále jen  propukává v spasitelnou zvěst: Chceme se navzájem milovat!“ (Charles Baudelaire)

plakát

Mustangové (1961) 

Svým velkorysým epickým záběrem a nečekaně hlubokými průniky do niter postav osvětlil Hustonův film i hloubku a závažnost - zdánlivě jednoznačného (a všeobecně zjednodušovaného nebo přinejmenším podceňovaného) - herectví Marilyn Monroe. Snad to byla písnička Psích vojáků, která mě k této univerzální ikoně v pradávnu ponejprv připoutala, ale i kdybych ji nikdy neslyšel, vycítil jsem v řadě Marilyných rolí za teatrálně (a vlastně i trochu stereotypně) rytmizovaným vyjevováním se ženy, která se tvoří, kohosi jiného, kdo chce tvořit svět, ale koho jeho dílo zavalilo. V Mustanzích nezbylo ze znaku (sexuálního idolu) nic než rámec, s nímž se ona jiná, pravá tvář stále porovnává; něco jej stále připomíná, ale hlavní pozornost k sobě poutá již cosi zcela jiného - průchozí hranice mezi Marilyn Monroe a Normou Jean. Venkovskou půdou otřásá zemětřesení duší a hrdinka, kterou Marilyin ztvárňuje, hledá sama rozechvělá, pevný bod, který by všemu dokázal dát řád. - Naturalistické ztvárnění lovu mustangů mi přirozeně vadilo, ale uznávám - nebylo samoúčelné a režisér asi neměl jinou alternativu, jíž by mohl toto běžné barbarství tzv. kovbojské etiky ve filmu zpřítomnit. Na druhou stranu ani sebevěrohodnější ztvárnění tohoto týrání většinovou společností nijak nepohne, jak je patrné z nejnovějších videí zachycujících „odchyty“ divokých koní, při nichž se pokrok projevil jen tím, že náhončí používají namísto dvouplošníků vrtulníky.

plakát

Stará radost (2006) 

Spíše než film o hledání - ztracené - společné řeči mi Stará radost přišla jako skličující pokus o studii světa bez vztahů. Celý snímek prostupuje tíseň a na to, že jde o kamarády z mládí, odkazují jen nesouvislé rozpomínky na nepřítomné souputníky. Z obzvláště nešťastně stylizovaného Kurta, jenž je vystižen jako zastydlý podivín, zapomenutý kdesi v dobách nezodpovědnosti, netřídnosti a divošství, čiší smutek nestráveného bezčasí, potřeba sdílet a sdělovat, zatímco na něj jeho bývalý druh rezistentně shlíží ze svého měšťanského stupínku nově nalezené zodpovědnosti. Alegorické, bezživotné figurky se v režisérčině filmařském experimentu ocitají v různých kontextech, nemění však nikterak skupenství a udržují si svou jinakost, nedokáží se znovu sblížit: jejich masky udržují stále týž výraz a kontakt těchto rysů, prohlubujících se postupně až v karikaturu, hrozí explozí agrese. Každý je někde jinde než právě na tomto zdánlivě společném místě. Markův meditativní ponor v lázni znázorní odloučení jako absolutní a stereotypní slova Kurtova rozloučení v chladném vakuu zaznějí až hrozivě. - Jistě, je to dílo realistické, věrohodné, zachycuje (spíše eviduje, než vidí) bezpočtukrát zakoušenou skutečnost rozdělených cest a nenávratnosti společných zkušeností, ale na této mělčině banality také kotví, nepokouší se hlouběji vniknout do ochromených spletí hibernované vzájemnosti, ničím ji nezelektrizuje - ač právě ona prostředí přímo svádí k probuzení těch nejprvotnějších komunikačních schopností.

plakát

Otevři oči (1975) (TV film) 

Předvídatelně rozpletené psychologické drama, na němž mi vedle úskočných retrospektivních ohlédnutí (nahrazujících vnímavé chronologické vyprávění, které jediné by mohlo výstižněji zachytit hrdinčino propadání) vadilo, že schematicky založené postavy mezi sebou spojují jen formální vztahy (přestože se právě jim přisuzuje ničivá i spásonosná moc). Každá z nich je uzavřena do vlastního mikrosvěta, který si (snad sebezáchovně) formuluje stereotypně se opakujícími floskulemi, ale sdílet jej s nikým druhým nedokáže. Každá příležitost k rozřešení osudového problému je tak promarněna a nedošlo-li by konečně k nevěrohodnému, ale lecčíms anticipovanému vyvrcholení, všichni by zůstali nadobro vězni svých osvojených slov.

plakát

Alfred Hitchcock uvádí - Série 1 (1955) (série) 

Hitchcockovy televizní povídky (alespoň ve své první sérii) postrádají nadčasovosti, která je vlastní jeho celovečerním filmům, zvláště těm z padesátých a šedesátých let. Nejsou to ani skici k větším, panoramatickým dílům, jen prosté hrůzostrašné historky soustředěné k pointě. Je-li (pro dnešního, mnohým poučeného a mnohým otupělého diváka) předvídatelná, účinek se vytrácí, ba jako u opakovaného vtipu může až otravovat. Tím spíše, není-li povídka obsazena zrovna talentovanými herci, jak je to hned v první z nich (Revenge), v níž je pointa nadto sama nedostatečně podána – a celek tak působí mdle – jako by se vše odvíjelo jen setrvačně, jak je to ve všedním světě běžné. Navozuje-li však povídka od samého začátku patřičně tajuplnou atmosféru a ubírá-li se k rozuzlení po krůčcích, ponechávajíc diváka na pochybách, úspěch je zaručen, i přes hereckou nedokonalost a topornost televizní kamery – jako například v povídce druhé (Premonition), jejíž vstup působí až jako prefigurace začátku o rok mladšího filmu Dona Siegela Invaze lupičů těl.