Marles

Přestylizované nic. Ačkoliv si Coppola vyhrál s vizuální stránkou, zapomněl dodat jakoukoliv hloubku příběhu. Takhle působí Dracula poněkud chudokrevně. Je paradoxní, že film, který se zaměřuje na polidštění jednoho z nejznámějších záporáků, selhává právě ve vztahu Draculy a Míny respektivě v jejich charakterech. Vina padá hlavně na ženskou část páru. Mína se značnou část filmu chová chaoticky a sám jsem si nikdy nebyl jist, co zrovna provede. Její rozhodování je jako kdyby se ke stále stejné otázce vyjádřila několikrát a vždy řekla jinou odpověď. Ne, že by se už původně rozhodovala mezi dvěma odpověďmi, vždy jednoznačně určí jednu z nich a pak po daném čase svoji odpověď změní, i když neexistují žádné nové důvody, aby tak udělala. O to méně uvěřitelně pak působí její podléhání Draculovy, které ještě k tomu proběhne jakoby ze dne na den. Sám Dracula postrádá punc výjimečnosti. Není ani strašidelným tvorem ani netvorem, se kterým by člověk soucítil. Prvním být nemůže, protože je přespříliš dán důraz na lidskoupíří melodramo. Druhým také ne, protože si odlétává obcovat a vysávat neznámé oběti jakoby se nechumelilo. A je to škoda, protože role jsou skvěle obsazené a žádný z herců se nenechal zahanbit. Naštěstí se daří alespoň držet atmosféru a mnoho sekvencí je po zásluze působivých (samotný transylvánský hrad, Lucyina půlnoční procházka bludištěm). Co naplat, když hlavní těžiště mělo být jinde.

Herecký koncert dua Colin Firth a Geofrey Rush, který je podáván tak klasicky, až má člověk tendenci si zkontrolovat, jestli je to opravdu film z roku 2010. Ne že by tradicionalismus měl být nutně špatně, ale ten styl podání ve skloubení s tématem a naprosto klasickým průběhem jsem viděl tolikrát, že si nejsem jist, jestli si za pár let budu pamatovat víc než, že to bylo o králi, který původně vůbec nechtěl kralovat a k tomu ještě měl vadu řeči. Všechno kolem mě jen tak proplulo a nic nezanechalo. Palec nahoru za anglický humor. Škoda, že ho nebylo víc.

Nemyslel jsem si, že znovu skousnu podobnou předehru k velkému finále, jako byl Princ dvojí krve. A světe div se, ono se nakonec Yatesovi podařilo nevídané. Nejenom, že se bez problému vyhnul jakýmkoliv hluchým místům (proklamované několikaminutové „koukání do blba“ jsem jaksi nezaznamenal), ale navíc prodchnul celé Harryho putování tíživou atmosférou ozvláštněnou sporadickými vtipy. Ústřední trio se opět herecky posunulo o něco výše, přičemž Grint se předvedl nejvíc. Na druhou stranu u Relikvií přetrvává problém, který je čitelný snad už od pátého dílu. Místo toho, aby se pracovalo s informacemi, které se objevili pouze ve filmech, tak se dost často pracuje i s těmi informacemi, které se objevili jenom v knihách, což pro ty, co nečetli ani jednu předlohu, znamená spoustu neodůvodněných situací, pár deus ex machin, příchody nových postav, jež dostávají minimum prostoru a návraty některých starých, které jako by několik let prospaly a teprve teď si uvědomily, že se něco děje. Nejlegračnější na tom je, že nakonec největší sílu pro mě měly scény, které v knize vůbec nebyly – tanec na hudbu Nicka Cavea a honička v lesích. Stejně tak se nepovedlo přenést na celý kouzelnický svět fašistickou atmosféru a zůstane pouze u náznaků, což je velká škoda. Přesto má Yates hodně dobře našlápnuto ke skvělému finiši. P.S.: Desplatova hudba se mně líbila o něco více než Hooperova k šestce, i když to opět není žádný zázrak.