vypravěč

Pod maskou parodie, zpřítomňující (tj. odhalující ustavičnou živost, přítomnost a účast na dnešním lidském životě) dědictví středověkých křížových výprav, se skrývá úchvatné kritické dílo, které obnažuje moderní lidskou společnost ve všech jejích nešvarech. Jakkoliv přitom nešetří jinotaji a jemnými analogiemi, zůstává tento snímek převážně – ba souvisle – věcný a všechna úzkost, trapnost i štěstí se k divákovi dostává srozumitelně, tedy bezprostředně, řečí jeho vlastního těla, ba nakonec je sám tím, který vše za své hrdiny doslovuje a potýká se se smrtí. Neuvěřitelný zjev středověku v divadelních kulisách moderní Evropy.

Na „pokračování“ Clerks jsem se podíval bezprostředně poté, co jsem s letitým odstupem znovu shlédl Smithův debut. Vrací-li se tvůrce na svůj počátek, ať už jej oprašuje nebo jej trvale živý jen těsněji přimyká svému dnešnímu hledisku, aktualizuje jej a to nenadálé muzeum rozviřuje životem, musí unést i tíhu srovnání. Proti prostému černobílému snímání všední banality se v pokračování staví všednost syntetických barev, proti vtipným náznakům, ponořeným do řeči ba sáknoucím slovy, explicitní vyobrazení, očividný šok. To vše ubírá vtipu, nikoliv však humoru, protože tím ještě více hýbe absurdita, nečekanost, nerozumění. A vyznění oslabuje i výslovnost vyznání, nutnost přesně pojmenovávat vztahy, svědčící o neschopnosti je pocítit. Vše je opisováno – zásnuby s maloměšťáckou dcerkou, kamarádství i láska s okouzlující, věrohodně maskovanou ženou – a nic se nežije. Film nemůže přes rozjařené obrazy kříšeného obchodu skutečně utěšit, nekončí happyendem, jen se šerpou s takovým nápisem dekoruje. Zůstává – už asi navěky – jen u klišé, frází, návyků a lze se domnívat, že se to v budoucnosti nezmění, válka neválka.

Clerks z frází vytloukají prvotní jazyk a z nerozumění ještě větší nedorozumění. Smith otvírá film jako „první slova“: osvojené tělo si oslněně drmolí vlastní průpovídky, prostor sesychá a kdykoliv se může rozjasnit, klesne se do hlubší trapnosti. Když jsem je před mnoha lety viděl poprvé a podruhé, bavil jsem se královsky. Dnes jsem věděl, co přijde, a přes hráz pointy jsem se nepřenesl. Poznal jsem pěknou řádku těchto "podvodníků" a vím, jak se za to splývání platí, a nedokážu se tomu bahnění oddat ani jako divák. Přesto tento výjimečný debut oceňuji a jako na jeden ze symbolů devadesátých let na něj rád vzpomínám.

Rozpohybovaná dikobrazí anekdota, jejíž nadčasovost přirozeně kalí vědomí toho, že v popředí, do něhož se všichni ženou, bude zakrátko nainstalovaná gilotina.

Studie mikroskopického řezu, kterým se lze odetnout od všech polarit, včetně nadechnutí a výdechu. Jako u Včelaře, jehož ctím - a po léta se snažím sjednotit svůj dech s jeho pozvedáním křehkých včelích bydlišť, se i zde zadrhávám o spolehlivě výmluvné a poutající mucholapky nepostižitelných světů. Vše je tak jasně prázdné, že se sem vejdeme všichni - a bohužel stranou nezůstanou ani ti, kteří do toho ticha budou klást nálože nepatřičného smíchu. I zde mi chyběla vůle to poutavé, lepké ticho umlčet a umožnit lidskému hlasu, aby se rozezněl tím bytostně jiným zněním, pod nímž se vše zobrazené sesype a nedovolí si vybavit se ani v tom nejhlubším rozpomínání.

„Nesmíme se tak pevně vázat k našemu založení a ustrojení. Naší hlavní zdatností je umět se přizpůsobit rozličným zvyklostem. Držet se z nutnosti jediného způsobu znamená přebývat tu, ale nikoliv žít. Nejznamenitější duše jsou ty, jež v sobě mají nejvíce různosti a přizpůsobivosti.“ (Michel de Montaigne)

Strašlivý didaktický film mísící surreálné odživotnění ženy ve figurínu (manekýnu ve výkladní skříni) s trpkým vytrácením anorektičky. Varovný prst zakrýval oči kameře i divákovi.

Souběžně s Peterem Shafferem se na sklonu sedmdesátých let navrací k osudovému vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho také Zdeněk Mahler a na ose ikonického sváru uměleckého génia a epigona, analogie vzpomenutého vztahu, důvtipně rekonstruuje životní příběh Antonína Dvořáka, který jinak skládá jako mozaiku epizod, anekdot, okamžiků. Neobyčejně „čtivý“ imaginární portrét se skvělým Josefem Vinklářem, jenž nejvyšší měrou poutá pozornost a zastiňuje ostatní herce, se ve své půli rozetne schematickou scénou, v níž cynický a hloupý šlechtic střílí holuby. Jako by se i v tomto konvenčním, nenápaditě snímaném a v podstatě nevidomém snímku, který by se dal odrecitovat…, musel klíčový režisér české nové vlny výslovně přihlásit k tomuto svému estetickému východisku a nechává herce holuby skutečně usmrcovat. Neschopnost vyslovit se jinak než – doslovně, (zdánlivě) osudově či božsky? Náhle vše, co jsem dosud přijímal jako úlitbu osvojenému jazyku, odhaluje svou vlastní papírovost: rámec, masky, (ne)stárnutí, mozaika… PS: Když jsem před pár měsíce držel v rukách Dvořákovy rukopisné notové partitury, cítil jsem přes rukavice mnohem víc než v této esteticistní retuši… a ani jsem se nemusel snažit.

Smutná kolážová groteska o žalostném objevu temného kormidla vlastního troskotání v egu, které rozsvítí lampion při zahradní slavnosti, svíčku při slavnosti světel i plynový sporák – v očekávání dalšího nekonečného večera. Unhappy end

Hrdinčina únavná cesta z nádraží vyprahlým dopolednem podél pohřebního vozu s rakví vstřebává veškerou její minulost i budoucnost a s jejím nesvolným mlčením podél žvanivého funebráka by mohla zastoupit celý ten komorní, ale stále se bolestivě rozdýchávající se snímek. To, co kolem její nachýlené osy víří, je kolorit navyklého usedání a pozvedání, kterým dokáže otřást jen postřeh možného dopadnutí. A dojde-li i na ně, může se zrodit nový svět - z lítosti - i pro ty bez viny.