vypravěč

Vše v této molièrovské hříčce hraje pro Vladimíra Menšíka - a on hraje za všechny. Scény, v nichž se neobjevil, přerušovaly vyprávění, a kdyby byly jen o něco delší, snad bych měl pocit, že se dívám na nějakou pokleslou estrádu na divadelní motivy. Menšík byl bezesporu geniální komik a zde se své roli odevzdal tak, jak se mu to na normalizačním televizním „nebi“ povedlo jen málokrát. Možná proto mi z toho bylo spíš smutno než do smíchu. Molièrovy šípy kolem střílely - a kdo mohl, je tupil…

Nezapírám, že přestože jsem záhy začal tušit pointu, byl jsem až do poslední chvíle napnut, zda ten sympatický detektiv přežije? Režisér ani pohotová scénáristka ovšem na mém neklidu neměli sebemenší podíl. Mám za to, že naopak udělali vše, aby „syrovou“ „západní“ podívanou zneutralizovali. Postavy jsou schematické jako z agitek padesátých let, svou duši vyjevují ponejvíce křikem a příběh „odsejpá“, aby se vešel do programového schématu. Nutno také upozornit, že celek nezaměnitelně obludným televizním zněním podkreslil Ladislav Štaidl, jenž málokterý film nedoničil (o žádném takovém nevím). Sledování „drsné“ kriminálky se tedy - v mém případě - proměnilo v čekání na vzkříšení Abrhámovo… Když se prošel kanceláří - a vypadalo to, že nemíří na „odvykačku“ - ulevilo se mi. Že vychladl Skopal i Haničinec, jsem pak vnímal již jen periferně. - Ovšem McBainův čtenář nejsem, doznávám.

Dudkův pokus navázat na skvělou inscenaci Kaviár jen pro přátele selhává především svou kompromisností: zatímco podstatně starší televizní snímek nesmlouvavě tepal maloměšťácké konvence a humorné prvky v něm spíše jen vyostřovaly kritický soud - trpkly jako prošlé placebo a důsledněji zesilovaly konfrontaci se zavrženíhodnou licoměrností, kritičnost pozdější, normalizační satiry tlumí to, jak z ní nestvůrně přecpané trčí sláma nevtipné komiky. Hrůza izolovaných domovů, které nahradily svět, vztahů, které se vyčerpaly setrvačným obelháváním se, většinou scén jen prosvítá. Jednoznačně se odhaluje opět jen tehdy, když se na scéně objeví Menšíkův Honza a jeho věčná „dívka“. Uspěchaně sepsaný scénář nebo opatrnost jim však neumožňuje poskytnout skutečnou životní alternativu: jejich linie se uzavírá pesimisticky, nikoliv otevřeně a odvážně, jak by si to každá svobodně cítící a milující bytost přála.

Na samém dně normalizační zábavy se tentokrát sešli rutinér Dudek a mimořádně přizpůsobivý tzv. „velký vypravěč“ Dietl, jenž po osmašedesátém již jen mlel lidský život na epizody, s byvší elitou českého komediálního herectví, která zde propůjčila svůj talent k nevšední taxidermii. V tom nejprázdnějším mysliveckém koloritu se skví bledé šlachy Kopeckého a Menšíkova humoru, nad nímž lze již nejvýše plakat (nebo si uplivávat). Ostatní snad ani nestojí za řeč - v herectví Maciuchové se snoubí kretenismus s hysterií, u Slunéčkové (tradičně) nesoudnost s nenažraností, Dítě již jen dýchavičně vtěluje papalášskou velkohubost a Moučka lidový naturel - vše dle zavedených konvencí, jimž se přizpůsobuje i způsob vyprávění, k prasknutí nacpaný bezobsažnými záběry nebo parodií jazykové komiky, když se cizinci a Češi snaží dorozumět. Mysliveckou atmosféru dotváří pobíhání po hospodě s uříznutou jelení hlavou, vyřezávání jeleních zubů a kuchání slepic. A do toho neuvěřitelná kolovrátková muzika pod níž se raději nikdo nepodepsal a do níž nejstereotypněji zaznívají ozvuky francouzského šansonu. K dokonalé zrůdnosti chybí už jen Michal David.

Báchorka - z podhůří Krkonoš - podle mýho gusta. Sympatický zamilovaný pár nečelí ničemu nezlomnějšímu než špatné zkušenosti, tedy předsudkům, a jen díky dobře míněným (a žel i krutým) lekcím, které všemu tomu panství uštědřuje Zlatohlav, pán Krkonoš, dochází kýženého štěstí.

Půvabné loutkové zpracování dů-vtipné prózy Ludvíka Aškenazyho Ukradený měsíc se - namísto Slunce - točí kolem „vysoce postavené osobnosti, celkem osamělé“, tj. Zlaté Hlavy, kterou láskyplně opřádá „mimořádně věrná“ Modrá Mlha (kdo by neocenil takovou něhu!) a již unesou a uvězní dva „uličníci a bezmála kladní hrdinové“ Filip a Vavřinec. Satira (bez satyrů) se plynule prolíná s fantastickým dobrodružstvím dvou (až tří - až…) nepolepšitelných snílků, s mezinárodním astronomickým bádáním i s poněkud usedlou lovestory (jíž by otřásl nejlépe tulák, kterého jsem v tomto snímku postrádal asi tak stejně naléhavě jako většina zdejších dívek, uvržených do náručí neuvěřitelných troubů). No, div divoucí, že to šlo i bez Heleny Zmatlíkové!

Tříšť nejapných - stylově nejednotných (a tedy i nevěrohodných) - pokusů o dialog, tvrzená tím nejotřelejším a nejvíce vyprázdněným hollywoodským herectvím, ikonickými tvářemi nudy, skládá zdánlivě rafinovaně příběh, na který lze zapomenout hned s prvním profanovaným pohybem drapérie prostěradla… Jak se v této šaškárně objevil Bruno Ganz a kdo ho přiměl k tomu, aby zde říkal, co říká, je mi záhadou.

Josef Topol zapřádá nenápadné osudy nepřehlédnutelných lidí, kterým unikl ten jejich den a jimž prchá i ta nejpřítomnější chvíle, po níž by snad ještě stačili sáhnout a zachránit se (přinejmenším lítostí, která by vše přeložila nalíc), do měkkého tkaniva řeči, plného jehel. Ať už okoušejí tu svou mateřštinu hravě jako dítě (jako Munzar) nebo se kladou do jejích slastných vln se vší smyslností (jako Tomášová) nebo se jí chytají jako hole - v tom svém nejtěžším pokoření - a hmatají po tom ztraceném scestí, které by naplnilo víc než předepsaná cesta, vždy se nakonec poraní. To, po čem se jim tehdy zasteskne, se nedá napsat ani vyslovit…

Ve filmových mezihrách novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků je více romantiky, vídeňské atmosféry i lásky než v této užvaněné - ani ne tak nepravděpodobné (a tedy zázračné) jako přespříliš vykalkulované (a tedy zbožněné - ve zboží změněné) - truchlohře. Že půjde o tragédii - přinejmenším promarněných vteřin - , napovědělo již vlakové entrée, v němž se vlak změnil v ten nejnudnější možný interiér za těmi nejsilnějšími možnými závěsy. Za okny míjel svět, hřešilo se a litovalo se, tady jen popel frází pohřbíval život. A Vídeň tím popelem zapadala.

Podstatně aktualizovaná adaptace důvtipné novely Oscara Wildea, zasazená do druhé světové války, zaujme nejen vtipnými modifikacemi a dobovým koloritem, ale i skvělou ústřední trojicí (duchem, poslední lady z Cantervillů a nečekaným příbuzným zachráncem zpoza Velké louže), z níž nelze dostatečně vynachválit zvláště představitelku dětské hrdinky Margaret O‘Brien. Ta zřejmě téhož roku, kdy natočila tuto komedii, nezastupitelně sekundovala fantastické Judy Garland ve filmovém muzikálu Meet Me in St. Louis, malebném, idylickém, ale naneštěstí také poněkud šovinistickém velkofilmu Vincenta Minelliho (ostatně i The Canterville Ghost se v tomto směru „vyznamenal“ – vedle očekávatelné absence afroamerických vojáků rovněž nevtipnými posměšky na adresu Indiánů). Již v této nelehké a nijak epizodní roli nejmladší ze sester Smithových, zazářila přesvědčivým ztvárněním množství emocionálních poloh, ale v této válečné „duchařině“ hraje prim natolik, že by se mohlo nakonec zdát, že v příběhu nejde ani tak o ducha, ale o ni. A svým způsobem tomu tak je, a to i přes akční potyčky vojáků a nešťastného strašidla i přes dramatické a napínavé válečné scény. Dětství, které zde k sobě poutá pozornost, se svou vážností, důstojností, kulturou a čistotou, vystupujícími ještě živěji kontrastem s plebejským americkým vojskem, k sobě poutá pozornost jako cosi podobně cizorodého jako duch – a nejenže umravňuje, také utěšuje, posiluje a konečně i přináší spásu – nejen strašidlu, ale i vojákovi, který si v poslední chvíli dodá odvahy, a tím vlastně i všem ostatním - - - Zvlášť jímavý je již první dialog mezi děvčetem a strašidlem. Je jistě velkou útěchou každého neklidného (a již tím trochu tragického, a proto „dnes“ i směšného) ducha, když nalezne bytost, s níž přes hradby jinakostí může „jen“ hovořit. Ona společná řeč bohatě k vnitřnímu souladu postačí, a tak není divu, že i bezmála vysvobozené strašidlo cantervillské na chvíli zapomene na svou hlavní touhu – upadnout do zapomnění temného hrobu – a včas na ni upamatováno, klesá do něj tak trochu navzdory znovunalezenému přátelství.