vypravěč

Komorní drama poraněných duší, které nejsou, ale jen se ocitají, a nežijí, jen reagují na své bolesti. Jejich "soužití " není sdílením ran ani jejich léčením, ač někdy na sebe bere přibližně takovou formu, je to jen marné přimykání a odvracení se, soustavné přecházení mezi schoulením se a explozí. Každý ze čtveřice trpících, přesněji z ústřední čtveřice, protože nemoc září z očí většině zachycených postav, je věrohodně charakterizován a zahrán. Každý je jiný a jiná je i reakce na prázdnotu, která se uvnitř něj rozpíná. Jejich souhra tedy není zrcadlením nebo opakováním, donekonečna se odvíjejícím ornamentem identických vln, ale opravdovým horečnatým tříštěním sebe i světa lhostejně obklopujícího jejich chorobu jako studená peřina, kterou nic nedokáže přimět k tomu, aby konečně zahřála.

Roztomilá hloupost, zachycená ovšem v přesličných tvarech, které už dávno nejsou pravdou. Nostalgické zasnění při ohňostroji reklamních obrazů mi ovšem podkreslil temný Neumannův verš „Poslední valčík. Jede se nocí. Zas jeden ples. A zas vše marno.“ Tedy přiznávám, okouzlilo mne to, ale více mne zajímá probuzení z toho snu. Nicméně to byl zas jiný příběh a hrála by i jiná hudba…

Spojením několika drobných povídek vytvořil Mizoguči dílo ne nepodobné románu, ve kterém je ve zhuštěném skupenství podána syntéza celého světa (v němž se území živých a neživých překrývají) a lidské existence v něm. Směs rozličných lidských povah (skvěle psychologicky vykreslených) je ve válečné době vržena na různé úhory bolesti, na nichž zrají tváří v tvář nesmyslnému plenění a zkáze, aby se pak ti přeživší vrátili očištěni od skvrn svých pominulých letor. Spolu s vlastním humanistickým poselstvím mne toto velkolepé plátno nadchlo svou přízračnou imaginací, která obestírala spolu se smyslným duchařským intermezzem i „scény z běžného života“, a scelovala tak reálné a nadreálné.

Zručně natočený propagandistický výchovný snímek zve dětského diváka do patriarchální americké rodiny na kraji padesátých let, v níž uvědomělý otec vysvětluje svým ratolestem, zač by měly být své vlasti vděčné. Tento moudrý muž, neodloživ si ani kabát, hned po příchodu domů diagnostikuje počínající nemoc svých mladých z přesycení a zdárně ji – jak se ukáže při závěrečné modlitbě u sváteční večeře – vyhojí. Kouzlo nechtěného a promyšlená, prokomponovaná režie ve vzácné rovnováze.

Mimořádně přesvědčivá studie nemožnosti dosáhnout skutečné lásky v tomto slzavém údolí. „Všichni muži“ krásnou zpěvačku Aidu jen zneužívají. Soužití s nimi je koncertem přetvářek, jimž tato poraněná bytost postupně přestává důvěřovat. Jediný, kdo ji může upřímně milovat, je dítě, které vyrůstá daleko od ní, a chlapec, vlastně také ještě dítě, na jehož lásku ale nemá právo (jak cítí a jak ji poučí chlapcův vychovatel, starý kněz). Zurliniho film mne vedle vlastního příběhu nadchl jak úžasnou souhrou obou hlavních postav, jejich dokonalým bezeslovným hraním a opojným vykreslením dějiště (obzvláště atmosféry večerní a noční Parmy nasycená chlapcovým pocitem osvobození se).

Předně: náš dnešní postoj k Nerudovi zvroucňuje dálka let, která nás od něj dělí. Prostřednictvím všedních příběhů se nám zpřítomňuje odezněný tep časů, které si naivně představujeme lepšími, než byly, a hřešíme tak proti vší nesvobodě ve spárech habsburské orlice jakož i vůči všudypřítomné krutosti lidství; špinavý van jejích křídel ovšem obrací i stránky Malostranských povídek a ani ty nejsou prosty erupcí lidské nenávisti. Ano, Neruda byl opravdu skvělým „přiblížitelem dálky a posvětitelem všednosti,“ jak o něm napsal Šalda, který také zdůrazňoval, že nejvíce Nerudu doceníme v cizině (a to my na prahu nových staletí rozhodně jsme), a tak se můžeme směle dojmout vším smutkem, neměli bychom ale zapomínat na bolest vteřin, která nevyprchává s časem. Rážova adaptace této malostranské povídky je věrná předloze a stylově čistá, vyšperkovaná skvělými hereckými výkony (Martin Růžek, Bohuš Záhorský, Dana Medřická). Myslím si však, že poněkud příliš idealizuje atmosféru doby na úkor těch podpovrchových ran, časových i nadčasových.

Prachmizerný pokus o portrét skvělého básníka a spisovatele, cenný jen tím, že sbírá obrazový a hlasový materiál. Naivní způsob jeho kompozice, zatížený režisérovými – s Topolovou poetikou zcela neladícími – a nabubřele prezentovanými „nápady“, je ovšem na druhou stranu dobrou ilustrací „nerozumějícího, módního čtení“, neboli hrou na čtenáře, dnes žel až příliš častou.

Orfeova závěť je podmanivým rozžehnáním se Jeana Cocteaua se světem vtěleným ve film, čili: s proteovským zrcadlem pravdy a snu. Motivy a obrazy využité v jeho starších snímcích se vracejí a mytologie lidského života, dosud jen tichou archeologií ošetřované střepy, se skládá ve velkém dramatu Života a Lásky, jejichž pravým jazykem je Umění. Ač závěť je to dílo mimořádně vitální, dynamické, a to i přesto, že jej povléká stříbrná moudrost. Ostatně, jak napsal Ramón Lull ve své Knize o Příteli a Miláčku, když se ptali Přítele, „v kom je láska větší, zda v Příteli, jenž žije, či v Příteli, jenž umírá?“ – Odpověděl, že v Příteli, jenž umírá. – Proč? – Poněvadž nemůže býti větší v Příteli, jenž umírá z lásky, a může býti v Příteli, který z lásky žije.“

Film o cestě k sobě samému v čase, který se zdá plynout již jen ze setrvačnosti, který je plný zkázou a bolestí. Tedy v čase, který toho, kdo dýchá jeho nedýchatelný vzduch, může vytrhnout z vlastních kořenů a vystavit dravčímu zobanu pochyb nad smyslem bytí, nad možností žít, se hlavní hrdina dotýká duchovní pravdy, která se mu – snad jen jakoby náhodou – odkryla na jeho trýznivé pouti. Střet s definitivností u něj zpřetrhal pouta s jeho dosavadním životem – podobně jako u hlavního hrdiny ruského filmu Vzestup – a on pohlédl na svět z pozice konce. Za naprostého chaosu, rozkmitávajícího smysly do naprostého nebytí, dokázal stanout a být. Je to heroismus svého druhu, uchránit se pokušení smrti. Barmská harfa je skvělým svědectvím o tomto vnitřním přerodu.

Ano, podobně jako J. J. P. Oud "skláním koleno před zázrakem techniky, leč nevěřím, že parník by mohl být srovnáván s Parthenonem." Leč: Vlaštovka je neobyčejnou výjimkou: snad jí skutečně nepohybují stroje poháněné párou, ale oživuje ji var životů, emocí, které zde na sebe narážejí v divokých nesouladech. Je jakýmsi pohyblivým ostrovem, rájem předem ztraceným, protože stále unikajícím, a tedy nakonec i peklem, jehož jediného zde lze dosáhnout a z něhož se nelze vrátit. Krutá romance je lyrickou variací na Ostrovského drama. Výstižně reprezentuje duševní život postav, detailně vystylizovaných do konkrétních psychologických či sociálních typů. Je ovšem stále více písní či básní lyrickou než dramatem, což s sebou přináší i někdy až příliš neukázněné hyperboly (obzvláště ten efektní závěr, kdy se snad - mimo záběr - již již vlny Volhy chystají smýt prolitou krev...). Snad kdyby právě lyrickou melodii této romance tato krev zašpinila méně grandiózně, kdyby bída snu nakazila křídový papír příběhu plísní již na prvních stránkách, mohl bych mluvit o dokonalosti; nicméně i tak mne kolébání Volhy, tichý rytmus všech burleskních pitek, klid trýznivého smutku čekajících a štěstí dočkavších se - vše vyvedeno v barvě a laskající smysly, verš za veršem, sloku za slokou - rozjasnilo tvář. Na druhou stranu v příběhu ovšem nic k rozjasnění tváře nebylo. Závěrečnou tmu předurčuje výchozí šero. Nerozední se, a tak se barvy rozhořet nemohou. Snad tedy mé konečné okouzlení bylo jen - čímsi vnějším opojeným - povzdechem nad pomíjivou krásou umělého osvětlení.