Nebeská

„Jak blažený vestálčin úděl je, na svět zapomene, a na ni zase svět. Neposkvrněné mysli věčný svit! Modlitby její vyslyšeny, přání umí se zbýt…" (Alexander Pope). Už samotný název filmu, který zní překrásně, napoví, že se jedná o výjimečný počin. A skutečně tomu tak je. Tento film s geniálním scénářem pojednává o dvou povahově rozličných lidech – o impulzivní a nespoutané Clementine, barvící si vlasy podle nálady (jednou je jako mandarinka, jindy jako borůvka) a nesmělém Joelovi. I přes naprosto odlišné charaktery se neodolatelně přitahují (jak už to u protikladů bývá). Sledujeme jejich vyvíjející se vztah od poblouzněných počátků až k okamžikům, kdy na sobě začínají objevovat moře chyb. Vše vyvrcholí tím, že se Clem po velké hádce rozhodne na experimentální klinice vymazat Joela navždy z paměti a zdrcený Joel ji tímto krokem následuje. Postupně, jak mu jednotlivé vzpomínky mizí, chce s vymazáváním přestat a alespoň některé ze vzpomínek na Clem si zachovat a zachránit tak jejich lásku. Tak se zoufale snaží skrýt Clementine v nějaké vzpomínce z dětství, aby nebyla nadobro smazána. Tento úchvatný film, který po celou dobu plyne s neskutečnou lehkostí, ve mně navždy zanechal hlubokou stopu a nejde jej nemilovat.

Jednoduše řečeno mistrovské dílo! Legendární Woody Allen černobílým snímkem Manhattan vzdává poctu svému rodnému městu New York. Jako vždy zvolil téma mezilidských vztahů a problémů s nimi spojených. Milostné drama se zde prolíná s jeho suchým a sarkastickým humorem, na který jsme z jeho filmů zvyklí („Víš, že máš hlas jako ta myš v Tom a Jerry?“… „Co to je za zvuk? Je to jako kdyby někdo hrál na trubku. Nebo jako kdyby někdo řezal… rozřezával trubku na půlky.“… „Je to ten chlápek nade mnou. Nevím, co tam sakra dělá. Každý den. Je to jako kdyby tam škrtil papouška nebo co.“) a nechybí ani typicky allenovské „you know“. Velmi kvalitní dialogy zde lehce a přirozeně plynou a celý příběh skvostně podtrhuje černobílá kamera. Pro tento film mám velkou slabost. Po prvním zhlédnutí mi navždy přirostl k srdci. A to, jak se Woody lehce a roztomile pousměje na konci filmu, je nezapomenutelné. Někdy mi naprosto mluvil z duše a troufala bych si tvrdit, že nejen mně, proto mi k němu přesně sedí tento výrok - „we are all a bit Woody Allen“.

O sny se hodně zajímám a dokonce si je pečlivě zaznamenávám. Nauka o snech je tedy pro mě jako stvořená, neboť právě v tomto vizuálně malebném a něžném filmu jsou sny tak originálně ztvárněné. Hlavní hrdina Stephan se uzavírá do svého vnitřního snového fantazijního světa a ztrácí pojem o realitě. Fantazie je zde jako utržená z řetězu a to je jen dobře - z kohoutku teče celofánová voda, na ulici jezdí auta z vlnité papírové lepenky, textilní zvířátka ožívají, najdeme zde telefon a psací stroj z plsti, obláčky z kousků vaty, jednosekundový stroj času, apod. Po zhlédnutí filmu jsem si hned koupila vatu, perleťové knoflíky a plsť, abych si ušila právě takový telefon. A Charlotte Gainsbourg? Ta byla naprosto přirozená.

Ohromující snový příběh, který má duši. Velmi silná a zvláštní hypnotická atmosféra, která se line filmem, by se dala krájet. Roztomilá Penelope Cruz podává velmi zralý herecký výkon (i když v té době byla teprve na počátku své kariéry) a naprosto se s postavou Sofie sžila. Alejandro Amenábar vtiskl filmu prvky více žánrů a udělal z něj nezapomenutelnou podívanou.