vypravěč

„Čím kratší se stává zacvičení průmyslového dělníka, tím delší bude výcvik vojáka. Okolnost, že cvik se stěhuje z produktivní praxe do praxe destruktivní, spolunáleží snad k přípravám, které společnost koná k totální válce.“ (Walter Benjamin)

Jakkoliv oceňuji, že se ve druhém Madagaskaru snížilo tempo, musím dodat, že to, co tvůrci divákům předložili, jsou jen zdeformované a do nestravitelnosti překořeněné motivy z prvního dílu. Vedle vkusu naneštěstí dostávají na frak i hrdinové a s nimi i celá africká fauna. Naprosto mi také uniká, komu je film určen: dětem jej vzdaluje soustavně zpřítomňovaná a značně explicitní erotická látka, dospělým pak nepřítomnost silného příběhu.

Už tehdy – možná již před dvaceti lety –, když jsem viděl Chungking Express poprvé, snad v neděli v noci ve filmovém klubu, mě nadchla především jeho jedinečná atmosféra, která se mi (jako mnohým jiným divákům) koncentrovala v píseň, kterou jsem měl odpradávna rád, California Dreamin’. Když jsem se na něj nyní podíval po tak dlouhé době znovu, došlo mi, že je více než hraným filmem – operou. A svým způsobem i baletem. Žádná scéna se neobejde bez promyšleného ozvučení – ruchy a hlasy města, reprodukovanou hudbou, přírodní polyfonií, nejrozmanitějšími ruchy a ovšem i dialogy, které s tím fluidním pozadím skvěle souzní. První část filmu, pro mě značně nepřehledná svou nervní ruční kamerou, mě častěji sváděla odvrátit zrak od všech těch honiček a kriminálních mikrodramat a jen a jen poslouchat, zda se rozprší. Odolal jsem pokušení a objevil v tom nelíčeném chaosu tanec, který se později výslovně rozhoří v sólových výstupech i v milostných interakcích.

Western? Všechny ty žánrové stereotypy s nepřesvědčivým hrdinou a nevýraznou hudbou bez atmosféry na mě působily, jako by je někdo v rychlosti posbíral z jiných filmů a neumně poslepoval. Corbucci? Incroyable!

Je až k neuvěření, že předlohu k této hořce humorné travestii napsalo na sklonku devatenáctého století devítileté děvče. Příběh křivolaké cesty jen zdánlivě nezajímavého starého mládence za zdáním domova, instinktivně vycpávaný nejrozličnějšími absurditami a tónovaný důvtipným jazykovým humorem, totiž snadno sklíčí i milovníka britského humoru: každá z postav, které jím procházejí a podepisují se na něm, se poutá k různým způsobem vychýlené představě života, jež jí vše okolo zastiňuje, a přirozeně tak spíše klopýtá, než kráčí, a každá chyba se zdá předznamenávat stále horší a horší fiaska. Všechny ty věrně sehrané karikatury jsou přitom tak příliš lidské – a ve svém lidství dětinské – že to nejednou až dojme. Několikanásobný happyend sice všechny rozechvělé utěší, ale ani s ním se nepapírově vylíčené papírové existence nerozzáří skutečným životním vzmachem…

Především svou poctivostí převyšuje Lipského komedie o studentech večerní školy naprostou většinu soudobých snímků, které se různou měrou přizpůsobily normalizační bezbarvosti a mnohdy jen film imitovaly. Již originální kompozice humorných interakcí, prokreslených důvtipnými detaily, a nedějových sekvencí, jakoby vystřižených z grotesky, (které korunuje fantaskní epilog z „plně automatizované“ fabriky) jitří divákovu pozornost a nenechává jej, aby uvykl nastavenému tempu. A ani po letech neodpuzuje civilní rámec, který oba scénáristé dekonstruovali s břitkou satiričností, aniž by se uchýlili k hyperbolám a stylovým deformitám: svůj díl dostává především fráze bující v řeči funkcionářů, ale i teatrální projevy v intimní komunikaci nezůstávají zkrátka. Zato školní svět vykoupil tento film z jeho nesnesitelné reality: naprostá většina scén zesílila intimitu zdejších interiérů – tma za okny a teplým světlem zalité učebny a chodby navozují dojem znovunalezeného dětství s jeho veskrze pozitivními momenty. Netřeba pochybovat o hlavních motivací tohoto nostalgického gesta: pramení z okamžiku návratu, který v staronových studentech obnovuje jejich dávné žákovské návyky, což se pochopitelně stává živým zdrojem čerstvé komiky.

Umlknou-li na tom nejméně pravděpodobném místě zbraně a rozezní-li se tam hudba co řeč, která spojuje každého s každým, jediný pohled do záře toho míru probarví vše, co tam odehrává, rajsky. Zatímco však ti, kteří jsou lásce otevřeni, citliví k životu a vážní ve všem osudovém, radostně rozšiřují jas kolem sebe, utěšují bezprostředně i na dálku a polidšťují i to, co o život člověka usilovalo, ti světsky prozíraví hledají podloudně cesty, jak se do té cizí radosti vpít (lží reklam a peněz) a kořistit, a ti, jimž nezbývá nic než nicota, to zlé a hlučné málo roztřásají všude okolo. Ráj je tak stále podrýván i ostřelován, ale potud, pokud sám v sebe nepřestane věřit, popluje na svých vlnách dál. Snad takové je poselství semaforské alegorie, která v sobě spojuje existenciální drama v novovlnné adjustaci s velkolepou a nevšední revue. Dlouhá léta jsem si ji skládal z ojediněle postřehnutých ukázek a klipů, a když jsem později vstupoval do tohoto nekompromisně odzbrojeného areálu, zahřála mě celá ta křehká pospolitost skoro stejně silně jako má modrá knížka. – Již ve svých starších komentářích na tomto fóru jsem se, myslím, vyznával ze své lásky a úcty k Jiřímu Suchému, jeho humoru a obrazotvornosti i řeči, a budu se tedy opakovat, když to znovu připomenu: ovšem nelze nepřipomenout způsob, jakým se (s Jiřím Šlitrem) zachytil v tomto filmu, protože jej dokonale vystihuje – sebeironický, nepatetický, bdělý, oslnivý i nenápadný parašutista – v pádu i v letu, vždy hotov k sobě někoho přibrat. Od dětství mě tato otevřenost uchvacovala a svým způsobem i iniciovala – a přirozeně i přispěla k mému pacifismu.

K ose dokonalého duelu ryzích představitelů dvou zcela odlišných světů se jako železné piliny k magnetu zákonitě přimykají ty nejcharakterističtější absurdity, které k nim (alespoň podle pravidel satiry) příslušejí, a nejednou neodolatelně vtipně artikulovány spoluutvářejí nový obraz Československa co pokročilé varianty středoevropského mostu mezi kulturami. V reálném socialismu se integrujícím prvkem mezi Západem a (Blízkým) Východem stává svrchovaně klidný král mezi pražskými montéry, který se shodou náhod stává tím nejuvědomělejším monarchou – na „svém“ souostroví v Rudém moři plánuje socialistickou revoluci.

Jedním zhoupnutím spojí Eva Norová dva vzdálené světy – svobody a kázně, hřejivosti a chladu, pravdy a lži, pospolitosti a sobectví – a zahojí to, co se nechá. Jsou to právě jen ty hlouposti, které léčí, protože jsou plné radosti, důvěry a odhodlání žít přese všechna nepřátelství všedních dnů, a příběh napovídá, že bychom na ně neměli rezignovat. Nataša Gollová tuto moderní heroinu ztvárnila přesvědčivě a pobývat v její blízkosti může právě tak pobavit jako utěšit. Totéž lze říci i o Oldřichu Novém, jenž jako měsíc odráží „sestřin“ jas a v nejednom okamžiku přesvědčuje i o své „nepolepšitelnosti“.

Již svým celovečerním debutem Godard prozrazuje, že je jeho výrazový rejstřík bezmála bezmezný. Jako by každá scéna ze života nepochopitelného antihrdiny přitahovala pozornost někoho jiného. Příběh z těch epizod sice povstává samovolně a vzdor polyfonii svědectví působí celistvě, ale těmi švy mezi obrazy lze zahlédnout i nějaké další – a to nejen ta životní dramata lidí, do nichž vrah zasáhl, ale i jeho další, jiné, možné životy. Ty, na něž si netroufl, ale které nablízku tepou a svádí jemu podobné neodvážné a malicherné. Všechny (a nejčistěji) je reprezentuje ta, která jej doprovází při jeho posledních krocích. Neopakovatelně cizí – cizí na kontinentě, v zemi i ve městě, cizí ve svém těle, cizí i v objetí s cizím – hledá pravý vztah, živé pouto, ale nenahmatá nic než lží potaženou dutost. (To lze říci o obou.) – Nejsem si jistý, zda obsazení Jeana-Paula Belmonda bylo šťastné, ale uznávám, že ho nedokážu vidět, aniž bych si nepřipomínal ty jeho přemnohé pozdější role; ba dokonce jsem měl až dojem, že již ony jsou v této hře na zlo přítomny. I tak si myslím, že Jean-Claude Brialy by té postavě (i při její ambivalenci) odpovídal lépe.