vypravěč

Pěkně snímaný sportovní film s překvapivě trochu lekle vyprávěným historickým entrée, zato s výbornou hudbou Evžena Illína. Vzhledem k tomu, že se vyprávění důsledně soustředí na veslařský vzestup sportovců, tj. na „skutečnou událost“, a film měl především znázornit různé podoby oběti a souhry, nezbylo mnoho prostoru pro hlubší psychologické prokreslení postav, což mě docela mrzelo, protože drama vítězství zpravidla nespočívá ve zlepšování výsledků, ale v porážení sebe sama.

Smyczek navozuje špatně snímanými, rádoby mysticizujícími obrazy světa, podkreslenými hnusným zněním imitujícím hudbu zdání, že vypravuje úsporně a tím i tajemněji. Ve skutečnosti začne být zanedlouho úplně jedno, koho si pohřební vůz nakonec odveze. Švandrlíkova prostota dostává na frak…

Pochopitelně úsporný přepis – „transpozice“ (jak snímek hned v titulcích – trochu tajemně, trochu velikášsky – hlásí) – Dickensova románu mi připomněl více než co jiného staré rozhlasové adaptace – nejen Dickense a dalších tzv. klasiků, ale i maigretovské příběhy Horčičkovy a prostě všechny ty naprosto soustředěné, na každém zazněvším slově stavící rozhlasové práce. A to proto, že i zde muselo mnohé padnout pod stůl. A to, co zbylo, poctivost herců i scénáristy nepozlatila, ale ve zlato proměnila. A nezůstalo jen u tohoto milého překvapení. Obával jsem se Evy Hudečkové v titulní roli, pamětliv jejího stylu, pro mě bezmála nesnesitelného, ale nepoznal jsem ji v té přirozené, odevzdané a porozumivé hře, v níž dala své postavě všechnu svatost – a odpovědnost. Během sedmdesátých let se zničilo, slušně řečeno, mnoho českých režisérů, ale nad ně lituji zvláště této herečky… A v neposlední řadě musím připomenout ještě jedno překvapení: režisérce se podařilo vyprávět tak věcně a prostě, že každý následující obraz děsí, v každém pohybu se zračí prefigurace hmatu, který zardousí to štěstí, které se na okamžik zdálo být tak neotřesitelným, a do každého slova doléhá ozvěna netušeného krutého rozsudku z doposud zavřených úst. Dickens.

Věčný jinoch Václav Krška nezazpíval svou labutí píseň sólo, ale právě tak, aby zpíval šťastně, tedy v duu. A s tím, s nímž si tolik rozuměli: s Fráňou Šrámkem. Každá scéna, ba každý záběr se chvěje naléhavostí. Vše se odehrává na krok od naprosté zkázy. A každého svádí hlubinně vkořeněné bolestínství od toho, aby vše příšerné zvrátil a jen se nelitoval a neoplakával se. A přitom by nedalo moc práce, aby se to podařilo. Vždyť i Krška pozdvihl dva z nejubožejších adeptů herectví – vyloženě nenadaného Marcela Vašinku a šťastně sterilizovaného Viktora Preisse – k tomu, aby podali své životní výkony. Na začátku – a bohužel nevědomě – se vydali, a žel nakonec se vrátili ke schematické, obživné rádoby hře – ke všem těm normalizačním špínám, kabaretům, nepohádkovým pohádkám a zločinům na kráse a na umění… Ohniskem filmu je ale Klára Jerneková, jež se naprosto geniálně vcítila ve svou postavu a zabila ji – přímo tak, jak si to ta křehká písecká panna přála… Tváří v tvář tomuto vytrácení bych snad dokázal obětovat i to své…

Příšerná komedie o záměně dvou Josefů Karlíků by snad nemusela být tak nesnesitelná, kdyby ze života vstřebala alespoň něco málo, třeba jen věrohodnost tváří zaangažovaných nehrajících. Plejáda těch nejpříšernějších normalizačních herců, kteří se střídají za doprovodu neposlouchatelné hudby jako ve zlém snu, a úporně vybudovaný rámec této anekdoty bezmála zbavují diváka vědomí. Aneb: jak se lidé baví roku 1984 – jako z Orwella.

Je až směšné, jak uboze Bočan chmatá v čase rozbujeného normalizačního plevele, který zastiňuje a dusí svobodný život, po tom naučeném v pozlacených šedesátých letech. Krutost, sprostota, týrání zvířat a padání na zadek. Všechny ty stereotypy tzv. nové vlny se uplatnily i v normalizačních dojácích, především když se angažovaly jako tento zvláště odpudivý. Špína.

Bočan zaštítil svůj pokus o ztvárnění generační výměny na prahu normalizace odzbrojující tváří Josefa Kemra. Ta také jediná v celé té polozhroucené stavbičce rozmarně vybraných společenskokritických epizod zpřítomňuje život – život chybujícího, zodpovědného, milujícího, odepírajícího si i přesycujícího se… Vše ostatní kolem míjí, ne však plynule a zvolna a mučivě dusivě, jak tomu ve skutečnosti bývá, ale nevyváženě, právě tak nahodile, jak se ty pokyny vyřinuly z dýchavičného scénáře. Dokládá to již zvuková rovina filmu: Bočan se ji pokusil co nejúčelněji využít, ale v těch nejvypjatějších scénách, kdy se nová doba konfrontuje s tou předcházející novou dobou, až ohlušuje, jak nic nezní, jen vše – to minulé i přítomné – řve. Sama pointa filmu je pak více než vražedná – jako by si nebyl režisér nebyl dost jistý, že všechno dojetí z diváků ještě nevyždímal, a tak sahá po lopatě. Normalizace...

Zajímalo mě, jak vlastně začala nechvalně proslulá Bočanova pentalogie, která se natolik úspěšně rozprostřela bezmála celými osmdesátými lety, že až překvapuje, že se po Listopadu nevrátila alespoň epizodicky (třeba jako Olmerův film Bony a klid). – Ostatně už to, jak téma podvodu rezonuje právě u českého diváka, by stálo za úvahu… – A proti očekávání – nezačala úplně nezábavně: úspěchy a neúspěchy se celkem důvtipně splétají a neobyčejně kultivovaný Nárožného projev i věrohodná prostota Heřmánkovy postavy v šedé herecké maše všech zbývajících viditelně září. Na druhou stranu ta převažující vlažnost, jistě dobově podmíněná, a především beztvarost snižují toto dílko na jakousi seriálovou epizodu. Aby snímek skutečně vyzněl jako film, měl by opravdu usilovat o celistvost, a té se mu nedostalo: mnohé zůstalo jen naznačeno – jako by z knihy někdo vytrhal stránky, které příběhy pointují.

Již strašlivá expozice napovídá, že diváka čeká deprimující podívaná, a toto očekávání se také naplní vrchovatou měrou. Ani nevím, co mě na této „komedii“ skličovalo víc, zda to, jak se neúspěšně snaží parodovat italské (mafiánské) kriminálky (dokonce i přiléhavě mučivou Hapkovou hudbou), ukrutenstvím kostýmů a masek (z nichž odpudivostí vyniká zvláště ta Hrušínského), samoúčelnými nedějovými intermezzy, která se úporně snaží navozovat autentickou atmosféru, a nebo právě tou náladou, kterou skutečně vyvolává: normalizační. A věru – jak se tomuto rozpadajícímu se souboru scén, epizod a retardujících vsuvek naprosto nedaří vyvolat zdání parodie, vstřebat originalitu mafiánského filmu a vytvořit svůj vlastní, tak normalizaci vtěluje dokonale.

Než Svatopluk Innemann dokonale ztvárnil Karla Havlíčka Borovského, něco se naklopýtal. Skružného román jej neinspiroval k ničemu jinému, než k ilustrativní banální nápodobě, a film o falešné kočičce, slibná variace na Pygmaliona, neskončila ničím jiným než časovou travestií, na níž nanejvýš zaujme jak se vvšechna ta panoptika točí na nenáročné pražské křižovatce. Ale na druhou stranu, málokterý němý film je tak hlučný.